Wikipedie

Operace Ten-gó

Operace Ten-gó (japonsky 天號作戰 (kjúdžitai) nebo 天号作戦 (šindžitai), Ten-gó sakusen ~ Operace Nebesa), nebo též operace Ten-iči-gó (天一號作戰 Ten-iči-gó sakusen ~ Operace Nebesa 1), byla poslední velká námořní operace japonského císařského námořnictva během druhé světové války v Pacifiku. Jejím cílem bylo odrazit spojeneckou invazi na Okinawu vysláním největší bitevní lodě na světě do sebevražedné mise. Následující střetnutí je též někdy uváděno jako bitva ve Východočínském moři.[5]

Operace Ten-gó
天號作戰 Ten-gó sakusen
konflikt: Bitva o Okinawu, Válka v Tichomoří
Trasa plavby bitevní lodě Jamato s doprovodem a americká reakce 6. a 7. dubna 1945 podle USSBS
Trasa plavby bitevní lodě Jamato s doprovodem a americká reakce 6. a 7. dubna 1945 podle USSBS
Trvání6. až 7. dubna 1945
MístoTichý oceán mezi Kjúšú a Rjúkjú
Souřadnice30°22′ s. š., 128°4′ v. d.
VýsledekAmerické vítězství
Strany
Japonsko Japonské císařství USA USA
Velitelé
Seiiči Itó †
Keizó Komura
Kósaku Ariga † (též někdy Aruga)[pozn 1] 		Marc A. Mitscher
Joseph J. Clark
Frederick C. Sherman
Arthur W. Radford
Síla
Rengó kantai:
1 bitevní loď
1 lehký křižník
8 torpédoborců[1][2] 		Task Group 58.1, 58.3 a 58.4:
7 letadlových lodí
5 lehkých letadlových lodí
386 letadel[2][3]
Ztráty
3665 až 4242 mrtvých[pozn 2]

Potopeno:
1 bitevní loď
1 lehký křižník
4 torpédoborce[2]

Poškozeno:
4 torpédoborce 		12 letců zabito:
  • 4 piloti
  • 8 členů posádek[4]


10 letadel:

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Odpoledne 6. dubna 1945 vyplula z Japonska bitevní loď Jamato a spolu s devíti dalšími doprovodnými plavidly se vydala prakticky bez leteckého krytí proti spojeneckým silám u Okinawy. Spojenci byli o vyplutí informováni z odposlechů, leteckého průzkumu a během noci s japonským svazem navázaly kontakt americké ponorky, které se ale k útoku nedostaly. Dopoledne následujícího dne po vyplutí byl japonský svaz zpozorován americkými průzkumnými letouny a následně v půlce cesty napaden třemi útočnými vlnami palubních letounů z amerického svazu letadlových lodí TF 58 operujícího u Okinawy. Během následující přibližně dvouhodinové bitvy byl japonský svaz téměř celý zničen. Bitevní loď Jamato, lehký křižník Jahagi a torpédoborce Asašimo, Hamakaze, Isokaze a Kasumi byly potopeny a císařské námořnictvo přestalo prakticky existovat jako bojeschopná síla.[6]

Střetnutí ukázalo zranitelnost hladinových lodí bez leteckého krytí před leteckým útokem.[7] Bitva také předvedla japonské odhodlání obětovat mnoho lidských životů v zoufalém pokusu o zpomalení spojeneckého postupu na japonské ostrovy.

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce
Míry jsou uváděny v jednotkách uváděných v pramenech s případným přepočtem do metrické soustavy v závorce. Tam, kde není jasné, zda se jedná o míle statutární či námořní je přepočet uveden ve formátu „statutární/námořní“
U hodností císařského námořnictva bylo vypuštěno upřesnění „kaigun“ (海軍)
Všechny časy jsou v GMT+9

Pozadí

editovat
Související informace naleznete také v článcích Druhá světová válka v Tichomoří, Bitva o Okinawu a Zničení Svazu Z.

Po první světové válce se japonské císařské námořnictvo začalo připravovat na nové střetnutí, ve kterém měly být hlavními protivníky námořní síly Spojených států a Velké Británie. Podle doktríny Kantai kessen (艦隊決戦 ~ loďstvo rozhodující bitvy) mělo Japonsko vyhrát válku svedením rozhodující velké bitvy s loďstvem protivníka – obdobně, jako bitva u Cušimy zakončila rusko-japonskou válku. Za tím účelem plánovalo císařské námořnictvo vybudování silného hladinového loďstva, založeného primárně na velkých lodích s těžkými děly: bitevních lodích a bitevních křižnících. Washingtonská a londýnská námořní odzbrojovací konference sice na nějaký čas zbrzdily výstavbu nových jednotek, ale po vypršení platnosti smluv omezujících zbrojení se císařské námořnictvo vrhlo do projektování největších bitevních lodí, jaké kdy spatřily světlo světa. Jelikož ve střetnutí s americkým námořnictvem muselo císařské námořnictvo počítat s tím, že bude přečísleno počtem bitevních lodí, rozhodli se Japonci kompenzovat kvantitu kvalitou a postavit bitevní lodě, které by v rozhodující bitvě překonaly své protějšky ráží a dostřelem svých děl. To by umožnilo Japoncům svést rozhodující bitvu na vzdálenost mimo dostřel děl protivníka.[8]

V březnu 1937 byly dokončeny plány na stavbu bitevních lodí třídy Jamato.[3] Tyto lodě byly větší a silněji pancéřované než jejich americké protějšky a jejich devět děl ráže 460 milimetrů dokázalo poslat 1460 kilogramů vážící protipancéřový granát za hranici 42 kilometrů.[9][10] Paradoxem je, že to bylo právě císařské námořní letectvo, které potopením „bitevní řady“ v Pearl Harboru a potopením HMS Prince of Wales a HMS Repulse na širém moři, kde mohly oba bitevníky manévrovat a bránit se, demonstrovalo, že nadvláda těžkých bitevních lodí a křižníků s velkými děly skončila – to vše pár dní před zařazením první z těchto superbitevních lodí do služby. Zastánci „dělostřeleckého klubu“ císařského námořnictva ale odmítali uznat nadvládu letadel a prakticky po celou válku v Pacifiku čekali na vysněnou rozhodující bitvu bitevních lodí. Japonské letadlové lodě sice hrály významnou úlohu v bojích v Pacifiku, ale jenom coby předvoj, který měl oslabit protivníka před nasazením bitevníků.[11] Císařské námořnictvo si své jediné dvě dokončené bitevní lodě třídy Jamato – Jamato a Musaši – šetřilo pro rozhodující bitvu a až do října 1944 je v žádné bitvě nenasadilo – částečně i kvůli jejich spotřebě paliva.[12]

 
Jamato uhýbá pumám amerických palubních bombardérů ve Vnitřním moři poblíž Kure 19. března 1945. Tentokrát měla bitevní loď ještě štěstí a byla pouze lehce poškozena jednou pumou, která zasáhla můstek.[3]

Počátkem roku 1945, dvacátého roku éry Šówa – „zářícího míru“, byla japonská města vypalována do základů nálety amerických armádních bombardérů B-29 Superfortress.[13] Po bitvách v Šalomounových ostrovech, ve Filipínském moři a u Leyte, byla kdysi impozantní Rengó kantai císařského námořnictva redukována na hrstku bojeschopných válečných lodí, letadel a pilotů. Během operace Šó-iči-gó v říjnu 1944 byla letadly potopena i bitevní loď Musaši, aniž by kdy její děla vystřelila po nepřátelské eskadře.[14] Většina zbývajících válečných lodí Rengó kantai, včetně Jamato, kotvila v přístavech v Japonsku – zejména v Haširadžimě, Kure a Kóbe.[15]

S invazí na Saipan a další ostrovy, včetně Iwodžimy, zahájili Spojenci svůj postup na japonské domácí ostrovy. Dne 19. března 1945 se kotviště císařského námořnictva v Kure a jeho okolí stalo poprvé cílem útoku palubních letounů z letadlových lodí Task Force 58 (~ operační svaz, zkracováno jako TF) VADM (viceadmirál) Marc A. Mitschera. Američané zasáhli a poškodili bitevní lodě Jamato, Haruna, hybridní bitevní lodě Ise a Hjúga, čtyři letadlové lodě (pro které ale již Japonci tou dobou neměli letadla) a další plavidla. Jamato byla lehce poškozena na můstku.[3]

Jako další krok před plánovaným vyloděním na japonských ostrovech se americké jednotky vylodily nejprve 26. března na Kerama rettó[16] a poté se 1. dubna vylodily na Okinawě. Během prvních pár dní nenarazili postupující Američané na významnější odpor, neboť rikugun čúdžó (陸軍中将 ~ generálporučík) Micuru Ušidžima se rozhodl vybudovat silnou obranu ve vnitrozemí ostrova.[17] Mezitím se v Japonsku císařská armáda a císařské námořnictvo navzájem obviňovali z neschopnosti.[18]

Na císařské poradě, konané 29. března v protileteckém krytu císařského paláce, císař Hirohito položil náčelníkovi Gunreibu (軍令部 ~ námořní generální štáb) taišó (大将 ~ admirál) Koširó Oikawovi pár otázek ohledně plánovaných protiakcí. Když se dozvěděl o plánovaných počtech letadel kamikaze, zeptal se „…kde je námořnictvo?“ Na tuto otázku Oikawa neměl odpověď.[19]

Plán operace Ten-gó

editovat

Poté, co Američané zahájili útoky na cíle v souostroví Rjúkjú, nařídilo 26. března velení Rengó kantai zahájit operaci Ten-gó, která měla spočívat v přesunu bitevní lodě Jamato s doprovodem do Saseba. To mělo vylákat americké letadlové lodě na dosah letadel startujících z pozemních základen na Kjúšú. Navečer 28. března ale americké palubní letouny napadly cíle na jihu Kjúšú a na Amami Óšima – americké letadlové lodě připluly na sever i bez návnady a velitelství Rengó kantai operaci Ten-gó odložilo.[20]

Podle Spurra byl autorem sebevražedného výpadu v rámci přepracované operace Ten-gó pětačtyřicetiletý daisa (大佐 ~ námořní kapitán) Šigenori Kami ze štábu Rengó kantai, kterého Spurr popisuje jako obdivovatele nacismu a horlivého zastánce samurajských tradic.[21]

Plán operace počítal s vysláním 2. kantai (艦隊 ~ loďstvo) seskupené kolem bitevní lodě Jamato k Okinawě na „speciální útočnou operaci“. Lodě měly být vybaveny pouze palivem pro cestu tam – s návratem se nepočítalo a paliva byl nedostatek. Ke kotvišti amerických výsadkových lodí u Kadeny a Jomitanu na západním pobřeží ostrova měl japonský svaz dorazit za úsvitu 8. dubna. Jamato spolu s doprovodem měla najet na břeh, zničit americké výsadkové síly a působit jako dělostřelecká baterie až do vyčerpání munice nebo svého zničení. Poté se měli přeživší členové posádek plavidel přidat k pozemním obráncům ostrova a bojovat jako pěchota.[22][1][23][24] Svaz měl vyplout 6. dubna pod velením čúdžó (中将 ~ viceadmirál) Seiiči Itóa, čtyřiapadesátiletého velitele 2. kantai, který až do listopadu 1944 zastával štábní funkce[25] a z druhé světové války neměl žádné bojové zkušenosti.[26]

Operace Ten-gó byla součástí současně probíhající první operace Kikusui – série společných sebevražedných útoků letadel císařské armády a námořnictva na lodě u Okinawy.[27] Jako takovou ji zástupci Rengó kantai přednesli na poradě operace Kikusui č. 1 ráno 5. dubna.[28] Členové Gunreibu měli proti operaci Ten-gó námitky, neboť bylo nepředstavitelné, že by svaz bez leteckého krytí dokázal doplout až k Okinawě a celá operace tak byla jimi vnímána jako pouhé plýtvání lidmi i materiálem. Vrchní velitel Rengó kantai taišó Soemu Tojoda ale dokázal prosadit plán operace Ten-gó.[29]

Svoji roli při schválení operace zřejmě sehrála i řevnivost mezi armádou a námořnictvem (armáda posměšně nazývala Jamato „plovoucím hotelem pro líné a nekompetentní admirály“)[30] a snaha o „zachování tváře“ císařského námořnictva: bylo by neobhajitelné, kdyby Jamato přečkala prohranou válku netknutá.[31]

Koncept operace Ten-gó ale nebyl v císařském námořnictvu ničím novým. V červnu 1944, po americké invazi na Saipan, se měla bitevní loď Jamaširo vydat na sebevražednou misi jako obří transportér s posilami pro Saipan. Na konci své cesty (pokud by ho vůbec dosáhla) měla Jamaširo najet na mělčinu u Saipanu a podpořit obránce jako dělostřelecká baterie. Po bitvě ve Filipínském moři ale Japonci uznali, že Saipan je ztracen a operace byla zrušena.[32]

Zúčastněné jednotky

editovat

Japonské císařské námořnictvo

editovat

2. kantai nebo též Suidžó tokkó butai (水上特攻部隊 ~ Speciální útočný hladinový svaz), či 1. júgeki butai (第1遊撃部隊 ~ 1. útočný svaz), velitel čúdžó Seiiči Itó na Jamato:[2]

US Navy & USMC

editovat

Spojenecké námořní síly u Okinawy podléhaly Fifth Fleet (5. loďstvo) ADM (~ admirál) Raymonda A. Spruanceho jehož vlajkovou lodí byla bitevní loď USS New Mexico (BB-40). Samotné vylodění zajišťovaly invazní TF 51, 53 a 55 složené z transportních plavidel a jejich doprovodu. O jejich ochranu a podporu pozemních operací se pak staraly další čtyři Task Forces:[44]

Ze spojeneckých jednotek, které se 7. dubna 1945 pohybovaly v okolí Okinawy, se do kontaktu se svazem čúdžó Seiiči Itóa dostaly hlavně letouny z letadlových lodí TG 58.1 a TG 58.3[2][47] a koncem střetnutí i letouny z některých letadlových lodí TG 58.4 z TF 58.[3] Letouny na letadlových lodích byly organizovány do stíhacích (VF), stíhacích-bombardovacích (VBF), střemhlavých bombardovacích (VB) a torpédových (VT) squadron amerického námořnictva. Dohromady pak všechny squadrony na jedné letadlové lodi tvořily Air Group (~ letecká skupina). Některé Air Groups zahrnovaly i stíhací squadrony letectva americké námořní pěchoty (VMF).

Task Force 58, velitel VADM Marc A. Mitscher na USS Bunker Hill:

Přípravy k vyplutí

editovat

Před samotným vyloděním zahájila 23. března 1945 americká TF 58 útoky na Okinawu a další ostrovy v souostroví Rjúkjú.[4] Na základě toho nařídil 26. března Daihonei (大本営 ~ císařský generální štáb) letecké útoky na nepřátelská plavidla u Okinawy.[50] V rámci původní operace Ten-gó (přesun do Saseba a vylákání nepřítele na sever) se 2. kantai v Kure a Haširadžimě začala připravovat k vyplutí.[51][52] Probíhaly přesuny mezi jednotlivými kotvišti,[3][53] protiletadlové cvičení, tankování a doplňování munice a zásob. Dne 28. března natankovala Jamato 1000 tun paliva z tankeru Micušima Maru[54] v tokujamské palivové stanici – to představovalo necelou pětinu celkové kapacity nádrží bitevní lodě. Následujícího dne proběhlo další tankování: Jamato doplnila své zásoby paliva o palivo odčerpané z nádrží torpédoborců Asašimo a Hanazuki, zatímco Jahagi doplnil palivo z torpédoborce Hacušimo.[3][55]

V 9.18 úterý 3. dubna, tedy dva dny před schválením, obdržela 2. kantai Tojodův rozkaz k provedení operace Ten-gó.[3]

Ve čtvrtek 5. dubna kotvila 2. kantai u Tokujamy. Ráno přiletěl dvouplošným hydroplánem z Kanoja náčelník štábu Rengó kantai čúdžó Rjúnosuke Kusaka, aby se na Jamato setkal s vlajkovými důstojníky 2. kantai ohledně uskutečnění operace Ten-gó.[56] Na palubě Jamato došlo ke konfrontaci názorů, neboť někteří důstojníci považovali operaci za zbytečnou. Podle Hary (citujícího Komuru) svůj odmítavý postoj Kusakovi vyjádřili šóšó Komura, Ariga i velitel štábu 2. kantai Nobuei Morišita, zatímco čúdžó Itó mlčel.[57] Podle Itoa ale Ariga celou konferenci mlčel.[58]

Od 12.00 se poté konala druhá konference na palubě Jahagi, na které se sešli Komura, Hara, velitelé tří kučikutai a kapitáni osmi torpédoborců.[57] Komura ostatní informoval o poradě na Jamato a následně vyslechl názory svých podřízených. I mezi nimi se zvedla silná vlna odporu proti rozkazu k nesmyslné akci. Podle Harových vzpomínek měli proti akci výhrady prakticky všichni zúčastnění – Hara pouze nezmiňuje názor velitelů Fujuzuki a Suzucuki.[59]

Komura si mlčky vyslechl názory ostatních velitelů a ve 13.00 se vydal zpět na Jamato. Tam přednesl názory svých podřízených, ale nakonec přijal nezbytné a rozkazy k operaci Ten-gó vstoupily v platnost.[31] Podle Ikedy se tak stalo ve 13.55,[60] podle Hackett & Kingsepp to bylo ve 13.59 (a v 15.00 měl Ariga informovat shromážděnou posádku Jamato o vyplutí)[3] a podle Hary se tak stalo až v 15.30.[31] Když se Komura v 16.00 vrátil na Jahagi, oznámil čekajícím důstojníkům výsledek druhé porady na Jamato a tlumočil jim Kusakovu obhajobu operace.[31] Rovněž Komurovi podřízení velitelé následně rozkaz přijali. Poté se konala ještě jedna porada na Jamato, které tentokrát byli přítomni všichni velící důstojníci. Na ní čúdžó Itó oznámil, že vzhledem k povaze operace mají být z lodních posádek propuštěni všichni kadeti, nemocní a ti „kteří se na to nehodí“.[61] Z Jamato bylo v 17.30 odesláno na břeh 67 kadetů 74. běhu Kaigun heigakkó (海軍兵学校 ~ japonská císařská námořní akademie)[3][55][62] a 27 starých, či nemocných námořníků.[55] Na Jahagi se toto týkalo 37 mužů: 22 kadetů a 15 nemocných. Nikdo další z Jahagi odejít nechtěl a i ti, kteří museli, prosili, aby směli zůstat.[63][64][65]

Podle Hary se Jamato ještě 5. dubna přesunula k tokujamské palivové stanici.[63] Podle Hackett & Kingsepp se tak ale stalo až v pátek 6. dubna, kdy měla Jamato dotankovat 3400 tun paliva.[3][55] Tehdejší pomocný radarový důstojník na Jamato šó'i (少尉 ~ podporučík) Micuru Jošida později zapsal, že Jamato zahájila tankování o půlnoci na 6. dubna, přičemž měla čerpat palivo ze dvou nejmenovaných torpédoborců.[66] Rovněž doprovodná plavidla se věnovala doplňování zásob a paliva. Na Jahagi nechal daisa Hara odeslat na břeh přebytečné zásoby potravin a poté se Jahagi vydal k palivové stanici, kde měl zakotvit vedle Jamato.[67]

Často se uvádí, že při operaci Ten-gó měla mít Jamato, či všechna zúčastněná plavidla, palivo pouze na cestu k Okinawě.[68] Tehdejší důstojník řízení palby čú'i (中尉 ~ mladší poručík) Takekuni Ikeda ale ve svých vzpomínkách uvádí, že „každá loď byla plně natankována“. Jahagi měl mít při vyplutí 1250 tun paliva,[60] což je o pouhých 155 tun méně, než kolik činila kapacita nádrží lehkých křižníků třídy Agano.[69] Spurr potvrzuje Ikedovu výpověď a dodává, že Jamato vyplouvala se 4000 tunami a doprovodné torpédoborce s 500 až 900 tunami paliva.[70] Kapacita nádrží Jamato byla 6300 tun.[71] Je možné, že údaj o 4000 tunách je podhodnocený, neboť Hackett & Kingsepp zmiňují natankování celkem 4400 tun z Micušima Maru a tokujamské stanice během 28. března a 6. dubna. K tomu je třeba připočítat zbytek paliva v nádržích Jamato před tankováním 28. března a neznámé množství paliva dotankovaného z nádrží torpédoborců.[3][55][66] Podle reportu U. S. Naval Technical Mission to Japan S-06-2 měla Jamato vyplouvat s nádržemi naplněnými na 90 % – tedy s 5670 tunami paliva.[72] Podle instrukcí od Rengó kantai měla tokujamská palivová stanice vydat celkem maximálně 2000 tun paliva. Nakonec ale palivová stanice vydala celkem téměř 8000 tun, což byla více než polovina zbývajícího paliva tokujamské stanice.[70]

Po doplnění paliva se Jahagi vrátil na své kotviště a šóšó Komura zorganizoval na palubě křižníku večírek na rozloučenou se zpěvem a saké. Zúčastnili se ho též velitelé všech tří kučikutai a osmi torpédoborců. Další rozlučkové večírky se konaly po celé lodi a obdobně to vypadalo i na dalších plavidlech 2. kantai, včetně Jamato.[64][73][74]

Poslední plavba

editovat

Vyplutí Suidžó tokkó butai

editovat

Odpoledne 6. dubna vyplula Itóova Suidžó tokkó butai z Tokujamy ve Vnitřním moři. Historikové a pamětníci se ale nedokáží shodnout, kdy přesně se tak stalo. Podle výpovědi štábního důstojníka 2. kantai čúsa Mijamota pro USSBS, další mapy podle USSBS a vzpomínek Naojoši Išidy vyplul svaz v 15.00.[75][76] Foster, Hackett & Kingsepp, Hrbkovi, Lengerer, Morison, O'Neill, Spurr a Zalewski uvádějí, že svaz vyplul v 15.20.[3][55][77][48][78][24][79][80] Podle Hary, Ikedy, Jošidy a Dulla měl svaz zvednout kotvy až v 16.00.[81][60][82][83] V čele plul Jahagi, za ním v řadě torpédoborce 17. kučikutai, poté Jamato s torpédoborci 41. kučikutai po stranách a formaci uzavíraly torpédoborce heterogenní 21. kučikutai.[81] Deset lodí Suidžó tokkó butai doprovodily z Tokujamy přes Vnitřní moře až k Bungo suidó torpédoborce 43. kučikutai: Hanazuki, Maki a Kaja.[3][55] Vyčištěním plavebního koridoru v Bungo suidó od nepřátelských ponorek bylo pověřeno šest pomocných stíhačů ponorek[84][3] podporovaných hydroplány od Saeki kókútai:[85] dva plovákové stíhací A6M2-N („Rufe“)[84][3] a šestnáct[86] průzkumných E13A1 („Jake“).[84] Tento průplav byl vybrán, neboť druhý možný průliv Kanmon byl příliš mělký a plný vraků a min, které tam v rámci operace Starvation nakladly bombardéry B-29.[87] Oblast jižně od Bungo suidó měly proti ponorkám zabezpečit kaibókany Šiga a č. 194 podpořené hydroplány.[84]

Po vyplutí zamířil svaz rychlostí 12 uzlů (22,2 km/h) k Bungo suidó mezi ostrovy Šikoku a Kjúšú. Hara uvádí, že po proplutí průlivem Bungo byl svaz napaden dvěma B-29, jejichž pumy ale minuly.[81] Podle USSBS a Hubáčka ale ke kontaktu s B-29 došlo ještě ve Vnitřním moři, před vplutím do Bungo suidó.[88] Lengerer uvádí kontakt s B-29 v 16.45.[89] Po incidentu s B-29 provedla doprovodná plavidla cvičný torpédový útok na Jamato.[90]

Americké ponorky

editovat

Japonské přípravy k vyplutí nezůstaly utajeny americkým dešifrantům v Pearl Harboru, kteří na základě zachycených radiogramů upozornili hlídkující ponorky na možnost vyplutí bitevní lodě Jamato. Odpoledne 6. dubna hlídkovaly u východního konce Bungo suidó ponorky USS Threadfin, USS Hackleback a USS Silversides.[84][91][92][93]

Při západu slunce (ten v Óitě nastal v 18.37) pozorovala proplouvající svaz cílová loď Hakači, která kotvila v Beppu-wan, a signalizovala šťastnou cestu.[94] Mezi 18.00 a 18.30[pozn 8] vplul Itóův svaz rychlostí 22 uzlů (40,7 km/h) do Bungo suidó.[3][84][55][89] Podle Jošidy pluly doprovodné lodě v kruhové formaci kolem Jamata, ale podle Hary pluly v řadě.[95] Kýlovou formaci potvrzuje i Hakači[94]

Zatímco Itó proplouval Bungo suidó, Šiga ve spolupráci s hydroplánem E13A1 („Jake“) zaútočil na sonarový kontakt a nárokoval si potopení nepřátelské ponorky. Žádná z amerických ponorek ale tímto útokem zasažena nebyla a ponorky Threadfin a Hackleback poslouchaly snažení japonského kaibókanu z bezpečné vzdálenosti.[84][96][89]

V 18.30 obdržela Jamato radiovou zprávu od jednoho z hlídkujících letounů o přítomnosti ponorek u východního konce úžiny.[3][84][55][89] Po varování o přítomnosti nepřátelských ponorek zaujal Itóův svaz protiponorkovou formaci:[3] před Jamato plul Jahagi a od něj šípovitě do stran doprovodné torpédoborce.[97][98] Po proplutí Bungo suidó zamířil svaz na západ k pobřeží Kjúšú, aby v jeho blízkosti hledal ochranu před ponorkami.[99][97][3]

V 19.30 zachytila ponorka Threadfin poblíž Fukašimy (32°43′10″ s. š., 131°55′35″ v. d.) akustický a následně radarový kontakt na vzdálenost 6,25 mil (10,06/11,58 km) s Itóovým svazem.[100] Operátoři radaru na Jamato zaznamenali radarové paprsky ze dvou různých směrů.[101] Threadfin se přiblížil až na 4 míle (6,4/7,4 km), ale jeho velitel CDR (komandér) John J. Foote měl rozkazy napřed odvysílat hlášení o kontaktu a až poté zaútočit. Než ale bylo hlášení ve 20.00 odesláno, Threadfin přišel o výhodnou palebnou pozici a vzdálenost mezi ním a japonským svazem se začala zvětšovat i když ponorka plula na hladině. Hlídky na Isokaze údajně zpozorovaly vynořený Threadfin a rovněž Jamato zachytila nezašifrovanou zprávu, kterou Threadfin informoval o kontaktu s nepřítelem. Jako standardní preventivní opatření před útokem ponorek začal japonský svaz kličkovat.[102][3] Ve 20.30 zachytila Itóův svaz na svém radaru ponorka Hackleback, které velel LCDR (komandér–poručík) Frederick E. Janney. První kontakt byl na vzdálenost 17 mil (27,4/31,5 km). Hackleback odvysílal hlášení o kontaktu a třikrát se pokusil přiblížit na hladině, aby mohl zaútočit. Pokaždé ale narazil na jeden z doprovodných torpédoborců a když se torpédoborec přiblížil nebezpečně blízko, ponorka se raději stáhla. Ve 22.07 Hackleback ztratil kontakt.[103][3] Silversides žádný kontakt nenavázala.[104]

Na základě hlášení z amerických ponorek začal VADM Marc A. Mitscher na Bunker Hill připravovat letecký úder na Itóův svaz. Okamžitě k dispozici měl dvě skupiny letadlových lodí (TG 58.1 a 58.3), zatímco třetí (TG 58.4) se měla po natankování připojit ještě během noci.[105]

Ráno 7. dubna

editovat

Během noci plula Itóova Suidžó tokkó butai rychlostí 22 uzlů a neustále měnila kurz v pětiminutových intervalech kvůli nebezpečí útoku ponorek.[106] Ve 2.00 vplul svaz do Ósumi kaikjó u jižního pobřeží ostrova Kjúšú. Teprve nyní byla rychlost snížena na 16 uzlů (29,6 km/h).[3][107][60] Po proplutí Ósumi kaikjó přešel svaz ve 3.45 na kurz 280°.[108][60]

V 6.00 se Suidžó tokkó butai nacházela na pozici 31° s. š., 129°51′ v. d..[109] Slunce vyšlo v 6.02. Oproti předchozímu dni se ochladilo a obloha se zatáhla. Nízká oblačnost ale nemohla svaz ukrýt před průzkumnými letouny nepřítele vybavenými radarem.[110] Na lodích se podávala – pro mnohé poslední – snídaně: rýžové koule onigiri.[60]

Přibližně tou dobou se lodě přeskupily do standardní kruhové protiletadlové formace císařského námořnictva:[110][60] uprostřed plula Jamato a kolem ní ve vzdálenosti 1500[60][111] až 2000[110] metrů byla rozmístěna ostatní plavidla. Jahagi plul před Jamato a po směru hodinových ručiček byly jednotlivé torpédoborce vzhledem k Jamato rozmístěny následovně: Asašimo na 45°, Kasumi na 90°, Fujuzuki na 126°, Hacušimo na 162°, Jukikaze na 198°, Suzucuki na 234°, Hamakaze na 270° a Isokaze na 315°. Jakmile lodě zaujaly kruhovou formaci, svaz zvýšil rychlost na 24 uzlů (44,4 km/h) a opět začal kličkovat. Během kličkování všechny lodě měnily kurz současně. První změna kurzu byla 45° doprava, takže na čele formace se ocitnul Asašimo. Další změna kurzu byla o 90° doleva a na čele formace se ocitnul Isokaze. Poté se již jenom střídaly změny kurzu o 90° doprava a doleva…[110]

V 6.30 se nad Suidžó tokkó butai objevila skupina šesti[3] nebo devíti[60] stíhaček A6M5 („Zero“) od kókútai 203 (航空隊 ~ letecký pluk/skupina). Ty měly svazu poskytnout stíhací ochranu do 10.00.[3][60]

Podle Hackett & Kingsepp a Ikedy signalizoval v 6.57 torpédoborec Asašimo, že má problémy ve strojovně.[3][60] Podle Hary se tak stalo až v 9.00.[112] V listopadu předchozího roku odvedly stroje relativně nového torpédoborce třídy Júgumo výbornou práci a Asašimo se i díky nim stal jediným torpédoborcem, který přežil zkázu konvoje TA č. 3 v Ormocké zátoce.[39][113] Nyní ale opotřebované stroje vypověděly službu a Asašimo signalizoval, že může plout rychlostí pouhých 12 uzlů (22,2 km/h). Torpédoborec začal zaostávat za ostatními plavidly Suidžó tokkó butai, až se nakonec zcela ztratil za obzorem.[60][114][112]

Kolem 7.00 se Itóův svaz (podle Hackett & Kingsepp & Cundall) potkal s malým japonským konvojem, složeným z jusókanu č. 146 a stíhače ponorek č. 17, který plul z Amami Óšima do Saseba.[115] Podle Hary se ale mělo jednat o tři blíže neidentifikované nákladní lodě o výtlaku přibližně 2000 tun a k setkání mělo – podle chronologie vyprávění – dojít někdy mezi 10.00 a 11.30.[116] Jošida ve svých memoárech počet lodí v konvoji neuvádí.[117] Podle Hackett & Kingsepp se měl svaz setkat s konvojem tří nákladních lodí, které měly navíc plout opačným směrem, tedy k Amami Óšima, až ve 12.22.[3] Všichni se ale shodují, že k setkání s konvojem došlo až poté, co se od svazu oddělil Asašimo. Itóův svaz si s konvojem vyměnil několik signálů a pak každý pokračoval za svým cílem.

Jamato i Jahagi nesly na své poslední plavbě několik hydroplánů. Podle Jošidy nesla Jamato pouze jeden,[111] zatímco Hara a Spurr píší, že nesla dva.[112][118] Zbývající letouny byly zanechány v Kure.[111] Jahagi nesl dva hydroplány E13A1, tedy plný počet.[112][119] Aby byly letouny ušetřeny a nebyly obětovány spolu se svými mateřskými plavidly, měly být toho rána odeslány zpět do Japonska. Hackett & Kingsepp uvádí, že Jamato svůj hydroplán E13A1 katapultovala v 6.00.[3] Hara a Spurr ale uvádějí, že se tak stalo až po příletu stíhací ochrany, tedy po 6.30.[112][118] Na základě rozkazu z Jamato katapultoval Jahagi jeden svůj hydroplán v 8.15.[60][112] Ke startu druhého hydroplánu z Jahagi (a pravděpodobně posledního zbývajícího z Jamato) již nedošlo, neboť se nad svazem objevily první americké letouny… Start byl zrušen, neboť Američané by mohli hydroplán sestřelit.[112][118]

Americký průzkum a první kontakt

editovat

K ránu 7. dubna byl Mitscher zdravotně indisponován a tak velení nad TF 58 dočasně převzal náčelník Mitscherova štábu CAPT (~ kapitán) Arleigh A. Burke.[120] Ten rozkázal TG 58.1 a 58.3 vyslat za svítání několik stíhacích letounů, aby pátraly po japonském svazu.[48][121] Podle Mitscherova hlášení se mělo jednat o celkem 40 stíhačů v deseti skupinách po čtyřech.[4] Podle Spurra se ale jednalo o pouhé tři divize (tj. čtyř až devítičlenné formace) stíhacích F6F-5 Hellcat s přídavnými nádržemi[122] a podle Gandta se mělo jednat o pouhých osm Hellcatů.[121] Hellcaty měly pokrýt oblast směrem k japonským ostrovům až do vzdálenosti 325 námořních mil (601,9 km) ve směru 336° až 56° od TF 58.[122][4] Spolu s nimi odstartovaly čtyři F4U Corsair námořní pěchoty, které měly za úkol přeposílat hlášení z Hellcatů zpět k TF 58.[122][121] Později jim ale na zpáteční cestě došlo palivo a všechny čtyři Corsairy skončily v moři. Tři piloty zachránily ponorky, ale 2ndLt (~ podporučík) John L. Garlock zůstal nezvěstný.[122] Podle AAIR měl ale Garlock na své poslední misi pilotovat námořní F4U-1D BuNo 57912 od VBF-83.[123]

Jako první zpozoroval a nahlásil japonský svaz Hellcat z Essexu jihozápadně od Košiky rettó. Podle Mitschera se tak stalo v 8.22 na pozici 31°22′ s. š., 129°15′ v. d.[4] Podle Morisona se tak mělo stát v 8.23 na pozici 31°22′ s. š., 129°14′ v. d.[124] Podle Hackett & Kingsepp se tak mělo stát dokonce až v 8.32.[3] Spurr píše, že ke zpozorování svazu došlo v 8.15 divizí LTJG (~ mladší poručík) Williama Estese. Hlášení v 8.23 pak měl podle Spurra odeslat ENS (~ podporučík) Jack Lyons.[122] První hlášení – které k TF 58 putovalo přes dva retranslační letouny – uvádělo, že nepřítel se nachází na pozici 30°44′ s. š., 129°10′ v. d.[109] pluje kurzem 300° a rychlostí 12 uzlů.[4][48] Rychlost japonského svazu byla značně podhodnocena.[48] Druhé hlášení, které mělo být podle Fostera odvysíláno v 8.32, opravilo polohu svazu na 31°22′ s. š., 129°15′ v. d.[109]

Teprve až v 8.40 bylo sedm Hellcatů zpozorováno z japonských lodí.[3][60] Ty ale proti nim nic podniknout nemohly, neboť Američané se drželi mimo dostřel[60] a hlídka z kókútai 203 jejich přítomnost nezaznamenala.[3]

Jako reakci na oznámení polohy japonského svazu odstartovalo z TF 58 v 9.15 dalších 16 stíhaček, které měly jednak pokračovat ve sledování, ale také se měly postarat o případnou stíhací ochranu Itóova svazu.[4][125]

Když se o zpozorování japonského svazu dozvěděl velitel Fifth Fleet ADM Spruance, rozkázal RADM Deyovi – veliteli svazu palebné podpory TF 54 – zabránit Japoncům v přiblížení se k vyloďovacím plážím. Podle Spurra a Fostera se tak mělo stát již během noci na 7. dubna na základě hlášení z ponorek, přičemž Deyova TF 54 měla v zastavení japonského svazu hrát hlavní roli.[126] Podle Morisona měl ale Deyo obdržet rozkazy k intervenci teprve ráno po objevení Itóova svazu leteckým průzkumem.[124] Mitscherova TF 58 měla zajistit vzdušné krytí před japonskými nálety. Mitscher se se svým štábem rozhodli využít příležitost a zaútočit – Spruanceho rozkazy totiž takovou možnost přímo nezakazovaly a Mitscher byl toho názoru, že dokáže vyslat dostačující útočnou vlnu a pořád mu ještě zbude dost letadel pro odražení japonských útoků.[127]

Deyo svolal na 10.30 poradu velitelů na palubu velitelské lodě USS Eldorado. Proti Suidžó tokkó butai mělo být vysláno šest starších bitevních lodí (USS Idaho, New Mexico, Tennessee, USS West Virginia, USS Maryland a USS Colorado[128]), sedm křižníků a 21 torpédoborců. Ty již ale do nadcházejícího střetnutí zasáhnout nestihly.[124][129]

Start útočné vlny

editovat

Záměry a cíl cesty japonského svazu ještě stále nebyly jasné, když VADM Mitscher – který se opět vrátil na můstek Bunker Hillu[121] – vydal rozkaz připravit start útočné vlny na 10.00, neboť předpokládal, že cílem Japonců je Okinawa. Letci, kteří se měli zúčastnit mise, posnídali vločky, omeletu z vajec v prášku, slaninu, tousty, kafe a pomerančový džus. Palubní personál mezitím připravoval letouny ke startu.[130] Podle Mitscherova hlášení měly stíhací Hellcaty a Corsairy nést přídavné nádrže a 500lb (226,8 kg) trhavé pumy. Střemhlavé bombardéry SB2C Helldiver měly nést buďto po jedné 1000lb (453,6 kg) protipancéřové, nebo trhavé pumě doplněné dvěma 250lb (113,4 kg) trhavými pumami pod křídlem,[4] nebo po dvou 1000lb.[131] Torpédonosné TBM-3 Avenger měly nést po jednom 569mm torpédu Bliss-Leavitt Mark 13.[4] Existovaly ale i výjimky z takto popsaného složení výzbroje. Například všech šest Avengerů od VT-30 z Belleau Wood neslo v pumovnici místo torpéda čtyři pumy.[132][133] Podle historie VT-17 z Hornetu nesly Avengery palivo i v křídelních nádržích.[134] Alespoň některé Corsairy nesly po jedné 1000lb pumě.[135] Některé stíhačky nesly 127mm neřízené rakety[42][107] – buďto starší FFAR nebo novější HVAR.[136]

Ačkoliv podle plánu měly všechny tři Task Groups vyslat své letouny do útoku společně,[4] TG 58.4 se po předchozím tankování opozdila se zaujetím startovací pozice, na kterou dorazila teprve v 9.45.[47] V 10.00 začaly proto z pozice 27°10′ s. š., 129°30′ v. d. startovat pouze letouny TG 58.1 a 58.3.[4] Obě Task Groups vyslaly do vzduchu celkem 280 letadel, ale Hancock se se startem své Air Group 6 opozdil. Zbývajících osm Air Groups, které již byly ve vzduchu, na Air Group 6, která začala startovat až v 10.15, nečekaly a zamířily k cíli. Podle předletových výpočtů je měla čekat 240 námořních mil (444,5 km) dlouhá cesta. Air Group 6 (která se měla na útoku podílet 51 letouny podle Mitschera nebo 53 podle Morisona) zamířila k cíli samostatně, ale svůj cíl minula.[4][47] TG 58.4 měla toho dne zajišťovat bojové letecké hlídky nad Okinawou.[47] Přesto přispěla celkem 106 letouny. Podle Mitschera a Spurra se TG 58.4 se startem opozdila o 45 minut, takže její letouny měly začít startovat v 10.45.[4][130] Podle Houcka & spol. měl ale Yorktown vyslat první letadla do vzduchu již v 10.38.[47][131]

Letouny vyslané do útoku na Suidžó tokkó butai
TG
velitel vlny 		TG 58.1
CDR Edward G. Konrad[137] 		TG 58.3
CDR Harmon T. Utter[138] 		TG 58.4
LCDR Wilmer E. Rawie[139][140] 		Celkem
Stíhačky a stíhací bombardéry 52 80 (56) 48 180 (156)
Helldivery 21 29 (14) 25 75 (60)
Avengery 40 58 (48) 33 131 (119)
Celkem 113 167 (116) 106 386 (335)
Zpracováno podle Mitschera[4]
V závorce jsou uvedeny počty letounů po odečtení Air Group 6 (se složením podle Mitschera: 12 VT, 15 VB a 24 VF)

Spurr, Gandt a Foster uvádějí, že se mezi stíhacími letouny na útoku podílelo i „nemnoho“ Wildcatů.[141][137][142]

Střetnutí Suidžó tokkó butai s PBM

editovat

Dopoledne se počasí kolem Suidžó tokkó butai zhoršilo. Viditelnost klesla pod 8 kilometrů, vál vítr o rychlosti přes 20 uzlů (10,3 m/s) a lodě proplouvaly občasnými přeháňkami.[143][112] Mraky se nacházely ve výšce 1000 až 1200 metrů, ale v některých místech klesaly i níže.[144]

Těsně předtím, než TF 58 začala vysílat letouny útočné vlny, byla v 9.57 Suidžó tokkó butai zpozorována dvěma létajícími čluny PBM-3D Mariner od VPB-21 z Kerama rettó, které pilotovali LT (~ poručík) Simms[pozn 9] (volací znak Dog Eight) a James R. Young (volací znak Dog Ten).[145][146][147][148] V 10.14 nebo 10.16 byly oba PBM zpozorovány z japonských lodí.[3][107][60] V 10.17 po nich Jamato vypálila jednu salvu ze zadní věže hlavní baterie.[149][3] Použila k tomu speciálně určené granáty typu 3 (三式弾 san-šiki dan): 1360 kilogramů vážící granáty ráže 460 mm, které v předem určené vzdálenosti rozmetaly 996 zápalných náloží.[149][150] Podle Hackett & Kingsepp a Zalewského se měl k palbě přidat i Jahagi,[3][107] ale velitel Jahagi Hara, ani důstojník řízení palby na Jahagi Ikeda ve svých pamětech nezmiňují, že by se Jahagi zapojil do akce proti PBM.[60] Jeden z granátů explodoval pod levým křídlem Simmsova PBM a tato ukázka san-šiki dan americkým pilotům stačila.[145] Oba PBM se schovaly v mracích, ale nadále sledovaly Itóův svaz, podávaly o něm informace a naváděly letouny útočné vlny.[145][148] Japonci se pokusili rušit radiokomunikaci Američanů. Podle Ikedy měla rušení provádět Jamato,[60] ale podle Hackett & Kingsepp měl rušení provádět Jahagi.[3]

V době, kdy byla zpozorována přítomnost PBM, zjistili Japonci i přítomnost ponorky Hackleback, která Itóův svaz sledovala od předchozího večera.[3][107]

Ticho před bouří

editovat

V 10.22 přešel japonský svaz na severní kurz směrem k Sasebu.[3] V 10.30 obdržel zprávu o změně kurzu cíle i Mitscher – podle struktury Mitscherova hlášení se pravděpodobně jednalo o zprávu jednoho z Hellcatů. Změnu kurzu potvrdily i PBM.[4]

Před desátou hodinou přelétaly letouny první americké vlny přes Amami Óšima[3] – řetěz Rjúkjú usnadnil letcům navigaci při cestě k cíli.[4] Japonská radiostanice na ostrovech – podle Hary to byla stanice na Amami Óšima, podle Hackett & Kingsepp a Hubáčka to byla stanice na sousední Kikaigašima – odvysílala v 10.50 informaci o přeletu nepřátelských letounů letících na sever.[116][3][151]

V 11.07 měl metrový radar 13 Gó na Jamato zachytit velkou leteckou formaci na samé hranici dosahu radaru, tedy přibližně ve vzdálenosti 100 kilometrů. Formace se nacházela jižně od Jamata a mířila na sever. Suidžó tokkó butai na zprávu zareagovala zvýšením rychlosti na 25 uzlů (46,3 km/h).[3][107]

Teprve v 11.15 byla Itóovým svazem zachycena zpráva z Amami Óšima nebo Kikaigašima. Podle Hackett & Kingsepp a Zalewského měla zpráva hovořit o 150 letounech.[3][107] Podle Hubáčka, Hary a Jošidy měla zpráva hovořit o 250 letounech.[151][116][152]

  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
 
Americké letouny jako Curtiss SB2C-3 Helldiver začínají útok na Jamato (vlevo). Japonský torpédoborec vpravo
 
Hořící Jamato pod útokem. Navzdory poškození stále udržuje vysokou rychlost
 
Jediná známá fotografie výbuchu Jamato

Po bitvě

editovat

Ten-gó byla poslední velkou japonskou námořní operací druhé světové války. Suzucuki už nebyl opraven. Fujuzuki byl opraven, ale 20. srpna 1945 najel na americkou minu a už nebyl opraven. Jukikaze válku přežil téměř nepoškozen. Hacušimo najel 30. července 1945 na minu. Byl 129. a posledním japonským potopeným torpédoborcem ve válce.[153]

  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Obraz v kultuře

editovat

Poslední mise bitevní lodě Jamato se v Japonsku stala legendou.[154] Již v roce 1953 se stala předlohou pro film Senkan Jamato (戦艦大和 ~ Bitevní loď Jamato), který režíroval Jutaka Abe.[155][154] Ztvárněním poslední mise Jamato rovněž končil film Rengó kantai (連合艦隊 ~ Spojené loďstvo) režiséra Šúe Macubajašiho z roku 1981.[156] V roce 1983 vydala Džun Henmi román Otoko tači no Jamato (男たちの大和 ~ Jamato mužů),[157] který se následně stal předlohou pro stejnojmenný film (v české distribuci Yamato – Loď smrti) režiséra Džunja Satóa z roku 2005.[158] Potopením bitevní lodě Jamato začíná i film Archimedes no Taisen (アルキメデスの大戦) režiséra Takaši Jamazakiho z roku 2019.[159]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ a b K nejasnostem ohledně rodového jména a hodnosti velitele Jamato viz Kósaku Ariga: Jméno a poslední hodnost
  2. ↑ Sinking of Yamato (April 7, 1945) [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-06-02]. Dostupné online. (anglicky)  a Muir uvádějí 3665 mrtvých (2498 na Jamato, 446 na Jahagi a 721 na torpédoborcích). IJN YAMATO: Tabular Record of Movement uvádí 4242 mrtvých (3055 na Jamato a 1187 na doprovodných plavidlech). Viz též diskuse Topic: The casualities of Yamato and others [online]. Tullys Port: Historical Naval Discussions, 2008-04-21, rev. 2009-05-12 [cit. 2010-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Hara (str. 260) i Lengerer (str. 70) uvádějí Maedovo rodné jméno jako Saneo. Znaky 実穂 ale odpovídají čtení Saneho, které uvádí i Nevitt v TROM Isokaze
  4. ↑ Hara (str. 260) i Lengerer (str. 77) uvádějí, že Sugihara byl čúsa. Podle Nevittova TROM Asašimo byl ale pouze šósa, což uvádí i Matthew Jones (#7560 Date: 2006-11-10 22:44:58) v Tony Tully's IJN & Other Navies Guest Board: The Complete Seven Plus Years of Posts VOLUME VII: 1 January through 31 December 2006, Posts 6731 through 7833 [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-25. (anglicky)  s tím, že na čúsa byl Sugihara povýšen až posmrtně
  5. ↑ Hara (str. 260) uvádí, že velitelem Kasumi byl „čúsa“ Hiró Jamana. Ten byl ale velitelem Kasumi pouze do 1. března 1945, kdy se ujal velení na Fujuzuki a 20. března byl povýšen na daisa – viz TROM Fujuzuki
  6. ↑ Hara (str. 260) uvádí, že velitelem Fujuzuki byl „čúsa Hidečika Sakuma“. Pravděpodobně se jedná o záměnu s daisa Eidži Sakumou, který byl předchozím velitelem Fujuzuki. Lengerer uvádí, že Jamana byl pouze čúsa.
  7. ↑ Hara (str. 260) uvádí, že velitelem Suzucuki měl být „čúsa“ Šigetaka Amano. Ten ale Suzucuki nikdy nevelel a v době operace Ten-gó byl již po smrti, neboť padl jakožto velitel 61. kučikutai (a v hodnosti daisa) již 25. října 1944 na palubě Hacuzuki
  8. ↑ Hara (str. 269) uvádí čas „o dvě hodiny později (od vyplutí)“, tedy 18.00. Hacket & Kingsepp, Lengerer (str. 82) a Zalewski uvádějí 18.30. USSBS ale uvádí, že Itóúv svaz se již v 17.00 nacházel u východního konce Bungo suidó, tedy více než 65 námořních mil vzdušnou čarou od Tokujamy. I za předpokladu, že by Itó vyplul již v 15.00 (jak tvrdí USSBS), překonat takovou vzdálenost během dvou hodin by nebylo v technických možnostech Jamata. Pozorování svazu z Hakači v Beppu-wan při západu slunce nahrává spíše pozdějšímu času.
  9. ↑ Morison (str. 204) uvádí Simmsovy iniciály jako „R. L.“ (což by mohl být Richard L., kterého jako LTJG u VPB-21 v lednu 1945 zmiňuje Hoffman na str. 43), zatímco Spurr (str. 226) a Hoffman (str. 57) uvádějí, že Simmsovo jméno bylo Dick.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Operation Ten-Go na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Sinking of Yamato (April 7, 1945) [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-06-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i MUIR, Dan. Order of Battle: Final Sortie of the Imperial Japanese Navy (Operation TEN-GO), 7 April 1945 [online]. navweaps.com [cit. 2010-06-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN YAMATO: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2010-05-06 [cit. 2010-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q MITSCHER, Marc A. A16-3, Serial 00222: Report of Operations of Task Force FIFTY-EIGHT in Support of Landings at OKINAWA, 14 March through 28 May (East Longitude Dates), including Actions against KYUSHU, NANSI SHOTO, Japanese Fleet at Kure, the Yamato, and Operations in Direct Support of Landings at OKINAWA: Task Force 58 Air Support Operations at OKINAWA (23 March to 1 April 1945) [online]. ibiblio.org, 1945-06-18 [cit. 2010-06-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ FOSTER, Simon. Okinawa. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-85831-50-3. Kapitola Bitva ve Východočínském moři, s. 88. 
  6. ↑ Dull, str. 335
  7. ↑ GANDT, Robert. The Twilight Warriors: The Deadliest Naval Battle of World War II and the Men Who Fought It. New York: Broadway Books, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-7679-3241-7. S. 163 a 210. (anglicky) 
  8. ↑ EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 295 a předcházející. (anglicky) 
  9. ↑ DIGIULIAN, Tony. Japanese 40 cm/45 (18.1") Type 94 / 46 cm/45 (18.1") Type 94 [online]. navweaps.com, rev. 2007-04-23 [cit. 2009-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Evans & Peattie, str. 370 až 383
  11. ↑ PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. S. 195 a 196 (shrnutí, šířeji rozebráno v celé knize). (anglicky)  K potopení Prince of Wales a Repulse viz SHORES, Christopher; CULL, Brian; IZAVA, Jasuho. Krvavá jatka I. Plzeň: Mustang, 1994. ISBN 80-85831-48-1. Kapitola Pohroma za pohromou, s. 110 až 129.  a GRYNER, Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur. Praha: Magnet-Press, 1996. Kapitola Zánik eskadry, s. 62 až 71. 
  12. ↑ Evans & Peattie, str. 379 a TULLY, Anthony. Oil and Japanese Strategy in the Solomons: A Postulate [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ UNITED STATES STRATEGIC BOMBING SURVEY: SUMMARY REPORT (Pacific War) [online]. Washington DC: UNITED STATES GOVERNMENT PRINTING OFFICE, 1946-07-01 [cit. 2010-12-19]. Dostupné online. (anglicky) ; CHEN, C. Peter. Bombing of Tokyo and Other Cities: 19 Feb 1945 - 10 Aug 1945 [online]. ww2db.com [cit. 2011-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN MUSASHI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2009-09-02 [cit. 2010-08-25]. Dostupné online. (anglicky)  a YOSHIMURA, Akira. Battleship Musashi: the making and sinking of the world's biggest battleship. Tokyo: Kodansha International, 1999. Dostupné online. ISBN 9784770024008. S. 159 až 175. (anglicky) 
  15. ↑ Hara, str. 259 a předchozí; Ito, str. 65 a 111; EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. XXV, 661 s. Dostupné online. ISBN 9780870211928. S. 492. (anglicky) 
  16. ↑ APPLEMAN, Roy E., James M. Burns, Russell A. Gugeler, John Stevens. Okinawa: The Last Battle. [s.l.]: HyperWar Foundation (United States Army in World War II: The War in the Pacific). Dostupné online. Kapitola Chapter II: Invasion of the Ryukyus: Seizure of the Kerama Islands, s. 51 až 63. (anglicky)  a NICHOLS JR., Chas. S.; SHAW JR., Henry I. Okinawa: Victory in the Pacific. [s.l.]: Historical Branch, G-3 Division, Headquarters, U.S. Marine Corps, 1955. Dostupné online. Kapitola CHAPTER 3: Preparations for the Assault: Seizure of Kerama Retto, s. 38 až 43. (anglicky) 
  17. ↑ ENŽL, Radek. Bitva o Okinawu část 1. - Přípravy [online]. valka.cz, 2009-06-12 [cit. 2010-09-16]. Dostupné online. 
  18. ↑ Hara, str. 259 a 260
  19. ↑ SPURR, Russell. A Glorious Way to Die: The Kamikaze Mission of the Battleship Yamato. New York: Newmarket Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9781557049131. S. 86 a 87. (anglicky) Online verze knihy je vydání z roku 1995, reference se vztahují k vydání z roku 2010.  a Gandt, str. 101 až 103. Podle Spurra ze císař zeptal „Ale kde je…“ (But where's the navy?), zatímco podle Gandta se měl zeptat „A kde je…“ (And where is…). Ani jeden neuvádí japonský originál. Podle Spurra měl císař ještě dodat „Už nemáme žádné lodě?“ (Have we no ships?).
  20. ↑ LENGERER, Hans. The Yamato Class Battleships – Part III: Loss of the Yamato. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 09. 2011. Ebook Paper XI. S. 71. (anglicky)
  21. ↑ Spurr, str. 93 až 97
  22. ↑ Ito, str. 114; Dull, str. 333; O'Neill, str. 116; Spurr, str. 95 a 96
  23. ↑ INOGUCHI, Rikihei; NAKAJIMA, Tadashi; PINEAU, Roger. The Divine Wind: Japan's Kamikaze Force in World War II. Annapolis: Naval Institute Press, [1994?]. Dostupné online. ISBN 9781557503947. Kapitola 17. The End of the Imperial Navy: A Surface Suicide Operation, s. 162 a 163. (anglicky) 
  24. ↑ a b HRBEK, Jaroslav; HRBEK, Ivan. Vítězství přichází z moře: Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Praha: Naše vojsko, 1999. ISBN 80-2060-566-5. S. 287. 
  25. ↑ Hiroshi Nishida. Materials of IJN (Naval Academy class 39) [online]. 2003, rev. 2006-12-20 [cit. 2010-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-14. (anglicky) 
  26. ↑ Hara, str. 237
  27. ↑ Inoguchi & Nakajima & Pineau, str. 150-160 a 162; O'Neill, str. 116 a 168-171
  28. ↑ UGAKI, Matome. Fading Victory (The Diary of Admiral Matome Ugaki, 1941-1945). Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2008. ISBN 978-1-59114-324-6. S. 572. (anglicky) 
  29. ↑ Ito, str. 114 a 115
  30. ↑ O'Neill, str. 116 a Hara, str. 264
  31. ↑ a b c d Hara, str. 263
  32. ↑ TULLY, Anthony P. Battle of Surigao Strait. Bloomington & Indianapolis: Indiana University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-253-35242-2. S. 34 a 35. (anglicky) 
  33. ↑ Lengerer, str. 69 a 70
  34. ↑ a b c NEVITT, Allyn D. IJN Isokaze: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-07-12 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ a b c d e Hara, str. 260
  36. ↑ a b c d Lengerer, str. 77
  37. ↑ NEVITT, Allyn D. IJN Hamakaze: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-07-12 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ NEVITT, Allyn D. IJN Yukikaze: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-07-12 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ a b c NEVITT, Allyn D. IJN Asashimo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-06-23 [cit. 2010-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ NEVITT, Allyn D. IJN Kasumi: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-08-21 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ NEVITT, Allyn D. IJN Hatsushimo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2009-07-13 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ a b NEVITT, Allyn D. IJN Fuyuzuki: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-08-20 [cit. 2010-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ NEVITT, Allyn D. IJN Suzutsuki: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-06-16 [cit. 2010-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ a b c d Hrbkovi, str. 276 až 279
  45. ↑ Gandt, str. 173
  46. ↑ SMITH, Peter C. Task Force 57: Britské Tichomořské loďstvo 1944-1945. Plzeň: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-052-X. 
  47. ↑ a b c d e Morison, str. 205
  48. ↑ a b c d e Morison, str. 203
  49. ↑ HUDSON, J. Ed. A History of the USS CABOT (CVL-28): A Fast Carrier in World War II. [s.l.]: [s.n.], 1986. Dostupné online. Kapitola COVERING OF THE OKINAWA INVASION and THE SINKING OF THE YAMATO, April 1945. (anglicky) 
  50. ↑ Hara, str. 259
  51. ↑ Lengerer, str. 67
  52. ↑ Inoguchi & Nakajima & Pineau, str. 161-162
  53. ↑ Yoshida, str. 3 až 10
  54. ↑ HACKETT, Bob; CUNDALL, Peter. MITSUSHIMA MARU: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2013-08-01 [cit. 2014-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ a b c d e f g h i ZALEWSKI, Krzysztof. Historia operacyjna pancernika Yamato. Morze, statki i okręty. Prosinec 2008, roč. XIII, čís. 12, s. 41. ISSN 1426-529X. (polsky) 
  56. ↑ Hara, str. 260 a 261; Ito, str. 114 a 115; O'Neill, str. 118. Hackett & Kingsepp uvádí, že se tak stalo až 6. dubna
  57. ↑ a b Hara, str. 261
  58. ↑ Ito, str. 115
  59. ↑ Hara, str. 262 a 263; Ito, str. 115 – Ito ale nerozlišuje mezi konferencí na Jamato a konferencí na Jahagi; O'Neill, str. 118 a 119
  60. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r IKEDA, Takekuni. The Imperial Navy's Final Sortie. Naval History. Říjen 2007, roč. 21, čís. 5. Dostupné online [cit. 2020-12-25]. ISSN 1042-1920. (anglicky) 
  61. ↑ Hara, str. 264
  62. ↑ Yoshida, str. 18 a 19
  63. ↑ a b Hara, str. 265
  64. ↑ a b Ito, str. 116
  65. ↑ Spurr, str. 166 až 168
  66. ↑ a b Yoshida, str. 25 a 26
  67. ↑ Hara, str. 265 a 266
  68. ↑ Citace Komury v Hara, str. 261; Dull, str. 333, citace Tojodova rozkazu v Ito, str. 114; Sinking of Yamato na combinedfleet.com, Zalewski, str. 41; Yoshida, str. 35; Hrbkovi, str. 287, etc…
  69. ↑ NISHIDA, Hiroshi. Agano class light cruisers [online]. 2003 [cit. 2010-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-08. (anglicky) 
  70. ↑ a b Spurr, str. 162 až 164
  71. ↑ Spurr, str. 163 a NISHIDA, Hiroshi. Yamato class battleships [online]. 2001 [cit. 2020-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Kapitola JM-200-H S-06-2 Reports of Damage to Japanese Warships-Article 2, YAMATO(BB), MUSASHI(BB), TAIHO(CV), SHINANO(CV), s. 11. (anglicky) 
  73. ↑ Hara, str. 266; Yoshida, str. 18 až 21, 23 a 24
  74. ↑ Thoughts of a Young Sailor: An interview with Yamato veteran Kazuhiro Fukumoto [online]. NOVA [cit. 2010-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ INTERROGATION NAV NO. 32, USSBS NO. 133: THE ATTACK ON THE YAMATO GROUP, 7 APRIL 1945: Interrogation of: Commander MIYAMOTO, T., Staff Officer of Second Fleet during subject attack. In: Naval Analysis Division. Interrogations of Japanese Officials: OPNAV-P-03-100. Tokyo: United States Strategic Bombing Survey [PACIFIC], 1945-10-25. Dostupné online. (anglicky)
  76. ↑ A Matter of Honor: An interview with Yamato veteran Naoyoshi Ishida [online]. NOVA [cit. 2010-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ O'Neill, str. 119
  78. ↑ Spurr, str. 171 a 172 – samotné zvednutí kotvy mělo být dokončeno 15.24
  79. ↑ FOSTER, Simon. Okinawa. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-85831-50-3. Kapitola Bitva ve Východočínském moři, s. 90. 
  80. ↑ Lengerer, str. 81
  81. ↑ a b c Hara, str. 269
  82. ↑ Yoshida, str. 26 a 30
  83. ↑ Dull, str. 333
  84. ↑ a b c d e f g h HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander; CUNDALL, Peter. IJN Escort Shiga: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2009-04-11 [cit. 2015-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. ↑ Lengerer, str. 80 a 82. Lengerer preferuje přepis 佐伯 jako Saiki
  86. ↑ Koji Takaki: Japanese aviation author and researcher [online]. pacificwrecks.com, rev. 2015-05-05 [cit. 2015-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ Gandt, str. 135. K samotnému zaminování Kanmon kaikjó viz například MASON, Gerald A. AU/AWC/2002-02 OPERATION STARVATION [online]. Maxwell Air Force Base, Alabama: Air War College; Air University, 2002 [cit. 2020-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-19. Dostupné také na: [1]. (anglicky) 
  88. ↑ Viz mapa z Mitscherova hlášení, mapa z Mijamotova výslechu (USSBS No 133 NAV No 32: Annex A) a Hubáček, str. 139
  89. ↑ a b c d Lengerer, str. 82
  90. ↑ Hara, str 271; Spurr, str. 174 a 175; Yoshida, str. 30
  91. ↑ Morison, str. 200
  92. ↑ Silversides [online]. Washington DC: Department of the Navy - Naval History and Heritage Command [cit. 2010-07-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ Spurr, str. 177 a 178
  94. ↑ a b HACKETT, Bob; VAN DER WAL, Berend; CUNDALL, Peter. IJN HAKACHI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2015-10-18, rev. 2023-03 [cit. 2023-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ Yoshida, str. 30; Hara, str. 271
  96. ↑ Spurr, str. 178, 180 a 181
  97. ↑ a b Spurr, str. 175
  98. ↑ Gandt, str. 153
  99. ↑ Hara, str 271
  100. ↑ Spurr, str. 182 a 183
  101. ↑ Yoshida, str. 42 a 43
  102. ↑ Yoshida, str. 43; Spurr, str. 183 až 185; Gandt, str. 154 až 156; SMINKEY, Robert Loys. USS THREADFIN (SS-410) - SHIP'S HISTORY [online]. subvetpaul.com, rev. 2000 [cit. 2010-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-05-07. (anglicky) 
  103. ↑ Spurr, str. 185 a 186; Gandt, str. 155 a 156 Hackleback [online]. Washington DC: Department of the Navy – Naval History and Heritage Command [cit. 2010-07-26]. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (anglicky) 
  104. ↑ Spurr, str. 186
  105. ↑ Morison, str. 203; Spurr, str. 207 až 210. Identifikace Mitscherovy vlajkové lodě podle Gandt, str. 160
  106. ↑ Spurr, str. 202
  107. ↑ a b c d e f g Zalewski, str. 42
  108. ↑ Spurr, str. 204
  109. ↑ a b c Foster, str. 93
  110. ↑ a b c d Hara, str. 272
  111. ↑ a b c Yoshida, str. 47
  112. ↑ a b c d e f g h Hara, str. 273
  113. ↑ NEVITT, Allyn D. The TA Operations to Leyte, Part II [online]. combinedfleet.com, 1996 [cit. 2010-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. ↑ Yoshida, str. 50
  115. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander; CUNDALL, Peter. IJN Subchaser CH-17: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2005, rev. 2010-05-22 [cit. 2010-09-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ a b c Hara, str. 274
  117. ↑ Yoshida, str. 53
  118. ↑ a b c Spurr, str. 227
  119. ↑ Počet a typ hydroplánů na Jahagi viz PATTON, Wayne. Japanese Light Cruisers of World War II. Carrollton, Texas: Squadron/Signal Publications, 2006. (Warships in action; sv. 25). ISBN 0-89747-497-X. 4025. S. 30, 51 a 54. (anglicky) 
  120. ↑ Gandt, str. 165 a 166
  121. ↑ a b c d Gandt, str. 166
  122. ↑ a b c d e Spurr, str. 217
  123. ↑ USN Overseas Aircraft Loss List April 1945 [online]. Aviation Archaeological Investigation and Research, rev. 2007 [cit. 2010-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-19. (anglicky)  – citováno jako „AAIR“
  124. ↑ a b c Morison, str. 203 a 204
  125. ↑ Morison, str. 204 a 205
  126. ↑ Spurr, str. 206 až 210; Foster, str. 91; Gandt, str. 159 a 160
  127. ↑ Gandt, str. 163 a 164
  128. ↑ Spurr, str. 223; Foster, str. 91
  129. ↑ Hubáček, str. 141
  130. ↑ a b Spurr, str. 218 až 220
  131. ↑ a b Herbert HOUCK, John CARTER, Ralph VALIQUET a Charles FRIES. USS YORKTOWN SINKS JAPANESE BATTLESHIP YAMATO: Largest Battleship in Naval History [online]. yorktownsailor.com [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-13. (anglicky) 
  132. ↑ Spurr, str. 248 a 250
  133. ↑ Gandt, str. 177 a 178
  134. ↑ ROMBERGER, W. M. HISTORY OF TORPEDO SQUADRON SEVENTEEN. San Francisco, California: US Navy, 1945. Dostupné online. Kapitola History Narrative, s. 23. (anglicky) 
  135. ↑ Gandt, str. 170
  136. ↑ PARSCH, Andreas. Directory of U.S. Military Rockets and Missiles – Appendix 4: Undesignated Vehicles: Air-Launched 5-Inch Rockets [online]. designation-systems.net, 2003, rev. 2006 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  137. ↑ a b Foster, str. 94
  138. ↑ Foster, str. 96
  139. ↑ Gandt, str. 175
  140. ↑ Foster, str. 97
  141. ↑ Spurr, str. 233
  142. ↑ Gandt, str. 167 a 187
  143. ↑ Yoshida, str. 58 a 59
  144. ↑ Hubáček, str. 142
  145. ↑ a b c Spurr, str. 226
  146. ↑ ROBERTS, Michael D. Dictionary of American Naval Aviation Squadrons Volume 2: The History of VP, VPB, VP(H) and VP(AM) Squadrons. Washington DC: Naval History and Heritage Command, 2000. Dostupné online. Kapitola Second VP-41, s. 232 a 233. (anglicky)  Archivováno 15. 9. 2008 na Wayback Machine.
  147. ↑ HOFFMAN, Richard Alden. The fighting flying boat: a history of the Martin PBM Mariner. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2004. Dostupné online. ISBN 9781591143758. S. 57. (anglicky) 
  148. ↑ a b Morison, str. 204
  149. ↑ a b Spurr, str. 229
  150. ↑ Podrobnosti o granátech typu 3 viz LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 309 a 761. (anglicky) 
  151. ↑ a b Hubáček, str. 142 a 143
  152. ↑ Yoshida, str. 61
  153. ↑ Hara, Japanese Destroyer Captain, 281.
  154. ↑ a b Spurr, str. 6
  155. ↑ Senkan Yamato (1953) [online]. imdb.com [cit. 2010-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  156. ↑ The Imperial Navy [online]. imdb.com [cit. 2010-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. ↑ War fiction author Henmi dies at 72 [online]. The Japan Times, 2011-09-23 [cit. 2012-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-15. (anglicky) 
  158. ↑ Otoko-tachi no Yamato (2005) [online]. imdb.com [cit. 2010-06-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  159. ↑ Archimedes no Taisen [online]. csfd.cz [cit. 2021-05-18]. Dostupné online. 

Literatura

editovat

V češtině

editovat
  • FOSTER, Simon. Okinawa. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-85831-50-3. Kapitola Bitva ve Východočínském moři, s. 88 až 99. 
  • HUBÁČEK, Miloš. Válka končí v Pacifiku II: Dobývání Okinawy. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-322-4. Kapitola Potopení bitevní lodi Jamato, s. 134 až 149. 
  • HRBEK, Jaroslav; HRBEK, Ivan. Vítězství přichází z moře: Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Praha: Naše vojsko, 1999. ISBN 80-2060-566-5. 
  • O'NEILL, Richard. Sebevražedné jednotky: Vývoj a použití speciálních útočných zbraní ve druhé světové válce. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-7191-048-1. Kapitola Sebevražda ve velkém: Výjezd bitevní lodě Jamato, s. 115 až 121. 

Cizojazyčná

editovat
  • DOYLE, Austin K. Hornet (CV-12) War Diary - April 1945. USS Hornet (CV-12): US Navy, 1945. 13 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-08. (anglicky)  Archivováno 8. 6. 2009 na Wayback Machine.
  • DULL, Paul S. A Battle History of the Imperial Japanese Navy (1941-1945). Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 1591142199. (anglicky) 
  • GANDT, Robert. The Twilight Warriors: The Deadliest Naval Battle of World War II and the Men Who Fought It. New York: Broadway Books, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-7679-3241-7. (anglicky) 
  • HARA, Tameichi. Japanese Destroyer Captain (Pearl Harbor, Guadalcanal, Midway – The Great Naval battles as Seen Through Japanese Eyes). Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1591143543. (anglicky) 
  • IKEDA, Takekuni. The Imperial Navy's Final Sortie. Naval History. Říjen 2007, roč. 21, čís. 5. Dostupné online [cit. 2020-12-25]. ISSN 1042-1920. (anglicky) 
  • ITO, Masanori; PINEAU, Roger. The End of the Imperial Japanese Navy: An Insider's Gripping Account of Strategy and Sacrifice. [s.l.]: [s.n.] 139 s. Kapitola „Special Attack“ Operations, s. 114 až 118. (anglicky) 
  • LENGERER, Hans. The Yamato Class Battleships – Part III: Loss of the Yamato. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 09. 2011. Ebook Paper XI. S. 66 až 103. (anglicky)
  • MORISON, Samuel Eliot. Victory in the Pacific, 1945. [s.l.]: University of Illinois Press, 2002. 464 s. (History of United States Naval Operations in World War II; sv. 14). Dostupné online. ISBN 9780252070655. Kapitola XIII.1: The End of Yamato, 7 April, s. 199 až 209. (anglicky) 
  • SPURR, Russell. A Glorious Way to Die: The Kamikaze Mission of the Battleship Yamato. New York: Newmarket Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9781557049131. (anglicky) Online verze knihy je vydání z roku 1995. 
  • THORNTON, Tim. Yamato: The Achilles Heel. In: GARDINER, Robert; LAMBERT, Andrew. Warship. [s.l.]: Conway, 1. 1987. ISBN 0-85177-435-0. ISSN 01426222. Svazek 41. S. 2 až 8. (anglicky)
  • YOSHIDA, Mitsuru. Requiem for Battleship Yamato. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1999. ISBN 9781557505446. (anglicky) 
  • YOSHIDA, Mitsuru. The Sinking of the Yamato. In: EVANS, David C. Tha Japanese Navy In World War II In the Words of Former Japanese Naval Officers. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2017. ISBN 978-1-59114-568-4. S. 474 až 498. (anglicky)
  • ZBIEGNIEWSKI, Andre R.; LIPIECKI, Sławomir. Zatopienie Yamato: Krach operacji „Ten-Ichi-go“. Militaria XX wieku. Červenec-srpen 2006, čís. 4 (13), s. 46 až 51. ISSN 1732-4491. (polsky) 
  • Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. (anglicky) :
  • INTERROGATION NAV NO. 32, USSBS NO. 133: THE ATTACK ON THE YAMATO GROUP, 7 APRIL 1945: Interrogation of: Commander MIYAMOTO, T., Staff Officer of Second Fleet during subject attack. In: Naval Analysis Division. Interrogations of Japanese Officials: OPNAV-P-03-100. Tokyo: United States Strategic Bombing Survey [PACIFIC], 1945-10-25. Dostupné online. (anglicky)
  • Okinawa Area Naval Operations (January-June 1945). [s.l.]: General Headquarters Far East Command, Military Inteligence Section, General Staff, Allied Translator and Interpreter Section, 1948. 177 s. (Japanese Monographs; sv. 83). Dostupné online. Doc No 41010. (anglicky) Needitovaný překlad. 
  • 沖縄方面海軍作戦 : 朝雲新聞社 (戦史叢書) ~ Okinawa Hómen Kaigun Sakusen. Tokio: Asakumo Šinbunša, 1968. (Senši sóšo; sv. 17). (japonsky) 

Externí odkazy

editovat
Dostupné mapy ke článku
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Operace_Ten-gó&oldid=23805162“