Otevřít hlavní menu

Curtiss SB2C Helldiver

americký palubní střemhlavý bombardér

Curtiss SB2C Helldiver byl americký palubní střemhlavý bombardér z období druhé světové války. Typ byl nástupcem letounu Douglas SBD Dauntless.

Curtiss SB2C Helldiver
Curtiss SB2C Helldiver, VB-80, USS Hancock, 1945
Curtiss SB2C Helldiver, VB-80, USS Hancock, 1945
Určení palubní střemhlavý bombardér
Výrobce Curtiss-Wright Corporation
Šéfkonstruktér Raymond Blaylock
První let 18. prosince 1940
Zařazeno 11. listopadu 1943
Vyřazeno 1959 (Itálie)
Uživatel

US Navy
USAAF

Aéronavale
Výroba 1940-1945
Vyrobeno kusů 7140 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

První prototyp vzlétl již roku 1940. Jeho výroba se však pozdržela a tak první sériové stroje začaly být bojově používány až v roce 1943. Kladem Helldiverů byl silný motor a možnost nést větší množství bomb, jeho záporem byly problémy s ovládáním. Mezi piloty nebyl typ oblíben, vysloužil si dokonce „překlad“ typového označení SB2C jako „Son of a Bitch, 2nd Class“. Celkem bylo vyrobeno 7140 kusů.

Stroje byly užívány zejména v bojích v Tichomoří, ale i na jiných bojištích, kde působily letadlové lodě USA a Velké Británie. Po druhé světové válce byly nepotřebné letouny dodávány do mnoha států (např. Francie, Řecko, Itálie, Portugalsko, Thajsko).

VývojEditovat

 
Prototyp Curtiss XSB2C Helldiver při svém prvním letu

Práce na prototypu Curtiss XSB2C-1 započaly v květnu 1939, první let vykonal 18. prosince 1940 v Buffalu stát New York. Nový letoun měl zabudován motor Wright R-2600 Cyclone o běžném výkonu 1103 kW, který roztáčel třílistou vrtuli. Hlavňová výzbroj sestávala ze čtyř kulometů ráže 12,7 mm v trupu a křídle, střelec obsluhoval dvojici kulometů ráže 7,62. Pumovnice mohla pojmout torpédo Mk.13, nebo pumu o hmotnosti 800 kg. Již 9. února 1941 první prototyp s vážnými problémy se stabilitou havaroval.

 
SB2C-1 na palubě lodi USS Yorktown (CV-10) v roce 1943
 
Curtiss SB2C-3 Helldiver jednotky VB-18, USS Intrepid (CV-11), 1944
 
Nepovedené přistání stroje VB-17 SB2C-1 na lodi USS Bunker Hill (CV-17), 1943.

30. června 1942 vzlétl značně upravený Curtiss SB2C-1, následovaný čtrnácti dalšími stroji určenými k intenzivním zkouškám. Oproti prototypu měly nové letouny překonstruované a zpevněné ocasní plochy, kulomety z trupu se přemístily do křídla, přibyly dva závěsníky pum pod křídla a reflexní zaměřovač. V červnu 1942 zahájila provoz nová výrobní linka společnosti Curtiss Wright ve městě Columbus ve státě Ohio, která započala se sériovou výrobou Helldiverů. První operační jednotkou US Navy se s letouny SB2C-1 v říjnu 1943 stala VB-17, působící v té době na palubě USS Bunker Hill (CV-17). Její velitel, LCdr. James Everett "Moe" Vose Jr., vedl 23 strojů své jednotky při premiérovém náletu na přístav Rabaul. Při útoku byl 11. listopadu potopen torpédoborec Suzunami a poškozeny křižníky Agano, Yubari a další tři torpédoborce.

Od 200. vyrobeného letounu se nová série označovala SB2C-1C, která byla vyzbrojena dvěma kanóny ráže 20 mm. Pohon zajišťoval stejně jako u předchozí verze motor Wright R-2600-8 Cyclone o výkonu až 1250 kW. Celková produkce SB2C-1C dosáhla počtu 778 kusů, z nichž 26 obdrželo v rámci zákona o půjčce a pronájmu britské námořnictvo (sériová čísla JW100-JW125). Stroje byly vyrobeny kanadskou firmou Canadian Car and Foundry Co. z Montréalu pod typovým označením SBW-1B. Převzala je 1820. squadrona Royal Navy, zformovaná v dubnu 1944 v Squantumu na území USA. Jednotka se nalodila na doprovodnou letadlovou loď Arbiter, která odplula do Británie. Tam byla 1820. squadrona v prosinci 1944 zrušena a z většiny Helldiverů se staly učební pomůcky pro výcvik mechaniků, nebo byly vráceny do USA. JW117 byl předán do zkušebního střediska RAE ve Farnborough k porovnávacím zkouškám s jinými americkými střemhlavými bombardéry.

V létech 1942 až 1944 probíhala výroba 900 mírně odlišných pozemních strojů A-25A pro americké armádní letectvo (USAAC). Australské letectvo RAAF po zkouškách u 1. APU v Lavertonu deseti dodaných A-25A-15-CS stroje vrátilo do USA a objednávka na 250 kusů byla zrušena.

Na jaře 1944 se započalo s výrobou varianty SB2C-3 s pohonnou jednotkou Wright R-2600-20 s výkonem až 1471 kW a se čtyřlistou vrtulí Curtiss Electric. Celkem bylo mateřským závodem vyrobeno 1112 exemplářů, 413 strojů v licenci postavila kanadská firma Canadian Car and Foundry a 150 kusů bylo vyrobeno u Fairchild-Canada (SBF-1).

Subvarianta Curtiss SB2C-3E Helldiver byla doplněna o vyhledávací radar AN/APS-4, který byl umístěn pod pravou polovinou křídla.

Na základně Anacostia byl zkoušen prototyp XSB2C-2 opatřený plováky, celý projekt byl však k 14. dubnu 1944 zrušen jako neperspektivní. V červnu 1944 již měly Helldivery jednotky VB-1 na USS Yorktown, VB-2 na USS Hornet (CV-12), VB-8, která na USS Bunker Hill nahradila VB-17, VB-14 na palubě USS Wasp (CV-18) a VB-15 na USS Essex (CV-9).

2045 vyrobených letounů typu SB2C-4 mělo perforované brzdící klapky, aerodynamický kryt kuželu vrtule a eventuálně čtyři závěsníky pro rakety HVAR pod každou polovinou křídla. Malá okénka za překrytem pilotní kabiny byla odstraněna. Radarových SB2C-4E vzniklo u společností CC and F a Fairchild celkem 370. V únoru 1945 s těmito letouny operovala např. jednotka VB-3 z paluby americké letadlové lodi USS Yorktown (CV-10) v Pacifiku.

Verze SB2C-5 se zvětšenou zásobou pohonných hmot byla opět dodávána bez krytu vrtulového kužele, posuvný kryt pilotní kabiny byl bez rámování. Celkem bylo postaveno 470 kusů, dalších 85 vzniklo v Kanadě. Počátkem roku 1949 odebralo řecké letectvo (RHAF) 41 strojů.

Ze dvou draků SB2C-3 byly upraveny stroje SB2C-6 s delším trupem a zvětšenou zásobou paliva pro motor Pratt & Whitney R-2800-28 Double Wasp.

UživateléEditovat

Hlavní technické údajeEditovat

SB2C HelldiverEditovat

  • Osádka: 2
  • Rozpětí: 15,163 m
  • Délka: 11,201 m
  • Výška: 4,496 m
  • Nosná plocha: 39,20 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 4588 kg
  • Vzletová hmotnost: 6202 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 7620
  • Rychlost: 473 km/h
  • Dostup: 7620 m
  • Stoupavost: 8,9 m/s
  • Dolet: 1931 km

Pohonná jednotkaEditovat

VýzbrojEditovat

  • 2 × 20mm kanón AN-M2 v křídlech
  • 2 × 7,62mm kulomet Browning ve hřbetním střelišti
  • 907 kg pum (1 × torpédo Mk. 13 nesené v pumovnici či 2× puma o hmotnosti 227 kg na závěsnících pod křídly)

LiteraturaEditovat

  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-723-022-2. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 135 a 141. 

Externí odkazyEditovat