Wikipedista:Funas59/Pískoviště

Kribelum

Kribelum – Cedivka podkorní

Kribelum (lat. cribellum) je struktura na zadečku některých skupin pavouků je součástí jejich snovacího aparátu. Obecně se tímto slovem označují jemně perforované části těl různých živočichů (cribellum = sítko). Česká jména čeledí cedivek a cediveček vznikla podle podobnosti kribela se sítkem, tedy cedníčkem.

Popis a funkce

Kribelum je umístěné na místě předního středního páru snovacích bradavek, tento pár kribelátním pavoukům chybí a je nahrazen právě kribelem. Je to příčná destička, někdy rozdělená na dvě, opatřená velkým množstvím mikroskopických vývodů jednobuněčných kribelových žláz. Počet žláz na kribelu se počítá na stovky až desetitisíce. Ty produkují ultrajemná vlákna, nazývaná kribelové vlášení. Tloušťka vláken produkovaných kribelem je asi 500x menší než tloušťka běžných pavoučích vláken a dosahuje asi 15 – 30 nm (nanometrů tj. 0,000 015 – 0,000 030 mm). Tato vlákna pavouk vyčesává hřebínkovitým útvarem na čtvrtém páru nohou zvaným kalamistrum. Při vyčesávání je kribelové vlášení nanášeno na běžná nosná vlákna pavučiny. Pavučina opatřená kribelovým vlášením má modravý nádech. Kribelové vlášení významně zvyšuje přilnavost pavučiny k povrchovým strukturám hmyzu, to je způsobeno zejména působením Van der Waalsových sil (statické elektřiny), které na ultrajemnou strukturu působí velice silně. Výhodou kribelového vlášení je i to, že na rozdíl od lepivých kapiček, jaké vytváří např. křižáci, nevysychá a neztrácí svoji lapací schopnost. Pavouk je tedy nemusí tak často obnovovat.

U některých dospělých samců v posledním instaru kribelum (i kalamistrum) zaniká a vypadá jako kolulus.

Kalamistrum a kolulus

Kalamistrum

Kalamistrum je útvar podobný hřebínku na metatarzu 4. páru noh. Je tvořeno řadou stejně dlouhých a stejně prohnutých brv. Pavouk vyčesává kribelové vlášení střídavě oběma nohama a přitlačuje je na nosná vlákna za použití vláken z malých ampulovitých žláz ze zadních středních bradavek. Kalamistrum mají pouze pavouci, kteří mají kribelum.

Kolulus je čípkovitý útvar některých pavouků, umístěný na místě kribela. Jeho funkce není objasněna. Mezi arachnology převládá názor, že kolulus vzniká druhotně zánikem kribela, ale některé studie na základě ontogeneze ranných instarů, usuzují na to, že prvotně vznikl kolulus přeměnou z prvního středního páru snovacích bradavek a teprve druhotně vzniklo na místě kolulu kribelum.

Kribelum u různých skupin pavouků

Řád pavouků se dělí na tři podřády.

Sklípkoši

jsou vývojově nejstarší skupinou pavouků, mají snovací aparát složený nejčastěji ze čtyř párů snovacích bradavek (někteří mají i nepárové bradavky), ale kribelum u nich chybí. Nevyskytují se v ČR.

Sklípkani

jsou vývojově mladší než sklípkoši a chybí jim přední střední bradavky. Sklípkani mají nejvýše tři páry snovacích bradavek a nemají kribelum. V ČR jsou zastoupeni čeledí sklípkánků.

Dvouplicní

jsou nejmladším podřádem pavouků, mají nejvýše tři páry snovacích bradavek přední střední pár bývá u některých nahrazen kribelem, nebo kolulem.

Podle toho zda mají kribelum se celý podřád dělí na pavouky kribelátní a ekribelátní. Některé čeledě dvouplicních jsou převážně kribelátní a ostatní jsou ekribelátní, ovšem v jejich rámci existují vyjímky u druhů i rodů.

V ČR mají kribelum pavouci těchto čeledí: cedivky, cedivečky, teplomilové, pakřižáci a stepníci.

