Antická řecká filozofie

filozofie praktikovaná ve starověkém Řecku
(přesměrováno z Antická řecká filosofie)

Antická řecká filozofie tvoří nejdůležitější součást (západní) antické filozofie. Rozvíjela se zhruba v období od 6. stol. př. n. l. do konce starověku. Starořečtí filozofové se považují za zakladatele západního vědeckého myšlení a mají pro filozofii dodnes zásadní význam, neboť otevřeli hlavní filozofické otázky a vypracovali základy filozofické metody. Už ve starověku se z filozofie vydělila astronomie, matematika a geometrie a filozofové položili základy většiny dalších věd.

VznikEditovat

Řecká filozofie vzniká jako způsob racionálního uvažování a argumentování o otázkách o původu světa, o dobru a zlu, o postavení člověka, o povaze společnosti a podobně, na něž předtím odpovídal mýtus. Když se v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal rozvíjet dálkový obchod ve východním Středomoří a obchodníci se začali usazovat v přístavních městech mimo svůj domov, vznikly v těchto městech a osadách kulturně i jazykově smíšené společnosti. Lidé, kteří tu společně žili, byli vychováni v různých náboženstvích a kulturách a nesdíleli tedy tytéž tradice, jež ve starších, kulturně a nábožensky homogenních společnostech všechny spojovaly. Když na sebe narážely různé mytické tradice, začaly se navzájem zpochybňovat: tak přistěhovalci v řeckých městech pochybovali o výkladu světa, jak jej podávaly Homérovy a Hésiodovy básně, a naopak domácí Řekové odmítali jejich mytické tradice.

Filozofie vznikla nejprve v okrajových oblastech řecké kultury, v Iónii (tj. na západním pobřeží dnešního Turecka), na Sicílii a v jižní Itálii, kde k těmto střetům docházelo, a to jako způsob hledání „moudrosti“ čili pravdivého poznání skutečnosti a člověka, který by se neopíral o tradované autority, nýbrž pouze o rozumovou úvahu a argumenty. Ještě počátkem 6. stol. př. n. l. se athénský vládce Peisistratos snažil Homérovu autoritu obnovit, neměl však úspěch. Proti tomu totiž už stála začínající filozofie a jeden z prvních, Hérakleitos, výslovně odmítá Homéra i Hésioda, který podle něho „nezná ani den a noc“.[1] Naopak je „každému člověku dáno, aby dovedl poznat sám sebe a být rozumný.“[2] Přesně to je první program řecké filozofie.

RozděleníEditovat

Kromě před-filozofického období mýtu, básnictví a konečně i tragédie můžeme období západní antické filozofie rozdělit zhruba do čtyř etap:

Předsókratovská filozofie (předsókratici)Editovat

 
Chronologie řeckých filozofů (data jsou vesměs jen přibližná)

(6. až 5. stol. př. n. l.) jež se zabývá hlavně otázkami po původu světa a možnostech pravdivého poznání. Hlavní střediska byla na východě v Iónii, na egejských ostrovech a na Sicílii.

Klasické období athénské filozofieEditovat

5. až 4. stol. př. n. l., též se nazývá vrcholné období, kdy se pozornost soustřeďuje na člověka a lidskou společnost, na podmínky dobrého života a začíná i soustavné studium přírody. Zdaleka nejdůležitějším střediskem jsou Athény a z jejich myšlenkového odkazu pak žijí i další období.

Helénistické obdobíEditovat

 
Chronologie helénistických a latinských filozofů (data jsou někde přibližná)

(3. stol. př. n. l. až 2. stol. n. l.), které se obrací především k otázkám etiky či praktické filozofie a v němž pokračuje rozvoj jednotlivých věd. Středisko se posouvá do Alexandrie a později do Říma.

Vyústění a pokračováníEditovat

Latinská filozofieEditovat

(1. stol. stol. př. n. l. až 5. stol. n. l.), jež se věnuje hlavně otázkám práva, spravedlnosti a dobré vlády, postupně přechází od řečtiny k latině, a v němž se také začínají prosazovat východní vlivy a zejména křesťanství.

Mezi hlavní myšlenkové proudy a postavy té doby patří:

Židovství a patristikaEditovat

S křesťanstvím vstupují do antického světa zásadně odlišné židovské představy jediného Boha, který není součástí světa jako bohové řečtí, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným pánem, pevného spojení náboženství s morálkou a s důrazem na individuální jednání každého člověka. Křesťanský Bůh se ale k člověku výslovně obrací svým Zjevením a dává mu naději na velkolepou budoucnost, křesťanskou spásu, které je ovšem podmíněna jeho jednáním, pokáním a láskou. Ze spojení židovského, křesťanského a antického duchovního světa vzniká koncem starověku křesťanská teologie a patristická literatura, na niž později naváže i středověká filozofie.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Zl. DK 22 B 57.
  2. Zl. DK 22 B116.

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Patočka, J., Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964
  • Patočka, J., Sókratés, Praha 1991
  • Patočka, J., Evropa a doba poevropská, Praha 1992
  • Patočka, J., Platón, Praha 1992
  • Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
  • Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
  • Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené:
    • Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha 2004
    • Graeser, A., Řecká filosofie klasického období. Praha 2001
    • Long, A. A., Hellénistická filosofie. Praha 2003
    • Armstrong, A. H., Filosofie pozdní antiky. Praha 2002

Externí odkazyEditovat

Texty ke staženíEditovat