Octave Mirbeau

francouzský spisovatel, novinář

Octave Mirbeau (vlastním jménem Octave Henri Marie Mirbeau, 16. února 1848, Trévieres (Calvados) - 16. února 1917, Paříž) byl francouzský žurnalista, kritik, dramatik, romanopisec a aktivista konce 19. století. Od roku 1896 byl členem Goncourtovy akademie. Psal však také satirické, ironické povídky plné černého humoru.

Octave Henri Marie Mirbeau
Octave Mirbeau portrait.jpg
Narození16. února 1848
Trévières
Úmrtí16. února 1917 (ve věku 69 let)
Paříž
Místo pohřbeníPassy
Povolánídramatik, novinář, dramaturg, romanopisec, esejista, kritik umění, literární kritik, anarchista, spisovatel, prozaik a divadelní kritik
Žánrromán
Významná dílaDeník komorné
Manžel(ka)Alice Regnault
PříbuzníClaude Monet
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alice Regnault (1849–1931), manželka Octava Mirbeaua

RományEditovat

Poté, co napsal deset anonymně podepsaných románů, debutoval se svým vlastním Le Calvaire (Kalvárie, 1886), ve kterém mu psaní dovolilo překonat traumatické vzpomínky na jeho zničující poměr s Judith Vimmer, pokládanou za nemocnou,kterou v románu přejmenoval na Juliette Roux. V roce 1888 publikoval L'Abbé Jules (Pater Julius), první pre-Freudovský román psaný pod vlivem Dostojevského, který se objevil ve francouzské literatuře. Tento text představoval dva hlavní zajímavé charaktery: abbé Jules a otec Pamphile. V knize Sébastien Roch (1890) očistil své traumatické zážitky z Jezuitské školy ve Vannes. V románu je třináctiletý Sébastien pohlavně zneužíván knězem, což mu zničí život.

Poté se dostavila existenciální a literární krize, přesto během této doby ještě publikoval v ročníku pre-existencialistický román o uměleckém osudu, Dans le ciel (Na nebi), kde představil postavu malíře přímo postavenou na Vincent van Gogh. V dozvucích Dreyfusovy aféry - kde vydráždil Mirbeau svůj pesimismus - vydal dva romány jež byly pokládány za skandální svým pojetím ctností : Le Jardin des supplices (Zahrada muk) (1899) a Le Journal d'une femme de chambre (Deník komorné) (1900), pak Les Vingt et un Jours d'un neurasthénique (1901). V těchto dílech vyrušil tradiční novelistické konvence, cvičil techniku koláže, překračoval zákon pravděpodobnosti a předstírané důvěřivosti a vzpíral se pokryteckým pravidlům slušnosti.

V jeho posledních dvou románů - La 628-E8 (1907) a Dingo (1913) - se vzdaloval ještě více realismu. Popustil uzdu své fantazii a použil fantastické elementy jako svůj automobil a vlastního psa v roli hrdinů. Jejich neurčitostí žánrového propojení, tyto jeho poslední romány ukazují jak kompletně rozbil konvence realistické beletrie.

DivadloEditovat

V divadle učinil své první kroky s proletářským dramatem a moderní tragédií, Les Mauvais bergers (Špatní pastýři) (1897). Pak zažil celosvětovou slávu s Les affaires sont les affaires (Obchod je obchod) (1903) - klasická komedie mravů a charakterů v tradici Molière. Zde představil postavu Isidora Lechata, předchůdce moderního mistra intrik obchodu, produkt nového světa, kde staví peníze nad všechno ostatní, které rozprostírají svá pomyslná chapadla přes celý svět.

V roce 1908 - na konci své dlouhé mediální bitvy - viděl svou hru Le Foyer (Domov) v podání Comédie-Française. V této hře se pustil do nového společenského tabu - ekonomické a sexuální zneužívání dospívajících lidí v napohled laskavém domově.

Šest malých jednoaktových her, publikoval pod titulem Farces et moralités (1904), které byly považovány za neobyčejně pokrokové. Mezi nimi, L'Épidémie. Zde může považován za pokračovatele divadla Bertolt Brecht, Marcel Aymé, Harold Pinter, a Eugène Ionesco. Provokuje v jazyku samotném, klade otázky, demystifikuje právo, vysmívá se projevům politiků a dělá si legraci z jazyka lásky.

DemystifikátorEditovat

Po více než půlstoletí zapomnění došlo na opožděné uznání jeho génia. Jednalo se nejen o pamfletistu, uměleckého kritika, romanopisce a dramatika, kromě toho byl také velice schopný demystifikátor. Spisovatelům připisoval úlohu donutit ty, kteří byli „záměrně slepí“, aby se podívali „Medúze zpříma do očí“. V očích „správně smýšlejícího lidu“ a Tartuffů všeho druhu byla jeho snaha dohnat veškerou společnost, aby se zhlédla v tom opravdovém, ohromujícím světle, a aby se sama nad sebou zděsila a uvědomila si své chyby, viděna jako zločin.

Spolupracoval s nositelem Nobelovy ceny Mauricem Maeterlinckem, a významně napomohl umělecké činnosti Camilla Pissarra, Augusta Rodina, Clauda Moneta, Vincenta van Gogha, Camille Claudelové, Aristida Maillola, Félixe Vallottona a jiných důležitých umělců tehdejší doby.

DílaEditovat

  •  
    Les Mémoires de mon ami. (1920)
    Lettres de ma chaumière, povídky (1885).
     
    Z deníku dcery prostitutky, 1924
  • Le Calvaire, román (1886).
  • L'Abbé Jules (Pater Julius), román (1888).
  • Sébastien Roch, román (1890).
  • Dans le ciel, román (18921893).
  • Contes de la chaumière, menší povídky (1894)
  • Les Mauvais bergers (Špatní pastýři, 1897), sociální drama o 5 aktech, (česky) vyšlo 1906.
  • Le Jardin des supplices (Zahrada muk), román (1899).
  • Le Journal d'une femme de chambre (Deník komorné), román (1900).
  • Les 21 jours d'un neurasthénique, román (1901).
  • Les affaires sont les affaires (Obchod je obchod), komedie o 3 aktech (1903).
  • Farces et moralités (1904).
  • La 628-E8 (1907).
  • Le Foyer, komedie o 3 aktech (1908).
  • Dingo, román (1913).
  • Les Mémoires de mon ami, román (1920).
  • Un gentilhomme, román (1920).
  • Contes cruels, povídky (1990) ((česky) : Z deníku dcery prostitutky, 1924).
  • L'Affaire Dreyfus (1991).
  • Lettres de l'Inde (1991).
  • Le Concombre fugitif, povídky (1992) (((česky) : Prchajici okurka, 1999).
  • Combats esthétiques (1993).
  • L'Amour de la femme vénale (1994).
  • Combats littéraires (2006).
  • Correspondance générale (I, 2003- II, 2005 - III, 2009).
  • Les Dialogues tristes (2007).

BibliografieEditovat

  • Pierre Michel a J.-F Nivet, Octave Mirbeau, l'imprécateur au cœur fidèle, Paris, Séguier, 1990, 1020 stran (francouzsky).
  • Pierre Michel, Les Combats d'Octave Mirbeau, Presses de l'Université de Besançon, 1995, 387 stran (francouzsky).
  • Samuel Lair, Mirbeau et le mythe de la nature, Rennes, 2004, 361 stran (francouzsky).
  • Robert Ziegler, The Nothing Machine – The Fiction of Octave Mirbeau, Amsterdam, Rodopi, 2007, 250 stran (anglicky).
  • Cahiers Octave Mirbeau, Angers, n° 1-19, 1994-2012, 6 900 stran (francouzsky).

FotogalerieEditovat

Externí odkazyEditovat