---------------------------------------------------------------------------- == Pokoutníkovití

Pokoutníkovití (Agelenidae) je čeleď pavouků. Celosvětově zahrnuje 1387 druhů, v 96 rodech. Pokoutníkovití jsou rozšířeni po celém světě. V Česku žije 13 druhů, v osmi rodech.

Popis

Jedná se o poměrně velké pavouky měří od 5 do 18 mm a jsou tak jedněmi z našich největších pavouků. Jejich významným rozpoznávacím znakem je tvar zadních snovacích bradavek, které jsou vždy dvoučlánkové a mnohem delší než přední snovací bradavky. Hlavohruď je mohutná, vpředu zúžená a téměř stejně velká jako zadeček, většinou hnědá. Krátká a mohutná klepítka mají kondylus. Oči ve dvou řadách po čtyřech. Nohy dlouhé a chlupaté. Na tarzálních článcích je přítomná řada trichobotrií (chloupky schopné vnímat zvukové vibrace), které směrem ke konci nohy nabírají na délce. Noha zakončena třemi drápky. Tělo je porostlé peříčkovitými (plumózními) chloupky. Zadeček je vejčitý většinou tmavě šedý či hnědý s výraznou skobovitou kresbou. Pokoutníci nemají kribelum na jeho místě je kolulus. Tomuto obecnému popisu pokoutníkovitých částečně odporují dva rody. Pavouci rodů Coleotes a Inermocoelotes mají krátké nohy, žijí v úzký pavučinových rourkách v zemi a odlišují se i jinak, například péčí o mláďata.

Biologie

Pokoutníci tkají někdy i dost rozlehlé vodorovné sítě ve tvaru nepravidelné nálevky, zakončené pavučinovou rourkou. Pavučina neobsahuje lep a pavouk vždy pobíhá po její horní straně. To je také jedním z rozpoznávacích znaků této čeledě. Tato pavučina je vícevrstevná, na rozdíl od křižáků nemusí každý den síť obnovovat, ale stále ji zdokonaluje, takže starší sítě mají mnoho vrstev, které kořisti znesnadňují útěk. Jakmile se v síti objeví kořist, pokoutník, který číhá v ústí rourky, na ni okamžitě zaútočí, případně kolem ní nejprve obíhá a opřádá ji pavučinou. Usmrcenou kořist si odnese do pavučinové rourky. V této rource probíhá i kopulace a bývá zde zavěšován kokon s vajíčky. Rourka je oboustranně otevřená, což pavoukovi usnadňuje útěk v případě nebezpečí.

V přírodě se vyskytují prakticky ve všech biotopech od nížin až po horské oblasti. Žijí pod kůrou ve štěrbinách skal v suti, na kamenech. Často žijí synantropně ve sklepích, na půdách, v hospodářských stavbách a lidských obydlích.

Pavouci rodů Coleotes a Inermocoelotes obývají výhradně lesní biotopy, kde staví pavučinové rourky v zemi u jejichž nálevkovitého ústí číhají na kořist. Rourka bývá poměrně úzká asi 1 cm v průměru a dlouhá až 10 cm a rozšiřuje se na povrchu do nálevky, opatřené rozbíhajícími se vlákny, na kterých se zachytí procházející kořist.

Seznam rodů a druhů čeledi Pokoutníkovití (Agelenidae)

Seznam uvádí pouze druhy žijící v ČR (podle Kůrka a kol.)

Agelena – Pokoutník

Ve světě 44, u nás 1 druh

• Agelena labyrinthica (Clerk, 1757) – Pokoutník nálevkovitý – na lesních okajích a světlinách staví velké sítě, u nás hojný
  

Allagelena – Pokoutník

Ve světě 9 druhů, u nás jediný

• Allagelena gracilens (C.L.Koch, 1841) – Pokoutník štíhlý –na vyšší vegetaci nížin a středních poloh, u nás hojný

Coelotes – Punčoškář

Ve světě 167, u nás 2 druhy

• Coelotes atropos (Walckenaer, 1830) – Punčoškář horský – horský druh, žije v lesích, u nás vzácný
• Coelotes terrestris (Wider, 1834) – Punčoškář zemní – žije v lesích od nížin až po hory, velmi hojný

Eratigena – Pokoutník

Ve světě 38, unás 2 druhy

• Eratigena agrestis (Walckenaer, 1802) – Pokoutník stepní – na otevřených biotopech, u nás nepříliš hojný
• Eratigena atrica (C.L.Koch, 1843) – Pokoutník tmavý – velký pavouk, často v budovách, hojný

Histopona – Pokoutník

Ve světě 23, u nás jeden druh

• Histopona torpida (C.L.Koch, 1837) – Pokoutník hajní – v nepříliš vlhkých lesí, původně evropský druh, u nás velmi hojný

Inermocoelotes – punčoškář

Rod žije pouze v Evropě – 15 druhů u nás jeden

• Inermocoelotes inermis (L. Koch, 1855) – Punčoškář lesní – ve všech typech lesů od nížin až po hory, u nás velmi hojný.

Tegenaria – Pokoutník

Ve světě 121, u nás 4 druhy

• Tegenaria campestris (C.L.Koch, 1834) – Pokoutník polní – listnaté lesy nížin a středních poloh, nepříliš hojný
• Tegenaria domestica (Clerck, 1757) – Pokoutník domácí – většinou na synantropních stanovištích, u nás nehojný
• Tegenaria ferruginae (Panzer, 1804) – Pokoutník stájový – zejména v budovách, evropský druh, u nás velmi hojný
• Tegenaria silvestris (L.Koch, 1872) – Pokutník lesní – v lesích, na sutích, v lomech, u nás hojný
  

Textrix – pokoutník

Ve světě 6 druhů, u nás jediný

• Textrix denticulata (Olivier, 1789) – Pokoutník ocasatý – teplomilný, ve skalách, sutích a okrajích lesa, nepříliš hojný

Galerie

• 
  Pokoutník nálevkovitý
• 
  Pokoutník štíhlý
• 
  punčoškář horský
• 
  Punčoškář zemní
• 
  Pokoutník tmavý – dobře viditelné snovací bradavky
• 
  Pokoutník stájový
• 
  Pokoutník lesní
• 
  Pokoutník ocasatý, samec

---

Cedivkovití

Cedivkovití (Amaurobiidae) jsou celosvětově rozšířenou čeledí pavouků. Ve světě žije v 50 rodech celkem 288 druhů. V ČR žije 5 druhů ve dvou rodech.

Popis

Poměrně velcí tmavě zbarvení pavouci, Hlavohruď je vpředu rozšířená se dvěma řadami očí, zadní řada prohnutá dozadu. Mohutné chelicery. Nohy jsou krátké a robustní, čtvrtý pár nohou je na metatarzu opatřen kalamistrem, k vyčesávání kribelového vlášení. Zadeček je hnědý nebo nenápadně šedý s kresbou. Před snovacími bradavkami je kribelum, snovací orgán, jakési sítko, kterým pavouk tvoří velmi jemné kribelové vlášení. Kribelum – tedy sítko dalo také cedivkovitým ( i cedivečkovitým) jejich český název.

Biologie

Cedivkovití žijí v hnízdě, pavučinové rource, ve škvírách mezi kameny, v půdě, pod kůrou, ale i v domech a sklepích. Upřednostňují tmavá vlhká místa. Pavučinová rourka má podobu trychtýře, u vchodu je opatřena kribelovým vlášením a signálními vlákny vedoucími dovnitř. Kribelové vlášení je vysoce adhezivní typ pavučiny sloužící k polapení kořisti – drobný hmyz, či jiní bezobratlí se zachytí na kribelovém vlášení za chloupky, nebo drápky na svých nohou.

Ve hnízdě samice upřede bílý kokon, který tu hlídá a také tu pečuje o mláďata. Ta jsou poměrně velká a dlouho zůstávají v hnízdě. Matka je někdy krmí a někdy se také stává jejich první kořistí.

Seznam rodů a druhů čeledi Cedivkovití (Amaurobiidae)

Kompletní seznam všech rodů a druhů čeledi Amaurobiidae uvádí World Spider Catalog.

V České republice žijí dva rody čeledi Cedivkovití (podle Kůrka a kol. a podle World Spider Catalog)

Amaurobius – cedivka

Ve světě 67 druhů v ČR 4

Amaurobius erberi (Keyserling, 1863) – Cedivka Erberova

8 – 11 mm, hlavohruď rezavohnědá, zadeček šedohnědý se žlutavou kresbou, nohy rezavohnědé. U nás na lesostepích, jen místně.

Amaurobius fenestralis (Strom, 1769) – Cedivka podkorní

7 – 10 mm, hlavohruď žlutá až hnědá, zadeček černý se žlutavými skvrnami, nohy žlutavé s tmavými prstenci. U nás v lesích pod kůrou a v dutinách, hojná na celém území.

Amaurobius ferox (Walckenaer, 1830) – Cedivka domovní

11 – 16 mm, hlavohruď a nohy tmavé červenohnědé, zadeček šedočerný se žlutou kresbou. U nás na synantropních stanovištích hojná, v přírodě jen v teplejších oblastech.

Amaurobius jugorum (L. Koch, 1868) – Cedivka hajní

13 – 15 mm, hlavohruď a nohy červenohnědé, zadeček hnědočerný se žlutavou kresbou. U nás na teplých lesostepích a okrajích lesa, nepříliš hojný.

Callobius – cedivka

Ve světě 34 druhů u nás 1

Callobius claustrarius (Hahn, 1833) – Cedivka lesní

9 – 12 mm, hlavohruď a nohy červenohnědé, zadeček šedivý se žlutavými skvrnami. Ve vlhkých stinných lesích. U nás hojný v horách, v nížinách chybí.

Rody a druhy, které byly nedávno z čeledě Cedivkovití vyřazeny

---

Pro úplnost uvádím dva rody ( tři druhy) které byly z této čeledi vyřazeny, ale ve starší literatuře je můžete najít mezi cedivkovitými. Důvodem je i to, že se jedná o hojné a dobře známé druhy.

Buchar a kol. uvádí v roce 1998, že rody Punčoškář byly přeřazeny z čeledě Pokoutníkovitých do čeledě Cedivkovitých a jejich česká rodová jména Pokoutník byla změněna na Punčoškář. Následně Kůrka a kol. v roce 2015 už uvádí tyto rody v čeledi Pokoutníkovitých, obojí s odkazem na aktuální stav výzkumu. Tito pavouci nemají kribelum.

Dnes ( 2023) tyto rody patří do čeledě Pokoutníkovitých – Agelenidae. Podle Kůrka a kol.

Coelotes – punčoškář

Ve světě 167 u nás 2 druhy

Coelotes atropos (Walckenaer, 1830) – Punčoškář horský

10 – 12 mm, hlavohruď a nohy tmavé červenohnědé, zadeček šedohnědý s nevýraznou kresbou. Horský druh žije v lesích v pavučinové rource s nálevkovitým zakončením. U nás vzácný.

Coelotes terrestris (Wider, 1834) – Punčoškář zemní

11 – 14 mm, hlavohruď tmavě hnědá, zadeček tmavě šedý, nohy červenohnědé. Žije v lesích od nížin až po hory ( kromě lužních), spřádá pavučinovou rourku s nálevkovitým ústím o velikosti asi 5 cm v průměru, rourka je dlouhá asi 10 cm a má průměr asi 1 cm. V hnízdě samice pečuje o mláďata a krmí je natrávenou stravou. Pouze Evropský druh, u nás velmi hojný.

Inermocoelotes – punčoškář

Rod žije pouze v Evropě – 15 druhů u nás jeden

Inermocoelotes inermis (L. Koch, 1855) – Punčoškář lesní

7 – 12 mm, hlavohruď hnědá, zadeček tmavošedý s nevýraznými skobovitými linkami, nohy červenohnědé. V opadance, pod kameny a v mechu ve všech typech lesů od nížin až po hory. U nás velmi hojný.

pro kterou je hlavním rozpoznávacím znakem přítomnost tzv. kribela. Kribelum je snovací orgán, který připomíná miniaturní sítko, přes jehož otvůrky dochází k „cezení“ pavučinové hmoty, která tuhne ve velmi jemné kribelové vlášení.

Cedivky si budují charakteristické podzemní úkryty – pavučinové „punčošky“. Při procházce lesem nelze často přehlédnout množství otvůrků vedoucích do země, které jsou zhruba 1 cm široké a vypředené pavučinou. K otvorům vedou detekční vlákna, která, pokud se jich dotkne kořist, poskytují pavoukovi signál k útoku.

