Otevřít hlavní menu

Karel III. Schwarzenberg

český poslanec Českého zemského sněmu a šlechtic

Karel III. Schwarzenberg též Karel III. kníže ze Schwarzenbergu, plným jménem Karel Josef Adolf (8. července[zdroj?][5] 1824 Praha29. března 1904 Praha), byl rakouský voják a český konzervativní politik, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady, stoupenec českého státoprávního programu.

Karel III. Schwarzenberg
Karel Josef Adolf Schwarzenberg

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1879 – 29. březen 1904
Panovník František Josef I.

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1871[1] – 1879
Panovník František Josef I.

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1883[2] – 1890
Panovník František Josef I.
Ve funkci:
1861 – 1872
Panovník František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství Konz. velkostatek
Nár. strana[3] (Český klub[4])

Narození 8. července 1824
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. března 1904 (ve věku 79 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost Češi
Rodiče Karel II. ze Schwarzenbergu a Josefina Marie Vratislavová z Mitrovic
Alma mater Karlo-Ferdin. univ.
Padovská univerzita
Profese voják a politik
Commons Kategorie Karel III. Schwarzenberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Karel II. Schwarzenberg
matka Josefína Marie Wratislavová z Mitrowicz
manželka Wilhelmina z Oettingen-Wallerstein
syn Karel IV. Schwarzenberg
syn Bedřich Schwarzenberg
děd Karel I. Filip Schwarzenberg
sestra Gabriela Schwarzenbergová
sestra Anna Marie, provdaná Waldstein-Wartenbergová
švagr Arnošt Antonín z Waldstein-Wartenbergu
vnuk Karel V. Schwarzenberg
vnuk Jan Schwarzenberg
vnuk Arnošt Schwarzenberg
pravnuk Karel VI. Schwarzenberg

Obsah

ŽivotEditovat

Vystudoval právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a na Padovské univerzitě. Nastoupil pak do armády Rakouského císařství, kde dosáhl roku 1848 hodnosti poručíka a roku 1847 nadporučíka. V revolučních letech 1848–1849 se účastnil tažení Josefa Radeckého z Radče v Itálii. Armádu opustil roku 1856 v hodnosti majora. Věnoval se pak správě rodového majetku a po smrti svého otce se stal hlavou rodu.[6]

Dlouhodobě byl aktivní v politice. Po obnovení ústavního života v roce 1860 byl jedním z předáků Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní aspirace a měla blízko k Národní (staročeské) straně. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály měla pro obě strany své výhody, šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva. V roce 1861 se Schwarzenberg stal místopředsedou muzejního výboru Českého muzea (předsedou se stal vůdce české konzervativní šlechty Jindřich Jaroslav Clam-Martinic), čímž se zapojil do českého veřejného života.[7]

Odmítal centralistické tendence v Předlitavsku po přijetí rakousko-uherského vyrovnání. Na protest proti dualistickému řešení, které opomíjelo české autonomistické požadavky, odmítl v roce 1867 jmenování do Panské sněmovny (horní, jmenovaná komora Říšské rady).[6] V roce 1870, kdy inicioval předseda vlády Alfred Potocki rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků, byla aliance mezi Národní stranou a šlechtici obnovena. Clam-Martinic a Schwarzenberg se vydali na jednání do Vídně. 16. května 1870 pak aristokraté a liberálové jednali v Praze. Stanoviska šlechty prezentoval právě Schwarzenberg. Prohlásil, že česká aristokracie nepotřebuje nové programy a že setrvává na svých postojích z roku 1861 a že základem pro státoprávní postavení Čech/českých zemí by měl být císařský patent (takzvaná česká charta) z roku 1848. S tímto konzervativním pojetím sice nesouhlasili někteří radikální demokraté, později mladočeské orientace, jako Karel Sladkovský, ale většinově bylo přijato. Jednání nakonec nicméně nebyla úspěšná. Stejně tak nebyl úspěšný pokus o česko-rakouské vyrovnání z roku 1871 (takzvané fundamentální články), po jejichž odmítnutí Vídní Schwarzenberg prezentoval opětovně českou státoprávní pozici na závěrečném zasedání zemského sněmu a prohlásil: „Osvědčujeme, pánové, že chceme hájiti práva tohoto a chrániti je budeme, seč nám síly stačí, nechť se stane cokoliv, až do těch hrdel a statků.“[8]

Od roku 1861 zasedal na Českém zemském sněmu.[6] Zemský sněm ho roku 1871 zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Čechách. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil (sám v roce 1870 v projevu na zemském sněmu pronesl řeč, v níž doporučil bojkot Říšské rady[6]). Jeho mandát tak byl 23. února 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý. Totéž se opakovalo po prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873, kdy získal mandát poslance za kurii venkovských obcí, obvod Sedlčany, Milevsko, Benešov atd. Z politických důvodů se nedostavil do sněmovny, čím byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[9] Ne volbách roku 1873 se česká historická šlechta odmítla zcela podílet (byť jen symbolickou kandidaturou) a Schwarzenberg tak byl nasazen přímo na kandidátku Národní (staročeské) strany.[10]

V roce 1879 se stal členem Panské sněmovny, kde se ihned po nástupu prezentoval společně s dalšími čtyřmi podobně orientovanými českými aristokraty státoprávním prohlášením na podporu českých požadavků.[11]

Na Českém zemském sněmu zasedal v období let 1861–1872 a opět 1878–1890 (podle jiného zdroje až od roku 1883[6]). V mezidobí se práce sněmu neúčastnil, zejména poté, co zemské volby v Čechách 1872 (takzvané chabrusové volby) na českém sněmu vytvořily většinu centralistických a německorakouských sil.[6] Ve své podpoře pasivní rezistence byl dokonce radikálnější než samotní liberální politici. Roku 1878 odmítl rozhodnutí Národní (staročeské) strany vrátit se na zemský sněm se slovy: „Podrobením se zásadám, s kterýmiž souhlasiti nikdy nebudu, a vstoupením do sněmu dokázala staročeská strana, že se od nás odlučuje, a zmařivší práce a oběti tolika let, chce vésti politiku s blokem, který se úplně odchyluje od nastoupené dráhy. Nepokládejte mi to tedy za zlé, nemohu-li a nebudu-li za těchto poměrů vyhověti přání Vašemu, bych podporoval orgán naznačené strany, které jsem vší důvěrou oddaný byl.“[12]

Později ale byl opět jedním z hlavních sněmovních poslanců. V roce 1886 se na zemském sněmu postavil společně s českou politickou reprezentací proti změně hranic soudních okresů podle národnostní hranice tak, jak to navrhoval Ernst von Plener coby reprezentant německorakouských (českoněmeckých) liberálů, ve snaze připravit půdu pro administrativní rozdělení Čech na etnicky českou a německou oblast. Plenerův návrh byl českou a federalistickou většinou odmítnut, na což čeští Němci reagovali odchodem ze sněmu, takže pasivní rezistenci nyní začala praktikovat německá strana.[6][13] Poté, co zemské volby v Čechách 1889 přinesly velké zisky Národní straně svobodomyslné (mladočeské), jeho vliv klesl a odešel ze zemské i celostátní politiky (v ní ale aktivně působil jeho syn Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu[14]). V závěru života se věnoval převážně správě rodového majetku.[6]

Patřil mezi největší pozemkové vlastníky. Historik Otto Urban ho řadí do páté či šesté desítky největších latifundistů.[15]

Do roku 1872 byl předsedou Vlastenecké hospodářské společnosti. V období let 1880–1890 zastával funkci v zemské školské radě. Od roku 1895 zasedal v České akademii věd a umění.[6]

RodinaEditovat

Byl členem vlivného rodu Schwarzenbergů, respektive jejich orlické větve. Dne 5. března 1853 vstoupil v Praze do svazku manželského s princeznou Vilemínou (Wilhelminou) z Oettingen-Wallersteinu (30. 12. 1833 Praha – 18. 12. 1910 Praha). Z tohoto svazku vzešli čtyři dcery a dva synové.[16]

  • 1. Anna Marie Gabriela (1. 5. 1854 Praha – 24. 12. 1898 Vídeň)
    • ∞ (18. 5. 1874 Praha) František de Paula Josef z Thun-Hohensteinu (2. 9. 1847 Děčín – 1. 11. 1916 Děčín)
  • 2. Gabriela Josefína Marie Dionýsie (9. 10. 1856 Praha – 4. 12. 1934 zámek Čechy pod Kosířem)
  • 3. Karel IV. Bedřich Eduard Emanuel (1. 7. 1859 zámek Čimelice – 4. 10. 1913 zámek Orlík), kníže Schwarzenberg
    • 1. ∞ (20. 5. 1885 Vídeň) Marie Terezie Kinská z Vchynic a Tetova (18. 10. 1866 Bad Ischl – 11. 5. 1889 Osov)
    • 2. ∞ (24. 11. 1891 Vídeň) Ida Hoyos z Sprinzensteinu (31. 8. 1870 Horn – 27. 1. 1946 Vídeň)
  • 4. Ida Marie Albertina (8. 4. 1861 Praha – 2. 2. 1922 Praha)
    • ∞ (2. 9. 1886 Praha) Jan Karel Lažanský z Bukové (22. 4. 1857 Baden – 6. 11. 1932 Manětín)
  • 5. Bedřich Edmund Marcell (30. 10. 1862 zámek Orlík – 2. 10. 1936 Tochovice)
    • ∞ (2. 7. 1890 Praha) Marie Kristina z Schönbornu (11. 6. 1872 Malesice – 4. 9.[17] 1918 Tochovice)
  • 6. Marie Gabriela Anna Františka (2. 10. 1869 Orlík – 20. 3. 1931 Horšovský Týn)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Fakticky nevykonával mandát, v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. Podle jiného zdroje od roku 1878.
  3. Kandidoval za ni ve volbách do Říšské rady roku 1873.
  4. Střechový klub českých poslanců.
  5. POUZAR, Vladimír, MAŠEK Petr, MENSDORFF-POUILLY Hugo, POKORNÝ Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 339.  uvádí datum narození 5. července 1824
  6. a b c d e f g h i Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 12. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Schwarzenberg, Karl III. Fürst zu (Sekundogenitur) (1824-1904), Gutsbesitzer und Politiker, s. 24. (německy) 
  7. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164-165, 478. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  8. Česká společnost 1848-1918. 242-244, 256-257
  9. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  10. Česká společnost 1848-1918. 296
  11. Česká společnost 1848-1918. 330
  12. Česká společnost 1848-1918. 322-323
  13. Česká společnost 1848-1918. 361
  14. Česká společnost 1848-1918. 478
  15. Česká společnost 1848-1918. 290
  16. Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 341 a 345
  17. Podle MAREK, Miroslav. genealogy.euweb.cz [online]. Rev. 2008-08-18 [cit. 2018-08-24]. Dostupné online.  zemřela 14. 9. 1918

LiteraturaEditovat

  • Bezecný, Zdeněk : "Němci nebojí se nikoho mimo Boha a prince Schwarzenberga". (Bedřich ze Schwarzenberku a volby do říšské rady v roce 1897). Jihočeský sborník historický 72, 2003, s. 70-80.
  • Tomášek, Libor : Karel III. Schwarzenberg. K politické činnosti české šlechty v šedesátých letech 19. století. Jihočeský sborník historický 63, 1994, s. 101-114.
  • Wintr, Jan : Karel III. ze Schwarzenbergu a počátky parlamentarismu v Čechách. In: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. České Budějovice, Národní památkový ústav 2008, s. 475-482

Externí odkazyEditovat

Předchůdce Karel III. Schwarzenberg Nástupce
Karel II. Karel III.
kníže schwarzenberský
2. majorát

1858?–1904?
Karel IV.