Paul Verlaine

francouzský básník

Paul Marie Verlaine [Verlén] (30. března 1844 Mety8. ledna 1896 Paříž) byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu.

Paul Marie Verlaine
Netsurf17 - Paul Verlaine.png
Narození 30. března 1844
Mety
Úmrtí 8. ledna 1896 (ve věku 51 let)
Paříž
Příčina úmrtí zápal plic
Místo pohřbení hřbitov Batignolles
Povolání básník, esejista, spisovatel a libretista
Alma mater Lycée Condorcet
Literární hnutí Prokletí básníci Symbolismus
Významná díla Prokletí básníci (esej)
Ocenění Kníže básníků (1894)
Manžel(ka) Mathilde Mauté
Děti Georges Verlaine
Rodiče Nicolas Verlaine a Élisa Verlaine
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Gutenberg.jpg Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Mládí a literární začátky (1844–1871)Editovat

Paul Verlaine se narodil 30. března 1844 v Metách. Byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy. V domácnosti s nimi žila ještě Paulova o osm let starší sestřenice z matčiny strany, kterou měl velmi rád. V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu. Paul byl průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga. Ve čtrnácti letech objevil verše Charlese Baudelaira a Théodora de Banville a to mu dalo impulz k vlastní tvorbě. [1] Začal psát první básně, také se naučil kouřit a pít alkohol. Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny ma severu Francie u sestřenice Élisy, která se mezitím provdala za majitele cukrovaru. [2] V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Vedl společenský život, rád sedával v kavárnách a popíjel absint. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a dalšími osobnostmi kolem salonů Ricardových a Niny de Callias. V Ricardově časopise L’Art byly zveřejněny jeho první básně, studie o Baudelairovi a jiné příspěvky. V roce 1866 byla u nakladatele A. Lemerra vydána Verlainova první kniha Saturnské básně (Poèmes saturniens), aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která v následujícím roce zemřela.[3] V roce 1869 vyšla u téhož nakladatele Verlainova druhá kniha Galantní slavnosti (Fêtes galantes). [4][5]

 
Portrét Paula Verlaina z roku 1867 od Frédérica Bazilleho

V roce 1870 se po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou, o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití a manželství bylo zpočátku šťastné. V tomto období napsal básně pro svou ženu, které byly vydány ve sbírce Dobrá píseň (Bonne chanson) v roce 1870.

Během prusko-francouzské války se při obléhání Paříže zapojil do Národní gardy a pracoval v tiskovém středisku Ústředního výboru Pařížské Komuny. [4]

 
Verlaine a Rimbaud v Bruselu roku 1873

Setkání s Arthurem Rimbaudem (1871–1877)Editovat

Koncem léta roku 1871 dostal Verlaine dopis od neznámého mladíka Arthura Rimbauda. Básněmi, které k němu byly přiloženy, byl tak uchvácen, že ho pozval k sobě do Paříže. Vznikl mezi nimi vášnivý milostný vztah, který měl neblahý vliv nejen na Verlainovo manželství, ale celou jeho osobnost. Projevil se jeho sklon k alkoholismu, výbuchy vzteku v opilosti vedly k násilnému chování. Po dvou letech konfliktů, hádek i usmiřování nakonec Mathilde podala žádost o soudní rozluku.

V červenci 1872 Verlaine s Rimbaudem odjeli do Belgie a potom do Londýna. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života vedly k řadě sporů a bouřlivých scén. V červenci 1873 se Verlaine rozhodl vztah ukončit a odjel do Bruselu. Ve stavu psychického vypětí přemýšlel o sebevraždě, koupil si revolver. [6] Rimbaud přijel za ním do hotelu, aby se pokusil o usmíření. Dne 10. července 1873 ve vypjaté hádce ho Verlaine postřelil do levého zápěstí. [7] Za to si odpykal dva roky ve vězení v Monsu, kde prodělal léčbu a přiklonil se k víře v Boha.[5] Tam mu byl v roce 1874 doručen rozsudek o definitivním rozloučení manželství a svěření syna do péče matky. [7]

Ve vězení pracoval Verlaine na rozsáhlé sbírce Vězeňsky (Cellulairement), kterou později rozdělil na samostatné části Moudrost (Sagesse 1880), Kdysi a nedávno (Jadis at Naguère 1885) a Souběžně-Paralelně (Paralllèlement 1889). V březnu 1874 byla vydána ve Francii sbírka básní Romance beze slov, kterou psal v přechozích dvou letech. [7]

Na základě dobrého chování byl z vězení předčasně propuštěn a znovu odcestoval do Anglie, kde působil jako učitel francouzštiny, latiny, řečtiny a kreslení na různých místech. S Rimbaudem se naposledy krátce setkal ve Stuttgartu. Verlaine tam převzal jeho básně, které v roce 1886 vydal pod názvem Iluminace (Illumintations).

Druhá polovina života (1877–1896)Editovat

Na podzim 1877 se Verlaine vrátil do Francie a nastoupil jako učitel angličtiny ve škole v Rethelu, kde se sblížil se svým studentem Lucienem Létinoisem. Povaha jejich vztahu zůstává předmětem dohadů. Verlaine ho nazýval svým adoptivním synem. Žili spolu pět let na různých místech, pokoušeli se hospodařit na statku v Juniville, ale v dubnu 1883 Lucien nečekaně zemřel po krátké nemoci. [8] Verlain na jeho památku napsal několik básní, zařazených později do sbírky Láska (Amour), vydané v březnu 1888.

Verlain se vrátil do Paříže a po marných pokusech získat nějaké zaměstnání se rozhodl žít jako spisovatel. Vrátil se ke starému způsobu života, dny trávil v kavárnách jako piják absintu, stýkal se s lidmi z literárních kruhů. Přispíval do různých časopisů krátkými prózami, které byly později vydány souborně ve svazcích Vdovcovy paměti (Les Mémoires d'un veuf 1886), Mé vězení (Mes prisons 1893) a další. Publikoval sérii článků o prokletých básnících (Rimbaud, Mallarmé, Corbière), které vyšly knižně v dubnu 1884 v nakladatelství L.Vaniera, se kterým uzavřel novou smlouvu. Počátkem roku 1885 byla vydána nová básnická sbírka Kdysi a nedávno. [9] Postupně si získával obdiv mladé básnické generace jako předchůdce a mistr symbolismu a dekadence.

 
Paul Verlaine v kavárně, 1892

Určitou dobu žil se svou matkou v jejím domku v Coulommes v Ardennách. Jejich soužití bylo často narušováno spory a násilnostmi, kterých se Verlaine dopouštěl pod vlivem alkoholu. V březnu 1885 byl odsouzen za ublížení na těle vůči své matce. [9] Po propuštění se přestěhoval do Paříže i s matkou, která ale v lednu 1886 zemřela.

Kvůli zdravotním potížím (cukrovka, žaludeční vředy, syfilis) musel stále častěji pobývat v nemocnici, odkud redigoval vydávání svých próz Louisa Leclerqueová, Muži dneška (Les Hommes d'aujourd'hui ) nebo rozšířené vydání Prokletých básníků (Poètes maudits 1884).

V roce 1889 se sblížil s mladým malířem Frédericem-Augustem Cazalsem, který ho často portrétoval. Verlaine ho učinil svým dědicem. [10]

 
Paul Verlaine, portrét z roku 1893

V devadesátých letech byla na trh uvedena řada Verlainových prací buď jako reedice starších sbírek, nebo z nové tvorby básnické (Ženy, Štěstí, Píseň pro ni, Intimní liturgie, V limbech) i prozaické (vzpomínková kniha Mé nemocnice, Čtrnáct dní v Holandsku). Řadu vzpomínkových prací uzavřel knihou Zpovědi (Confessions ), vydanou v roce 1895. Přesto žil v chudobě a stále více byl závislý na podpoře přátel. Udržoval střídavě vztah se dvěma ženami, Philomènou Boudinovou a Eugénií Krantzovou. [11] V roce 1893 absolvoval Verlaine dvě přednášková turné v Belgii a Anglii.

18. července 1894 zemřel Leconte de Lisle. Verlaine chtěl kandidovat na uvolněné 14. křeslo Francouzské akademie, ale byl od tohoto úmyslu odrazován a na kandidaturu nakonec rezignoval. Smrtí de Lisleovou se ale rovněž uvolnil titul Kníže básníků (Prince des poètes). V srpnu roku 1894 byla vyhlášena anketa na udělení tohoto titulu, kterou organizoval Georges Docquois. Bylo osloveno na čtyři sta literátů ve věku 18–25 let. Odpověď zaslalo 189 z nich. Nejvíce (70 hlasů) získal Verlaine, následovali: José-María de Heredia (38 hlasů), Sully Prudhomme (36 hlasů), Stéphane Mallarmé (36 hlasů) a François Coppée (12 hlasů).[12]

Koncem roku 1895 se Verlainův zdravotní stav prudce zhoršil a 8. ledna 1896 zemřel ve věku 51 let. Manifestačního pohřbu se zúčastnila celá umělecká Paříž. Pochován byl na hřbitově v Batignolles.

DíloEditovat

PoezieEditovat

Ve svých sbírkách zachycuje citové a náladové odstíny okamžiku, který je spojen s obrazy a představami. V jeho poezii se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů, přírody). V jeho verších je zajímavým způsobem zdůrazněn rytmus a melodie, dosahuje toho tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí. Tento druh poezie inspiroval mnoho hudebních skladatelů.

Většinu básní napsal před rokem 1880, mezi dvacátým druhým a třicátým pátým rokem svého života. Byly součástí i později publikovaných sbírek. Za vrcholné období Verlainovy tvorby se pokládá život před uvězněním. Poezie z druhé poloviny života je poznamenána patosem, náboženským rozjímáním a úvahami nad vlastním osudem, snahou ospravedlnit své jednání. Jeho básně se postupně měnily do prózy ve verších.[13]

  • Saturnské básně (1866) (Les Poemes saturniens) - 25 básní s prvky impresionismu, intimní a přírodní poezie s melancholickým nádechem a motivem smrti
  • Galantní slavnosti (1869) (Fete galantes) - 22 básní inspirovaných obrazy rokokového malíře Wateaua
  • Dobrá píseň (1870) (La Bonne chanson) – v této sbírce v jednadvaceti básních oslavuje prostý a klidný život se svou ženou Mathildou Mauteovou (psáno před setkáním s Rimbaudem)
  • Romance beze slov (1874) (Romances sans paroles) – užívá ve svých textech melodičnost, zvukomalbu, vyjádření citů, nálad, volně spojené obrazy, podobně jako to dělali impresionističtí malíři. Psáno v době soužití s Rimbaudem. Je zde mnoho paralel s jejich životy. Sbírka zahrnuje 20 básní intimní lyriky a patří k vrcholům jeho tvorby.
  • Moudrost (1880) (Sagesse) - nejobsáhlejší sbírka 47 básní psaných ve vězení, zamyšlení nad dosavadním životem a příklon k víře v Boha
  • Kdysi a nedávno (1884) (Jadis et Naguere) - obsahuje slavnou báseň Poetické umění (L′Art poetique), ve které vyjádřil hlavní zásady nutné pro moderní poezii. Další verše z této sbírky ho zařadily mezi zakladatele francouzské dekadentní poezie (báseň Otupělost, Langueur).
  • Láska (1888) (Amour) - kromě básní věnovaných příteli Lucienovi je hlavním námětem víra a láska k Bohu a Panně Marii
  • Paralelně (1889) (Parallélement) - básně s různými náměty (erotické a naopak úvahy o smyslu života z pobytu ve vězení)
  • Věnování (1890) (Dédicaces) - 41 básní věnovaných známým umělcům a přátelům bylo v dalším vydání (1894) rozšířeno o dalších 68 básní
  • Štěstí (1891) (Bonheur) - básně s náboženskou tématikou, vydáno v luxusním provedení v počtu 55 výtisků [10]
  • Písně pro ni (1891) (Chansons pour Elle) - 25 básní s erotickým zabarvením inspirovaných vztahem k dvěma přítelkyním (Philomène Boudin a Eugénie Krantz)
  • Intimní liturgie (1892) (Liturgies intimes) - zamyšlení nad životem, meditace o víře

Verlain publikoval jako soukromý tisk 3 sbírky erotické poezie

  • Přítelkyně, scény lesbické lásky (1867) (Les Amies, scènes d'amour sapphique) - publikovaná pod pseudonymem Pablo de Herlagnez obsahuje 6 sonetů o ženské homosexualitě
  • Ženy (1890) (Femmes) -
  • Muži (1903) (Hombres) - psáno během pobytu v nemocnici roku 1891 - o mužské homosexualitě

Próza (výběr)Editovat

 
Prokletí básníci - vydání z roku 1888

Vzpomínkové prózy autobiografického charakteru:

  • Moje nemocnice (1891) (Mes hôpitaux)
  • Moje vězení (1893) (Mes prisons)
  • Vyznání - Zpovědi (1895) (Confessions)
  • Čtrnáct dní v Holandsku (1893) (Quinze jours en Hollande)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul Verlaine na francouzské Wikipedii.

  1. VLADISLAV, Jan. Paul Verlaine - jeden z absolutních. Praha: KRA, 1994. ISBN 80-901527-5-9. S. 9-14. Dále Verlaine. 
  2. Verlaine - str. 7
  3. Verlaine - str. 108
  4. a b Verlaine - str. 109
  5. a b CODR, Milan; ŘEZÁČ, Tomáš. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Paul Verlaine, s. 39-42. 
  6. Verlaine - str. 36
  7. a b c Verlaine - str. 110
  8. Verlain - str. 112
  9. a b Verlaine - str. 112
  10. a b Verlaine - str. 113
  11. Verlaine - str. 114
  12. PETITSFIL, Pierre. Verlaine. Praha: Československý spisovatel, 1987. 496 s. Kapitola Nemocnice doma (5. 12.1893 – 1. 12. 1894), s. 442. 
  13. VŠETEČKOVÁ, Kamila. Dekadentní poezie v recepci adolescentních čtenářů [online]. v Olomouci: Univerzita Palackého, 2013 [cit. 2020-05-17]. S. 40-60. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6. 
  • Paul Verlaine: Slova na strunách; překlad Jan Vladislav, Československý spisovatel, Praha, 1968, Klub přátel poezie
    • kniha obsahuje výběr z Verlainových básní, překlady mnoha jeho dopisů a ukázky z literárních děl, jež se Verlainem blíže zabývají
    • vyšla též i s přibalenou gramofonovou mikrodeskou obsahující básně namluvené Václavem Voskou (Serenáda, Bělostná luna, Hřebeny keřů ladně běží, Vinobraní, Všechno černé je)
  • PETITFILS, Pierre. Verlaine. Překlad Aleš Pohorský. Praha: Československý spisovatel, 1987. 496 s. (Klub přátel poezie). 
  • ŠALDA, František Xaver. heslo Paul Verlaine. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1907. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XXVI. S. 578-580.
    • text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Československý spisovatel, Praha, 1986

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Kníže básníků
Předchůdce:
Leconte de Lisle
18941896
Paul Verlaine
Nástupce:
Stéphane Mallarmé