Čeněk Žlebský z Ronovce

český šlechtic

Čeněk Žlebský z Ronovce (kolem 1295 – mezi 1310 a 1314) byl český šlechtic z žlebské větve rodu Lichtenburků, syn Jindřicha z Lichtenburka a přívrženec českého krále Jindřicha Korutanského.

Čeněk Žlebský z Ronovce
Narození1295
Úmrtí14. století
ChoťAnežka
RodičeJindřich z Lichtenburka a Matylda ze Žleb
RodŽlebští z Lichtenburka
PříbuzníHynek Krušina I. z Lichtenburka, Smil III. z Lichtenburka a Václav Žlebský z Lichtenburka (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

 
Pečeť Čeňkova staršího bratra Václava Žlebského z Lichtenburka

Čeněk Žlebský z Ronovce se narodil jako syn předního českého šlechtice Jindřicha z Lichtenburka a jeho manželky Matyldy ze Žleb kolem roku 1295. Měl starší bratry Hynka Krušina I. z Lichtenburka, Václava Žlebského z Lichtenburka a Smila III. z Lichtenburka. Poté, co si s nimi na počátku 14. století rozdělil majetek, zůstal mu hrad Ronovec s městečkem Bělou. V pramenech se Čeněk objevoval pouze v březnu 1310, kdy s bratry figuroval na listině svého strýce Rajmunda z Lichtenburka, která povolovala městu Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) si vystavět kamenné hradby.[1]

Čeněk i jeho bratři se politicky přidržovali svého strýce Oldřicha z Lichtenburka.[2] Spolu s Oldřichem byl Václav i se svými bratry velkým přívržencem českého krále Jindřicha Korutanského.[3] V červenci 1310 byl Václav přítomen u složení přísahy věrnosti svým strýcem Oldřicha a jeho synem Jindřichem králi Jindřichu Korutanskému.[4] Jindřich Korutanský byl však ještě téhož roku nakonec poražen a vyhnán z Čech Janem Lucemburským, jenž se následně stal novým českým králem.[5] Po roku 1310 se Čeněk vytratil z pramenů a v roce 1314 již byl prokazatelně po smrti. Podle pramenů zemřel na poranění šípem při válce s Rakouskem. Zřejmě se jednalo o menší a soukromou pohraniční válku, ve které mohl pomáhat svým moravským příbuzným Bítovským z Lichtenburka. Protože jeho manželství s jistou Anežkou zůstalo bezdětné, Čeňkovy statky zdědil jeho synovec Hynek Žlebský z Lichtenburka.[6]

MajetekEditovat

 
Zřícenina hradu Ronovce

Po smrti Čeňkova otce Jindřicha z Lichtenburka si Lichtenburkové roku 1296 rozdělili své panství. Dosud totiž žili v majetkovém nedílu. Čeněk se svými bratry z lichtenburského panství získal polovinu Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) s jeho doly, hrad Ronovec s městem Bělou, žlebské panství a území v Dolním Poohří). K dalšímu dělení majetku mezi syny Jindřicha z Lichtenburka došlo nejpozději do pěti let, když dospěl Čeňkův starší bratr Václav. Čeňkovi po tomto druhém dělení zůstaly pouze městečko Bělá a hrad Ronovec, ke kterému patřila Dolní Krupá, Čachotín, Horní Krupá, Rozsochatec, Cibotín a Kojetín, u kterého se patrně naházely štoly na dolování stříbra. Cibotín Čeněk však před smrtí daroval pohledskému klášteru. Čeněk měl malý podíl zřejmě i na lichtenburském panství na Havlíčkobrodsku, což byla díky místním stříbrným dolům neobyčejně výnosná oblast. Centrum jejich dominia v této lokalitě tvořilo město Brod (dnešní Havlíčkův Brod). Ke Brodu patřila řada vesnic a soustava dvorů a mlýnů. Těžilo se zde především v povodí potoků Šlapanky a Žabince, kde se štoly nacházely u Petrkova, Svatého Kříže a Vysoké. I přestože hornictví v okolí Brodu mělo vlastní správu překrývající se s městskou správou, výtěžek z těchto dolů si nárokovali Lichtenburkové, ačkoli kontrolu nad všemi doly měl mít formou horního regálu král. Ložiska stříbra se však za Čeňkova života postupně vyčerpávala.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 192–193. 
  2. Lichtenburkové, s. 193.
  3. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 73–93. 
  4. Lichtenburkové, s. 194.
  5. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. S. 54–148. 
  6. Lichtenburkové, s. 194–195, 501.
  7. Lichtenburkové, s. 81–93, 97–98, 193.

LiteraturaEditovat