Dacrycarpus

rod jehličnanů

Dacrycarpus je rod jehličnatých stromů z čeledi nohoplodovitých. Zahrnuje 9 druhů, rozšířených v jihovýchodní Asii, Papuasii, na Novém Zélandu a v Tichomoří. Před ustanovením samostatného rodu byli jeho zástupci řazeni do rodu Podocarpus (nohoplod); typovým druhem je novozélandský Dacrycarpus dacrydioides.

Jak číst taxoboxDacrycarpus
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělenínahosemenné (Pinophyta)
Třídajehličnany (Pinopsida)
Řádborovicotvaré (Pinales)
Čeleďnohoplodovité (Podocarpaceae)
RodDacrycarpus
de Laub., 1969
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PopisEditovat

 
Větévka druhu Dacrycarpus imbricatus
 
Větev s nezralými semeny
 
Zralé šištice s červenými podocarpii a semeny krytými modrofialovým epimatiem

Obvykle dvoudomé, stálezelené, mohutné stromy, zřídka též keře, dorůstající výšek 2–4–30–50 metrů a průměru kmene až 2 metry. Kmen a větve jsou pokryty hrubou, tmavě hnědou až téměř černou, s věkem šedivějící a šupinovitě se odlupující borkou. Olistění je trojího typu: kromě klasicky dvouřadě uspořádaných jehlic též drobné šupiny a na bočních a plodných větvích dospělých jedinců ploché, rovné či srpovitě zahnuté, přitisklé nebo odstávající jehličky vyrůstající spirálovitě kolem větve. Koruna je kuželovitá nebo válcovitá, u starých jedinců je mohutný kmen často až do poloviny i více bez větví.

Samčí šištice jsou drobné, o rozměrech 3–10 mm, kuželovité, později válcovité, vyrůstající jednotlivě nebo v párech na krátkých stopkách. Samičí jsou jednotlivé, na šupinatých stopkách. Skládají se z několika semenných šupin, z nichž obvykle pouze jedna je oplozena a vyvíjí se dále v semeno pokryté epimatiem; neoplozené šupiny srůstají a formují tzv. podocarpium, které je ve zralosti nápadně barevné (často červené nebio oranžové), dužnaté a slouží k přilákání živočichů, nejčastěji ptáků, kteří je konzumují a přispívají tak k rozšiřování semen.[1]

Ekologie a rozšířeníEditovat

Často se vyskytují ve vysokohorských polohách, od horských lesů až po subalpínské křoviny, blízko hranice lesa, kde vytvářejí parkově roztroušené porosty, dále v primárních i sekundárních deštných lesích tropů, ve vlhkých mechových lesích a řídkých porostech stromových kapradin, podél vodních toků, někdy též v mokřinách a močálech. Mnohde jsou dominantním stromovým druhem, jinde vytvářejí porosty společně s pabuky, nohoplody, pazeravci (Libocedrus) a dalšími. Ve všech oblastech areálu preferují bohaté srážky a průměrné teploty neklesající ani v zimě pod 10 °C.

Areál rozšíření sahá od jižní Číny a Indočíny přes ostrovy Indonésie a Filipíny po Nový Zéland, Novou Kaledonii a západní Tichomoří. Největší diverzity rod dosahuje na Nové Guineji, kde roste 5 druhů.[1]

Recentní zástupciEditovat

Fosilní zástupci jsou známi též z Antarktidy, Austrálie a Jižní Ameriky (Patagonie), kde se rod vyskytoval ve svrchní křídě a raných třetihorách.[1]

Význam a využitíEditovat

 
Les na Novém Zélandu

V minulosti byly stromy rodu Dacrycarpus, především D. dacrydioides, káceny pro dřevo, které je světlé, jemné, snano opracovatelné, bez pryskyřičného zápachu, ovšem nepříliš trvanlivé; nadměrná těžba v 19. století způsobila devastaci rozlehlých starých porostů. Novozélandskými Maory byl tento strom, nazývaný kahikatea, využíván na stavbu kánoí, výrobu zbraní a loučí, pryskyřice se žvýkala jako žvýkačka, z popela se vyráběla barva na tetování. Byly konzumovány zralé plody a odvar z listů byl využíván v tradiční medicíně. Významné místo měl i v maorské mytologii, kde byl považován za dítě bohů Taneho a Hiny.[2]

V tropech a subtropech jsou mnohé druhy pěstovány jako okrasné stromy v parcích a zahradách, oceňovány jsou též pro tvorbu bonsají. S úspěchem je používat pro zalesňování degradovaných vykácených ploch.[3]

V českých botanických zahradách se s tímto taxonem lze setkat jen výjimečně, například v Liberci nebo v Praze.[4]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Warzeneiben na německé Wikipedii.

  1. a b c Dacrycarpus () description. www.conifers.org [online]. [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. 
  2. Journal of the Polynesian Society: Notes On Maori Mythology, By Elsdon Best, P 93-121. www.jps.auckland.ac.nz [online]. [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. 
  3. MAZZA, Giuseppe. Monaco Nature Encyclopedia [online]. 2016-07-01 [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. VÝSLEDKY VYHLEDÁNÍ - Katalog botanických zahrad - katalog Florius. www.florius.cz [online]. [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat