Josef Havlíček

český architekt
Další významy jsou uvedeny na stránce Josef Havlíček (rozcestník).

Josef Havlíček (5. května 1899 Praha[1]30. prosince 1961 Praha) byl český funkcionalistický architekt, vůdčí reprezentant české meziválečné avantgardy[2], člen Devětsilu. Nejznámější stavbou, kterou postavil spolu s Karlem Honzíkem, je budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově.

Ing. akad. arch. Josef Havlíček
Josef Havlíček
Josef Havlíček
Narození 5. květen 1899
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. prosince 1961 (ve věku 62 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Bubenečský hřbitov
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Ocenění Pocta České komory architektů (2002)
zasloužilý umělec
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově, dnes Dům odborových svazů
Tzv. Rozdělovské věžáky, šestice výškových domů na hlavní třídě mezi centrem Kladna a Rozdělovem
Hrob Josefa Havlíčka - českého architekta a urbanisty na hřbitově v Bubenči.

ŽivotEditovat

Narozen 5. května 1899 v Praze Josefu Havlíčkovi (19. listopadu 1874-19. prosince 1943), pozdějšímu radovi ministerstva veřejných prací, a Kamile Havlíčkové, rozené Hübschmannové (19. ledna 1880 - 12. dubna 1941), jež byla sestrou architekta Bohumila Hübschmanna.[3]

Studium architektury na ČVUT v Praze (1916-1924) a na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Josefa Gočára(1923-1926), v jehož ateliéru pak pracuje do roku 1928. V letech 1928-1936 projektuje a píše spolu s Karlem Honzíkem (projekční kancelář H&H[3]), později spolupracuje zejména s K. Neumannem. Byl členem Devětsilu, Levé fronty, SVU Mánes (1931-1934)[4], předsedou redakční rady časopisu Architekt SIA. Úzce spolupracuje s výtvarnými umělci a designéry, je členem družstva Artěl. Od roku 1929 působí v CIAM (Congrés Internationaux d'Architecture Moderne), v l. 1945-47 členem Světové rady této mezinárodní organizace. V roce 1948 se stává prvním ředitelem pražského Stavoprojektu. Jeho manželkou byla sochařka Marta Jirásková–Havlíčková[5], se kterou se oženil 29. srpna 1931.[3] 6. října začal studovat jako mimořádný posluchač na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.[3] Závěr jeho života poznamenává chronická nemoc, umírá 30. 12. 1961 v Praze. Roku 1963 se koná v Praze souborná posmrtná výstava jeho díla.[6]

V meziválečném období bylo známé jeho přátelství s Aloisem Wachsmanem. Při studiích na ČVUT ve 20. letech se svým excentrickým stylem zařadili mezi tzv. pražské figurky - jejich módní, intelektuální a řečnické obraty se staly vzorem dvojice Jiřího Voskovce (vlastním jménem Jiřího Wachsmana, Aloisova bratrance) a Jana Wericha.[7]

Po druhé světové válce se přímo účastnil návrhu sídla OSN v New Yorku ve skupině 15 projektantů z celého světa od 30. dubna do 10. srpna 1947.[2] [3]

Po únoru 1948 se nechtěl podřídit vedoucí úloze komunistické strany a jejím politickým směrnicím pro architektonickou tvorbu. Přesto byl díky svému renomé uvnitř odborné komunity 1. prosince 1948 jmenován (zvolen, nikoli politicky dosazen) prvním ředitelem nově vzniklého Stavoprojektu. Ve vedoucí funkci setrval do listopadu 1950, kdy z důvodu celkového přetížení rezignoval a byl pro něj zřízen ateliér pro zvláštní úkoly. I kvůli své kritice politického vývoje nedostal po roce 1948 možnost v Praze realizovat žádný ze svých návrhů.[3]

Bývá zpravidla označován za původce pojmu sorela pro architektonický styl socialistický realismus, zřejmě pejorativně myšlené zkratky úvodních slabik slov socialistický + realismus + Lakomý. Poslední slovo odkazuje ke jménu architekta Zdeňka Lakomého, předního ideologa této oficiální doktríny. [8] [9]

V 50. letech měl být povolán jako vysokoškolský profesor na pražské ČVUT,[10] navržen děkanem Jiřím Štursou.[11] Jeho povolávací spis zrušil z politických důvodů nový děkan fakulty architektury Antonín Černý.[3]

Jeho přítelem a pokračovatelem v ateliéru byl architekt Zdeněk Vávra[3], otec architekta Davida Vávry.

Uvolnění politického a kulturního života, které přinesla 60. léta a které ho rehabilitovalo, se již nedožil.

DíloEditovat

Realizované stavbyEditovat

Návrhy (výběr)Editovat

  • 1927 Návrh obchodního domu Dunaj v Praze, spolupráce Jaroslav Polívka
  • 1927 Soutěžní návrh Nuselského viaduktu, spolupráce Jaroslav Polívka – u pilířů mostu byly navrženy obytné domy
  • 19291931 návrh kolektivního bydlení, dům Koldom, s Karlem Honzíkem
  • 1940 Veřejná soutěž na zástavbu okolí budovy VPÚ, spolu s Emanuelem Hruškou, návrhy na zástavbu tohoto území vyptacoval ještě v letech 1957 a 1959
  • 1943 Návrh krematoria v Kolíně, 1. cena v soutěži, nerealizováno
  • 19431945 Studie universitního města v Praze na Albertově – Součástí této studie byl i Návrh k budoucí přestavbě pražské city, který navrhoval umístit do centra Prahy (na Nové Město) „nové dominanty administrativních budov pyramidové formy“ [14]
  • 1945–1950 Územní plán města Hradec Králové
  • 1946–1947 Dostavba Záluží u Mostu
  • 1947 Studijní skica sídla OSN v New Yorku
  • 1948–1950 Směrný plán města Jindřichův Hradec
  • 1954 Návrh průčelí obchodního domu Darex, Praha, Václavské náměstí[15]
  • 1958 Typizační studie pro bytovou výstavbu
  • 1958 Soutěžní návrh na novou radnici v Torontu

Oceněné dílaEditovat

V roce 1965 mu byl udělen titul zasloužilý umělec in memoriam a roku 2002 mu byla též in memoriam udělena pocta České komory architektů.

V roce 2019 se in memoriam stal čestným občanem Kladna.[16]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Matky Boží před Týnem na Starém Městě pražském
  2. a b c Paneláci. Vydání první. vyd. V Praze: [s.n.] 2 volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7101-161-3, ISBN 80-7101-161-4. OCLC 1028098010 
  3. a b c d e f g h NĚMEC, ALEXANDR, 1992-. Sídliště Kladno-Rozdělov : historie, architektura, urbanismus a všední život. Vydání první. vyd. Kladno: [s.n.] 299 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-907236-0-3, ISBN 80-907236-0-8. OCLC 1080461657 
  4. Seznam všech členů S.V.U. Mánes. svumanes.cz [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  5. Josef Havlíček - HRBITOVY-ADOPCE. www.hrbitovy-adopce.cz [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. 
  6. Archiweb - Josef Havlíček. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  7. CITOVÁNO DLE ALEXANDER NĚMEC, ROMAN HÁJEK - SÍDLIŠTĚ KLADNO-ROZDĚLOV, HALDA, 2018, ISBN 978-80-907236-0-3, S. 49 HONZÍK, Karel. Ze života Avantgardy: zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963. S. s. 12-14. 
  8. STRAKOŠ, MARTIN, 1972-. Nová Ostrava a její satelity : kapitoly z dějin architektury 30. - 50. let 20. století. Ostrava: Národní Památkový Ústav, Územní Odborné Pracoviště, 2010. Dostupné online. ISBN 978-80-85034-60-8, ISBN 80-85034-60-3. OCLC 809171647 S. 12. 
  9. Paneláci. Vydání první. vyd. V Praze: [s.n.] 2 volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7101-161-3, ISBN 80-7101-161-4. OCLC 1028098010 S. 80. 
  10. VÁVRA, Zdeněk. Josef Havlíček. Československý architekt. 1989, roč. XXXV, čís. 16, s. 5. 
  11. Radikální vizionářství architekta Josefa Havlíčka > Rozhovor s historikem Zdeňkem Lukešem. Bigg Boss [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. 
  12. Architekt Josef Havlíček – Mistr velkoleposti. Vyšehradskej.cz [online]. 2019-05-02 [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. STRAKOŠ, Martin. Průvodce města Ostravy. Ostrava: NPÚ, ÚOP v Ostravě, 2009. ISBN 978-80-85034-54-7. S. 392. 
  14. HAVLÍČEK, Josef. Návrhy a stavby 1925-1960. Praha: SNTL, 1964. S. 91-95. 
  15. LUKEŠ, Zdeněk. Autor žižkovského mrakodrapu. Lidové noviny. 16. 3. 2019, s. 27. Dostupné online. ISSN 0862-5921. 
  16. Archiweb - Architekt Havlíček se in memoriam stal čestným občanem Kladna. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat