Žula
Žuly (též granity) jsou hlubinné vyvřelé horniny obsahující v podstatném množství křemen. Žuly jsou obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy. Žuly jsou stejnoměrně všesměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.
| Žula | |
 Vzorek žuly typu rapakivi | |
| Zařazení | vyvřelá hornina |
|---|---|
| Hlavní minerály | křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit |
| Akcesorie | titanit, zirkon, magnetit, apatit |
| Textura | zrnitá |
| Barva(y) | bílá, šedivá, narůžovělá |
| Hustota | 1,74–2,8 g/cm³ |
Hustota žul se pohybuje kolem 2,8 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.
Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se lze setkat se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.[1]
SloženíEditovat
Žula obsahuje v podstatném množství křemen a živce, přičemž draselný živec převládá nad plagioklasem. Tím se žula liší od granodioritu, u něhož převládá plagioklas. Z dalších minerálů bývá přítomen biotit, muskovit, turmalín, granát apod.[1]
Typy žulEditovat
Možné děleníEditovat
- I–typ žuly derivované tavením dříve existujících magmatických hornin.
- S–typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin.
- A–typ žuly vzniklé ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula.
- M–typ žuly vzniklé diferenciací nejsvrchnějšího pláště. vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu.
Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolicko-biotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr.
VýskytEditovat
Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech – plutony a pně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznými granodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelými horninami.[2] V Česku se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálním moldanubickém plutonu a prakticky ve všech hraničních pohořích.
- Česko
- Český masív: Šumava, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Železné hory, Českomoravská vrchovina, Jeseníky, Jesenice (okres Rakovník)
- Svět
- Německo: Smrčiny (Fichtelgebirge), Oberpfälzer Wald, Bayerischer Wald (Bavorský les), Schwarzwald, Odenwald, Lužice, Centrální Alpy
- Rakousko: Mühlviertel, Waldviertel
- Norsko
- Švédsko
- Finsko
Původ pojmenováníEditovat
Slovo žula pochází z německého Sohle (tj. podklad, podloží). V odborné terminologii se používá označení granit (z latinského slova granum, tj. zrnko), termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil Andrea Cesalpino v roce 1596.[3]
VyužitíEditovat
Žula se používá na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) a v některých regionech jako běžný stavební kámen. Rozpukané žuly se používají na štěrk.
GalerieEditovat
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1. vyd. Praha: Aladin agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 33, 34, 35.
- ↑ PETRÁNEK, Jan, kolektiv. Encyklopedie geologie. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2016. 352 s. ISBN 978-80-7075-901-1. S. 91, 92, 93.
- ↑ Přehled názvů hornin [online]. geologie.estranky.cz [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu žula na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo žula ve Wikislovníku
