Otevřít hlavní menu

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic

český poslanec Českého zemského sněmu

Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic (15. června 1826 Svätý Jur, dnešní Slovensko5. června 1887 Praha) byl významným českým a předlitavským politikem 19. století.

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic
Jindřich Jaroslav Clam-Martinic
Jindřich Jaroslav Clam-Martinic

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1862
Ve funkci:
1871 – 1872
Ve funkci:
1873 – 1873
Ve funkci:
1879 – 1887

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1872
Ve funkci:
1883 – 1887
Stranická příslušnost
Členství Český klub
(Str. konzervativního velkostatku)

Narození 15. června 1826
Svätý Jur
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. června 1887 (ve věku 60 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Rodiče Karel Jan Clam-Martinic a Selina, Countess Clam-Martinics
Profese právník a politik
Ocenění Čestné občanství města Kladna (1866)
Čestné občanství města Chrudimi (1871)
Čestné občanství města Kladna
Čestné občanství města Klatovy
Commons Kategorie Jindřich Jaroslav Clam-Martinic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Narodil se ve Sv. Juru v tehdejších Horních Uhrách, kam jeho otce, hraběte Karla Jana Nepomuka, dostala vojenská služba. Jeho matkou byla Lady Selina Meade (v Rakousku chybně nazývána „Lady Guilford“; dcera irského šlechtice Richarda, 2. hraběte z Clanwilliamu).

Státní úředníkEditovat

Na rozdíl od otce si vybral úřednickou dráhu, kterou započal jako okresní hejtman v Mělníce. Poté působil jako rada budínského místodržitelství a svou úřednickou kariéru předčasně zakončil ve funkci prezidenta zemské vlády v Krakově.

PolitikEditovat

Roku 1859 vydal politický spis, v němž se postavil za federalizaci Rakouska a samosprávnost jednotlivých zemí. Na jeho názorech, mezi rakouskou šlechtou té doby ne příliš obvyklých, se podílela rodinná výchova, zvláště pak vliv matky a anglických příbuzných. Ale pravděpodobně tyto názory způsobily, že se roku 1859 nestal říšským ministrem vnitra a odešel ze státní služby.

Po svolání takzvané rozmnožené Říšské rady v březnu 1860 v jejích řadách zasedl i Clam-Martinic, který se stal okamžitě vůdcem konzervativců v českých, alpských a haličských zemí. Ve spolupráci s vůdcem uherských konzervativců hrabětem Szécsenem prosadil návrh na autonomii jednotlivých zemí Rakouska a zachování jejich právní kontinuity. Tento návrh byl částečně využit při vydání císařského říjnového diplomu, v menší míře pak v takzvané únorové ústavě z roku 1861. Proti ní se jednatřicet členů české historické šlechty v čele s Clam-Martinicem ohradilo v pamětním spise z 10. dubna 1861, kde vyhlásili základní zásadu českého konzervativismu – žádné státoprávní rozhodnutí říšského parlamentu a vlády nesmí ohrozit historické právo zemí Koruny české.

Na protest proti nenaplnění českých státoprávních aspirací vystoupil spolu s ostatními zastánci autonomismu z poslanecké sněmovny, v čemž jej následovali také čeští poslanci v poslanecké sněmovně. Rezignoval 23. září 1862. Podobně postupoval i v roce 1871, kdy byl zvolen poslancem Říšské rady, ale mandát nepřevzal a 23. února 1872 byl jeho mandát prohlášen za zaniklý. Poslancem se stal i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 (za městskou kurii v obvodu Slaný, Louny). I tentokrát se práce sněmovny nezúčastnil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[1] V letech 1861–1872 (a znovu 1883–1887) zasedal i jako poslanec Českého zemského sněmu.

Mezitím se Clam-Martinic věnoval propagaci české konzervativní politiky zvláště mezi šlechtou alpských zemí, kde získal podporu pro svůj program. Avšak teprve po volbách do Říšské rady roku 1879 vstoupili čeští politici vedení Riegerem a Clam-Martinicem znovu do poslanecké sněmovny, kde spolu s rakouskými a polskými konzervativci vytvořili takzvaný železný kruh pravice, o nějž se vláda opírala téměř patnáct let. České věci tato aktivní provládní politika přinesla zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úředním styku (Stremayrova jazyková nařízení), zavedení češtiny jako povinného předmětu na středních školách, osamostatnění české univerzity v Praze i novelu volebního zákona v roce 1882. Opětovně byl do sněmovny zvolen i ve volbách do Říšské rady roku 1885. Slib ovšem složil až 8. října 1886 a poslancem byl již jen necelý rok do své smrti.[1]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[2] Zastával funkci místopředsedy Českého klubu.[3] Jako člen parlamentního Českého klubu se uvádí i po volbách v roce 1885.[4]

Na sklonku životaEditovat

V té době však již Clam-Martinic byl nucen postupně se vzdávat veřejné činnosti z důvodu choroby, které v červnu 1887 podlehl ve věku nedožitých 61 let. Po jeho smrti se stal jeho bratr Richard Clam-Martinic místo něj vedoucím představitelem aristokratické strany konzervativního velkostatku.[5] Jeho synovec Heinrich Clam-Martinic byl v letech 19161917 předsedou předlitavské vlády.

Manželka Augusta byla malířkou, žačkou Amálie Mánesové. Její otec, Clam-Martinicův tchán, Hugo Karel Eduard Salm-Reifferscheidt-Raitz byl moravským zemským hejtmanem.

ZajímavostEditovat

Jméno Jindřicha Clam-Martinice bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  2. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  3. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 328-329. (česky) 
  4. Našinec, 14. 6. 1885, s. 1-2.
  5. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Clam-Martinic Jindřich Jaroslav, s. 41-42. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat