Otevřít hlavní menu

Gustav Schorsch

český divadelní režisér, herec a překladatel

Rodina, vzděláníEditovat

Narodil se v židovské rodině soukromého textilního podnikatele v Hořicích Eugena Schorsche, jako nejmladší ze třech dětí (bratr Karel nar. 1911, sestra Julie nar. 1913). Vystudoval reálné gymnázium v Praze na Smíchově. Již na gymnáziu založil recitační soubor. Zajímal se o poezii i prózu, účastnil se recitačních soutěží, kde recitoval i latinsky. Po maturitě v roce 1937 začal studovat filosofii a estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a současně i druhý ročník dramatického oddělení Konzervatoře v Praze, kterou dokončil v roce 1940.[2]

Divadelní činnost do roku 1940Editovat

Na Konzervatoři hrál v řadě inscenací. Vystoupil také v pražské Unitarii s Dělnickým ochotnických divadlem v Gorkého hře Na dně, kterou sám režíroval.[3] Od roku 1937 až do roku 1940 vystupoval příležitostně v pražském Národním divadle v menších rolích, zvláště v režiích Karla Dostala, Jiřího Frejky a Jana Bora.[4] Dostalovi také asistoval a ten jej pověřil nastudováním recitačních sborů v inscenaci J. W. Goetha Faust v Národním divadle v roce 1939.[5]

Na podzim roku 1939 začal Schorsch se svoji skupinou v Topičově salóně na Národní třídě v Praze uvádět literární pořady, a to přímo ve výstavní síni mezi vystavenými obrazy a sochami.[6] Spolu se Schorschem se na představeních podíleli např. Jiří Orten, Felix le Breux a Vlasta Schönová. Od července 1939 již nemohl z důvodů zavedení protižidovských zákonů veřejně vystupovat. V divadélku byl uveden Horův Jan Houslista (přednes provedl za zástěnou Jiří Orten) a pořad s verši Ivana Blatného.[7] Tak byl položen základ Divadélka pro 99, které zahájilo oficiálně provoz 2. února 1940 literárním pořadem Verše o Praze. Na jaře 1940 se pak řízení divadélka ujal Jindřich Honzl, který však již třetím pořadem (pásmo korespondence Román lásky a cti) šel jinou dramaturgickou cestou než Schorschova skupina a namísto „divadla poezie“ směřoval ke skutečné divadelní činnosti.[8]

Další činnostiEditovat

Za svůj krátký život, již na gymnáziu, se stačil zabývat také překlady z latiny; v roce 1938 se objevil na filmovém plátně a v témže roce provedl pro rozhlas dramatizaci jedné Mannovy hry.

DeportaceEditovat

V červnu roku 1941 byl Schorsch nucen odjet do internačního pracovního tábora v Lípě u Německého Brodu, kde pracoval jako pomocný dělník do ledna 1942. Krátce pak ještě pobýval a pracoval v Praze; navštěvoval zde rovněž tajný filozofický seminář vedený dr. Josefem Benešem a přednášky o teorii umění a scházel se s přáteli, kteří stejně jako on již neměli přístup do veřejných podniků (Kamil Bednář, Věra Bednářová, Josef Hiršal, Jan Kotík, Josef Hlinomaz, Karel Pech a další).[9] Dne 22. prosince 1942 byl deportován do koncentračního tábora Terezín.[1]

Činnost v Terezíně, OsvětimEditovat

Zapojil se do divadelní činnosti v Terezíně a vedl divadelní seminář. Se svým hereckých souborem se věnoval především činohře a recitacím. Úspěšně uvedl hru Petra Kiena Loutky a Ženitbu N. V. Gogola.[10]

V Terezíně spolupracoval mj. s výtvarníkem Františkem Zelenkou. Dramaturgem v Schorschově skupině byl Mirko Tůma.

Schorsch také v Terezíně připravoval pořady pro recitační večery (např. z díla Nerudy, Dyka a Halase)[11] a dále sám připravoval nebo se spolupodílel na pořadech z děl Josefa Hory, Franze Kafky, Moliera, Rimbauda a Karla Čapka. Rovněž spolupracoval na pořadu recitací uváděných na dětských marodkách.[12]

Dne 16. října 1944 byl Schorsch zařazen do transportu ER do Osvětimi[1] a dle dostupných svědectví byl v lednu 1945 zastřelen na marodce při likvidaci pobočného osvětimského tábora Fürstengrube a kavalec s jeho tělem zapálen.[13][14]

CitátEditovat

Gustav Schorsch. Byl z těch, k nimž nikdo nedovede být zlý. Měl úsměv, který odzbrojoval, jeho pohled, omilostněný cudností, plašil ďábly; chodil průzračným hmotným světem, samo poselství aetherných dálek, ožilá zvěst jiných, lepších světů. Patřil více tam, než sem, nemohl dlouho žít na zemi. Ale miloval ji láskou, která posvěcuje tuchou a křísí odumřelou ctnost k novému životu. V jeho přítomnosti se lidé stávali lepšími.
— Karel Dostal[15]

Divadelní role, výběr (Praha)Editovat

Divadelní režie, TerezínEditovat

Rozpracováno, ale nerealizováno:

FilmografieEditovat

PřekladyEditovat

RozhlasEditovat

Osobnosti české kultury o Gustavu SchorschoviEditovat

Josef Hlinomaz

  • Byl jsem z lidí Gustavových a vidím, jak těžké je o něm psát; vím, že se mi nepodaří říci, co bych chtěl, co pro mne znamenal jako divadelník i jako člověk. Jedno dnes vím: Gustav věděl, jak budou divadla po válce u nás vypadat, a byl jediný, kdo by dnes dovedl ukázat cestu; práce s ním by byla hledáním, kde člověk chce říci nějaké něco, co cítí…Gustav rozuměl lidem, žil a cítil s nimi a dovedl mít k lidem nekompromisní, opravdové, přátelské vztahy...Jaký je Gustavův odkaz? Netvářit se, nemazlit se, nelhat si, říkat pravdu do očí, pomáhat si, nikomu nikam nelézt, nechovat se herecky roztomile. Zůstat svým! [18]

Karel Dostal

  • Ale Gustav Schorsch nežil nadarmo. Nebyl hlavou skupiny ani nebyl jejím mluvčím. Včecek utkán ze světla a ryzího kovu, stál mezi druhy a jen prozařoval jejich myšlení, jenom souzvučel s melodií jejich řeči. A přece jsi, Gustave Schorschi, svíčkou v lucerně, s níž chodili a chodí za bílého dne ulicemi měst, hledajíce člověka; ty jsi to, ten čistý akord v hlaholu zvonů i v cinkání zvonečků, svolávající lidi dobré vůle. [19]

Jiří Plachý

  • Není snadné zapamatovat si desítky těch, kteří se po tolik let snažili rok co rok vyzkoušet své schopnosti pro studium na dramatické konzervatoři. V roce 1937 byl mezi nimi 19letý Gustav Schorsch. Bylo ihned patrno, že jde o jednoho z příslušníků mladé generace výjimečných schopností. Zapamatoval jsem si jej. Lehce získal spontánní souhlas ku přijetí. Bylo radostné pozorovat jeho vývoj po celou dobu tří let, než v roce 1940 absolvoval. Pro jeho mladistvou moudrost, vrozenou inteligenci, nejněžnější vztah k věcem i lidem, duchovní sílu a poctivost. [20]

Norbert Frýd

  • Schorsch měl světlou pleť a hubený, asténický vzhled proroka. Jeho vyklenutý nos, výraz očí a barva vlasů připomínaly portréty mladého Schillera. Dovedl své posluchače fascinovat, udržet je po celou hodinu v prudkém napětí...Byl to fanatik krásy, člověk bez osobních nároků a potřeb, obdařený velikou mocí nad obcí svých obdivovatelů. Jeho přísnosti, jeho apolitickému, ne-li přímo antipolitickému patosu nechyběla ovšem ani příchuť hořké, bolestně trpné rezignace. [21]

Emil Utitz

  • S Gustavem Schorschem jsem se seznámil v Praze za války, když jsme se scházívali v nejužším kroužku, abychom rozmlouvali o otázkách z theorie umění. V Terezíně jsem se s ním setkal znovu. Protože jsme oba působili ve „Freizeitgestaltung“, dostali jsme se často do styku, a měl jsem příležitost, abych pozoroval z největší blízkosti jeho režijní a recitační činnost…Byl sám recitátorem vysoké úrovně. Když přednesl latinsky slavnou řeč Ciceronovu proti Catilinovi, vyvolalo to nejen nadšení, ale byl to vskutku výkon mistrovský, – a nemusím se ostýchat, když užívám tohoto silného slova. Ale jeho nejvlastnějším oborem byla přece jenom režie. [22]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Holocaust.cz: http://www2.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.1825058
  2. Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně – Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, oddělení teorie a dějin divadla, Brno, 2006. http://is.muni.cz/th/109221/ str. 9–10, 14
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 328
  4. Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=6071
  5. Rozhlas.cz: Marie Valtrová: K jadérkům smutků svých a milování svého (cyklus Schůzky s literaturou) http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/k-jaderkum-smutku-svych-a-milovani-sveho--840859
  6. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458
  7. Rozhlas.cz: Marie Valtrová: K jadérkům smutků svých a milování svého (cyklus Schůzky s literaturou) http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/k-jaderkum-smutku-svych-a-milovani-sveho--840859
  8. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458–9
  9. Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně – Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, oddělení teorie a dějin divadla, Brno, 2006. http://is.muni.cz/th/109221/, str. 14, 16
  10. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 556
  11. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 560
  12. Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně – Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, oddělení teorie a dějin divadla, Brno, 2006. http://is.muni.cz/th/109221/, Příl. č. 7
  13. Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně – Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, oddělení teorie a dějin divadla, Brno, 2006. http://is.muni.cz/th/109221/, str. 38
  14. Mirko Tůma: Terezínský divadelník, In: Josef Träger a kol.: Divadelní zápisník, ročník I., 1945–1946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 476
  15. Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život, vyd. Václav Petr, Praha, 1948, str. 153
  16. Josef Träger a kol.: Divadelní zápisník, ročník I., 1945–1946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 474
  17. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 556, obr. 219
  18. Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život, vyd. Václav Petr, Praha, 1948, str. 156-7
  19. Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život, vyd. Václav Petr, Praha, 1948, str. 153
  20. Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život, vyd. Václav Petr, Praha, 1948, str. 173
  21. Norbert Frýd: Kultura v předposlední stanici, In:František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 219
  22. Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život, vyd. Václav Petr, Praha, 1948, str. 177

LiteraturaEditovat

  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 85, 219, 220, 223–4, 233–4, 236, 389, 390, 416
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 328, 458, 556, 560, 589, 636, 669
  • Jan Kopecký: Nevyúčtován zůstává život (Sborník prací Gustava Schorsche a vzpomínek jeho přátel), vyd. Václav Petr, Praha, 1948
  • Eva Šormová: Divadlo v Terezíně 19411945, Severočeské nakladatelství pro Památník Terezín, Ústí nad Labem, 1973, str. 21, 32, 38–40, 52–6, 69, 75, 83, 91, 96, 98, 104, 107
  • Josef Träger a kol.: Divadelní zápisník, ročník I., 19451946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 39–41, 473–481, obr. str. 476
  • Marie ValtrováOta Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 34, 36, 152, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazyEditovat