Wikipedie

Eva Kosáková

česká malířka a historička umění

Eva Kosáková (rozená Medková; někdy uváděna jako Eva Kosáková–Medková) (* 1. dubna 1952 )[4] je malířka[2] a historička umění (kunsthistorička[2]), která se specializuje na historii textilního výtvarnictví a odívání.[4]

PhDr. Eva Kosáková
Rodné jménoMedková
Jiná jménaEva Kosáková–Medková
Narození1. dubna 1952 (72 let)
Praha
Vzdělánížižkovská Střední uměleckoprůmyslová škola; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Povoláníhistorička umění (obor historie textilního výtvarnictví a odívání)
ZaměstnavateléŽidovské muzeum v Praze; Národní galerie Praha; Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
Domovské městoPraha
Známá jakoIviš (Ivich)[1]
Partner(ka)Petr Kosák (zemřel v roce 1997)[2]
Dětidcery Adéla a Zuzana, synové Mikuláš a David
RodičeMikuláš Medek[3] a Emila Medková[3]
Příbuznístrýc: Ivan Medek, dědeček: Rudolf Medek;[2] 9 vnoučat (stav k roku 2023)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Židovské muzeum v Praze
Židovské muzeum v Praze – Logo
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
její dědeček Rudolf Medek (1890–1940) s dcerou Evou (1921–1924)
Logo Židovské obce v Praze
Členové pražského Pohřebního bratrstva se modlí za umírajícího, kolem roku 1772
Logo organizace WIZO na Knižním trhu WIZO ve Štrasburku, 2009
Motýl v pražském skleníku Fata Morgana

Život a tvorba

editovat

Rodinné poměry

editovat

Eva Medková se narodila 1. dubna 1952 manželům Medkovým.[5] Její matkou byla umělecká fotografka Emila Medková[5] (dívčím jménem Emilie Tláskalová).[2] Jejím otcem byl malíř Mikuláš Medek.[5] Jejím strýcem byl novinář, hudební publicista, teoretik a kritik Ivan Medek a jejím dědečkem byl generál, legionář a spisovatel Rudolf Medek.[2] [p 1] Jako malá bydlela do šesti let[2] u své babičky (z matčiny strany) v pražské Libni[1] a k rodičům jezdila jen na víkendy.[2] Babička se narodila ještě před první světovou válkou,[2] pocházela z venkova, v Praze pracovala doma[2] jako švadlena a naučila Iviš šít.[1] Od první třídy ale Iviš už nebydlela u babičky, ale doma u svých rodičů[1] na Smíchově na Janáčkově nábřeží.[2] Staral se o ni převážně její otec, neboť obživu rodiny zajišťovala její matka.[2] Rodina Medkových bydlela v malém rozděleném bytě, druhou část bytu obýval bratr Mikuláše Medka – Ivan Medek.[2]

Studia a první práce v ŽMP

editovat

Po ukončení základní devítileté školy nedostala (z kádrových důvodů) doporučení ke studiu na střední škole,[2] a tak studovala jeden rok na jazykové škole angličtinu, italštinu a ruštinu a poté byla přijata na žižkovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu (obor truhlářství, tvorba nábytku).[1] Po neúspěšném pokusu o studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kam se nedostala vinou svého špatného kádrového profilu,[2][p 2] začala Eva Kosáková pracovat ve „Státním židovském muzeu“. Při zaměstnání absolvovala konzervátorský kurz v Brně a pomaturitní studium muzeologie.[5][p 3] Po nástupu do „Státního židovského muzea“ (1972) začala navštěvovat Státní jazykovou školu, kde studovala hebrejštinu.[2] Tato studia navštěvovala i řada členů Židovské obce pražské a tam se také (kolem roku 1977) seznámila se svým budoucím manželem Petrem Kosákem.[2] V roce 1977 musela svoje místo v muzeu ve sbírkovém oddělení[2] opustit, protože nepřipojila svůj podpis pod komunistický dokument „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ – tzv. antichartu.[5][p 4] Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudovala dálkově při zaměstnání pomaturitní obor muzeologie[2] a dějiny umění v kombinaci s italštinou.[1][5] (Rigorozní zkoušku složila v roce 1985.[5])

V NG a v UMPRUM muzeu

editovat

V Národní galerii (NG) v Praze pracovala Eva Kosáková–Medková od roku 1978.[5] Zde se podílela na tvorbě dokumentace k výstavě „Karel IV. a jeho doba“ (1978).[5][6] V roce 1983 nastoupila (ve funkci kurátorky) do textilní sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.[5] V roce 1993 připravila spolu s Masarykovým demokratickým hnutím Eva Kosáková výstavu „Herbert Masaryk – život a dílo“.[5] Výstavu otevřel 12. října 1993 za účasti vnuček Masarykových (dr. Anny a Herberty) prezident republiky Václav Havel.[7]

Podruhé v ŽMP

editovat

Jako vedoucí sbírkového oddělení se v roce 1993 vrátila zpět do Židovského muzea a později zde zastávala funkci zástupkyně ředitele.[5]

Výstavy (1994 až 2003)

editovat
  • O rok později (1994) se podílela (ve spolupráci s historikem Židovského muzea PhDr. Alexandrem Putíkem (* 1950)) na přípravě výstavy „Golem kráčí židovským městem“ a zároveň byla kurátorkou této výstavy.[5][8] V letech 1996 až 1998 připravovala stálé historické expozice v Židovském muzeu v Praze (ŽMP).[5]
  • V roce 1998 pracovala na expozici výstavy „Židovské tradice a zvyky“ v ŽMP.[5] Coby správkyně pozůstalosti svých rodičů spolupracovala v roce 2001 na přípravě výstavy děl své matky (Emila Medková, Galerie hlavního města Prahy) a o rok později (2002) pak na výstavě děl svého otce (Mikuláš Medek, Galerie Rudolfinum, kurátorská příprava Antonín Hartmann),[5]
  • V roce 2003 spolupracovala na přípravě výstavy „Textilie z českých a moravských synagog ze sbírek Židovského muzea v Praze“ (Textiles from Bohemian and Moravian Synagogues: from the collections of the Jewish Museum in Prague).[5][9]

Slovník judaik

editovat

V roce 2004 vydala Eva Kosáková abecedně řazený přehled a popis rituálních sbírkových předmětů (Slovník judaik)[p 5] ze sbírek pražského Židovského muzea.[5][10]

Výstavy (2006 až 2013)

editovat

Eva Kosáková je členkou týmu připravujícího obnovu stálých expozic ŽMP.[5] Kromě toho pracuje na kompletním soupisu díla svého otce Mikuláše Medka jednak pro připravovanou výstavu jeho děl ve Valdštejnské jízdárně a v Anežském klášteře,[1] ale též pro monografii o svém otci,[5] kterou sestavuje český historik umění, kurátor a publicista Karel Srp.[1]

Manžel Evy Kosákové – Petr Kosák – působil jako tajemník Židovské obce pražské (ŽOP) a to až do roku 1997, kdy tragicky zahynul.[2]

Dobročinné organizace

editovat

Eva Kosáková pracovala a pracuje rovněž v několika charitativních organizacích:[5]

Vlastní výtvarné aktivity

editovat

Malování se Iviš věnovala od malička a již v sedmi letech dostala od svého otce olejové barvy.[1] (Ostatně technice olejomalby zůstává věrna po celou dobu svého malování.[2]) Malbě se přestala Eva Kosáková věnovat po dobu, kdy chodila do práce, měla děti[p 13] a starala se o rodinu.[1] Tato pauza trvala asi 40 let.[1] K výtvarné tvorbě se naplno vrátila s odchodem do starobního důchodu.[1] Pro tvorbu jejích rodičů i její vlastní jsou charakteristické prvky humoru, nadsázky a ironie.[1] Obrazy Evy Kosákové se svérázným způsobem[2] inspirují nejen židovskými náměty,[1] ale i černobílými fotografiemi, které pořídila její matka a při jejichž vzniku Eva Kosáková byla přítomna.[1] Situace zachycené na fotografiích si pamatuje v barvách a tak je schopna matčiny motivy přenést barevně na plátno[1] (např. fotografie „Čtyři dveře“).[1]

  • V letech 2015 až 2018 vznikly i její koláže z motýlích křídel.[1][p 14]
  • Od roku 2016 do roku 2018 vytvořila například barevné olejomalby inspirované záznamy magnetické rezonance vlastní hlavy a těla, která získala na CD nosiči po vyšetření magnetickou rezonancí.[1]
  • V roce 2018 vystavovala Eva Kosáková své výtvarné práce ve Jeruzalemské synagoze (výstava nesla název „Více méně čtyři“)[p 15] a též na Židovské obci pražské (ŽOP) v kavárně „Na balkóně“ (tady prezentovala své koláže sestavené z motýlích křídel[p 14]).[1]

Kromě malování se věnuje též vyšívání.[1] Jako dobrovolnice dochází Eva Kosáková jednou týdně do šperkařské a textilní dílny „Metráž“[2] určené pro pražské bezdomovkyně,[2] pomáhá jim vyrábět šperky, vyšívat korálky a šít šaty.[1] Jejich výrobky pak pomáhá prodávat na design marketech.[1] Kromě toho dělá sama ještě šperky a pro školy pořádá workshopy zaměřené na výrobu šperků z tříděného odpadu (například z PET lahví, kapslí Nesspreso a pod.).[1]

Publikační činnost (výběr)

editovat
  • WITTLICH, Petr; KOSÁKOVÁ, Eva. Herbert Masaryk : život a dílo : (1880-1915); katalog výstavy. Praha: Tvorba s.r.o., Masarykovo demokratické hnutí, 1993. 48 s. ISBN 80-85386-67-4. 
  • ŠEDINOVÁ, Jiřina a KOSÁKOVÁ, Eva. Golem kráčí Židovským Městem = The Golem walks through the Jewish Town. 1. vydání Praha: Židovské muzeum, 1994. Katalog výstavy; 74 stran; ISBN 80-85608-11-1.[8]
  • Alexandr Putík (* 1950), Dana Cabanová (* 24.5.1959 v Ružomberku (Slovensko). Fotografka). Židovské tradice a zvyky, katalog výstavy, Židovské muzeum, Praha 1998.[5]
  • Práce jak na obraze, in: Mikuláš Medek, katalog výstavy, Galerie Rudolfinum, Gema Art, Praha 2002, strany 177 až 182.[5]
  • KYBALOVÁ, Ludmila, Alexandr Putík (* 1950) ed. et al. Textilie z českých a moravských synagog ze sbírek Židovského muzea v Praze = Textiles from Bohemian and Moravian synagogues: from the collections of the Jewish Museum in Prague. Praha: Židovské muzeum, 2003. 376 stran; Katalog výstavy; ISBN 80-85608-60-X.[9]
  • KOSÁKOVÁ, Eva et al. (J. Kuntoš, D. Veselá, O. Sixtová, M. Scheibová, L. Uličná) Slovník judaik. 1. vydání; V Praze: Židovské muzeum, 2004. 142 stran; ISBN 80-85608-64-2.[10]
  • ŽIDOVSKÉ MUZEUM a SIDENBERG, Michaela et al. (M. Hájková, J. Kuntoš, O. Sixtová, D. Veselská) 100 předmětů ze Židovského muzea v Praze = 100 items from the Jewish Museum in Prague = 100 Objekte aus dem Jüdisches Museum in Prag = 100 objets du Musée juif de Prage = 100 objetos del Museo Judío de Praga = 100 oggetti del Museo ebraico di Praga. V Praze: Židovské muzeum v Praze, 2006. 252 stran; ISBN 80-86889-33-5.[11]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Rodiče jí již od útlého dětství přezdívali Iviš (Ivich) podle jedné z postav románu Jeana–Paula Sartra Cesty ke svobodě (resp. Cesty svobody), ale později tvrdili, že tato přezdívka vznikla na základě jakéhosi maďarského filmu o židovské dívence Iviš.[1]
  2. ↑ Na Akademii výtvarných umění (obor restaurátorství) se hlásila neúspěšně dvakrát a na potřetí v roce 1975 skončila v talentových zkouškách jako čtvrtá.[2] Kvůli nedostatečné politické angažovanosti, ale přijata ke studiu nakonec nebyla.[2]
  3. ↑ Jednalo se o dnešní (2020) Židovské muzeum v Praze (ŽMP) (respektive Židovské ústřední muzeum), které bylo po Únoru 1948 (dne 4. dubna 1950) komunistickým režimem zestátněno a přejmenováno na „Státní židovské muzeum“.
  4. ↑ Jedním z důvodů, proč Eva Kosáková nepodepsala antichartu byl i fakt, že její strýc Ivan Medek byl jedním z mluvčích Charty 77.[2] Negativní kádrový posudek, s nímž ze zaměstnání odešla, byl její přítelkyní advokátkou Dagmar Burešovou natolik právně zpochbněn, že zaměstnavatel změnil nejen její výstupní kádrový posudek, ale i důvod rozvázámní pracovního poměru (z „vyhození“ na „odchod dohodou“).[2]
  5. ↑ Judaika je označení pro veškeré různorodé předměty, které zbožní Židé používají při modlitbách a oslavách židovských svátků doma i v synagoze.[10] Jedná se například o vyšívané textilie, kovové pokladničky, svícny, kořenky a ozdoby na Tóru.[10]
  6. ↑ Publikace „100 předmětů ze Židovského muzea v Praze“ představuje 100 nejznámějších předmětů z muzejních sbírek ŽMP.[11] Fotografie ve formátu „přes celou stránku“ zachycují 100 předmětů a jejich detailů a jsou doprovázeny stručným textem v šesti jazycích – češtině, angličtině, němčině, francouzštině, italštině a španělštině.[11]
  7. ↑ Do portfolia výstavy „Mikuláš a Emila Medkovi – Souvislosti“ byly zahrnuty obrazy a kresby Mikuláše Medka ze soukromých i veřejných sbírek jakož i soubory fotografií Emily Medkové, z nichž velká část nebyla do roku 2007 nikde zveřejněna.[12]
  8. ↑ Cílem této dnes již (2020) zaniklé organizace bylo přispívat k zachování a rozvoji židovské kultury na území České republiky, tedy podporovat náboženskou, kulturní, vzdělávací, publikační a jinou činnost židovských obcí sdružených ve Federaci židovských obcí České republiky.[14]
  9. ↑ Členové tohoto Pražského pohřebního bratrstva zabezpečují (bez nároku na odměnu) všechny rituální a organizační záležitosti související s židovským umíráním a pohřbem.
  10. ↑ WIZO byla založena v roce 1921 v Londýně.[15] Jejím primárním cílem bylo organizovat sociální pomoc novým židovským přistěhovalcům do Britské mandátní Palestiny, přičemž byl kladen již od počátku důraz na ženy a děti.[15] V Československu organizace začala působit v roce 1924, ale během druhé světové války zanikla.[15] Její činnost byla obnovena po sametové revoluci (1989) v roce 1991 jako jedna z 56 dalších poboček WIZO, které působí ve světě.[15] Zahraniční pobočky WIZO pořádají sbírky na pomoc Izraeli a pravidelně se starají o izraelská zařízení pro ženy a děti.[15]
  11. ↑ Pobočka WIZO Praha se zabývá péčí o ženy přeživší holokaust (šoa) a jejich další vzdělávání nejen v rámci židovské kultury, ale i všeobecně[5] (setkávání; výlety po ČR; návštěvy židovských památek; oslavy jubileí; návštěvy divadel, koncertů, výstav; besedy s osobnostmi; zájezdy do Izraele, finanční sbírky (bazary) ve prospěch Izraele).[15]
  12. ↑ Nadační fond byl založen v květnu 2004[16] a jeho cílem je trvalá podpora rozvoje vzdělanosti a zlepšování životních podmínek v České republice.[17] Nadační fond klade důraz na kvalitu života a otevřené lidské společenství, zejména pak prostřednictvím programu WebDialog[17] (stránky webdialog.cz),[2] které poskytují základní orientaci v humanitních oborech.[2]
  13. ↑ Je matkou čtyř dětí a koncem roku 2018 měla šest vnoučat.[1]
  14. ↑ a b Při tvorbě koláží z motýlích křídel používá Eva Kosáková skutečná motýlí křídla exotických motýlů uhynulých v tropickém skleníku Fata Morgana, který je součástí Botanické zahrady hl. města Prahy.[2] Křídla (nebo jejich útržky), které ze skleníku dostane, si roztřídí a vytvoří si rámcovou představu o jejich budoucím použití.[2] Křídla poté sestavuje tak, že je vkládá mezi dvě skleněné desky, čímž vznikají podoby jakýchsi „strašidel“, lidských tváří či ryb.[2] Originální technika koláží z motýlích křídel byla inspirována motýlími tácy, jenž se dovážely v 19. století z Jižní Ameriky jako suvenýry.[2]
  15. ↑ Název výstavy „Více méně čtyři“ odvodila Eva Kosáková od svého životního čísla 4 (4 děti, vibrační (numerologické) číslo z data jejího narození = numerický součet cifer: 1 + 9 + 5 + 2 + 4 + 1 = 22 a dále 2 + 2 = 4) a na základě výskytu čísla 4 v Bibli.[2] Jeden její vystavovaný obraz se jmenuje „Čtyři druhy“ a jedná se vlastně o 4 druhy rostlin používaných při obřadech židovského svátku Sukot.[2] Podle chasidského pojetí jde o následující rostlinnou symboliku: palmová ratolest (svým tvarem připomíná páteř); snítka myrty (svými lístky připomíná oči); větévka z vrby (svými lístky připomíná ústa) a citrusový plod (svým tvarem připomíná srdce).[2]

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z BALAJKA, Petr. Povídání s Evou Kosákovou – Iviš. Obecní noviny. 10. 2018, roč. 16, čís. 1, s. 20, 21. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an MARXOVÁ, Alice. Více méně čtyři – Rozhovor s kunsthistoričkou a malířkou Evou Kosákovou [online]. Roš Chodeš; září 2018; ročník 80; (Věstník 9/2018); stránky 6 až 9, 2018-09-01 [cit. 2020-12-09]. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Dostupné online.
  4. ↑ a b Kosáková Eva (Narozena 1. 4. 1952) – Historička umění, specialistka pro obor historie textilního výtvarnictví a odívání [online]. databáze osobností – Národní knihovna ČR [cit. 2020-12-05]. Eva KOSÁKOVÁ-MEDKOVÁ; Identifikační číslo: mzk2003174142. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag PhDr. Eva Kosáková [online]. rozmluvy cz [cit. 2020-12-05]. PhDr. Eva Kosáková, rozená Medková, historička umění. Narodila se 1. dubna 1952. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  6. ↑ Na Pražském hradě byla zpřístupněna monumentální výstava Doba Karla IV. v dějinách národů Československa [online]. Česká televize, 1978 [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  7. ↑ PRECLÍK, Vratislav. „VÁCLAV HAVEL A MASARYKOVO DEMOKRATICKÉ HNUTÍ. Prezident Václav Havel a MDH v devadesátých letech“, in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, říjen – prosinec 2023, roč. XXXI., čís. 144. ISSN 1210-1648, str. 6 – 17.
  8. ↑ a b ŠEDINOVÁ, Jiřina; KOSÁKOVÁ, Eva. Golem kráčí židovským městem [online]. Národní knihovna České republiky [cit. 2020-12-07]. Katalog výstavy. Dostupné online. 
  9. ↑ a b KYBALOVÁ, Ludmila. Textilie z českých a moravských synagog ze sbírek Židovského muzea v Praze [online]. Národní knihovna České republiky [cit. 2020-12-07]. Katalog výstavy. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d KOSÁKOVÁ, Eva. Slovník judaik [online]. Národní knihovna České repu bliky [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d SIDENBERG, Michaela. 100 předmětů ze Židovského muzea v Praze [online]. Národní knihovna České republiky, 2006 [cit. 2020-12-07]. Mgr. Michaela Sidenberg (* 6. května 1970 v Domažlicích) – historička umění, od roku 1996 kurátorka sbírky malby, grafiky a kresby Židovského muzea v Praze.. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d KOMÁREK, Ivan. Mikuláš a Emila Medkovi – Souvislosti (28. 6. – 23. 9. 2007) [online]. Severočeská galerie výtvarných umění v Litoměřicích, 2007 [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c CESTA ŽIVOTA: RABI JEHUDA LEVA BEN BECALEL (KOL. 1525–1609) [online]. ŽMP, 2009 [cit. 2020-12-07]. Císařská konírna, Pražský hrad, Praha (od 05. srpna 2009 do 08. listopadu 2009). Dostupné online. 
  14. ↑ a b Nadace Židovského muzea v Praze, IČO: 47606606 - Vymazáno [online]. Obchodní rejstřík [cit. 2020-12-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-19. 
  15. ↑ a b c d e f KOSÁKOVÁ, Eva. Ženská mezinárodní sionistická organizace (WIZO) [online]. Český rozhlas, 2008-08-17 [cit. 2020-12-08]. Autorka je místopředsedkyně české sekce WIZO. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Nadační fond Martina Bubera, Tisá IČO 25489241 - Obchodní rejstřík firem [online]. rejstřík–firem kurzy cz [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b Nadační fond Martina Bubera, N 820 vedená u Městského soudu v Praze [online]. Veřejný rejstřík a Sbírka listin [cit. 2020-12-09]. Úplný výpis z nadačního rejstříku. Dostupné online. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eva_Kosáková&oldid=24419281“