František Karel Kolár

český herec a kreslíř

František Karel Kolár (29. ledna 1829 Zahájí (obec Lesná u Tachova)[1]4. prosince 1895 Praha[2]), někdy uváděný i jako Kolář, byl český herec, režisér a výtvarník, významná postava českého divadla 70. a 80. let 19. století.

František Karel Kolár
František Kolár (1881)
František Kolár (1881)
Narození29. ledna 1829
Zahájí (obec Lesná u Tachova)
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí4. prosince 1895 (ve věku 66 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PříbuzníJosef Jiří Kolár (strýc)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se v obci Waldheim[3] na Tachovsku (po 2. světové válce přejmenovaná na Zahájí, zanikla r. 1952)[4] v rodině finančního úředníka.[3] V osmi letech mluvil výhradně německy, česky se začal učit až v Praze, kde si jeho otec zřídil módní závod.[5] Po studiích na německém gymnáziu v Praze absolvoval v letech 1845 – 51 pražskou malířskou akademii.[3] Během studia hrál ve Švestkově ochotnickém divadle v Mikulášském domě.[6] Zlom v jeho kariéře nastal 30. listopadu 1851, kdy ho strýc Josef Jiří Kolár uvedl do Stavovského divadla.[7] Určitou dobu mu ale trvalo, než získal zkušenost a přesvědčil vedení divadla, že dokáže i náročnější úlohy. První, nepříliš atraktivní rolí byl pán z Nemanic v Claurenově veselohře Amerikánský ženich aneb Brambory na loupačku.[5] Velkou příležitost dostal roku 1852 v Shakespearově hře Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, když původně obsazený herec Grabinger kvůli sporu s ředitelem nečekaně opustil soubor. Tehdy teprve nadřízení poznali jeho talent a získali důvěru, že zvládne i náročné charakterní role. V letech 1854–58 hrál v řadě dalších Shakespearových dramat.[6]

V 60. letech přešel Kolár do Prozatímního divadla a dobře se uplatnil v salonní veselohře v rámci čtveřice Kolár – ŠamberkPešková – Čermáková.[6] Jako známý herec pak hrál různé významné úlohy, komické i tragické. Patřil k nim např. Václav I. (Stroupežnického Velký sen),[8] šašek (Král Lear), Polonius (Hamlet) a Napoleon (Bozděchův Světa pán v županu). Podle Jana Nerudy (v článku v Osvětě z roku 1876) sledoval každou postavu do detailu a nechal ji přirozeně se vyvíjet; svým talentem obsáhl velkolepý okruh úloh, ve kterém se střídali bohatí a chudí, obyvatelé měst i venkova, veselí i smutní, kladní i záporní.[7] Jednou z nejlepších postav jeho realistického repertoáru byl švec Habršperk v Našich furiantech.[5]

V divadle hrál Kolár čtyřicet let; jeho poslední dvě role před odchodem do důchodu v roce 1891 byly Kryštof ze Švamberka (Zvíkovský rarášek) a Mikuláš Dačický (Paní mincmistrová, obě hry od Stroupežnického). I v posledních letech života se občas objevoval na jevišti.[7]

Jak v Prozatímním, tak i později v Národním divadle působil od roku 1866 také jako úspěšný režisér. Po odchodu strýce Josefa Jiřího Kolára se stal vrchním režisérem činohry, opery i baletu. V letech 1873 – 74 byl i ředitelem Prozatímního divadla. Jeho specialitou bylo aranžování živých obrazů; nejvíc se jich odehrálo během Jubilejní výstavy r. 1891. Národopisné výstavy v roce 1895 se už nemohl aktivně zúčastnit ze zdravotních důvodů.[7]

Kolár se uplatnil i jako kreslíř, ilustrátor a kostýmní výtvarník. Pro Humoristické listy nakreslil množství obrázků, včetně karikatur neoblíbených rakouských politiků Herbsta a Schmerlinga.[9]

František Kolár byl ve své době uznávaný jako jeden z nejnadanějších herců s velkým vlasteneckým cítěním[8]. Oceňována byla i jeho režie, při které využíval svého výtvarného nadání a vzdělání k aranžování působivých scén.[6]

V soukromí byl velmi skromný, vyhýbal se veřejnému životu, dával přednost rodině. Svým sedmi dětem často hrával loutkové divadlo. Jeho manželkou byla dcera nápovědy Národního divadla Karla Martince. V roce 1882 vážně onemocněl, ale po vyléčení znovu intenzivně pracoval. Do penze odešel v roce 1892. Do roku 1895 vystupoval pohostinsky ve svých nejvýznamnějších rolích. V červnu 1895 ho na procházce v Chuchli ranila mrtvice a koncem téhož roku po dlouhé nemoci zemřel. Je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.[5]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí na Novém Městě pražském
  3. a b c František Kolár. Zlatá Praha. 12. 1886, roč. 3, čís. 52, s. 830. Dostupné online. 
  4. Historie obce Lesná
  5. a b c d CODR, Milan. Přemožitelé času sv. 19. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola František Kolár, s. 152–156. 
  6. a b c d TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. František Kolár. Světozor. 12. 1886, roč. 21, čís. 3, s. 33–34. Dostupné online. 
  7. a b c d František Kolár. Světozor. 12. 1895, roč. 30, čís. 5, s. 57–58. Dostupné online. 
  8. a b František Kolár. Zlatá Praha. 1. 1885, roč. 2, čís. 14, s. 174. Dostupné online. 
  9. František Kolár. Humoristické listy. 11. 1881, roč. 23, čís. 48, s. 378. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 320, 321, 329, 334, 406, 407, 409, 410, 464, 543.
  • Kolektiv autorů. Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988, str. 227–229.
  • NERUDA, Jan. Ve službách českého divadla. Praha: vydal L. Mazáč, 1927, str. 200–202.
  • PRŮCHA, Jaroslav. František Kolár (1829–1895). In: Divadelní zápisník, ročník I., 19451946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 104–105.
  • VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha: Melantrich, 1946. Kapitola Sté narozeniny hercovy, s. 217–219. 
  • VODÁK, Jindřich. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 49–51.

Externí odkazy editovat

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).