Wikipedie

Petr Iljič Čajkovskij

ruský hudební skladatel
(přesměrováno z Petr Iljič Čajkovský)

Petr Iljič Čajkovskij, také Čajkovský (rusky Пётр Ильич Чайковский, Pjotr Iljič Čajkovskij; 25. dubnajul./ 7. května 1840greg. Votkinsk – 25. říjnajul./ 6. listopadu 1893greg. Petrohrad) byl ruský hudební skladatel. Nejen v hudebních kruzích se stal respektovanou osobností již za svého života. Je označován za jednoho z hlavních tvůrců hudebního romantismu. Mezi nejznámější díla patří tři poslední symfonie č. 4–6, opery Piková dáma a Evžen Oněgin, balety Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Oblíbené jsou rovněž 1. klavírní koncert b moll a houslový koncert D dur. Třikrát navštívil Prahu, 6. prosince 1888 dirigoval českou premiéru opery Evžen Oněgin.[1]

Pjotr Iljič Čajkovskij
Obraz Čajkovského od malíře Nikolaje Kuzněcova (1850–1929)
Obraz Čajkovského od malíře Nikolaje Kuzněcova (1850–1929)
Narození25. dubnajul. / 7. května 1840greg.
Votkinsk
Úmrtí25. říjnajul. / 6. listopadu 1893greg. (ve věku 53 let)
Petrohrad, Ruské impérium
Příčina úmrtícholera
Místo pohřbeníTichvinský hřbitov
Alma materImperátorská škola právní vědy (1850–1859)
Petrohradská konzervatoř (do 1865)
Povoláníhudební skladatel, libretista, dirigent, choreograf, hudební pedagog, klavírista, autor autobiografie, hudební kritik, autor deníků, překladatel a vysokoškolský učitel
RodičeIlja Petrovič Čajkovskij a Alexandra Andrejevna Čajkovská
Manžel(ka)Antonina Ivanovna Miljukovová (1877)
PříbuzníModest Iljič Čajkovskij, Anatolij Iljič Čajkovskij, Alexandra Iljinična Davidovová a Ippolit Iljič Čajkovskij (sourozenci)
Významná dílaLabutí jezero
Louskáček
Šípková Růženka
Symfonie č. 6
Klavírní koncert č. 1 b moll
… více na Wikidatech
MecenášNaděžda Filaretovna von Meck
OceněníŘád sv. Vladimíra 4. třídy
Řád sv. Vladimíra
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čajkovského rodina v roce 1848: Sedící rodiče s Alexandrou a Hyppolitem, stojící zleva Petr, Zinajda a Nikolaj

Život

editovat

Mládí a studia

editovat
 
Čajkovského rodný dům ve Votkinsku

Narodil se ve Votkinsku v Rusku jako syn důlního inženýra Ilji Petroviče Čajkovského (1795–1880). Jeho matka Alexandra Andrejevna rozená d'Assier (1813–1854) byla vnučkou francouzského šlechtického imigranta. Petr Iljič k ní měl velmi silný citový vztah. Děd Petra Iljiče z otcovy strany Petr Fjodorovyč Čajka (1745-1818) se narodil v Mykolaivce u Poltavy na Ukrajině jako druhý syn Fjodora Čajky a jeho manželky Anny. Během studií na Kyjevsko-mohylské akademii si zrusifikoval příjmení a stal se Petrem Fjodorovičem Čajkovským.[2] Dědův otec Fjodor Čajka byl ukrajinský kozák, který se vyznamenal v bitvě u Poltavy na straně Petra I. Velikého.

Petr Iljič měl šest sourozenců: Zinajdu, z otcova prvního manželství (1829–1878), Nikolaje (1838–1911), Hyppolita (1843–1927), dvojčata Anatola (1850–1915) a Modesta (1850–1916) a Alexandru (1842–1891). V pozdějších letech měl nejblíže k oběma dvojčatům a Alexandře. V roce 1844 najala rodina k dětem francouzskou guvernantku Fanny Dürbach (1822–1901), ta měla na vývoj Petra Iljiče značný vliv. Její vzpomínky, které zaznamenal Modest Čajkovskij, jsou významným dokumentem o skladatelově mládí.[3] Rodina vlastnila klavír, první lekce poskytla malému Petru Iljiči matka. Když otec přinesl domů orchestrion, stal se Petr Iljič (už v dětství) vášnivým ctitelem Wolfganga Amadea Mozarta.

V roce 1848 se otec rozhodl opustit své zaměstnáni a nechal se penzionovat. Guvernantka odešla a rodina se odstěhovala do Petrohradu. V květnu 1849 našel otec práci v Alapajevsku, na Urale, stal se ředitelem továrny.[4]

Rodiče Petra Iljiče věděli o jeho hudebním talentu, najali mu učitelku klavíru, nicméně rozhodli, že perspektivnější pro něj bude úřednické povolání. V roce 1850 byl zapsán do Imperátorské právnické školy v Petrohradu.[5] Absolvoval zde dvouletý přípravný kurz, v letech 1852–1859 pak řádné studium. Bral i hodiny klavíru, u německého pianisty Rudolfa Kündigera (1832–1913). Na škole navázal blízké přátelství s Alexejem Apuchtinem (1840–1893), pozdějším literárním kritikem a pozdně-romantickým básníkem, jehož tvorba na něj měla vliv.[6] Po absolvování školy nastoupil Čajkovskij na ministerstvo spravedlnosti, jako asistent přednosty úřadu. Toužil ovšem po hudbě. Roku 1863 opustil státní službu. Rok předtím se zapsal na petrohradskou konzervatoř. Zde ho nejvíce ovlivnil její ředitel, Anton Rubinstein (1829–1894), který ho vyučoval skladbu. Roku 1866 Čajkovskij na konzervatoři absolvoval kantátou na slova Ódy na radost Friedricha Schillera, za kterou obdržel stříbrnou medaili. Rubinstein pak Čajkovského doporučil, jako učitele harmonie, svému mladšímu bratru, Nikolaji Rubinsteinovi (1835–1881), řediteli nově otevřené Moskevské státní konzervatoře.

Zralá léta

editovat

Nikolaj Rubinstein Čajkovskému pomohl. Ubytoval jej ve svém bytě a uváděl jeho skladby. Čajkovskij nejen učil, ale i skládal: do roku 1878 složil mj. opery Vojevoda, Opričnik a Evžen Oněgin, první čtyři symfonie a klavírní koncert b moll.

Čajkovského první láskou byl údajně Sergej Kirejev, mladší spolužák z Imperátorské právnické školy. Čajkovskij měl problémy vyrovnat se svou homosexualitou, na rozdíl od svého bratra Modesta, který byl také gay a žil relativně otevřeně se svým partnerem Nikolajem Hermanovičem Konradim.[7]

Během krize středního věku ve věku třiceti šesti let Petr napsal svému bratrovi:

“[...] rozhodl jsem se oženit. Je to nevyhnutelné. Musím to udělat nejen pro sebe, ale i pro vás, Modeste a všechny, které miluji. [...] Určitě si uvědomujete, jak bolestivé je pro mě vědět, že mě lidé litují a odpouštějí mi, i přesto, že ve skutečnosti jsem nevinen. Jak děsivé je myslet si, že ti, kteří mě milují, se za mě někdy stydí. Stručně řečeno, hledám manželství nebo nějakou veřejnou angažovanost se ženou, abych zavřel ústa nejrůznějším opovrženíhodným tvorům, jejichž názory pro mě nic neznamenají, ale které jsou schopny způsobit úzkost těm, kteří jsou mi blízcí.“ [7][8]

Na jaře 1877 dostal Čajkovskij několik zamilovaných dopisů od žačky konzervatoře, Antoniny Miljukovové (1848–1917). V té době skutečně pomýšlel na svatbu, ale výhradně ze společenských důvodů. V červnu 1877 se s Miljukovovou oženil. Díky Čajkovského homosexualitě manželství nebylo naplněno, a po šesti týdnech společného života duševně zlomený skladatel odcestoval do ciziny. Manželé soužití nikdy neobnovili, ale také se nerozvedli. Čajkovskij posílal manželce pravidelně peníze za mlčení o jeho sexuální orientaci. Miljukovová měla později tři děti se třemi různými partnery. Posledních dvacet let žila v ústavu pro choromyslné. Po rozpadu manželství prošel Čajkovskij hlubokou tvůrčí krizí.[9]

 
Petr Iljič Čajkovskij a jeho manželka Antonina Miljukova krátce po své svatbě a před rozchodem (1877)
 
Naděžda von Meck

Díky zámožné šlechtičně Naděždě von Meckové (1831–1894), své nejvýznamnější mecenášce, mohl v roce 1878 odejít z konzervatoře. Tato ruská vdova po železničním podnikateli Karlu Otto Georgi von Meckovi, matka třinácti dětí (jedenáct z nich se dožilo dospělosti), obdivovala Čajkovského hudbu a v roce 1876 s ním navázala písemný kontakt. Osobně se setkali pouze několikrát zcela náhodně, nikdy spolu nepromluvili,[10] ačkoliv oba žili v Moskvě. 15 let si pouze psali, dopisů se dochovalo kolem dvanácti set a byla vydána jejich edice.[11] Korespondence poskytuje především nejdůslednější pohled do psychiky Čajkovského. Skladatel zde například vysvětluje důvod nenávisti ke své manželce. Přes úpornou snahu badatelů zde nebyly nalezeny žádné náznaky nestandardní mistrovy orientace.[12] Od roku 1877 poskytovala von Mecková Čajkovskému pravidelné finanční částky okolo 6000 rublů ročně. Přátelství trvalo do roku 1890, kdy šlechtična styky přerušila, údajně pro hrozící finanční bankrot.

V 80. letech už byl Čajkovskij známým, oblíbeným a respektovaným skladatelem doma i v cizině. Své skladby, opery a symfonickou hudbu také dirigoval. V roce 1883 pobýval v Paříži, v letech 1888 a 1889 podnikl koncertní turné po západní Evropě. Kromě Dvořáka na nich osobně poznal Johannese Brahmse, Gustava Mahlera či Charlese Gounoda. V dubnu a květnu 1891 byl triumfálně přijat v USA. Od května 1892 žil Čajkovskij na předměstí Klinu severozápadně od Moskvy, ve čtvrti Frolovskoje. Dnes je v tomto domě Čajkovského muzeum.[13]

 
Čajkovskij a jeho milenec Vladimir Davidov

Ke konci 80. let 19. století se Čajkovského milencem stal jeho synovec Vladimir Lvovič Davidov. Čajkovskij mu věnoval Symfonii č. 6, kterou dokončil v roce 1893. Symfonie nese v ruštině název Патетическая neboli “vášnivá”. Jako „Patetická“ je známa po celém světě. Mezi další milence Čajkovského údajně patřili jeho spolužák Alexej Apuchtin a jeho komorník Alexej Sofronov.[7][14] Pasáže v Čajkovského dopisech, ve kterých píše o svých homosexuální touhách, byly v Rusku cenzurovány. Podobný přístup ostatně přetrval do současnosti, například v roce 2013 tehdejší ministr kultury Vladimir Medinskij popřel, že Čajkovskij byl gay.[15]

Čajkovskij zemřel v Petrohradě 6. listopadu 1893. Ještě 13. června t.r. obdržel v anglické Cambridgi čestný doktorát tamní univerzity, a 28. října v Petrohradě dirigoval premiéru své poslední symfonie, pojmenované bratrem Modestem jako Patetická. Dne 1. listopadu, po návštěvě divadelního představení, se odebral, spolu s příbuznými a přáteli, na večeři do restaurace. Přes jejich upozornění na výskyt cholery si nechal přinést sklenici nepřevařené vody a vypil ji. Již příštího rána si stěžoval na bolesti, ulehl a už se nezotavil. Ošetřující lékaři konstatovali úmrtí na choleru. Vyskytují se i teorie o sebevraždě, většina muzikologů však tento názor nesdílí.[16] Čajkovskij byl pohřben v Petrohradě, v pravoslavném klášteře Alexandra Něvského.

Čajkovskij a Antonín Dvořák

editovat

K setkání obou skladatelů došlo poprvé počátkem roku 1888, při desetidenní Čajkovského návštěvě Prahy, na pozvání Umělecké besedy,[17] v rámci skladatelova turné do Lipska, Paříže a Londýna. V Praze dirigoval své skladby na dvou koncertech. V Rudolfinu předehru-fantazie Romeo a Julie, Klavírní koncert č. 1 b moll, se sólistou Alexandrem Silotim (Čajkovského moskevským žákem), Elegie ze Suity č. 3, Houslový koncert D dur, se sólistou Karlem Halířem a Předehru 1812. V Národním divadle se hrála Serenáda pro smyčcový orchestr, Téma s variacemi ze Suity č. 3, několik klavírních skladeb (opět v podání A. Silotiho), znovu Předehra 1812 a závěr druhého jednání baletu Labutí jezero (poprvé mimo Rusko). Čajkovskij si po představení zapsal do deníku: „Mimořádný úspěch. Okamžik absolutního štěstí.“[18] Své mecenášce Naděždě von Meck napsal z Prahy 10. února: Přijali mě tu, jako kdybych nebyl zástupce ruské hudby, nýbrž Ruska. Mé postavení bylo poněkud choulostivé, protože pocty, které mi prokazovali, neplatily ve skutečnosti mně, ale Rusku. Nikdy bych byl netušil, jak Češi milují Rusko a nenávidí Němce.[19] Čajkovského přijetí v Praze je třeba vidět v kontextu s rusofilstvím, rozšířeným tehdy v některých vrstvách české společnosti.

 
Čajkovskij kolem roku 1888

Antonín Dvořák byl na obou koncertech, a s ruským skladatelem navázal blízký osobní vztah. Pozval ho domů na oběd a debatoval s ním o hudbě. Čajkovskij si zapsal do deníku, s jakým pohnutím mu Dvořák vyprávěl o svém vztahu k Brahmsovi. Podle Dvořáka to byl právě on, kdo mu prosazováním jeho skladeb pomohl k úspěchu i mimo Čechy.[20] Umělecká beseda uspořádala na počest Čajkovského slavnostní schůzi, na které byl proveden Dvořákův klavírní kvintet A dur op. 81; Čajkovský se v deníku o něm pochvalně vyjádřil. Čajkovskij a Dvořák 7. ledna 1888 společně navštívili pražskou premiéru Verdiho Othella v Národním divadle. Při rozloučení na nádraží se oba skladatelé vzájemné obdarovali tištěnými partiturami svých skladeb: Čajkovskij obdržel Dvořákovu 4. symfonii d moll, Dvořák pak Čajkovského Suitu č. 3 G dur op. 55.

Na přelomu listopadu a prosince 1888 přijel Čajkovskij do Prahy znovu. Za Dvořákovy přítomnosti zde dirigoval Symfonii č. 5, Klavírní koncert č. 2, a 6. prosince, poprvé mimo Rusko, operu Evžen Oněgin. Výsledkem kontaktů obou skladatelů bylo Dvořákovo koncertní turné do Moskvy a Petrohradu, které se uskutečnilo v únoru a březnu 1890. Podle Dvořáka ale neměly jeho koncerty ani zdaleka takový ohlas, jaký očekával. Dokonce si stěžoval na intriky, které se proti němu děly v místních hudebních kruzích.[21]

Při poslední Čajkovského návštěvě Prahy, v říjnu 1892, během provedení jeho opery Piková dáma, se oba skladatelé nesetkali. Dvořák byl tou dobou už v New Yorku. Čajkovského úmrtí o rok později Dvořáka zasáhlo. Jeho Biblické písně op. 99 se často dávají do souvislosti se smrtí jeho ruského přítele.[22]

Oba jmenovaní skladatelé se obrazně znovu potkali na konci 70. let 20. století, kdy se jejich skladbami (melodií z baletu Labutí jezero a Humoreskou) zabýval ve svých úpravách český skladatel Viktor Kotrubenko, pro interpretaci Jazz Half Sextetem.

Charakteristika hudby

editovat

Čajkovskij je považován za výrazného melodika. Komponoval také tzv. romansy – ruské umělé písně pro sólový hlas, s klavírním doprovodem. Skladatelova symfonická hudba zrcadlí jeho vnitřní svět. Vypovídá o autorově zádumčivosti, a o jeho životním pesimismu. Jeho tvorba je ovlivněná západoevropským dědictvím (Mozart, Verdi, Bizet, Massenet), tvorba Richarda Wagnera pro něj byla nepřijatelná. Byl v kontaktu s představiteli Mocné hrstky, zejména s Balakirevem, sám však kompozici pojímal jinak. Autoři Mocné hrstky si vymýšleli hudební témata s ruskou melodikou, která podbarvovali exotickým koloritem. Čajkovskij však využíval autentické lidové melodie, které zpracovával v duchu západní hudební tradice.[23]

 
Vlastnoruční notový záznam Čajkovského s jeho podpisem z roku 1888, kdy v Praze dirigoval svoji operu Evžen Oněgin.

Čajkovského nejpopulárnější skladby – mimo ty nejznámější (mezi něž patří i balet a suita Louskáček z let 1891–1892, klavírní koncert č. 2 G dur z roku 1880, smyčcový kvartet č. 3 es moll z roku 1876, či trio pro housle, violoncello a klavír a moll z roku 1882) – jsou mezi návštěvníky koncertů stále žádány. Jeho nejoblíbenější skladby jsou charakterizovány bohatými melodickými pasážemi, v nichž se často střídají místa hluboce melancholická, s hudebními plochami, odvozenými z lidových tanců. Podobně jako jeho současník Rimskij-Korsakov byl Čajkovskij mistrem orchestrace. Zejména jeho balety obsahují mnoho okouzlujících prvků orchestrální barevnosti. Jeho symfonie, oblíbené pro svůj melodický obsah, obsahují často působivou (a někdy nedoceňovanou) práci s jednotlivými hudebními tématy. Ve svých nejlepších operách, jako je Evžen Oněgin a Piková dáma, používal velmi podmanivé melodické pasáže, aby popsal dramatickou situaci, s maximální působivostí. Pro svou melodičnost a brilantní instrumentaci nebyly jeho balety, zejména Labutí jezero a Šípková Růženka, nikdy překonány. Skladatel je komponoval ve spolupráci s francouzským choreografem Mariem Petipou. Čajkovského balety představují vlastně první dramatickou hudbu k tanci, od dob operních baletů německého skladatele Christopha Willibalda Glucka. Čajkovský také přispěl k rozvoji žánru symfonické básně. Zejména skladby Romeo a Julie a Hamlet jsou pozoruhodné tím, jak v nich autor melodickými prostředky dokázal evokovat náladu literárních děl, která byla předlohou jeho kompozic.

Dílo (výběr)

editovat
 
Čajkovskij v pozdějších letech svého života

Složil šest symfonií, programní symfonii Manfred, symfonické básně (Romeo a Julie, Francesca da Rimini), slavnostní předehru 1812, Italské capriccio, čtyři orchestrální suity (čtvrtá z nich se jmenuje Mozartiana), smyčcová kvarteta (D dur a další), tři klavírní koncerty (jeho asi nejznámější dílo Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll), houslový koncert, romance, sbory, kantáty a mnohá další díla. Dále mj. složil deset oper, z nichž nejznámější jsou Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa a Jolanta.

Nejvíce ho však proslavila jeho baletní díla, Labutí jezero a Šípková Růženka. Libreto k oběma operám bylo vytvořeno volným zpracováním básní ruského básníka A. S. Puškina. Velmi populární je baletní pohádka Louskáček.

Balety

editovat

Opery

editovat

Scénická hudba

editovat
  • 1873: Sněhurka, op. 12, ke stejnojmenné hře A. N. Ostrovského
  • 1891: Hamlet, op. 67a, ke stejnojmennému dramatu W. Shakespeara

Duchovní hudba

editovat

Symfonie

editovat

Koncerty pro sólový nástroj a orchestr

editovat
 
Ruská poštovní známka
 
Poštovní známka Kazachstánu znázorňující Labutí jezero

Další orchestrální skladby

editovat
  • 1864: Bouře (1864), op. post. 76, předehra ke stejnojmennému dramatu A. N. Ostrovského
  • 1866: Slavnostní předehra na motiv dánské hymny, op. 15
  • 1868: Fatum, op. post. 77, symfonická fantazie
  • 1869: rev. 1870 a 1880: Romeo a Julie, symfonická báseň
  • 1873: Bouře (1873), symfonická fantazie podle Williama Shakespeara, op. 18
  • 1876: Slovanský pochod, op. 31
  • 1876: Francesca da Rimini, op. 32
  • 1876–1877: Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33
  • 1880: Italské capriccio, op. 45
  • 1880: Serenáda pro smyčce C dur, op. 48
  • 1880: Slavnostní předehra 1812, op. 49
  • 1887: Pezzo capriccioso (Náladový kus) pro violoncello a orchestr, op. 62
  • 1888: Hamlet symfonická báseň, op. 67
  • 1891: Vévoda, symfonická balada, op. 78

Komorní hudba

editovat

Smyčcové kvartety

editovat
  • 1871: Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11
  • 1874: Smyčcový kvartet č. 2 F dur, op. 22, věnován Ferdinandu Laubovi
  • 1876: Smyčcový kvartet č. 3 es moll, op. 30
  • 1882: trio pro housle, violoncello a klavír a moll (Vzpomínka na velkého umělce), op. 50

Skladby pro sólový klavír

editovat
  • 1870: Capriccio, op. 8
  • 1870: Tři kusy, op. 9
  • 1875–1876: Roční období, op. 37a
  • 1878: Album pro děti, op. 39
  • 1886: Dumka. Ruská venkovská scénka, op. 59

Ostatní komorní hudba

editovat
  • 1879: Tři kusy pro housle a klavír Vzpomínka na drahé místo, op. 42
  • 1882: Klavírní trio a-moll Vzpomínka na velkého umělce, op. 50
  • 1890: Smyčcový sextet Vzpomínky na Florencii d moll, op. 70, přepracován 1891/1892

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Inzerce. Národní listy. 6. 12. 1888, s. 6. 
  2. ↑ Alexander Poznansky, Tchaikovsky Through Others' Eyes, 1999, s. 1.
  3. ↑ Fanny Dürbach - Tchaikovsky Research. en.tchaikovsky-research.net [online]. [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ FLOROS, Constantin. Peter Tschaikowsky. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2006. 160 s. S. 14–15.  (Dále jen Floros 2006).
  5. ↑ BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Praha: HUMANITARIAN TECHNOLOGIES, 2000. 237 s. ISBN 80-8639-807-2. S. 26. 
  6. ↑ HINDLEY, Geoffrey (ed). Larousse Encyclopedia of Music. London: Hamlyn, 1974. 576 s. Dostupné online. ISBN 0-600-35491-1. S. 348.  (Dále jen Hindley 1974)
  7. ↑ a b c Gay Love-Letters from Tchaikovsky to his Nephew Bob Davidov. rictornorton.co.uk [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. 
  8. ↑ Great European Lives: Pyotr Ilyich Tchaikovsky. The New European [online]. 2017-11-12 [cit. 2020-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-23. (anglicky) 
  9. ↑ GRBIĆ, Dario. Čajkovského opera Evžen Oněgin. Brno, 2011. Diplomová práce. JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Vedoucí práce Jindra Bártová. s. 17. Dostupné online.
  10. ↑ Das ABC der klassischen Musik. Die großen Komponisten und ihre Werke. [s.l.]: Naxos, 1999. 325 s. S. 235. 
  11. ↑ VON BAER, Ena; PEZOLD, Hans (eds.). Teuere Freundin. PeterTschaikowskis Briefwechsel mit Nadeshda von Meck. Leipzig: G. Kiepenheuer Verlag, 1988. Dostupné online. ISBN 978-3378-0019-61. 
  12. ↑ Correspondence with Nadezhda von Meck - Tchaikovsky Research. en.tchaikovsky-research.net [online]. [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ P.I.Tchaikovsky State House-Museum in Klin. www.museum.ru [online]. [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. 
  14. ↑ Pyotr Tchaikovsky – Russiapedia Music Prominent Russians. russiapedia.rt.com [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. 
  15. ↑ WALKER, Shaun. Tchaikovsky was not gay, says Russian culture minister. The Guardian. 2013-09-18. Dostupné online [cit. 2020-11-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  16. ↑ KUNA, Milan. Skladatelé světové hudby. Praha: Fragment, 1993. 64 s. ISBN 80-85768-03-8. S. 41. 
  17. ↑ BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Praha: Horizont, 1985. 128 s. S. 66. 
  18. ↑ Antonín Dvořák. https://www.antonin-dvorak.cz [online]. [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. 
  19. ↑ Floros 2006, s. 56–57.
  20. ↑ PETZOLD, Richard; FAHLBUSCH, Lothar (eds). Tschaikowski, Peter I., Erinnerungen und Musikkritiken.. Wiesbaden: WMA-Verlag, 1974. 264 s. S. 47. 
  21. ↑ DÖGE, Klaus. Antonín Dvořák. Praha: Vyšehrad, 2013. 357 s. ISBN 978-80-7429-297-2. S. 183.  (Dále jen Döge 2013).
  22. ↑ Döge 2013, s. 212.
  23. ↑ Hindley 1974, s. 349.
  24. ↑ tchaikovsky-research.net. www.tchaikovsky-research.net [online]. [cit. 2010-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-20. 

Literatura

editovat
  • BRAUN, Lucinde. Studien zur russischen Oper in späten 19. Jahrhundert (Čajkovskij-Studien Bd. 4). Mainz: Schott, 1999. 419 s. Dostupné online. ISBN 978-3-7957-0354-7. 
  • BAJER, Jiří. Petr Iljič Čajkovskij. Praha: Horizont, 1973. 75 s. 
  • BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Překlad Hana Hornová a Miroslav Koláč. Praha: Humanitarian technologies, 2000. ISBN 80-86398-07-2. 
  • KUNA, Milan. Čajkovskij a Praha. Praha: Editio Supraphon, 1980. 86 s. 
  • ORLOVA, Jelena Michajlovna. Petr Iljič Čajkovskij. Moskva: Muzyka, 1980. 270 s. 
  • PALS, Nikolai van der. Peter Tschaikowsky. Potsdam: [s.n.], 1940. 
  • Mitteilungen der Tschaikowski-Gesellschaft, Tschaikowski Gesellschaft, Tübingen 1 (1994) – 25 (2018) (ročenka).
  • TSCHAIKOWSKI, Peter. Die Tagebücher. Berlin: Ernst Kuhn, 1992. 450 s. ISBN 978-3928-8640-08. 
  • WOLFURT, Kurt von. Tschaikowski. Zürich: Atlantis, 1978. ISBN 978-3761-1029-09. S. 296. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Iljič_Čajkovskij&oldid=24445792“