Boeing B-29 Superfortress
Boeing B-29 Superfortress je americký čtyřmotorový těžký bombardér poháněný pístovými motory, používaný americkým letectvem během druhé světové války a korejské války. Jméno dostal v odkazu na svého předchůdce - B-17 Flying Fortress a navržen byl pro účely strategického bombardování z velkých výšek, ale také vynikal v nočním bombardování zápalnými pumami z nízkých výšek nebo při shazování námořních min při blokádě Japonska. B-29 také svrhl atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki, které přispěly ke konci druhé světové války.
B-29 Superfortress | |
![]() B-29 USAAF v letu | |
Určení | strategický bombardér |
---|---|
Výrobce | Boeing |
První let | 21. září 1942[1] |
Zařazeno | 8. května 1944 |
Vyřazeno | 21. června 1960 |
Uživatel |
USAAF USAF RAF |
Výroba | 1943–1946[2] |
Vyrobeno kusů | 3 960 |
Cena za kus | 639 188 $ |
Varianty |
Boeing C-97 Stratofreighter Boeing KB-29 Superfortress Tupolev Tu-4 |
Další vývoj |
Boeing 377 Stratocruiser Boeing B-50 Superfortress |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
B-29 (Boeing Model 345) byl jeden z největších letounů, které byly nasazeny do bojových operací během druhé světové války. Měl nejmodernější technologii té doby, včetně přetlakové kabiny, třístopého zatahovacího podvozku a systém řízení palby s analogovým počítačem, který jednomu střelci a důstojníkovi řízení palby umožnil přímo ovládat čtyři střelecké věže. Náklady během vývoje a výroby se vyšplhaly na 3 miliardy dolarů (což odpovídá dnešním 43 miliardám dolarů) a značně převýšily náklady na projekt Manhattan ve výši 1,9 miliard dolarů, čímž se program B-29 stal nejdražším za celou válku.[3][4]
Pokročilá konstrukce umožnila B-29 zůstat v provozu v různých rolích po celá padesátá léta. Typ byl vyřazen na začátku šedesátých let po 3 970 vyrobených kusech.
Několik z nich bylo použito jako létající televizní vysílače společností Stratovision. Královské letectvo B-29 provozovalo jako Washington do roku 1954.
B-29 byl předchůdcem řady bombardérů, transportních letounů, létajících tankerů, průzkumných letadel a cvičných letounů společnosti Boeing. B-50 Superfortress s jinými motory se stal prvním letounem, který provedl nepřetržitý let kolem světa během 94 hodinového letu v roce 1949. Nákladní letoun Boeing C-97 Stratofreighter poprvé vzlétl v roce 1944 a v roce 1947 ho následovala jeho komerční varianta Boeing 377 Stratocruiser. Tato derivace, když z bombardéru vznikl dopravní letoun, byla podobná evoluci B-17/Model 307. V roce 1948 Boeing představil létající tanker KB-29, v roce 1950 pak KC-97, derivát modelu 377. Mezi varianty nákladního letounu Stratocruiser s velkým objemem patří Guppy/Mini Guppy/Super Guppy, které zůstávají v provozu u NASA a dalšími operátorů.
V SSSR vznikla pomocí zpětného inženýrství nelicencovaná kopie Tupolev Tu-4.
Více než dvacet letounů B-29 zůstává jako statické exponáty, ale pouze dva, Fifi a Doc, jsou stále letuschopné.[5]
Vznik a vývojEditovat
Na konci roku 1939 převzaly společnosti Boeing Airplane Company, Consolidated Aircraft, Douglas Aircraft a Lockheed Corporation od generálního štábu amerického letectva základní požadavky na výkony nového bombardéru se schopností dopravit 10 000 kg pum do vzdálenosti 4 000 km, dosáhnout rychlosti 640 km/h a doletem 8 600 km. Za vítěze soutěže byl vybrán Boeing, který pro svůj projekt XB-29 v srpnu a prosinci 1940 obdržel kontrakt na stavbu tří prototypů.
První prototyp poháněný čtveřicí osmnáctiválcových hvězdicových motorů Wright R-3350 Duplex Cyclone o výkonu po 1 618 kW vzlétl 21. září 1942, kdy již bylo pro USAAF předběžně objednáno 1 600 strojů. Druhý prototyp byl ztracen včetně osádky zalétávacího pilota „Eddie“ Alena při havárii 18. března 1943. Zdlouhavý a nákladný vývoj komplikovaly i nevyzrálé pohonné jednotky, z nichž každá byla vybavena dvěma turbokompresory poháněnými výfukovými plyny.
Vysoké požadavky na výkony se odrazily v technologické náročnosti konstrukce. Aplikováno bylo mnoho technických novinek, do té doby na sériových letounech použitých buď výjimečně či vůbec. V celokovovém draku byly tři přetlakové kabiny spojené tunelem nad pumovnicemi, zdvojený příďový podvozek, Fowlerovy klapky na většině křídla, palubní kamerový systém, či systémem General Electric dálkově ovládané čtyři střelecké věže s páry kulometů M2 Browning ráže 12,7 mm. Maximální náklad pum činil 9072 kg.
Po čtrnáctikusové ověřovací sérii YB-29, z nichž první letoun vzlétl 26. června 1943, bylo objednáno prvních 250 sériových letounů B-29. Sériová výroba byla realizována v závodech Boeing ve Wichitě a Rentonu, závodech Glenn L. Martin Company v Omaze a Bell Aircraft Corporation v Mariettě.
Od ledna 1944 byla v Rentonu zavedena produkce verze B-29A se zvětšeným rozpětím o 0,3 m, motory R-3350-57 nebo -59 a s rozšířenou výzbrojí v přední horní střelecké věži na 4 kulomety (výrobní bloky 25-90). V říjnu 1944 se objevily fotoprůzkumné stroje se sadou kamer K-18 a K-22 označované F-13.
Letouny B-29B vyráběné firmou Bell byly odlehčeny a vyzbrojeny pouze dvojicí kulometů v ocasním střelišti Bell bez kanónu M2 ráže 20 mm.
V roce 1944 byly původní pohonné jednotky jednoho B-29A zaměněny za hvězdicové Pratt & Whitney R-4360, čímž vznikl prototyp XB-44. Následující rok byl zařazen do výroby pod označením B-29D, které se ještě před dodáním letounů změnilo na Boeing B-50 Superfortress.
V roce 1945 byly letecké optické kamery fotoprůzkumných F-13 nahrazovány elektronickou výstrojí pro strategický průzkum. Označení bylo změněno na FB-29A, od roku 1948 pak RB-29A.
NasazeníEditovat
První B-29 převzaly jednotky v září 1943 a k prvnímu bojovému nasazení došlo 5. června 1944, kdy B-29 58. bombardovacího křídla po startu ze základen v Indii bombardovaly nádraží Makasan v Bangkoku. Ze základen v Číně byly Superfortressy poprvé operačně nasazeny 15. června 1944, kdy 68 strojů bombardovalo ocelárny ve městě Jawata v Japonsku. Od konce roku 1944 byly nasazovány ze základen na Guamu, Saipanu a Tinianu.
V posledním roce války měly B-29 největší podíl na bombardování Japonska. Například v noci z 9. na 10. března 1945 provedlo 279 Superfortressů nálet na Tokio při vlastní ztrátě 14 letounů.
V rámci Operace Starvation upravené B-29 313. bombardovacího křídla svrhly mezi březnem a srpnem 1945 více než 12 000 námořních min do okolí japonských přístavů, které potopily, nebo poškodily přibližně 670 lodí.
Upravené letouny B-29 „Enola Gay“ a „Bockscar“ 393. perutě USAAF startující z Tinianu byly použity jako nosiče atomových pum, které 6. a 9. srpna 1945 zničily města Hirošima a Nagasaki.
V roce 1950 bylo 88 kusů B-29 a B-29A zařazeno do jednotek RAF jako Boeing Washington B.Mk I, které sloužily do roku 1958.
Oproti jiným bombardérům zůstal B-29 ve službě dlouho po válce a řada z nich byla použita i během války v Koreji – poslední byl vyřazen ze služby u USAF až v červnu 1960.
Obdoba B-29 se po druhé světové válce vyráběla i v SSSR pod označením Tupolev Tu-4. Byla to upravená kopie původního B-29 s použitím sovětských komponent. Vznikla podle vzoru amerických strojů, které se Sovětům podařilo získat díky nouzovým přistáním celkem tří B-29 na sovětském území. Během války v Tichomoří měl totiž SSSR uzavřenou smlouvu s císařským Japonskem o neutralitě a na základě ní byly stroje internovány.
VariantyEditovat
UživateléEditovat
- Spojené státy americké
- United States Army Air Forces
- United States Air Force (po r. 1947)
- Spojené království
- Royal Air Force (po r. 1950 - jako Boeing Washington B.Mk.1)
SpecifikaceEditovat
Údaje platí pro B-29A[6]
Hlavní technické údajeEditovat
- Rozpětí: 43,36 m
- Délka: 30,18 m
- Výška: 9,02 m
- Nosná plocha: 161,28 m²
- Geometrická štíhlost křídla: 11,49
- Hmotnost prázdného letounu: 33 795 kg
- Vzletová hmotnost: 54 431 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 61 560 kg
- Pohonná jednotka: 4 × dvouhvězdicový osmnáctiválec Wright R-3350-23 Duplex Cyclone
VýkonyEditovat
- Maximální rychlost v 6100 m: 575 km/h
- Ekonomická cestovní rychlost: 467 km/h
- Operační dostup: 11 150 m
- Čas výstupu do 7620 m: 43 minut
- Dolet s pumovým nákladem 2268 kg, ve výšce 7620 m: 5230 km
- pro přelet: 9012–9656 km
- Plošné zatížení: 379,7 kg/m²
- Poměr hmotnost/výkon: 9,33 kg/kW
VýzbrojEditovat
- 8-10 × kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v otočných věžích
- 1 kanón ráže 20 mm a 2 kulomety M2 v zadním střelišti (20 mm kanón se později demontoval)
- až 9072 kg pum ve dvou pumovnicích
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ LeMay and Yenne 1988, p. 60.
- ↑ "Boeing B-29." Boeing. Retrieved: 5 August 2010.
- ↑ O'BRIEN, Phillips Payson. How the War Was Won. First. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-107-01475-6. S. 47–48. (anglicky)
- ↑ B-29 Superfortress, U.S. Heavy Bomber [online]. © 2009 by Kent G. Budge [cit. 2018-04-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WALLER, Staff Sgt. Rachel. B-29 'Doc' takes to the skies from McConnell. McConnell AFB. 17 July 2016. Dostupné online [cit. 2 July 2017]. (anglicky)
- ↑ SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45. Plzeň: Fraus, 2000. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. Kapitola Boeing B-29 Superfortress, s. 24.
LiteraturaEditovat
- SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. 3. vyd. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-022-2. S. 24-27.
- GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Boeing B-29 Superfortress, s. 344 a 345. (česky)
- NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Boeing B-29/B-50 Superfortress, s. 38. (česky)
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 14, 52, 224 a 225.
- NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 3. Praha: Naše vojsko, 1992. 376 s. ISBN 80-206-0117-1. Kapitola Výškové bombardovací letouny, s. 178-181. (česky)
Externí odkazyEditovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Boeing B-29 Superfortress na Wikimedia Commons
- Galerie Boeing B-29 Superfortress na Wikimedia Commons
- Kamufláže letounu B-29
- (anglicky) Central Station Fire Control or Remote Control Turret System as used in the B-29, A-26 and the B-50
- (anglicky) fremní stránky Boeing [1]
- (anglicky) B-29's over Korea