Žula

typ intruzivní horniny
(přesměrováno z Granit)

Žuly (též granity) jsou hlubinné vyvřelé horniny obsahující v podstatném množství křemen. Žuly jsou obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy. Žuly jsou stejnoměrně všesměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.

Žula
Vzorek žuly typu rapakivi
Vzorek žuly typu rapakivi
Zařazenívyvřelá hornina
Hlavní minerálykřemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit
Akcesorietitanit, zirkon, magnetit, apatit
Texturazrnitá
Barvabílá, šedivá, narůžovělá
Hustota1,74–2,8 g/cm³

Hustota žul se pohybuje kolem 2,8 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.

Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se lze setkat se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.[1]

Složení editovat

Žula obsahuje v podstatném množství křemen a živce, přičemž draselný živec převládá nad plagioklasem. Tím se žula liší od granodioritu, u něhož převládá plagioklas. Z dalších minerálů bývá přítomen biotit, muskovit, turmalín, granát apod.[1]

Typy žul editovat

 
Diagram QAPF – křemeny (Q), alkalické živce (A), plagioklasy (P) a foidy (F) a podíl tmavých minerálů (M).

Možné dělení editovat

  • I–typ žuly derivované tavením dříve existujících magmatických hornin.
  • S–typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin.
  • A–typ žuly vzniklé ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula.
  • M–typ žuly vzniklé diferenciací nejsvrchnějšího pláště. vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu.

Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolicko-biotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr.

Výskyt editovat

Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech – plutonypně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznými granodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelými horninami.[2] V Česku se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálním moldanubickém plutonu a prakticky ve všech hraničních pohořích.

Česko
Svět

Původ pojmenování editovat

Slovo žula pochází z německého Sohle (tj. podklad, podloží). V odborné terminologii se používá označení granit (z latinského slova granum, tj. zrnko), termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil Andrea Cesalpino v roce 1596.[3]

Využití editovat

Žula se používá na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) a v některých regionech jako běžný stavební kámen. Rozpukané žuly se používají na štěrk. Uplatnění nachází také jako materiál pro nosnou soustavu obráběcích strojů, kde je vysoce ceněná pro své materiálové vlastnosti.

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1. vyd. Praha: Aladin agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 33, 34, 35. 
  2. PETRÁNEK, Jan, kolektiv. Encyklopedie geologie. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2016. 352 s. ISBN 978-80-7075-901-1. S. 91, 92, 93. 
  3. Přehled názvů hornin [online]. geologie.estranky.cz [cit. 2017-01-23]. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat