Žula
Žuly (též granity) jsou hlubinné vyvřelé horniny obsahující v podstatném množství křemen. Žuly jsou obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy. Žuly jsou stejnoměrně všesměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.
| Žula | |
|---|---|
 Vzorek žuly typu rapakivi | |
| Zařazení | vyvřelá hornina |
| Hlavní minerály | křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit |
| Akcesorie | titanit, zirkon, magnetit, apatit |
| Textura | zrnitá |
| Barva | bílá, šedivá, narůžovělá |
| Hustota | 1,74–2,8 g/cm³ |
Hustota žul se pohybuje kolem 2,8 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.
Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se lze setkat se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.[1]
SloženíEditovat
Žula obsahuje v podstatném množství křemen a živce, přičemž draselný živec převládá nad plagioklasem. Tím se žula liší od granodioritu, u něhož převládá plagioklas. Z dalších minerálů bývá přítomen biotit, muskovit, turmalín, granát apod.[1]
Typy žulEditovat
Možné děleníEditovat
- I–typ žuly derivované tavením dříve existujících magmatických hornin.
- S–typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin.
- A–typ žuly vzniklé ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula.
- M–typ žuly vzniklé diferenciací nejsvrchnějšího pláště. vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu.
Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolicko-biotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr.
VýskytEditovat
Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech – plutony a pně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznými granodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelými horninami.[2] V Česku se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálním moldanubickém plutonu a prakticky ve všech hraničních pohořích.
- Česko
- Český masív: Šumava, Novohradské hory, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Železné hory, Českomoravská vrchovina, Jeseníky, Krty (okres Rakovník)
- Svět
- Německo: Smrčiny (Fichtelgebirge), Oberpfälzer Wald, Bayerischer Wald (Bavorský les), Schwarzwald, Odenwald, Lužice, Centrální Alpy
- Rakousko: Mühlviertel, Waldviertel
- Norsko
- Švédsko
- Finsko
Původ pojmenováníEditovat
Slovo žula pochází z německého Sohle (tj. podklad, podloží). V odborné terminologii se používá označení granit (z latinského slova granum, tj. zrnko), termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil Andrea Cesalpino v roce 1596.[3]
VyužitíEditovat
Žula se používá na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) a v některých regionech jako běžný stavební kámen. Rozpukané žuly se používají na štěrk. Uplatnění nachází také jako materiál pro nosnou soustavu obráběích strojů, kde je vysoce ceněná pro své materiálové vlastnosti.
GalerieEditovat
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1. vyd. Praha: Aladin agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 33, 34, 35.
- ↑ PETRÁNEK, Jan, kolektiv. Encyklopedie geologie. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2016. 352 s. ISBN 978-80-7075-901-1. S. 91, 92, 93.
- ↑ Přehled názvů hornin [online]. geologie.estranky.cz [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu žula na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo žula ve Wikislovníku
