Pyroklastický proud

rychle se pohybující směs sopečných plynů, magmatu a popela, produkt sopečné erupce

Pyroklastický proud označovaný také jako žhavé mračno (fr. nuée ardente) je často se vyskytující projev explozivních sopečných erupcí.

Pyroklastický proud, sbíhající po svahu kompozitní sopky Mayon na Filipínách při erupci v roce 1984

Jde o pohyblivou, fluidizovanou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela, s teplotou od 100 do 1100 °C, pohybující se (podobně jako lavina) po sopečném svahu dolů velkými rychlostmi (150–700 km/h).[1] Těmito vlastnostmi je jednou z nejvíce devastujících forem sopečné činnosti. Pyroklastické proudy se vyskytují při explozivních erupcích viskózního magmatu.

Příčiny vznikuEditovat

Příčiny vzniku pyroklastických proudů jsou následující:

  • Kolaps mraku plynů a popela (peléeský typ erupce). Pokud tlak exploze není dostatečný k vytlačení mraků popele vysoko do atmosféry (pliniovský typ erupce), vyvržený materiál padá a teče dolů po svazích sopky.
  • Kolaps sopečného dómu a jeho následný rozpad.
  • Zničení části sopky při velké explozi.
  • „Zpěnění“ lávy během procesu jejího odplynění při erupci.

Nebezpečí pyroklastických proudůEditovat

 
Pozůstatky železobetonové konstrukce budovy zasažené pyroklastickým proudem během výbuchu sopky El Chichon v Mexiku, 1982.

Pyroklastické proudy jsou velmi nebezpečný jev, daleko nebezpečnější než samotná tekoucí láva (pro obrovskou teplotu a rychlost). Mohou způsobit rozsáhlé požáry, či usmrtit člověka během několika sekund. Na moři mohou vyvolat velké vlny tsunami.

Pyroklastický proud se může pohybovat po vodě. To bylo pozorováno a popsáno již při výbuchu sopky Krakatoa v roce 1883, kdy pyroklastický proud ze sopky dosáhl i přes 40 km vzdálené pobřeží Sumatry. Při výbuchu karibské sopky Soufrière Hills v roce 1997 byl nafilmován pyroklastický proud putující do vzdálenosti asi 1 km od pobřeží. Podle studie německé univerzity v Kielu při styku s vodou se potopí těžší částice, voda se začne horkem vypařovat, a odlehčený proud popela a plynů poháněný párou se pohybuje ještě rychleji než předtím na pevnině. [2][3]

katastrof způsobených pyroklastickými proudy se dají uvést nejznámější:

  • zničení města Pompeje v roce 79 při erupci sopky VesuvItálii
  • erupce Krakatau v roce 1883 dala vzniknout nejrozsáhlejším známým pyroklastickým proudům, které pravděpodobně vyvolaly i vlny tsunami. Při katastrofě utonulo nebo bylo sežehnuto na 36 000 lidí a zničeny stovky vesnic.
  • exploze sopky Mont PeléeKaribiku v roce 1902, která zabila téměř 30 tisíc lidí.[4] Teplota mračna byla odhadnuta na 1100 °C (podle částečně roztavených skleněných artefaktů).

ZajímavostiEditovat

  • V roce 1963 astronom NASA, Winifred Cameron, naznačil, že klikatá údolí na povrchu Měsíce (např. Scroterovo údolí) mohla být zformována měsíční obdobou zemských pyroklastických proudů.
  • Oběti, které jsou pohlceny pyroklastickým proudem neshoří, ale jsou „zmrazeny v čase“, promění se v sochy zachycující poslední okamžiky jejich života.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://pubs.usgs.gov/gip/msh//pyroclastic.html
  2. http://cat.inist.fr/?aModele=afficheN&cpsidt=14575991
  3. How Volcanoes Work [online]. San Diego State University, 10.10.2000 [cit. 2018-07-21]. Kapitola KRAKATAU, INDONESIA (1883). Dostupné online. (anglicky) 
  4. (anglicky)Arthur N. Strahler (1972), Planet Earth: its physical systems through geological time.

LiteraturaEditovat

  • (anglicky) Sigurdson, Haraldur: Encyclopedia of volcanoes. Academic Press, str 546–548. ISBN 0-12-643140-X

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat