Pliniovská erupce

druh sopečné erupce

Pliniovská erupce je extrémně explozivní typ sopečné erupce. V podstatě se jedná o nejničivější a energeticky nejmohutnější typ. Délka jejího trvání se pohybuje v řádu hodin nebo několika dnů. Je velmi bohatá na plyny a na značně viskózní intermediální či felsická magmata dacitovéhoryolitového složení (čedičové je poměrně neobvyklé).[1]

1. erupční sloupec, 2. přívod magmatu, 3. sopečný spad, 4. vrstvy lávy a popela, 5. podložní nevulkanické vrstvy původních hornin, 6. magmatický krb.

EtymologieEditovat

Typ erupce nese jméno po Pliniu mladším. Ten byl svědkem slavné erupce Vesuvu roku 79, jež zničila římská města Pompeje a Herculaneum. Ve svém dopise pro Tacita připodobnil erupční sloupec ke středomořské borovici.[2] Navíc chronologickým popisem jednotlivých fází erupce položil nejenom první základy vulkanologie, ale také pomohl současným vulkanologům pochopit průběh erupce a ověřit jejich stratigrafický průzkum sopečných uloženin kolem Vesuvu.[3]

CharakteristikaEditovat

Prvním charakteristickým znakem pliniovských erupcí je vysoký erupční sloupec, skládající se z velmi horké směsi plynů, popela a pemzy. Jeho výška mnohdy překračuje 30 km, výjimečně může penetrovat stratopauzu, proniknout až do mezosféry a dosáhnout výšky 55 km. V těchto výškách se jeho stoupání zastavuje a nastává horizontální šíření v závislosti na rychlosti a směru větru, čímž nabývá tvaru připomínající deštník. Zemský povrch pod tímto větrem hnaným sopečným mrakem je zasypáván pyroklastiky (sopečným popelem, struskou a kusy pemzy). Tento jev se označuje jako sopečný spad, přičemž tloušťka naakumulované vrstvy se zvyšuje se zmenšující se vzdáleností ke zdroji erupce. Stabilitu sloupce udržuje jeho vlastní silné konvekční proudění a rychlost stoupání činní 150–600 m/s. Během hlavní fáze je vulkán schopný chrlit milion až 100 milionů tun materiálu za vteřinu.[1] Jakmile dojde k oslabení konvekčního proudění ve sloupci, nastává jeho částečný nebo úplný gravitační kolaps.[4] Materiál, který ho tvořil má totiž vyšší hustotu než okolní vzduch, takže se velkou rychlosti de facto „rozleje“ po svazích dolů v podobě extrémně nebezpečných pyroklastických proudů nebo pyroklastických přívalů, společně označované zkratkou PDC (Pyroclastic density current).[5][6] Cyklus zformování sloupce a jeho zhroucení se může několikrát opakovat. Druhým charakteristickým znakem tohoto typu erupcí je velké množství vyvrženého materiálu. Nízkoenergetický druh, zvaný subplinovský, produkuje 0,1–1 km³ sopečného materiálu. Erupční sloupec obecně neproniká do stratosféry. Zároveň je vlivem slabé konvekce nestabilní a podstupuje opakované kolapsy a dochází tak k tvorbě nízkoobjemových PDC. Klasická pliniovská erupce zpravidla vyvrhne 1–10 km³. Oproti tomu ultrapliniovská erupce je schopná vyvrhnout více než 10 km³. Lze se rovněž setkat se speciálním termínem freatopliniovská erupce, pro kterou je typický velmi vysoký erupční sloupec.[7] Například při erupci tichomořské sopky Hunga Tongy 15. ledna 2022 dosáhl erupční sloupec výšky 58 km.[8][9] Třetí charakteristický znak pro pliniovské erupce je vznik kaldery. Při vyvržení více než několik km³ vulkanického materiálu dochází velmi často k propadu nadložních vrstev do částečně vyprázdněného magmatického krbu, což se na povrch projeví kolapsem a úplným zánikem původního sopečného tělesa a tudíž vzniku několik kilometrů široké kaldery. Obecně jsou pliniovské erupce oproti jiným typům erupcí poměrně vzácné. Mají značný potenciál ovlivnit globální klima.[1]

Příklady některých historických erupcíEditovat

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Plínijská erupcia na slovenské Wikipedii.

  1. a b c Haraldur Sigurðsson. The Encyclopedia of Volcanoes. [s.l.]: Academic Press, 2015. 1456 s. ISBN 978-0-12-385938-9. (angličtina) 
  2. Plinius mladší. Dopisy. [s.l.]: Svoboda, 1988. 392 s. Dostupné online. 
  3. Robert Peckyno. Who was the first volcanologist?. https://volcano.oregonstate.edu [online]. 2010-05-06. Dostupné online. 
  4. National Park Service. Pyroclastic Flows and Ignimbrites, and Pyroclastic Surges. https://www.nps.gov [online]. Dostupné online. 
  5. Volcanics in outcrop: Pyroclastic density currents. https://www.geological-digressions.com [online]. Dostupné online. 
  6. USGS. Pyroclastic flows move fast and destroy everything in their path. https://www.usgs.gov [online]. Dostupné online. 
  7. Timothy M. Kusky. Déjà vu: Might Future Eruptions of Hunga Tonga-Hunga Ha’apai Volcano be a Repeat of the Devastating Eruption of Santorini, Greece (1650 BC)? [online]. Journal of Earth Science, 2022-01-29. Dostupné online. (angličtina) 
  8. earth observatory. Tonga Volcano Plume Reached the Mesosphere. https://earthobservatory.nasa.gov/ [online]. 2022-01-15. Dostupné online. 
  9. David A. Yuen a spol. Under the surface: Pressure-induced planetary-scale waves, volcanic lightning, and gaseous clouds caused by the submarine eruption of Hunga Tonga-Hunga Ha'apai volcano [online]. Earthquake Research Advances, 2022-07. Dostupné online. (angličtina) 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat