Otevřít hlavní menu

Jan Vladislav

český básník a překladatel

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, (15. ledna 1923, Hlohovec, nyní Slovensko3. března 2009, Praha) byl český básníkpřekladatel.

PhDr. Jan Vladislav
Jan Vladislav.jpg
Rodné jméno Ladislav Bambásek
Narození 15. ledna 1923
Československo Hlohovec, Československo
Úmrtí 3. března 2009 (86 let)
Česko Praha
Povolání básník, překladatel, univerzitní vyučující
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída (1991)
Řád umění a literatury řul rytíř (1993)
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziuPoličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let.

Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitěPraze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury.

V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a  roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátemfilosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746–1752). Od května 1976 do prosince 1988 SIE (12–18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu.

V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v SèvresPaříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pravidelně články v Literárních novinách. Roku 2003 ovdověl, vrátil se do Prahy a publikoval své starší původní práce i překlady. K vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981[1]Pařížský deník 1981–1989, které poprvé vyšly v letech 2012 a 1991 resp.[2]

DíloEditovat

Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštinyukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštinyjaponštiny.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech.

  • Hořící člověk (z let 1946–1948)
  • Samomluvy (1950–1960)
  • Věty (1962–1972)
  • Fragmenty (1978–1989)
  • Sny a malé básně v próze (1981–1990)

Hořící člověk i další sbírky ze souboru uvedené výše v době socialismu nesměly vyjít a byly vydávány strojopisově, v zahraničí nebo až po roce 1989. Souborně byly v České republice vydány poprvé v roce 1991 v nakladatelství KOS pod názvem Kniha poezie.[3]

Kniha Eseje (2019) shrnula bohatou sbírku Vladislavových do té doby tiskem nevydaných souborů esejů, které autor psal už od 50. let a sám je uspořádal.[4] Spolu s Vilémem Prečanem napsal knihu Horký leden 1989 v Československu, která obsahuje podrobnou dokumentaci k událostem, jež souvisely s 20. výročím smrti Jana Palacha.[5]

O autorovi samotném vyšla v roce 1998 kniha Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý, jež kromě ukázek z Vladislavova díla obsahuje také několik textů o autorovi a výběrovou bibliografii.[6][7]

OceněníEditovat

Je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za překladatelské dílo (2001) a ceny Ministra zahraničí Gratias agit (2008).

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Jan Vladislav Otevřený deník Nakladatel: Torst ISBN: 978-80-7215-443-2, EAN: 9788072154432
  2. Jan Vladislav. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  3. 1923–2009., Vladislav, Jan,. Kniha poezie. Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1991. 254 pages s. ISBN 8090109306, ISBN 9788090109308. OCLC 26444308 S. 254. 
  4. Eseje - Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  5. Horký leden 1989 v Československu – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  6. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  7. Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online.