Otevřít hlavní menu

Homosexuální vztahy byly inspirací pro vznik mnoha významných děl literárních, výtvarných, ale také hudebních a filosofických. Po rozmachu této tematiky v antice ustoupila ve středověku do pozadí, aby se znova naplno rozvinula ve druhé polovině XIX. a především ve XX. století. Je třeba podotknout, že zvláště v rámci gay komunity se vyskytuje tendence označovat za homosexuální umění de facto každý mužský akt a jeho tvůrce za homosexuálního umělce. Ve skutečnosti bylo mužské tělo pouze dlouhodobě považováno za esteticky dokonalejší než ženské.

Obsah

AntikaEditovat

 
Muž dvořící se chlapci. Vyobrazení z řecké amfory

Antická literatura obsahuje různé příběhy o lásce mezi muži, ať už v mýtech, milostné poezii, nebo satiře. Nejznámější příběhy najdeme shrnuté v Ovidiových Proměnách, legendární groteskní román Satirikon je příběhem dvojice bývalých studentů zápasících o přízeň milce Gitona. Proslulý je Platónův dialog Faidros, ve kterém Sókratés učí, že láska muže k chlapci je cestou k Bohu a Pravdě a nejvyšším vztahem, jaký mezi lidmi existuje. Lesbické lásce dala jméno světoznámá básnířka Sapfó.

Největší svod řecké poezie Anthologia Palatina obsahuje 45 % poezie „chlapcomilné“ (Músa Paidiké), oproti 55 % milostné poezie heterosexuální (Erótika).[1] Většina literárních památek antiky se však nedochovala. Důvody byly jednak obecné, nestabilita Evropy v období pádu Římské říše, a jednak nábožensko-politické, způsobené instalací křesťanství jako římského státního náboženství. Největší sbírku krásné i vědecké literatury starověku, alexandrijskou knihovnu, přikázal zničit biskup Theofilos roku 389.

Ílias a OdysseaEditovat

Epos Ílias pojednává o válce Helénů s Trójany a Achilleově roztržce s vedením řeckých spojených armád, která hrozila řecký útok zablokovat. Achilleovým válečným druhem byl Patroklos, který s ním sdílel stan. Homér nazývá Patrokla jeho "nejmilovanějším druhem" πολὺ φίλτατος ... ἑταῖρος. (hetairos, fílos). Slovo hetairos přinejmenším v pozdějším období označovalo prokazatelně konkubínu. Homér jednoznačně nemluví o tom, že by Achillés a Patroklos byli milenci, ale v jeho díle k takové interpretaci zůstává dostatek prostoru.

V následujícím eposu Odysseia se stává hlavním hrdinou vedlejší postava ithackého krále Odyssea, který se vrací z Trojské války domů. Homosexualita v tomto eposu nehraje žádnou roli. Pouze v úvodu najdeme zmínku o tom, že spartský král poskytl cestujícímu Télemachovi jako projev pohostinnosti i svého syna do lože.

OrfeusEditovat

Z mýtů o legendárním básníkovi a hudebníkovi jménem Orfeus je v současnosti zřejmě nejznámější příběh o jeho manželce Eurydice. V antice však hrála stejně významnou roli homosexuální část mýtu o něm. Podle nich přicestoval Orfeus do Thrákie, kde na svůj zpěv a lyru vábil chlapce, čímž naučil celý kraj tomu, co Řekové sami nazývali mj. thrácká láska, homosexualitě. Rozzlobené matky svedených chlapců podle tradice Orfea ubodaly jehlicemi spínajícími šat, čímž však zvyk nevykořenily.

HyakinthosEditovat

Mýtus o Hyakinthovi líčí lásku boha Apollóna k synovi spartského krále Amykla. Na jejich lásku žárlil bůh větru Zefýr. Při hře obou milenců strhl Zefýr Apollónem hozený disk a Hyakintha usmrtil.

GanymédesEditovat

Ganymédés byl princ, do kterého se zamiloval král bohů Zeus. V podobě orla jej unesl na Olymp, kde z něj učinil číšníka.

Héraklés a HylásEditovat

Láska legendárního bojovníka Hérakla k Hylásovi, synovi krále Theiodama, skončila nešťastně. Hylás byl unesen nymfami, což Héraklovi zlomilo srdce. Spolu s Polyfémem opustil Héraklés loď Argo a vydal se jej hledat, ale nikdy nenašel.

Středověk, renesance a osvícenstvíEditovat

LiteraturaEditovat

 
Ilustrace k holandskému vydání De Sadovy Justiny z roku 1797.

Ve středověké a renesanční literatuře se homosexualita vyskytuje jako hřích sodomie. Některé příběhy a legendy z té doby sice hovoří o věrném, celoživotním, přátelství dvojic rytířů (např. příběh o rytířích Amisi a Amilesovi, hojně rozšířený ve středověké Evropě, v češtině zpracovaný Juliem Zeyerem), ale vidět v nich oslavu homosexuálního vztahu lze jen těžko, protože to neodpovídá celkovému kulturnímu klimatu doby.

Boccaccio svůj Dekameron otevírá příběhem bezcharakterního zločince, křivopřísežníka a také sodomity, který obelstí na smrtelném loži zbožného františkánského mnicha v Burgundsku do té míry, že je místním lidem provolán za svatého a líbají mu na márách nohu. "Do kostela nechodil nikdy, svátostmi pohrdal a mluvil o nich hanlivě jako o mrzkých věcech. Zato naopak rád navštěvoval krčmy a jiná hanebná místa a často tam chodíval. Ženy miloval asi tak jako pes hůl, zato zvrácenou láskou se kochal víc než kterýkoli jiný zvrhlík. Dokázal loupit a krást a tvářit se přitom jako svatý, byl žrout a veliký pijan; když se mu něco zhatilo, zuřil; hrál a proslul jako falešný hráč v kostky."[2]

Dante Alighieri ve své Božské komedii zřídil pro sodomity zvláštní část pekla, a umístil do něj početnou skupinu svých současníků z řad aristokracie.

Voltaire připisuje homosexualitu katolickému kléru. Ve filosofické povídce Candide je podlý jezuita popraven sultánem, protože si neuvědomil, "že v zemích muslimských je hrdelní zločin, když přistihnou nahého jezuitu s mladým moslemínem". Rovněž v jeho satirickém eposu Panna o Johance z Arku kněz pohlíží na hochy "mlsně".

Markýz de Sade, v jehož díle dosáhlo libertinské hnutí předrevoluční Francie extrémního bodu, sice o homosexualitě píše mnoho, nevykračuje však přitom z tradičního rámce chápání své doby, a popisuje ji jako neřest spojenou s celkovou mravní zkažeností například v románech Justina, čili prokletí ctnosti, nebo 120 dnů Sodomy.

Renesanční italský sochař a zlatník Benvenuto Cellini líčí ve svém Vlastním životopise, jak byl obviněn z pohlavního zneužití svého učedníka a zároveň modelu pro sochu Persea. Obvinění bylo (dle Celliniho tvrzení) křivé a jeho cílem bylo Celliniho vydírat, nebyly z něj ani vyvozeny žádné důsledky, z popisu ale vyplývá, že podobné styky byly v té době poměrně běžným jevem, třebaže byly tvrdě pronásledovány.

Výtvarné uměníEditovat

Ačkoliv platí, že se i výtvarné umění Západu až do XVIII. století homosexualitě vyhýbalo, nelze popřít, že v tomto období vzniklo od renesance velké množství děl působících silně homoeroticky. Některá z nich, jako Carravagiův Svatý Jan Křtitel, nebo Cupido (Amor Vincit Omnia), byla původně určena soukromým sbírkám, zatímco jiná byla součástí výzdoby chrámů. Svatého Šebestiána, jehož hojně výtvarně zpracovávaná umučení jsou vnímána homoeroticky, dokonce gayové považují za svého "patrona". Jednoznačně homoerotickou scénu nacházíme na obraze Koupele v San Niccolo florentského malíře Domenica Crestiho, řečeného Passignano (1560–1638).[3]

Lze se pouze dohadovat, co bylo, nebo mohlo být, obsahem nelegálních erotických tisků, které se v Evropě šířily od Gutenbergova vylepšení knihtisku ve velkém množství, protože tyto byly systematicky ničeny.

OrientEditovat

LiteraturaEditovat

 
Mládež při erotických hrách. Peking, pozdní XIX. století.

Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, je japonské literární dílo vzniklé v XI. století. Obsahuje i homosexuální scény, v jedné dokonce Gendži odmítá dívku a vybere si raději jejího bratra.[4]

Příběhy tisíce a jedné noci tvoří monumentální, volně propojenou, sbírku často satirických fantastických pohádek původem z celého muslimského Východu. Jádro sbírky vzniklo zřejmě v IX. až X. st. n. l. Próza se v nich prolíná s vázanou řečí, jak vyhovovalo potřebám hlasitého přednesu a arabsko-perské tradici vůbec. Obsahují celou řadu smělých erotických motivů, včetně zoofilních a pedofilních. Homosexualita se vyskytuje několikrát, například v příběhu o Aladinovi, který čelí snahám mužů o jeho svedení, nebo ve zkarikované postavě perského básníka Abú Nuwáse. Vzdáleným echem se v nich ozývá i starořecká disputace o tom, zda je lepší souložit s dívkou, nebo chlapcem, přičemž klíčovým argumentem k odmítnutí chlapce je to, že muž, který se s ním miluje má ráno "roucho poskvrněné šafránem jeho řiti".

Abú Nuwás (750-810) byl perský básník, v jehož díle najdeme kromě jiných i motivy otevřeně homosexuální, lesbické, a byl rovněž prvním básníkem své kultury píšícím o masturbaci.

Jin Ping Mei je čínský erotický román z XVI. líčící zvyky ve společnosti v období pozdní dynastie Ming zasazené do kulis dynastie Song (zhruba XIII. století).

Sen rudé komnaty (pinyin: Hónglóu mèng) je román vzniklý v polovině XIII. st. a připisovaný Cao Xueqinovi. Obsahuje homoerotické motivy. Podobně je tomu v antologii Bian er Zhai (polovina XVII. st.), líčící mj. příběh vojáka zneužitého mladším bojovníkem. Z Číny se dochovalo rovněž značné množství převážně nesignovaných erotických grafik zobrazujících homosexuální pohlavní styk.

Japonské homoerotické grafikyEditovat

Homoerotické výtvarné umění má v Japonsku nepřetržitou tradici. Mezi významnějšími umělci, kteří se mu věnovali (a nebo jejich jména zůstala zachována) jsou:

  • Suzuki Harunobu (1725-1770),
  • Kitagawa Utamaro (1754 - 1806),
  • Kunisada Utagawa (1786 - 1865) aj.

Výzdoba indických chrámůEditovat

Kromě homosexuálních motivů, nacházejí se v indických chrámech plastiky zobrazující i všechny ostatní varianty lidského sexuálního chování: skupinový sex, zoofilii, atd. Jejich snímky jsou notoricky známé a případný zájemce si je může snadno vyhledat.

Homosexuální umělci předmoderní dobyEditovat

Jelikož homosexualita nebyla na křesťanském Západě nijak dobře viděna až do poloviny XX. století, projevovala se homosexuální orientace autorů v jejich dílech jen nepřímo, v náznacích, nebo vůbec. Mezi nejznámější homosexuální umělce tohoto období patří:

William Shakespeare. Jeho sexuální orientace je dlouhodobě předmětem spekulací. Kromě Sonetů, které věnoval nejmenovanému mladému muži, poskytuje k těmto úvahám materiál i analýza jeho dramat.[6] Odpůrci domněnek o jeho homosexualitě namítají, že v jeho době bylo jakousi literární konvencí vyjadřovat se o svých přátelích v duchu platonické lásky.[7]


UPOZORNĚNÍ: Rozdělení na dobu předmoderní a moderní zde ovšem užíváme pouze pro přehlednost hesla, ne důsledně chronologicky. Nejedná se o platné, všeobecně užívané, ani vědecké rozlišení.

Moderní dobaEditovat

 
Henry Scott Tuke (1858-1929): Rubín, zlato, malachit.

Druhá polovina XIX. století byla na Západě ve znamení hluboké kulturní dichotomie. Ačkoliv oficiální kultura byla silně ovlivněna viktoriánským puritánstvím, na druhé straně rozvoj techniky fotografie, vynález rotačky, celkové zlevnění knihtisku a v nikoliv nepodstatné míře rostoucí gramotnost mas přinesly bouřlivý rozvoj pornografie a také brakové erotické literatury všech žánrů. Za první eticky neutrální zobrazení homosexuality v moderní "vážné" západní literatuře můžeme považovat krátkou humornou epizodu v díle Anatola France Bohové žíznějí (1912). Scéna zachycuje upraveného, velmi elegantního pána, který se omylem pokouší navázat na ulici kontakt s dívkou v domnění, že je to chlapec.

LiteraturaEditovat

Sbírka (a současně celoživotní dílo) Stébla trávy je častým předmětem sporů o autorovu skutečnou sexuální orientaci. Ačkoliv tato nebude nejspíš nikdy seriozně zodpovězena, je mimo pochybnost přinejmenším to, že kniha soustředěně oslavuje mužské (a pouze mužské) partnerství, vřelý intimní vztah.

Uraniáni byli umělecká skupina anglických básníků existující v letech 1858-1930. Ve svých dílech se zaměřovali na adoraci pederastie, lásky muže k dospívajícím hochům. Klíčovými postavami této společnosti, stavící se aktivně proti viktoriánským tabu byli: William Johnson Cory, Lord Alfred Douglas, John Francis Bloxam, Charles Kains Jackson, John Gambril Nicholson, Rev. E. E. Bradford, John Addington Symonds, Edmund John, John Moray Stuart-Young, Charles Edward Sayle a Fabian S. Woodley.

Nejznámějším dílem Thomase Manna s ryze homosexuální tematikou je kniha Smrt v Benátkách. Líčí nešťastnou, platonickou lásku Gustava von Aschenbacha k chlapci jménem Tadzio během moru. Hrdina umírá s pohledem upřeným na chlapce.

Tento španělský surrealista, který byl kvůli své homosexualitě zavražděn frankisty, nepsal primárně homosexuální poezii, homoerotické motivy a obrazy jsou nicméně v jeho díle velmi silné.

Druhou hlavní, nebo první vedlejší, postavou kultovního románu Nevolnost je Autodidakt, jehož homosexualita se projeví v závěru knihy během scény v městské knihovně. Vypravěč se Autodidakta zastane, když se jej správce knihovny fyzicky napadne, protože postřehne, jak hladí mladého chlapce po ruce.

Zřejmě nejznámější a nejvýznamnější homosexuální básník XX. století proslul rozsáhlým poetickým pásmem Kvílení. V podstatě celé jeho dílo se homosexuality autora a ostatních přímo týká.

Apokalyptický satirik a experimentátor Burroughs patří k autorům, u kterých je homosexualita v centru pozornosti.

Katolický básník Jiří Kuběna je zřejmě nejvýznamnějším homosexuálním básníkem v Česku. V jeho díle se prolínají motivy katolické a antické se soustředěnou apoteózou jeho milostného vztahu s mužem.

(*1980) je český básník a prozaik, výrazný autor širokého žánrového a stylového rozpětí, nejčtenější český gay autor. Pro svou mnohorozměrnost byl za svá prozaická i básnická díla připodobňován k tak odlišným autorům, jakými jsou W. Burroughs, Ch. Bukowski, M. Kundera, Seneca, L. Klíma, F. Petrarca či V. Holan. Jako prozaik se etabloval třemi knihami známými jako "homosexuální trilogie": Planeta samých chlapců (2008), Bulvár slunce (2009) a Zabij mě, Eliso (2009).


Ve sféře současného komerčního umění, které zahrnuje pestrou nabídku LGBT beletrie od milostných románů až po například gay sci-fi, stojí za povšimnutí německý kreslíř a scenárista Ralf König (*1960), jehož kreslené romány Der Bewegte Man a Pretty Baby stojí nejen na hranici komiksu a literatury, ale také oddechové zábavy a umění.

Výtvarné uměníEditovat

 
Hugo Simberg (1873-1917): Věnec života. Významnou část Simbergova díla tvoří studie nahých velmi mladých chlapců.

Na rozdíl od literatury, která zachycuje komplexní děje v širokém vypravěčském kontextu, výtvarné umění nabízí pouze jediný obraz a tento obraz může mít mnoho významů. Dvojice mladíků v objetí mohou být stejně tak milenci, jako sourozenci, nebo prostě přátelé. Nahota nemůže být určujícím prvkem, protože pak bychom kvůli početnosti ženských aktů museli označit světové výtvarné umění za lesbické, tedy - homosexuální, homoerotické. Homosexuální, nebo homoerotické je tedy výtvarné umění, které jednoznačně a explicitně zobrazuje homosexualitu (tedy převážně erotické), nebo takové, u něhož motivy hodnotitelné jako homosexuální ve vztahu k umělci samotnému převažují, nebo tvoří významnou část.

Wilhelm von Gloeden (1856-1931) byl německý fotograf žijící v Itálii, který oživil tradici homoerotického umění. Jeho fotografie, zasazené do prostředí antických kulis, měly široký ohlas. Byly komerčně úspěšné i respektované uměleckou kritikou. Mezi jeho ctiteli byli císař Vilém II., zbrojař Krupp, stejně jako spisovatel Anatole France.

Henry Scott Tuke (1858-1929) byl britský malíř silně ovlivněný impresionismem. Byl spojen s literární skupinou Uraniáni, udržoval kontakt v podstatě se všemi významnými homosexuálními umělci své doby, včetně Oscara Wildea. Jako první zobrazoval homoerotické motivy mimo prostředí mytologických kulis a antických příběhů. Jeho dílo bylo znovuobjeveno v 70. letech XX. století. V současnosti je považován za pionýra homoerotismu v malířství.

Charles Demuth (18831935) byl americký akvarelista, který v pozdějších letech přesedlal na olejomalbu. Vycházel z kubismu a založil styl nazvaný precisionismus. Část jeho akvarelů je výrazně homosexuální.

FilmEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Tematika LGBT ve filmu a televizi.
  • Satyricon, 1969.

Cudná studie Federico Felliniho volně na motivy antického románu. 129 minut.

  • Il fiore delle Mille e una Notte (Kytice z příběhů tisíce a jedné noci), 1974.

Monumentální romantický film Piera Paolo Pasoliniho v délce 155 minut je celý homoeroticky laděný. Ústředním z prolínajících se příběhů je příběh mladého chlapce Nur-e-Dina, kterého si vybrala mladá otrokyně Zumurrud, aby si ji koupil. Chlapec neuposlechne varování, že si má dát pozor na muže s modrýma očima a vpustí do domu křesťana. Křesťan otrokyni unese. Nur-e-Din se s ní setká v závěru, když už je královnou. Křesťan je za svůj zločin ukržižován. Film obsahuje kromě jiného několik idylických homosexuálních scén.

  • Kids (1995) a Ken Park (2002),

přestože nezávislý americký režisér Larry Clark není postavou LGBT hnutí a rovněž homosexualita není jeho tématem, je homoerotický akcent jeho filmů zcela mimořádně silný. Kritika jej obviňuje mj. z balancování na hranici dětské pornografie kvůli velmi otevřeným erotickým scénám zobrazujícím teenagery.

Velmi populární film rozporuplné umělecké úrovně je příběhem lásky dvou mužů na americkém venkově šedesátých let XX. století.

  • Venkovský učitel, 2008

Český film Bohdana Slámy o muži, který se jen nesnadno vyrovnává se svou homosexualitou. Byl kritizován pro šíření některých mylných stereotypů.

  • Manga a anime

Homosexuální tematika je určující charakteristikou japonských animovaných filmů yaoi a šónen-ai. Yaoi je eroticky laděné, šónen-ai zůstává na rovině romantického líčení vztahů.

Festivaly LGBT filmůEditovat

Mezipatra.[8]


ReferenceEditovat

  1. PhDr. Josef Bartoň, ThD. z katedry biblických studií KTF Praha hovoří o erotice v řecké poezii. www.christnet.cz [online]. [cit. 21-08-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-10-2008. 
  2. Giovanni Boccaccio: Dekameron, Nakladatelství Baronet, 2002. Přel. Radovan Krátký
  3. Domenico Cresti: Koupele v San Niccolo. www.androphile.org [online]. [cit. 2008-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-17. 
  4. Příběh Gendžiho, anglický překlad
  5. Homosexualita G. G. Byrona. www.glbtq.com [online]. [cit. 15-08-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 11-04-2014. 
  6. [https://web.archive.org/web/20061019214233/http://www.glbtq.com/literature/shakespeare_w.html Archivováno 19. 10. 2006 na Wayback Machine
  7. Martin Hilský: úvodní studie, in: Shakespeare, William: Sonety, nakl. Atlantis, 2004, přeložil Martin Hilský, ISBN 80-7108-252-X
  8. Mezipatra, festival LGBT filmů.

Externí odkazyEditovat

Matt And Andrew Koymasky Foundation: Homoerotic Art Museum