Otevřít hlavní menu

Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy (1741–1742)

okupace Prahy

Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy (často označovaná jen jako francouzská okupace Prahy) proběhla v letech 1741–1742 v rámci válek o rakouské dědictví, resp. první slezské války. Válka o země Koruny české vyvrcholila 26. listopadu 1741 dobytím Prahy, hlavního města Českého království.

Obsah

Předchozí událostiEditovat

Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce bavorským, saským a braniborským kurfiřtem a územní nároky pruského krále Fridricha II. ve Slezsku. Rakousko bylo dosud oslabeno válkami s Turky.

První slezská válka začala v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska, završeným 10. dubna 1741 jeho vítězstvím v bitvě u Molvic. Bavorská armáda mezitím táhla na Vídeň. Pruský král Friedrich II. si nárokoval Slezsko, Kladsko a část severovýchodních Čech.[1] Ke spojencům Pruska patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolsko, dále Švédsko a kolínský kurfiřt. Francouzi se rozhodli podporovat nároky bavorského panovníka na celé Čechy, Horní Rakousy a Tyrolsko.[1] Francie svou pomoc zdůvodňovala poukazem na starší smlouvy; podpořila Bavorsko pouze „dobrovolnickým a pomocným kontingentem“ a většina jejich důstojníků nosila bavorské označení. Faktickým velitelem bavorsko-francouzského vojska však byl francouzský maršálek Louis Charles Auguste Fouquet.[1]

V únoru 1741 byla v Drážďanech sjednána protipruská koalice, jejímiž členy se staly Velká Británie, Rusko, Nizozemsko a Sasko. Sasko však koalici brzy opustilo a nárokovalo si nejprve Slezsko, pak Moravu.[1] Saskému kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, jež měla být zároveň povýšena na království.

Marie Terezie se tajně dohodla s Friedrichem II. na odstoupení části Slezska, čímž snad chtěla Friedricha přimět k vojenskému spojenectví, nakonec dosáhla jen jeho neutrality, čímž si do určité míry uvolnila ruce pro válku s Bavory a jejich spojenci. Bavorský kurfiřt byl změnou pruského přístupu poněkud zaskočen, a tak se přiklonil k původnímu francouzskému plánu tažení do Čech.[1]

Dobytí PrahyEditovat

V létě 1741 vpadla spojená bavorsko-francouzská vojska do Horního Rakouska (v Linci přijal Karel Albrecht hold hornorakouských stavů) a posléze do Čech.[2] Další bavorské sbory posílené Francouzi táhly od západu přes Plzeň. Sasové postupovali od severu přes Litoměřice.[1]

14. listopadu 1741 se objevili na bělohorské pláni první francouzští kavaleristé. Třikrát byla Praze nabídnuta možnost kapitulace, ani jednou nebyla nabídka přijata, přestože pražská posádka byla nedostatečná.[1] Městské brány, až na tři, byly zazděny.[1]

Francouzské vojsko pod velením maršála de Saxe dobylo 26. listopadu 1741 Prahu.[2] Útok začal za jasné noci za dělostřelecké podpory předstíraným výpadem proti Strahovské bráně. Současně zaútočili Sasové ze severu proti Bruské (Karlově) bráně, podařilo se jim ztéci hradby a otevřít brány a saské vojsko začalo obsazovat Malou Stranu. Zároveň vnikl od východu do města Novou branou v čele svého jezdectva Maurice de Saxe. Sasům se kromě toho podařilo bez boje proniknout ze severu z osady Podbaba přes Bubny po pontonovém mostě na vltavský ostrov Velké Benátky, odkud se dostali k Novoměstským mlýnům. K ránu byla Praha obsazena. Její velitel hrabě Ogilvi se na Malé Straně vzdal hraběti saskému. Na Ogilviho rozkaz pak kapitulovala vyšehradská citadela, chránící město z jihu, odkud postupovalo bavorské vojsko. Dobytá Praha musela složit výpalné, aby nebyla vypleněna.[1]

OkupaceEditovat

Sasové obsadili Hrad a Malou Stranu, zatímco Vyšehrad dostal francouzskou posádku. Koncem listopadu dorazil do Prahy i maršálek Belle-Isle a 1. prosince 1741 se ujal vrchního velení. Formálně byl sice hlavou okupačních sil v Praze vévoda bavorský, avšak de facto byli, navzdory bavorským protestům, vojenskými pány Francouzi a skutečným velitelem města byl pobočník bavorského vévody, francouzský plukovník Francois de Chevert. Saským oddílům velel generál F. A. hrabě Rutovský.[1]

Bavorský kurfiřt Karel Albrecht se dne 9. prosince 1741 nechal 400 českými stavy provolat (korunovační klenoty byly už od roku 1620 uloženy ve Vídni) českým králem jako Karel III. Legálním českým panovníkem byla od roku 1740 Marie Terezie, nicméně značná část české šlechty vzdala Karlu Albrechtovi 19. prosince hold.[3] , Svou moc uplatňoval protikrál Karel III. pouze v západní části Čech a v okolí Prahy, a to ještě za finanční a vojenské pomoci Francie.[2]

Francouzi začali Prahu měnit v pevnost, vylepšovat opevnění, zpevňovali bastiony, stavěli palisády, opravovali příkopy, dokončili systém kasemat na Vyšehradě, budovali nová stanoviště pro děla a připravovali i zaplavení novoměstského příkopu vodou z Botiče. Shromažďovali zbraně, střelivo, potraviny. Vysoké náklady byly vymáhány od stavů, ale i duchovenstva a pražské židovské obce, přičemž z žádostí, příkazů, hrozeb a korespondence je zřejmé, že požadavky nebyly plně uspokojeny.[1]

Vztahy obyvatelstva k Francouzům byly jinak vcelku dobré, jednak pro korektní jednání ze strany vojska, a také proto, že pražské obyvatelstvo bylo zklamáno pasivitou vídeňského dvora.[1]

V době, kdy bavorský kurfiřt jako český protikrál ovládal Prahu a západní Čechy, pruský král Friedrich II. porušil dohodu s Marií Terezií, dobyl Olomouc a postoupil směrem k Třebíči, kde se spojil s vojsky saského kurfiřta, vtáhl do Čech a v bitvě u Chotusic 17. května 1742 porazil rakouské vojsko Karla Lotrinského, svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie se definitivně zřekla většiny Slezska a Kladska, Prusko naproti tomu uznalo Pragmatickou sankci a vzdalo se dalších územních nároků, díky čemuž armáda Karla Lotrinského mohla oblehnout Prahu.

Dobytí Prahy rakouským vojskemEditovat

24. června 1742 se na Bílé hoře objevili první rakouští husaři. V Praze byla zpřísněna opatření a nakonec i rozpuštěny civilní úřady. Francouzská posádka v Praze v té době čítala (po doplnění sbory z jižních Čech) asi 30 000 osob, zatímco rakouských oblehatelů bylo zhruba 80 000. Bavorský vévoda a maršál Belle-Isle se 2. července 1742 pokusil s hrabětem Königseggem a knížetem Esterházym sjednat podmínky pro vydání města a žádal volný odchod posádky, ale Rakušané trvali na jejím zajetí. V Praze se již citelně projevoval nedostatek zásob. 20. července 1742 Francouzi na jednání nabízeli opuštění Prahy, Chebu a Hluboké, pokud rakouská vojska odejdou z Bavorska. Přestože jak Karel Lotrinský, tak František Lotrinský s návrhem souhlasili, Marie Terezie jej zamítla.[1]

Počátkem září 1742 se mezi obleženou posádkou rozšířila zpráva, že Francouzům táhne na pomoc maršálek markýz Maillebois, jehož vojsko vypudilo Khevenhüllera z Bavorska. Rakouské sbory vytlačené z Bavor ovšem posílily vojsko v Čechách. Francouze navíc opustili Sasové, kteří po odstoupení Pruska ztratili naděje na územní zisky. Většina Rakušanů vytáhla proti Mailleboisovi k Plzni, před Prahou byl ponechán sbor generála Festeticz o síle 9000 mužů, na čas se obnovila možnost zásobování Prahy z venkova, avšak přesto byl nedostatek potravin stále silnější.[1] Maršál Victor Francois-Marie, vévoda de Broglie, ve snaze pomoci Mailleboisovi učinil výpad z Prahy do Litoměřic, avšak Maillebois již ustoupil k Dunaji a dále do Bavor. Část rakouské armády sledovala jeho postup.[1]

Další obležení Prahy, které začalo 2. listopadu 1742, bylo pouhou blokádou města. Broglie na rozkaz zanechal vojsko pod velením maršála Belle-Isla a připojil se k Mailleboisově armádě. Část Francouzů zanechal v Litoměřicích, asi polovina se jich vrátila do Prahy. Karel Lotrinský a generál Khevenhüller postoupili na linii mezi Lincem a Pasovem, aby kryli přístup k Vídni. U Prahy zůstal kníže Lobkovic s 20 000 vojáky. Francouzi v Litoměřicích se vzdali Rakušanům po šesti dnech obléhání rakouským vojskem.[1] V obležené Praze se rozmnožil počet raněných i případy skvrnitého tyfu a úplavice.[1]

25. listopadu 1742 přišel Belle-Isleovi z Paříže tajný rozkaz zachránit posádku ústupem do Chebu. Z původních 49 prořídlých batalionů sestavil 24 nových a v tajnosti připravoval ústup. Předstíral, že chce ve městě přezimovat, a vyhlásil, že se chce zmocnit rakouských zásob na Zbraslavi; soustředil vojsko u Bruské a Strahovské brány a nechal provést klamné pohyby na jiných místech. Od 16. prosince 1742 18 hodin do 6 hodin ráno následujícího dne pak odešlo z města 11 000 pěších a 3000 jízdních vojáků s 30 děly a třemi stovkami vozů. Vojsko s sebou vzalo 40 předních měšťanů jako rukojmí (podle kapitulačních podmínek však bylo jako rukojmí jen 16 osob).[1] Vlivem počasí i útoků obyvatelstva utrpěly jednotky při ústupu do Chebu značné ztráty: Belle-Isle přiznal ztráty 300–400 mužů, avšak c. a k. válečný archiv udává, že ztráty při ústupu k Chebu dosáhly asi výše 1500 mužů a že v Chebu bylo 800 uloženo v nemocnicích a na cestě zůstalo dalších 700–800 mužů.[1] Francouzská posádka v Chebu se poté vzdala rakouským vojákům až 9. září 1743.[1]

