Matyáš Šlik

český šlechtic, hrabě s Pasounu a Holíče

Matyáš Šlik (německy Mathäus Schlick, či také Matthes Schlick, asi 140016. září 1487), pán na Lokti, Falknově, Ostrově a Holíči, byl český šlechtic, místodržitel a purkrabí. Byl bratrem kancléře Kašpara Schlicka.

Matyáš Šlik
hraběcí podoba rodového erbu Šliků
hraběcí podoba rodového erbu Šliků
Narození1410
Úmrtí16. září 1487 (ve věku 76–77 let)
Loket
Povoláníprogenitor
ChoťKunhuta ze Schwarzenbergu[1]
DětiKašpar II. Šlik
Mikuláš Šlik
Konstancie Šliková[2]
Jeroným I. Šlik[3]
Gräfin Anna Slikova z Pasoun[3]
RodičeJindřich I. Šlik a Konstancie|Constanza, Contessa di Collalto e San Salvatore[3]
RodŠlikové
PříbuzníKašpar Šlik a Jindřich II. Šlik (sourozenci)
Štěpán I. Šlik, Jeroným II. Šlik, Vavřinec Šlik, Jindřich II. Šlik a Valpurga Šliková[3] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Matyáš Šlik pocházel z vlivného českého šlechtického rodu Šliků. Narodil se v Chebu jako jedno z osmi dětí podnikatele a rádce Jindřicha Šlika a Konstancie z Collalta markraběnky z Trevisa.

Od roku 1431 sloužil jako tajemník krále Zikmunda. Byl spoludědicem města a panství Loket, který byl jeho rodu udělen jako náhrada za ztrátu italského města Bassano.

V roce 1432 se zapsal na univerzitu v Bologni a o rok později byl jmenován proboštem ve Staré Boleslavi. 31. května 1433 byli on a jeho bratr Kašpar císařem Zikmundem v Římě na mostě přes Tiberu povýšeni do rytířského stavu. O několik měsíců později byl Matyáš jmenován falckrabětem.

Básník Oswald von Wolkenstein ho zmiňuje jako účastníka cesty do Říma během útoku na Ronciglione.[4]

Dne 27. ledna 1434 se stal císařským baronem,[5] 31. října 1437 byl jmenován říšským hrabětem z Pasounu (Bassano del Grappa) a v roce 1449 hrabětem z Holíče. V letech 1436–1436 působil jako guvernér a správce měst Loket a Cheb.[6] Kašpar Šlik a jeho bratři si měli falšováním dokumentů přivlastnit různé tituly a majetky.[7] V roce 1435 Matyáš a jeho bratr Kašpar Šlik jako dar od císaře Zikmunda obdrželi panství Falknov (Sokolov) a Jindřichovice, avšak teprve potvrzením císaře Albrechta z 22. ledna 1438 se převod vlastnictví stal legálním. V roce 1436 mu císař zastavil zlatou obětinu erfurtských Židů.

Po smrti staršího bratra Kašpara Matyáš v roce 1449 převzal purkrabský úřad v Lokti. Běkem 38 let jeho vlády tvrdou rukou došlo ke konfliktům s chebskými občany, kteří se postavili otevřeně proti němu. Byl obviňován z arogance a touhy po moci.[8]

Během husitských válek, ve kterých se Matyáš Šlik coby člen katolické unie postavil proti králi Jiřímu z Poděbrad, byla Šlikova území zničena a vypleněna.

V roce 1462 zakoupil panství Hartenberg. V 1471 se pokusil postoupit léno Loket a Ostrov saskému kurfiřtovi, čemuž však loketští občané zabránili. Při rozdělování dědictví v roce 1472 získal Matyáš alodiální panství Loket, Falknov a Jindřichovice a jeho synovec Václav Šlik panství Hartenberg, Luby (Schönbach) a Cheb.

Závěr životaEditovat

 
Kostel sv. Václava v Lokti pod královským hradem, místo posledního odpočinku Matyáše Šlika.

Matyáš Šlik zemřel v den sv. Ludmily roku 1487 a byl pohřben v loketském kostele sv. Václava po levé straně oltáře.[9] Nápis na jeho náhrobku zněl:

„qui justo titulo Dominus Eindogae ad quinquaginta duos annos possedit, cuius anima sit in pace!“

Dědictví po něm bylo rozděleno mezi jeho tři syny, Mikuláše, Jeronýma a Kašpara.[10] Ti si také rozdělili hraběcí panství na linie falknovskou, loketskou a ostrovskou, z nichž posledně jmenovaná existuje dodnes.[11]

RodinaEditovat

Hrabě Matyáš Šlik se oženil s Kunhutou ze Schwarzenberka († 2. září 1469 v Chebu), dcerou Erkingera I. ze Seinsheimu svob. pána ze Schwarzenbergu. Jeho děti [12] byly:

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mathäus Schlick na německé Wikipedii.

  1. August Sedláček: Šlik. In: Ottův slovník naučný.
  2. Šlik.
  3. a b c d Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  4. Cola di Rienzo. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  6. Anton Grassold. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. Alfred Pennrich. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-3-95507-085-4. 
  8. Josef Pilz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  9. Johann Siebmacher, Otto Titan von Hefner. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  10. Adolph Franz Berger. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-3-662-33999-2. 
  11. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. Frank Baron Freytag von Loringhoven (Hrgb.): Europäische Stammtafeln. Stammtafeln zur Geschichte der europäischen Staaten, Band IV, Verlag von J. A. Stargardt, Marburg 1968, Tfl. 78.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat