Marie Laudová

česká divadelní herečka, filmová herečka, herečka, herečka němého filmu a publicistka

Marie Laudová, v matrice Loudová, provdaná Hořicová (10. července 1869, Mladá Boleslav [1]20. října 1931, Praha) byla česká herečka a spisovatelka. V literatuře se chybně uvádí narození 16. srpna.

Marie Laudová-Hořicová
Marie Laudová (1894)
Marie Laudová (1894)
Rodné jméno Loudová
Narození 10. července 1869
Mladá Boleslav
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. října 1931 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Alias Laudová
Manžel(ka)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rodina, mládíEditovat

 
Marie Hořicová

Její rodiče byli: Josef Louda, tesař a Anna Loudová-Cihelníková. Její matka brzy ovdověla a vedla pak sama malý obchod s výrobou mýdla a toaletních potřeb. Po přestěhování do Prahy se matka podruhé provdala. Do rodiny tak přibyla Marii nevlastní sestra Anna. Dívky se učily šít šaty a klobouky. Již v obecné škole budila Marie pozornost učitelů živou deklamací, jasnou výslovností a příjemně zvučným hlasem.[2]

Jako sedmnáctiletá (14. května 1885) byla provdaná[3] za šestadvacetiletého záložního nadporučíka – novináře Ignáta Hořicu, ovládajícího sedm jazyků, pozdějšího redaktora plzeňského časopisu Český západ. Marie byla po sňatku v domácnosti a šila šaty a klobouky. Rok po svatbě se jim narodilo dítě.

DivadloEditovat

Divadelní činnost začala v karlínském ochotnickém spolku Pokrok jako patnáctiletá. Po přestěhování s manželem ze Slaného do Plzně vystupovala zde s místními ochotníky. V roce 1889 po přestěhování do Prahy studovala u Josefa Šmahy a působila krátce ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Do Národního divadla byla angažována v roce 1890 a působila zde až do roku 1915, kdy byla nucena po úraze zanechat aktivní činnosti.

Spolupracovala často s mimopražskými scénami (Plzeň, Brno, Olomouc) a s ochotníky. Vystupovala rovněž v zahraničí (Lvov 1897, Záhřeb 1899, Bělehrad 1901, Petrohrad 1903). [4]

Pedagogická činnostEditovat

V letech 19161931 byla profesorkou pražské Státní konzervatoře hudby, kde vyučovala deklamaci a mimiku na operním oddělení (1916–1919) a po založení dramatického oddělení přešla tam v roce 1919 jako první profesorka a vyučovala zde deklamaci a studium rolí[5]. V roce 1925 založila fond na podporu chudých studentů, v roce 1927 zpracovala pro ministerstvo školství návrh na reformu studia herectví.

K jejím žákům patřili např. Otomar Korbelář, Jiřina Štěpničková, Aloisie Voznicová a další.

Novinářská činnostEditovat

Po svatbě ve Slaném a po přestěhování do Plzně pomáhala manželovi s novinářskou prací – prováděla korektury, psala lokálky a později i větší články (oblastní noviny ve Slaném a v Plzni). V době manželova vojenského cvičení redigovala noviny za něj. Také mu pomáhala s překlady z francouzštiny a němčiny a sama psala odborné texty i beletrii pod pseudonymem Štika. [6]

K novinařině se vrátila i po odchodu z Národního divadla. Publikovala v novinách a časopisech Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika a Lumír,[7] je autorkou publikací z oboru společenské a umělecké výchovy, autorkou publikace Společenský rádce.

Závěr životaEditovat

V závěru života utrpěla opakovaně těžký úraz kyčle. Zemřela v Praze 20. října 1931 a je pochována na pražském Vyšehradském hřbitově.

Divadelní role, výběrEditovat

FilmografieEditovat

PrózaEditovat

  • Společenská výchova směřující k vypěstění ušlechtilých karakterů, vybroušení způsobů a ke zpříjemnění života: příručka pro samouky i odborné učitele – napsala Marie Laudová. Praha: Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1920

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2020-05-20]. Dostupné online. 
  2. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 226
  3. Matriční záznam o sňatku Marie Laudové s Ignácem Hořicou farnosti při kostele sv. Prokopa na Žižkově v Praze
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 274
  5. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 140, 141, 225, 502
  6. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 227
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 273

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat