Jan Vladislav

český básník a překladatel

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek (15. ledna 1923 Hlohovec3. března 2009 Praha) byl český básník a překladatel.

PhDr. Jan Vladislav
Rodné jménoLadislav Bambásek
Narození15. ledna 1923
Československo Hlohovec, Československo
Úmrtí3. března 2009 (ve věku 86 let)
Česko Praha
Povoláníbásník, překladatel, univerzitní vyučující
Alma materUniverzita Karlova
Témataliteratura, překlad a vydávání
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída (1991)
Řád umění a literatury řul rytíř (1993)
RodičePetr Bambásek
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Biografie editovat

Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziuPoličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let.

Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitěPraze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury.

V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a  roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátemfilosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce Králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746–1752). Od května 1976 do prosince 1988 SIE (12–18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu.

V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v SèvresPaříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pravidelně články v Literárních novinách. Roku 2003 ovdověl, vrátil se do Prahy a publikoval své starší původní práce i překlady. K vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981[1]Pařížský deník 1981–1989, které poprvé vyšly v letech 2012 a 1991 resp.[2]

Dílo editovat

Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštinyukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštinyjaponštiny.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila ve stoupě. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii. Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech.

  • Hořící člověk (z let 1946–1948)
  • Samomluvy (1950–1960)
  • Věty (1962–1972)
  • Fragmenty (1978–1989)
  • Sny a malé básně v próze (1981–1990)

Hořící člověk i další sbírky ze souboru uvedené výše v době socialismu nesměly vyjít a byly vydávány strojopisově, v zahraničí nebo až po roce 1989. Souborně byly v České republice vydány poprvé v roce 1991 v nakladatelství KOS pod názvem Kniha poezie.[3]

Kniha Eseje (2019) shrnula bohatou sbírku Vladislavových do té doby tiskem nevydaných souborů esejů, které autor psal už od 50. let a sám je uspořádal.[4] Spolu s Vilémem Prečanem napsal knihu Horký leden 1989 v Československu, která obsahuje podrobnou dokumentaci k událostem, jež souvisely s 20. výročím smrti Jana Palacha.[5]

O autorovi samotném vyšla v roce 1998 kniha Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý, jež kromě ukázek z Vladislavova díla obsahuje také několik textů o autorovi a výběrovou bibliografii.[6][7]

Ocenění editovat

Je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za překladatelské dílo (2001) a ceny Ministra zahraničí Gratias agit (2008).

Reference editovat

  1. Jan Vladislav Otevřený deník Nakladatel: Torst ISBN 978-80-7215-443-2, EAN: 9788072154432
  2. Jan Vladislav. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  3. 1923–2009., Vladislav, Jan,. Kniha poezie. Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1991. 254 s. ISBN 8090109306, ISBN 9788090109308. OCLC 26444308 S. 254. 
  4. Eseje - Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  5. Horký leden 1989 v Československu – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  6. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý – Jan Vladislav | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 
  7. Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Časopis Reflex, 28/2005
  • KAUTMAN, František. PREČAN, Vilém. DRÁPALA, Milan. Umíněnost jako osud: Jan Vladislav pětasedmdesátiletý 1. vyd. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998. 186 s. ISBN 80-238-1803-1
  • VLADISLAV, Jan. VONDRÁČEK, Jiří. Nebylo těžké říci ne 1. vyd. Praha: Radioservis, 2011. 162 s. edice Osudy ISBN 978-80-86212-74-6

Externí odkazy editovat