Mansuet Versbach
Mansuet svobodný pán Versbach z Hadamaru (německy Mansuet Albert Karl Freiherr Versbach von Hadamar) (26. července 1845 Vídeň – 9. prosince 1912 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1864 a v mládí se zúčastnil několika válečných konfliktů. Později vystřídal službu u různých posádek po celé monarchii a v letech 1896–1899 byl sekčním šéfem na ministerstvu války. Dosáhl hodnosti generála pěchoty (1908) a svou kariéru završil jako velitel 2. armádního sboru ve Vídni (1908–1912). Krátce před smrtí byl povýšen na barona (1912). Jeho syn Edwin (1883–1972) působil jako diplomat a v meziválečném období byl rakouským vyslancem v Egyptě a Turecku.
| Mansuet baron Versbach | |
|---|---|
 | |
| Velitel 2. armádního sboru ve Vídni | |
| Ve funkci: 1908 – 1912 | |
| Předchůdce | Ferdinand Fiedler |
| Nástupce | Alfred von Ziegler |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | generál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1908), polní podmaršál (1904), generálmajor (1898) |
| Narození | 26. července 1845 Vídeň |
| Úmrtí | 9. prosince 1912 (ve věku 67 let) Vídeň |
| Titul | baron (1912) |
| Profese | důstojník a aristokrat |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis editovat
Pocházel z rodiny s vojenskou tradicí, byl synem c. k. nadporučíka Alberta Klaudia Versbacha (1818–1893).[1] Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, v hodnosti poručíka byl v roce 1864 přidělen k pěšímu pluku č. 63, téhož roku byl převelen k rakouskému vojenskému kontingentu do severního Německa v rámci prusko-dánské války. V roce 1866 se zúčastnil války proti Itálii, poté si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka (1872) byl přidělen ke generálnímu štábu. V rámci 7. pěší divize se v roce 1878 zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny, poté sloužil v Sarajevu a v Brně. V hodnosti majora (1886) působil jako náčelník štábu 27. pěší divize v Košicích. V roce 1890 získal hodnost podplukovníka s přidělením k velitelství v Krakově[2] a jako plukovník (1893) byl později velitelem pěšího pluku č. 94 v Turnově.[3]
V letech 1896–1899 působil jako sekční šéf I. oddělení na ministerstvu války a mezitím dosáhl hodnosti generálmajora (1898).[4] Později jako polní podmaršál (1904) velel 44. pěší divizi zeměbrany v Innsbrucku.[5] V roce 1904 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř a predikátem von Hadamar. V roce 1908 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra, respektive generála pěchoty.[6] Nakonec v letech 1908–1912 byl velitelem 2. armádního sboru ve Vídni, který měl posádky v Dolním Rakousku a na jižní Moravě.[7][8] V roce 1908 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence[9] a jako velitel ve Vídni byl aktivním účastníkem společenského života, i s manželkou byl několikrát pozván také k císařskému dvoru. Ze zdravotních důvodů byl penzionován k datu 1. října 1912.[10] O tři týdny později získal titul barona (svobodný pán - Freiherr) a zemřel krátce poté.[11]
Řády a vyznamenání editovat
Již v mládí obdržel několik ocenění spojených s válečnými konflikty z let 1864 a 1866, za účast při okupaci Bosny a Hercegoviny získal Vojenský záslužný kříž (1878). Později se stal nositelem Řádu železné koruny III. třídy (1898), rytířem Leopoldova řádu (1906) a držitelem velkokříže Řádu Františka Josefa (1908). V závěru své kariéry jako velitel ve Vídni získal také několik ocenění ze zahraničí. Byl rytířem francouzské Čestné legie, bádenského Řádu zähringenského lva, württemberského Fridrichova řádu a nositelem japonského Řádu posvátného pokladu.[12] Od roku 1910 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 92 posádkově příslušného do Terezína.[13]
Jeho jméno nese od roku 1913 ulice Versbachgasse ve vídeňské čtvrti Hietzing.[14]
Rodina editovat
V roce 1882 se v Terstu oženil s Friderikou Krapfovou z Liverhoffu (1860–1913), dcerou diplomata Ferdinanda Krapfa. Friderika se angažovala v charitě, za zásluhy obdržela papežský řád Pro Ecclesia et Pontifice a Řád Alžběty I. třídy. Z jejich manželství se narodily čtyři děti. Ze synů byl starší Edwin (1883–1972), který byl právníkem, po rozpadu monarchie pracoval na rakouském ministerstvu zahraničí, později byl rakouským vyslancem v Egyptě (1931–1933) a Turecku (1933),[15] mladší syn Mansuet (1887–1890) zemřel v dětství.[16]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Rodina Alberta Versbacha na webu geni.com dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1893; Vídeň, 1893; s. 187, 655 dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1894; Vídeň, 1894; s. dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1899; Vídeň, 1899; s. 97, 158 dostupné online
- ↑ Přehled velitelů rakousko-uherské zeměbrany in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 277, 624 dostupné online
- ↑ Generálové rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1909; Vídeň, 1909; s. 126, 164 dostupné online
- ↑ Velení armádních sborů rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 245 dostupné online
- ↑ Služební postup Mansueta Versbacha in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918; Vídeň, 2007; s. 193 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1921; Gotha, 1921; s. 909 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Mansueta Versbacha in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 301 dostupné online
- ↑ Seznam majitelů pěšího pluku č. 92 in: Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 562 dostupné online
- ↑ Ulice Versbachgasse na oficiálním webu Vídně dostupné online
- ↑ LENHART, David: Personální složení diplomatických aparátů Československa a Rakouska 1918/1948 ve vzájemném srovnání (bakalářská práce); Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno, 2014 (přílohy) dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1921; Gotha, 1921; s. 909–910 dostupné online