Brány byly v následujících dnech po Belle-Isleově ústupu zazděny. K ochraně 2876 nemocných a raněných v nemocnicích byl v Praze ponechán sbor 2000 vojáků pod velením plukovníka de Cheverta.[1]

Plukovník de Chevert odmítl jednat o vzdání na milost a nemilost a prohlašoval, že nebude-li mu umožněn volný odchod, zničí Pražský hrad a město zapálí. Kníže Lobkovic přistoupil proti vůli Marie Terezie na jeho podmínky a 25. (26.?) prosince 1742 byla uzavřena velkomyslná kapitulace o čtrnácti bodech.[1] Jako dar poslal Chevert Lobkovicovi na Zbraslav třicet lahví vína a dostal na oplátku darem tureckého koně s výstrojí.[1] Do 2. ledna pak Francouzi balili svá zavazadla.[1] Marie Terezie později neuznala první bod dohody mezi Lobkovicem a de Chevertem, který stanovil beztrestnost pro přívržence Karla Albrechta, byť hrdelní tresty nakonec zmírnila.[1]

Rakouská vojska poté do vyhladovělé Prahy vstoupila 2. ledna 1743. Čechy opustila též bavorská vojska, čímž také skončila vláda Karla III. (Karla Albrechta) jako českého protikrále. Tím prakticky skončila první slezská válka.[2]

Dopady a souvislostiEditovat

 
Stavba pod barrandovskými skalami sloužila původně snad jako sklad střelného prachu používaného francouzským vojskem v roce 1742 k odstřelům silurských vápencových skal pro stavbu pasovské silnice podél Vltavy; později byla přestavěna na kapli Panny Marie Bolestné[4]

Kromě vojenských staveb se Francouzi během okupace zapsali do dějin Prahy významnou dopravní stavbou: výstavbou tzv. Pasovské silnice (dnešní Strakonické) propojující po levém břehu Vltavy Prahu se Zbraslaví. Předtím bylo možné spojení pouze horem přes Slivenec, břeh řeky byl neprůchodný. Po roce 1800 byla dobudována jako císařská silnice do Budějovic.[5]

V prosinci 1742 byla v Praze na popud francouzských důstojníků–zednářů založena nejstarší zednářská lóže v českých zemích. Později dostala jméno U tří korun a za další čas U tří hvězd (od roku 1763 přijala oficiální název U tří korunovaných hvězd).[1]

Na bývalém novoměstském morovém hřbitově z let 1713–1716 u kostela Povýšení svatého Kříže na dnešním Žižkově bylo v letech 1741 až 1742 do šachtových hrobů pohřbeno přibližně 6 až 7 tisíc těl zemřelých francouzských vojáků. Hřbitov přestal být používán roku 1784.

K francouzské okupaci Prahy se váže historie vzniku kaple Nalezení svatého Kříže ve Stodůlkách. Podle pověsti ji nechala postavit Marie Terezie na paměť události z roku 1742, kdy vojáci nalezli kovový kříž zarostlý ve špalku, což bylo považováno za zázračnou předvěst vítězství rakouských vojsk nad francouzskými vojsky okupujícími Prahu. Základní kámen byl položen 25. května 1743 za osobní účasti královny Marie Terezie a jejího manžela.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z Francouzi, Bavoři a Sasové v Čechách 1741-1743, Militaria.cz, Leonid Křížek, 21. 5. 2007
  2. a b c d Kalendárium: 26. prosince 1742 – kapitulace francouzské armády v Praze, Svornost, web občanského sdružení Svornost, 26. 12. 2012, cornwael, zdroj: www.libri.cz, Wikipedie
  3. Z. Míka, Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama 1988, str. 140.
  4. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-03-08]. Identifikátor záznamu 152339 : kaple P. Marie Bolestné. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  5. Dějiny Zbraslavi – První údobí od 12. století do roku 1848, Kronika Zbraslavi, Ferdinand Froněk, retrospektivní zápis

LiteraturaEditovat

  • Filip Velímský: Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy (26. 11. 1741 - 2. 1. 1743), In: Marginalia Historica : sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Praha : Katedra dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK, 1996, 194 s., (1996,) s. 168-194
  • Josef Janáček: Francouzský pramen k dějinám okupace Prahy 1741-1742. In: Pražský sborník historický / Praha : Orbis [4], (1967-1968 [vyd. 1968],) s. 82-84.
  • Pavla Státníková, Prokop Remeš: Mariana a francouzská okupace Prahy : život na statku ve středních Čechách v první polovině 18. století. IN: Dějiny a současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2013 0418-5129 Roč. 35, č. 3 (2013), s. 36-39

Související článkyEditovat