Žlebští z Lichtenburka

větev rodu Lichtenburků

Žlebští z Lichtenburka byla východočeská větev českého panského rodu Lichtenburků, kterou na počátku 14. století založil Václav Žlebský z Lichtenburka, syn Jindřicha z Lichtenburka a jeho druhé manželky Matyldy ze Žleb.

Žlebští z Lichtenburka
Pečeť zakladatele rodu Václava Žlebského z Lichtenburka
Pečeť zakladatele rodu Václava Žlebského z Lichtenburka
Země České království
Mateřská dynastie Lichtenburkové
Zakladatel Václav Žlebský z Lichtenburka
Rok založení mezi 1296 a 1302
Konec vlády 1370
Poslední vládce Anežka z Landštejna
Současná hlava rod vymřel

Zatímco Václav Žlebský z Lichtenburka vlastnil hrad Žleby s přilehlým panstvím a statky v dolním Poohří s hradem Klapým (dnešní Hazmburk), jeho bratr Čeněk Žlebský z Ronovce ovládal hrad Ronovec a městečko Bělou. Jejich další bratr Smil III. z Lichtenburka se v pramenech objevil pouze roku 1310. Všichni bratři se politicky přidržovali svého strýce Oldřicha z Lichtenburka spolu se kterým byli přívrženci českého krále Jindřicha Korutanského. Mezi lety 1312 a 1314 Čeněk i Václav zemřeli a jejich majetky zdědil jediný Václavův syn Hynek Žlebský z Lichtenburka, jenž v tu dobu však ještě nebyl zletilý. Správy rodových statků se proto ujala jeho babička Matylda ze Žleb. Když Matylda v roce 1327 zesnula, Hynek se stal samostatným vládcem svého panství. Brzy se zařadil mezi nejvlivnější šlechtice své doby a dokonce se stal důvěrníkem krále Karla IV. Hynek zřejmě směnil s králem Janem Lucemburským své statky v dolním Poohří s hradem Klapým a žlebské panství za hrad Poděbrady s přilehlým panstvím, jež bylo velmi výnosné. Oženil se s Anežkou z Landštejna. Z tohoto svazku sice vzešly tři dcery, ale žádný syn. Když Hynek roku 1351 zemřel, poděbradské panství zdědil manžel jeho dcery Elišky, Boček z Kunštátu a Poděbrad. Žlebské panství až do konce svého života se svolením Karla IV. využívala vdova po Hynkovi, Anežka z Landštejna, jejíž smrtí v roce 1370 žlebská větev rodu Lichtenburků definitivně zanikla.

DějinyEditovat

Tři bratři a jejich dědictvíEditovat

 
Oldřich z Lichtenburka (Fiktivní portrét od Bartoloměje Paprockého, Diadochus)
 
Malba Jindřicha Korutanského na zdi ve Španělském sále na zámku v AmbrasuInnsbrucku

Praotcem Žlebských z Lichtenburka byl přední český šlechtic Jindřich z Lichtenburka, syn Smila I. z Lichtenburka. Z jeho prvního manželství s Domaslavou ze Strakonic vzešel syn Hynek Krušina I. z Lichtenburka, jenž se stal zakladatelem rodové větve Krušinů. Druhá manželka Matylda ze Žleb porodila Jindřichovi syny Václav Žlebského z Lichtenburka, Smila III. z Lichtenburka a Čeňka Žlebského z Ronovce. Když Jindřich roku 1296 zemřel, Lichtenburkové dosud žijící v majetkovém nedílu si rozdělili své panství. Jindřichovi synové z něj získali statky v dolním Poohří s hradem Klapým (dnešní Hazmburk), hrad Žleby s přilehlým panstvím, hrad Ronovec s městem Bělou a polovinu města Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) s okolními doly. Do pěti let došlo k dalšímu dělení majetku − Hynkovi zůstala polovina města Brodu s jeho doly, Václavovi připadly majetky v dolním Poohří s hradem Klapým i žlebské panství a Čeněk dostal hrad Ronovec s městem Bělou. V roce 1302 se v pramenech poprvé objevil Václav; Smil a Čeněk ho následovali v roce 1310. Politicky se žlebští bratři přidržovali svého strýce Oldřicha z Lichtenburka, jenž byl formálně hlavou celého rodu.[1] Spolu s ním také podporovali českého krále Jindřicha Korutanského.[2]

Roku 1310 Václav s bratry figuroval na listině svého strýce Rajmunda, což dokazuje, že na Brodu měli Žlebští také nějaké menší podíly.[3] Jindřich Korutanský byl však ještě téhož roku nakonec poražen a vyhnán z Čech Janem Lucemburským, jenž se následně stal novým českým králem.[4] Po roce 1310 Čeněk i Smil zmizeli z pramenů. Zatímco Čeněk zahynul v blíže neidentifikovatelné pohraniční válce s Rakušany, Smilova příčina úmrtí je neznámá, stejně jako Václavova, který se z pramenů vytratil po roce 1312. V roce 1314 již byli všichni tři bratři prokazatelně mrtví.[5]

Zatímco Čeňkovo manželství s jistou Anežkou zůstalo bezdětné, Václav po sobě z manželství s jinou Anežkou zanechal syna Hynka Žlebského z Lichtenburka. Hynek nebyl v době smrti svého otce a strýců ještě zletilý a správy rodových statků se proto ujala jeho babička Matylda ze Žleb, jež se vyznamenala jako velmi energická žena a svému vnukovi dědictví udržela v původním rozsahu. Hynek ho převzal po Matyldině smrti v roce 1327. Zdědil nejen majetky svého otce Václava, ale také statky po svých strýcích Čeňkovi a Smilovi.[6]

Vzestup a zánik roduEditovat

 
Hrad Hazmburk, bývalý hrad Klapý.

Hynek Žlebský z Lichtenburka se soustředil především na získání královského hradu Poděbrady s bohatým a významným panstvím, které k němu náleželo. Aby toho dosáhl, zřejmě předal českému králi Janovi Lucemburskému své državy v dolním Poohří s hradem Klapým a hrad Ronovec s městečkem Bělou.[7] August Sedláček a Dobroslava Menclová se ale domnívají, že do královského vlastnictví Klapý přešel už za života Hynkova otce Václava před rokem 1314.[8][9] V roce 1345 Jan Lucemburský Hynkovi skutečně udělil hrad Poděbrady s přilehlým panstvím do „ušlechtilého manství“, což posílilo Hynkovo mocenské i hospodářské postavení. Hynkovou ženou se stala Anežka, dcera významného velmože Viléma z Landštejna. V roce 1337 Hynek zasedal u zemském soudu. Na vrcholu své kariéry stanul ve druhé polovině 40. let, kdy se prosadil v okolí markraběte a pozdějšího krále i císaře Karla IV., jehož doprovázel i na mnoha cestách. Vzestup Žlebských z Lichtenburka pozastavilo až Hynkovo náhlé skonání 2. listopadu 1351.[10]

Protože po sobě Hynek nezanechal žádného mužského potomka, poděbradské panství po něm zdědil jeho zeť, manžel jeho dcery Elišky, Boček z Kunštátu a Poděbrad, předek českého krále Jiřího z Poděbrad.[11] Další Hynkova dcera Markéta z Lichtenburka byla provdána za Henslina z Třemšína, po jehož smrti v roce 1361 vstoupila do kláštera klarisekČeském Krumlově, kde kolem roku 1367 zemřela.[12] Její sestra Anežka z Lichtenburka se podle polského historika Kazimierza Jasińskiého vdala za minsterberského knížete Mikuláše Malého z rodu slezských Piastovců, jemuž porodila syna Boleslava III.[13] Jan Urban však nic o jejím sňatku do Polska ve své knize Lichtenburkové neuvádí. Mluví pouze o tom, že se Anežka v roce 1352 vzdala dědického podílu na hradě Žlebech.[14]

Vdově po Hynkovi, Anežce z Landštejna, král Karel IV. v únoru 1352 povolil po zesnulém manželovi svobodně užívat žlebský hrad s přilehlým panstvím. Podle další domluvy z roku 1356 mohla Anežka do konce svého života pobývat na Žlebech jakožto na svém vdovském sídle, po její smrti však mělo být žlebské panství postoupeno královské komoře, a to formou prodeje za 3300 kop pražských grošů.[15] Žlebským purkrabím, který fakticky vedl správu Anežčina žlebského panství, se stal Modliboh z Heřmanic.[16] V roce 1370 Anežka založila ve městečku Žlebech špitál pro chudé a brzy poté téhož roku zemřela, čímž rod Žlebských z Lichtenburka definitivně vymřel. Žlebské panství po její smrti plně převzala královská komora.[17]

MajetekEditovat

 
Zřícenina hradu Ronovce

Vývoj majetkové držby Žlebských z Lichtenburka je uveden v kapitole Dějiny. V této kapitole se nachází pouze podrobný popis jejich majetků.

Nejasnosti panují ohledně majetku Žlebských v dolním Poohří, protože se nejednalo o souvislé panství a není proto jisté, co všechno jim zde patřilo. Tato oblast byla zřejmě poměrně lukrativní, protože byla velmi vhodná pro zemědělství a procházelo tudy několik obchodních stezek. Žlebští zde možná vlastnili hrad Klapý (dnešní Hazmburk). Hospodářským centrem dominia v dolním Poohří byly zřejmě Libochovice.[18] Hlavním sídlem Žlebských z Lichtenburka byl hrad Žleby, ke kterému patřila Uhelná Příbram, vesnice Žleby, Skovice, Markovice, Biskupice, Zaříčany, Tři Dvory a od roku 1327 také Zehuby.[19] Žlebští dále vlastnili městečko Bělou a hrad Ronovec, ke kterému náležela Dolní Krupá, Čachotín, Horní Krupá, Rozsochatec, Cibotín a Kojetín, u kterého se patrně naházely štoly na dolování stříbra.[20]

Od roku 1345 Hynek Žlebský z Lichtenburka ovládal také hrad Poděbrady a výnosné panství, které k němu náleželo. Pod něj spadalo město Poděbrady a vesnice Štolmíř, Dobřichov, Pečky, Chrást, Velenka, Sadská, Hradištko, Písty, Zvěřínek, Zdebudice, Polabec, Kluk, Sokoleč, Osek, Zboží, Kouty, Choťánky, Pátek, Křečkov, Větrostráže a dvory Babín a Nový Dvůr. Jednalo se o velmi lidnatou, rozsáhlou a vzhledem k blízkosti Labi také lukrativní oblast.[21]

Erb a pečetěEditovat

 
Erb pánů z Lichtenburka

Erbovní figura Žlebských z Lichtenburka se od ostatních Lichtenburských větví nijak nelišila.[22] V erbu Lichtenburkové nosili zkřížené ostrve o šesti sucích ve zlatém štítu. V klenotu měli kapra na pavím ocase (kytě), který je v celém lichtenburském rodě poprvé doložen až roku 1302 na pečeti Václava Žlebského z Lichtenburka, ačkoli podle Dalimilovy kroniky kapra do erbu získal už v roce 1257 Václavův dědeček Smil z Lichtenburka.[23]

 
Pečeť Václava Žlebského z Lichtenburka

Dochovalo se celkem 9 pečetí příslušníků rodu Žlebských z Lichtenburka, které byly celkem 5 typů. Po Václavovi Žlebském z Lichtenburka se dochoval pouze jeden typ pečetě, a to z let 1302, 1307, 1310 a dále z let 1314 a 1322, kdy byl Václav již po smrti a jeho pečetidlo využívala jeho matka Matylda. Tato pečeť byla okrouhlá s průměrem 51 milimetrů. V poli měla gotický štít se zkříženými ostrvemi a kbelcovým helmem. V klenotu se nacházela paví kyta přeložená rybou. Na pečeti gotickou majuskulí stál opis +S. WENZESLAI.LVChTenBVRC. V roce 1310 pečetil také Václavův mladší bratr Smil III. z Lichtenburka, jehož jediná dochovaná pečeť byla okrouhlá s průměrem 26 milimetrů a v poli měla gotický štít, v němž se nacházely zkřížené ostrve. Stál na ní opis +S.ZMILOnIS. DE. LVCHTENBVRC. Pečetě Václavova syna Hynka Žlebského z Lichtenburka se dochovaly z let 1327, 1329 a 1345 a všechny tři byly originální. Pečeť z roku 1327 byla okrouhlá s průměrem 29 milimetrů a v poli měla gotický štít, v němž byly zkřížené ostrve a jenž měl kbelcový helm. V klenotu se nacházela ryba. Na pečeti bylo napsáno +.S.h.InCOnE.SLEWEIn. Další Hynkova pečeť z roku 1329 byla také okrouhlá s průměrem 26 milimetrů a v poli měla hrncový helm s přikryvadly z profilu, v jehož klenotu byla kyta přeložená rybou. Stál na ní opis + S. hInCOnIS.DE.LVChTENBVRCh. Poslední zachovalá Hynkova pečeť z roku 1345 byl také okrouhlá. V poli měla gotický štít skloněný vpravo a helm s přikryvadly. V klenotu se nalézala vysoká kyta přeložená rybou. V poli byly podle Augusta Sedláčka také sepjaté ruce a písmeno C. Stál na ní opis +S HINCOnIS D ZLEBEn.[24]

RodokmenEditovat

 
 
 
 
Jindřich z Lichtenburka
 
 
Matylda ze Žleb
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Anežka
 
 
Václav Žlebský z Lichtenburka
 
 
 
 
Smil III. z Lichtenburka
 
 
 
 
 
 
Čeněk Žlebský z Ronovce
 
 
Anežka
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Neznámá jeptiška v Pohledu
 
 
 
 
Hynek Žlebský z Lichtenburka
 
 
Anežka z Landštejna
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Henslin z Třemšína
 
 
Markéta z Lichtenburka
 
 
Eliška z Lichtenburka
 
 
Boček z Kunštátu a Poděbrad
 
 
Anežka z Lichtenburka
 
 
Mikuláš I. Malý
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Páni z Kunštátu a Poděbrad
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Piastovská minsterberská knížata
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 118, 192−194. [dále jen Lichtenburkové]. 
  2. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296−1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 73−93. 
  3. Lichtenburkové, s. 193.
  4. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. S. 54−148. 
  5. Lichtenburkové, s. 194−195.
  6. Lichtenburkové, s. 195.
  7. Lichtenburkové, 195−196.
  8. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. S. 2−3. 
  9. MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady I. Praha: Odeon, 1972. S. 350. 
  10. Lichtenburkové, s. 197−199, 446.
  11. PLAČEK, Miroslav; FUTÁK, Peter. Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Praha: Lidové noviny, 2006. 705 s. ISBN 80-7106-683-4. S. 334. 
  12. Lichtenburkové, s. 198−199.
  13. JASIŃSKI, Kazimierz. Rodowód Piastów Ślaskich. Tom 2, Piastowie świdniccy, ziebiccy, głosowscy, źaganscy i oleśniccy. Wrocław: Zakł. Narod. im. Ossolińskich, 1975. 223 s. S. 51. (polsky) 
  14. Lichtenburkové, s. 199.
  15. BLÁHOVÁ, Marie. Dějiny panství Žleby (od počátku do roku 1634). Hradec Králové, 2015. 117 s. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Zdeněk Beran. s. 11−13. [dále jen Dějiny panství]. Dostupné online.
  16. Lichtenburkové, s. 201.
  17. Dějiny panství, s. 16−17.
  18. SOMER, Tomáš. Smil, z Boží milosti pán z Lichtenburka. Dějiny osobnosti, osobnost v dějinách. Olomouc, 2012. 258 s. Disertační práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra historie. Vedoucí práce David Papajík. s. 102−104 a 109−118. Dostupné online.
  19. Dějiny panství, s. 10−12.
  20. Lichtenburkové, s. 97−98.
  21. Lichtenburkové, s. 195−198.
  22. PÁTKOVÁ, Hana. Exkurz 2 Poznámky k heraldice a sfragistice pánů z Lichtenburka. In: URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-579-X. S. 374.
  23. PELANT, Jan. Erby české, moravské a slezské šlechty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013. 624 s. ISBN 978-80-7422-254-2. S. 256. 
  24. Poznámky k heraldice, s. 377−381.

LiteraturaEditovat

  • BLÁHOVÁ, Marie. Dějiny panství Žleby (od počátku do roku 1634). Hradec Králové, 2015. 117 s. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Zdeněk Beran. Dostupné online.
  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
  • KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998. 361 s. ISBN 80-204-0753-7. 
  • PÁRYSOVÁ, Františka. Moc a sláva zkřížených ostrví. Kariéra Ronovců v době lucemburské. Praha, 2008. 181 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Lenka Bobková. Dostupné online.
  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316–1378). 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1980. 721 s. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296−1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II/3. Karel IV. Otec a syn 1333–1346. Praha: Jan Laichter, 1946. 535 s. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II/4. Karel IV. Za císařskou korunou 1346–1355. Praha: Jan Laichter, 1948. 437 s. 
  • URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-579-X. 
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6.