Jiří Hájek
Jiří Hájek (6. června 1913 Krhanice u Benešova – 22. října 1993 Praha[1][2]) byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77.
| Prof. Jiří Hájek | |
|---|---|
 Prof. Jiří Hájek (1977) | |
| Poslanec Prozatímního NS | |
| Ve funkci: 1945 – 1946 | |
| Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
| Ve funkci: 1948 – 1954 | |
| Ministr školství Československa | |
| Ve funkci: 10. listopadu 1965 – 8. dubna 1968 | |
| Předchůdce | Čestmír Císař |
| Nástupce | Vladimír Kadlec |
| Ministr zahraničí Československa | |
| Ve funkci: 8. dubna 1968 – 19. září 1968 | |
| Předchůdce | Václav David |
| Nástupce | Oldřich Černík (pověřen řízením) |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | ČSSD NSP KSČ |
| Narození | 6. června 1913 Krhanice  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 22. října 1993 (ve věku 80 let) Praha  Česko |
| Děti | Jan Hájek |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Profese | spisovatel, politik, diplomat, vysokoškolský učitel, politolog, právník a historik |
| Ocenění | Thorolf Rafto Memorial Prize (1987) Watelerova mírová cena (1990) |
| Commons | Jiří Hájek |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě.[2] Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku.[2]
Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie (1946–1948),[2] a také působil jako funkcionář Svazu české mládeže a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD.[3]
Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948.[2] 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969.[4]
Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii (od června 1948 po sloučení strany s KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů).[5]
V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem (do roku 1953). Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy.[2]
Od roku 1955 působil v diplomatických službách jako velvyslanec v Londýně (1955–1958), náměstek ministra zahraničí (1958–1962) a zástupce ČSSR v OSN (1962–1965).[2] Od 10. listopadu 1965 do 8. dubna 1968 zastával post ministra školství ve vládě Jozefa Lenárta (do 20. ledna 1967 oficiálně ministr školství a kultury) a 8. dubna 1968 přešel do funkce ministra zahraničních věcí Československa v první vládě Oldřicha Černíka.[6]
Při sovětské invazi byl právě na jednání v Jugoslávii a mohl tak 24. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN vznést protest (použil i výrazu „okupace“), což jej stálo ministerské křeslo (již v září 1968), členství v ÚV (1969) a nakonec i členství v KSČ (1970).[7][2]
V roce 1973 musel odejít do důchodu (posledním jeho pracovištěm byl Historický ústav ČSAV, kde působil od roku 1968). V roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal jedním z jejích prvních tří mluvčích (s Václavem Havlem a Janem Patočkou). Znovu se mluvčím Charty stal roku 1979.[2] Roku 1988 zakládal Československý helsinský výbor a stal se jeho předsedou, a také byl členem Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu.[2] Byl nominován na Nobelovu cenu míru.[8] V letech 1990–1992 byl poradcem Alexandra Dubčeka.
Odkaz editovat
V roce 2013 mělo být Hájkovi uděleno in memoriam státní vyznamenání, jeho syn Jan Hájek však odmítl účast na aktu předávání kvůli nesouhlasu s některými kroky prezidenta Zemana. Vyznamenání tak uděleno nebylo.[9]
| „ | To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu. | “ |
| — Jan Hájek[10] | ||
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Václav David [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-02-08]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 149–150.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-02-08]. Dostupné online.
- ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2015-02-07]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-02-08]. Dostupné online.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 613–614.
- ↑ Žádáme plné obnovení čs. svrchovanosti. Rudé právo. 1968-08-26, roč. 48, s. 4. Dostupné online [cit. 2023-01-22].
- ↑ Havel podle bookmakerů patří mezi největší favority na zisk Nobelovy ceny míru
- ↑ DRDA, Adam. Co mi Gustáv dal – a vzal… Příběh architekta Jana Hájka. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2023-01-22 [cit. 2023-01-22]. Dostupné online.
- ↑ FIŽOVÁ, Vendula. Mluvčí Charty Hájek skončil bez ocenění. Hrad vyžadoval přítomnost syna. Deník.cz [online]. 2013-10-31 [cit. 2023-01-22]. Dostupné online.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Hájek na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Hájek
- Heslo Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine. v publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
- Životopis na stránkách MZV[nedostupný zdroj], s dobovými dokumenty
- Osobnost lidských práv: Jiří Hájek Archivováno 4. 7. 2014 na Wayback Machine., Lidská práva č. 4/2006, Český helsinský výbor
- Založení Českého helsinského výboru Archivováno 26. 5. 2013 na Wayback Machine. na Nezapomeňte.cz
- Životopis Jiřího Hájka na Totalita.cz
- Profil Jiřího Hájka na stránkách MZV ČR
