Otevřít hlavní menu
Kuranosuke Nakamuta, první náčelník Kaigun gunreibu v letech 1893 a 1894

Kaigun gunreibu (japonsky: 海軍軍令部), od 1933 jenom Gunreibu (japonsky: 軍令部), neboli (námořní) generální štáb, bylo nejvyšší operační velitelství japonského císařského námořnictva. Byl zřízen v roce 1893 reorganizací předchozího Kaigun sanbóbu (海軍参謀部 ~ úřad námořního generálního štábu)[1] a zodpovídal se jenom a pouze císaři.[2][3] Zajišťoval plánování a řízení námořní obrany Japonského císařství, námořních operací, expedicí a námořní přepravy. Navíc plánoval výstavbu loďstva, jeho organizaci a výcvik. V době války zasedala část jeho členů v námořní sekci Daihonei (大本営 ~ císařský generální štáb).

Po japonské kapitulaci byl Gunreibu 15. října 1945 rozpuštěn.[4][3]

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce

Obsah

HistorieEditovat

 
Sukejuki Itó, nejdéle sloužící náčelník Kaigun gunreibu – tuto pozici zastával přes 10 let mezi lety 1895 a 1905

Císařské námořnictvo muselo ve svých počátcích bojovat o nezávislost na císařské armádě. Záležitosti armády i námořnictva řídilo Hjóbušó (兵部省 ~ vojenské ministerstvo). Po založení Kaigunšó (海軍省 ~ ministerstvo námořnictva) v roce 1872 byla v Sanbókjoku (参謀局 ~ společný generální štáb/úřad podřízený Hjóbušó) zřízena 6. kancelář (第六局 dai-roku kjoku). Ta byla v únoru 1874 přejmenována na Kaigun gundži bu (海軍軍事部 ~ sekce námořních záležitostí). Úkoly (stále neexistujícícho) námořního generálního štábu řešilo od 5. prosince 1878 Sanbó honbu (参謀本部 ~ (armádní) štábní velitelství), které bylo společné pro armádu i námořnictvo. V rámci Sanbó honbu byly 18. března 1886 zřízeny oddělené Rikugunbu a Kaigunbu (陸軍部 a 海軍部 ~ armádní a námořní sekce). Dne 14. května 1888 byl společný štáb v rámci Sanbó honbu rozpuštěn a Rikugunbu a Kaigunbu byly nahrazeny samostatnými Rikogun sanbó honbu a Kaigun sanbó honbu (陸軍参謀本部 a 海軍参謀本部 ~ armádní a námořní štábní velitelství).[3]

Dne 7. března 1889 bylo Kaigun sanbó honbu vyjmuto z pravomoci Rikugunšó (陸軍省 ~ armádní ministerstvo války),[5] přejmenováno na Kaigun sanbóbu a podřízeno Kaigunšó.[3]

K 20. květnu 1893 bylo Kaigun sanbóbu zrušeno a 22. května 1893 bylo založeno Kaigun gunreibu, nezávislé na jakékoliv civilní, či vojenské instituci a podřízené pouze císaři.[3][2] Nové Kaigun gunreibu, mělo vedle plánování námořních operací, námořního transportu, obrany pobřeží a námořní rozvědky (což byly úkoly již Kaigun sanbóbu)[3] na starosti navíc organizaci jednotlivých kantai (艦隊 ~ loďstvo) a sentai (戦隊 ~ eskadra).[6] Administrativní řízení námořnictva (a zprostředkovaně i zajišťování finančních prostředků) zůstalo v pravomoci Kaigunšó (které rovněž mělo přístup k císaři).[7] V dobách války tvořila část členů Kaigun gunreibu zároveň část námořní sekce Daihonei, což bylo nejvyšší (a jediné) společné velení císařských ozbrojených sil.

V listopadu 1897 k povinnostem Kaigun gunreibu přibylo i plánování národní obrany (国防 kokubó).[6]

Dne 27. září 1933 byl Kaigun gunreibu přejmenován na Gunreibu[6] a jako takový zůstal zachován až do 15. října 1945, kdy byl po japonské kapitulaci na konci druhé světové války rozpuštěn.[3]

StrukturaEditovat

 
Osami Nagano, náčelník Gunreibu po větší část druhé světové války

Kaigun gunreibu se původně dělil na jednotlivé ka ( ~ sekce). Ty byly (pravděpodobně v listopadu 1897) přejmenovány na kjoku ( ~ úřad). K další změně došlo 26. prosince 1903, kdy se z kjoku staly sanbó (参謀 ~ štáb). Ty vydržely až do 1. února 1937, kdy byla ustanovena nová (a v podstatě konečná) struktura Gunreibu založená na čtyřech bu ( ~ divize) o celkem deseti ka:[6]

  • 1. bu – operační:
    • 1. ka – zodpovědná za obranu Japonského císařství, plánování válečných operací a organizaci kantai a sentai
    • 2. ka – zodpovědná za výcvik
  • 2. bu – válečné přípravy:
    • 3. ka – zodpovědná za vypracování plánů rozvoje loďstva, plánování náhrady plavidel, letounů a vybavení
    • 4. ka – zodpovědná za plánování námořních expedic a námořní přepravy
  • 3. bu – rozvědka:
    • 5. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Ameriky
    • 6. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Číny
    • 7. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Evropy
    • 8. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Velké Británie
  • 4. bu, zahrnující 9. a 10. ka, zajišťovala vše, co se týkalo komunikace a šifrování

Dne 5. listopadu 1940 byla v rámci 4. bu zřízena 11. ka, která měla za úkol vypracovat oficiální vojenskou historii od počátku čínsko-japonské války.[6][p 1]

Seznam náčelníků štábuEditovat

Náčelníky štábu (海軍軍令部長 Kaigun gunreibu čó od 1893, respektive 軍令部総長 Gunreibu sóčó od 1933) byli tito admirálové:[4]

Od: Hodnost: Jméno:
1893052222. května 1893 čújó (中将 ~ viceadmirál) Kuranosuke Nakamuta
1894071818. července 1894 čújó (od 1895051010. května 1895 taišó (大将 ~ admirál)) Sukenori Kabajama
1895051111. května 1895 čújó (od 1898092828. září 1898 taišó) Sukejuki Itó
1905122020. prosince 1905 taišó Heihačiró Tógó
190912011. prosince 1909 čújó (od 191012011. prosince 1910 taišó) Goró Idžúin
1912042222. dubna 1912 čújó (od 1915082828. srpna 1915 taišó) Hajao Šimamura
192012011. prosince 1920 taišó Gentaró Jamašita
1925041515. dubna 1925 taišó Kantaró Suzuki
1929012222. ledna 1929 taišó Hiroharu Kató
1930061111. června 1930 taišó Naomi Taniguči
193202022. února 1932 taišó (od 1932052727. května 1932 gensui kaigun-taišō (元帥海軍大将 ~ admirál loďstva)) princ Fušimi Hirojasu
194104099. dubna 1941 taišó (od 1943062121. června 1943 gensui kaigun-taišō) Osami Nagano
1944022121. února 1944 taišó Šigetaró Šimada
194408022. srpna 1944 taišó Koširó Oikawa
1945052929. května 1945 taišó Soemu Tojoda

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Lacroix & Wells uvádí pouze „Sino-Japanese conflict“, z čehož není jednoznačné, zda se jedná o první, či druhou sino-japonskou válku

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Imperial Japanese Navy General Staff na anglické Wikipedii a 軍令部 na japonské Wikipedii.

  1. NISHIDA, Hiroshi. 軍令部 [online]. 1999 [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (japonsky) 
  2. a b EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 26. (anglicky) 
  3. a b c d e f g LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 709. (anglicky) 
  4. a b NISHIDA, Hiroshi. Naval General Staffs [online]. 2002 [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Evans & Peattie, str. 8
  6. a b c d e Lacroix & Wells, str. 710
  7. Evans & Peattie, str. 27, obr. 1-3

LiteraturaEditovat

  • EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. (anglicky) 
  • LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky) 
  • SCHENCKING, J. Charles. Making Waves: Politics, Propaganda, and the Emergence of the Imperial Japanese Navy, 1868-1922. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. ISBN 0-8047-4977-9. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat

  Tento článek obsahuje japonský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto kandži nebo kany zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.
  • NISHIDA, Hiroshi. Naval General Staffs [online]. 2002 [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (anglicky)