Pliniovská erupce

Pliniovská erupce je nejničivější typ sopečné erupce. Poprvé ji popsal Plinius mladší v dopise v roce 79, během erupce sopky Vesuv, během níž zahynul jeho strýc Plinius starší (jako astmatik se udusil sirnými výpary během záchranných prací v okolí Vesuvu). Erupce tohoto typu se vyskytují zřídka, za prototyp se považuje erupce Vesuvu v roce 79, erupce Saint Helens v roce 1980 a Santorini v roce 1500 př. n. l. byly také stejného typu.

Schéma erupce plinijského typu.
Popis: 1. plyno-popelový mrak,
2. přívod magmatu,
3. popelový spad,
4. vrstvy lávy a popela,
5. podložní nevulkanické vrstvy původních hornin,
6. magmatický krb.

Je charakteristická vysokým sloupem kouře (sahajícím až do stratosféry), velkým množstvím vyvrženého materiálu (zejména pemzy a popela) a někdy i výskytem pyroklastických proudů. Objem vyvrženého materiálu často převyšuje kapacitu kráteru, proto při těchto erupcích nastává jeho destrukce a vytvoření kaldery. Lávy pliniovské erupce jsou značně viskózní: tvoří je dacity až ryolity.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Plínijská erupcia na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pliniovská erupce na Wikimedia Commons