Zástupci

• Punčoškář zemní (Coelotes terrestris)
• Cedivka lesní (Callobius claustrarius)
• Cedivka podkorní (Amaurobius fenestralis)
• Cedivka domovní (Amaurobius ferox)

Lokomotivní parní kotel

Parní kotel lokomotivy z roku 1930 – Berlín

Lokomotivní parní kotel je speciálním druhem parního kotle. Jeho hlavní funkcí je výroba dostatečného množství páry pro pohon parního stroje a ostatních zařízení nezbytných pro provoz lokomotivy. K tomu využívá spalování fosilních paliv, nejčastěji černého uhlí, ale i mazutu či jiných topných olejů, koksu, dřeva, nebo uhlí nižší kvality. Z konstrukčního hlediska se jedná o kombinovaný parní kotel, tedy kombinaci skříňového kotle, kotle žárotrubného, u nejstarších typů také kotle plamencového, přehřívače, dýmnice a dalších částí, které slouží k zabezpečení všech jeho funkcí.

Historie

První lokomotivy měly kotle jednoduché, válcového, nebo kulového tvaru pod kterými se topilo v ohništi dřevem nebo uhlím a spaliny odcházely do vysokého komína s přirozeným tahem. První funkční Trevithickova lokomotiva měla uvnitř kotle umístěný i parní stroj. Kotle byly většinou ležaté, tedy v uspořádání podobném pozdějším lokomotivám, zejména ve Spojených státech amerických se však stavěly často kotle stojaté.

Kotle prvních Stephensonových lokomotiv byly plamencového typu s topeništěm za kotlem. Spaliny procházely z topeniště plamencem do komína. Plamenec je široká žárová trubka procházející kotlem a obklopená kotlovou vodou.

Francouzský konstruktér Marc Seguin ve dvacátých letech 18. století nahradil plamenec větším počtem žárových trubek o malém průměru a výrazně tak zvýšil výhřevnou plochu parního kotle. Protože žárové trubky kladou spalinám větší odpor, zavedl výfukovou páru z parních válců do komína a vytvořil tak umělý tah. Toto uspořádání měla i známá lokomotiva Rocket. Lokomotiva ,na jejíž konstrukci se pravděpodobně podíleli George Stephenson a jeho syn Robert, měla kromě trubkového kotle a umělého tahu spalin i dvojitý plášť topeniště a stala se tak vzorem dalším moderním lokomotivám.

První lokomotivy používaly pro napájení kotle pístová čerpadla, poháněná mechanicky a ta byla funkční pouze během jízdy. V padesátých letech devatenáctého století vynalezl Francouz Henri Giffard parní injektor pro napájení parního kotle, který pracuje nezávisle. Od začátku dvacátého století byly do parních kotlů montovány nejprve sušiče páry (s poměrně malou účinností), které byly nahrazovány přehřívači. Tzv. Schmidtův přehřívač zvýšil účinnost kotle a snížil spotřebu paliva o více než 30%.

V průběhu dvacátého století byla hospodárnost a účinnost parních kotlů stále zvyšována. S tím jak se zvyšoval požadavek na výkon lokomotiv, zvětšoval se i parní kotel. Docházelo ke zlepšení spalovacího procesu, použitím vyzděné klenby v topeništi. Lepší konstrukce dyšny a předehřívání napájecí vody (např. napájecí injektor typu Metcalf) se zlepšila účinnost parního kotle i parního stroje. Instalace varníků či varných trubek se zvýšila výhřevná plocha kotle. Zvyšoval se také tlak v kotli.

Konstrukce lokomotivního parního kotle

Další části článku se věnují kotlům lokomotiv, provozovaných ČSD během 20. století. Nezmiňují kotle na kapalná paliva (u ČSD řada 555.3 – Mazutka), kotle parních vozů (u ČSD M 124.0 – Komárek), kotel Brotanův, ( u ČSD ho měly některé maďarské a rakouské lokomotivy), kotle bezohňových akumulačních lokomotiv a jiné.

Lokomotivní parní kotel je kombinovaný parní kotel, je největší a dominantní částí parních lokomotiv. Jeho velikost je dána potřebou zajistit dostatečné množství páry pro parní stroj lokomotivy, účinnost parního stroje je totiž velmi nízká ( asi 8 – 15%) a tak kotel musí dodat asi 7 – 10 krát více páry, než je skutečný výkon lokomotivy. Pára se vyrábí ohřevem vody a její parametry jsou dány tlakem a teplotou. Kotel vyrábí nejprve sytou páru ( o teplotě varu za daného tlaku), a tu dále suší nebo, jako u novějších kotlů přehřívá a vyrábí tak páru přehřátou. Přehřátá pára má několik výhod proti páře syté: nekondenzuje při průchodu parním strojem, neochlazuje se tolik při průchodu potrubím, ale hlavně má vyšší obsah tepelné energie, kterou při expanzi v parním stroji přemění na mechanickou práci a tím významně zvyšuje výkon a tepelnou účinnost parní lokomotivy. Tlak dodávané páry se během dvacátého století postupně zvyšoval ( vyšší tlak páry znamená vyšší výkon a vyšší účinnost), nejprve byl u nejstarších lokomotiv ČSD asi 10 až 13 barů (1,0 až 1,3 MPa), u novějších lokomotiv dosahuje 14 až 18 barů, tj. 1,4 až 1,8 MPa. Novější stroje se sdruženým parním stroje měly tlak až 20 barů tedy 2,0 MPa.

Materiálem pro výrobu kotlů byla nejprve měď, která měla vyhovující kvalitu, ale byla poměrně drahá. S tím jak se zlepšovala kvalita vyráběné oceli a zároveň se, díky její velkovýrobě, snižovala cena, byla ocel stále více používána k výrobě lokomotivních kotlů. Od prvních desetiletí 20. století jsou nově vyráběné kotle lokomotiv výhradně ocelové.

Části lokomotivního parního kotle

Skříňový kotel

Skříňový kotel je zadní částí celé sestavy lokomotivního kotle. Vzadu zasahuje do prostoru budky strojvůdce tzv. dveřnicí opatřenou topnými dvířky. Dole je stěna ukončena nožním rámem a nahoře přechází plynule do stropní části, která je zaoblena a navazuje na válcový kotel. Stěny skříňového kotle se nazývají postranice a stejně jako stropní část navazují na válcový kotel. Všechny stěny skříňového kotle jsou dvouplášťové a prostor mezi stěnami je zaplněn kotelní vodou o vysokém tlaku. Dvojité stěny skříňového kotle proto musí být zajištěny rozpěrkami (svorníky) , které zajišťují správnou vzdálenost mezi oběma plášti kotlové stěny. Rozpěrky jsou ocelové svorníky (u měděných kotlů měděné) o průměru asi 2 cm, speciální konstrukce, které jsou do dvojité stěny kotle našroubovány, nanýtovány či zavařeny (většinou kombinace dvou metod spojování). Vzdálenost mezi jednotlivými rozpěrkami je asi 10 cm. Nad stropem topeniště musí být udržována určitá minimální hladina vody, aby nedošlo k tomu, že strop topeniště nebude dostatečně chlazen, pak by mohlo dojít k jeho přehřátí a poškození.

Rošt a popelník

Spodní stranu skříňového kotle tvoří rošt. Je přišroubován, nebo nanýtován na nožní rám, a zasahuje až k zadní trubkovnici válcového kotle. Rošt je ocelový nebo litinový a je mírně skloněn dopředu, u modernějších roštů jsou roštnice pohyblivé a umožňují natřásání vrstvy hořícího paliva a průběžné odstranění popela. přední část roštů bývá sklopná a usnadňuje odstranění větších kusů popela nebo vysypání celého obsahu topeniště (při odstavení kotle nebo při mimořádných událostech). Pod roštem je plechový popelník. Do něj padá popel. Na stěnách popelníku jsou vzduchové klapky pro regulaci množství vzduchu přicházejícího do kotle. Žhavý popel v popelníku je zkrápěn vodou od tzv. stříkacího injektoru.

Klenutí

Od začátku dvacátého století jsou do skříňového kotle vyzdívána šamotová žáruvzdorná klenutí. Klenutí začíná na spodní straně zadní trubkovnice a zasahuje šikmo nahoru do topeniště. Jeho účelem je prodloužit cestu spalin topeništěm, kdy dojde k lepšímu prohořívání a dokonalejšímu spálení paliva. Také odstíní trubkovnici válcového kotle od přímého ohně topeniště a zmenší účinky teplotních výkyvů při otevření přikládacích dvířek na válcový kotel.

Varné trubky a varníky

Po druhé světové válce byly do topeniště montovány varné trubky nebo varníky. Varná trubka je ocelová trubka o průměru asi 100 mm, která spojuje spodní část válcového kotle s horní částí dveřnice skříňového kotle, je naplněna kotlovou vodou a tak napomáhá intenzivnímu varu v topeništi, kde je tok tepla největší. Varník je obdobné zařízení, ale jeho tvar se rozšiřuje do jakéhosi sifonu, či nálevky a je napojen na strop topeniště. Protože jsou jeho stěny částečně ploché musí být vyztužen rozpěrkami stejně jako stěny skříňového kotle. Do topeniště bývají obvykle montovány 2 – 3 varné trubky či varníky. Významně zvyšují topnou plochu kotle a zvyšují účinnost kotle a tím snižují spotřebu paliva. Modernější lokomotivy mají prostor mezi varníkem s klenbou a trubkovnicí válcového kotle prodloužen o tzv. spalovací komoru, kde dochází k lepšímu dohořívání spalin ještě před vstupem do trubek válcového kotle.

• 
  Řez skříňovým kotlem, dvojité stěny s rozpěrkami, dvířka, dole rošt
• 
  Skříňový kotel s klenbou a varníkem
• 
  Ruční přikládání do kotle, pneumaticky ovládaná dvířka typu Butterfly
• 
  Pohled do topeniště, nahoře je vidět šamotová klenba

Válcový kotel

Válcový kotel navazuje na skříňový kotel s topeništěm zadní trubkovnicí a vpředu je ohraničen přední trubkovnicí. U největších lokomotiv ČSD má kotel průměr asi 1,9 m a délku více než 5 m. Je vyroben z ocelových plechů odpovídající tloušťky, které jsou skrouženy do tvaru válců tzv. kotlových kroužků. Válcový kotel je sestaven ze 2 – 3 kotlových kroužků, které jsou snýtovány a/nebo svařeny, další kotlový kroužek pak obsahuje dýmnici. Válcový kotel obsahuje několik desítek žárových a kouřových trubek, které jsou zaválcovány či zavařeny mezi oběma trubkovnicemi. Kotlové trubky jsou bezešvé trubky z houževnatého materiálu zaručené kvality a stejně jako celá konstrukce kotle musí odolávat kotlovému tlaku a zvýšené teplotě. Žárové trubky mají menší průměr, je jich více a jsou obvykle umístěny níže ve válcovém kotli. Nad nimi je menší počet kouřových trubek o větším průměru (do kouřovek jsou umístěny trubky přehřívače). Trubkami proudí horké spaliny z topeniště a předávají teplo kotlové vodě, ta zaplňuje celý prostor válcového kotle kolem trubek. Hladina vody musí být výše než je horní řada trubek, aby nedošlo k jejich poškození.

Parojem

Ve válcovém kotli dochází k bouřlivému varu vody a pára se shromažďuje nahoře pod stropem kotle. Pára sebou strhává při varu velké množství kapiček vody. Aby nedocházelo ke strhávání vody do parního stroje, nebo přehřívače, je na válcovém kotli instalován parojem. Parojem (také parní dóm) je nástavec na nejvyšším místě válcového kotle, který zvětšuje objem parní části kotle a pomocí vestavby sít, nebo různých labyrintů je z páry oddělována kapalná voda, která teče zpět do kotle. Parojem je namontován co nejdále od topeniště, tedy v místech kde vývin páry není už tak bouřlivý. Některé lokomotivy mají dva parojemy propojené trubkou. Z parojemu je odebírána pára pomocí regulátoru. Regulátor umožňuje regulovat množství odebírané páry buď šoupátkem nebo nověji ventilovým regulátorem (ventilové regulátory byly u některých lokomotiv montovány až za přehřívače páry – tato konstrukce se však příliš neosvědčila). Regulátor ovládá strojvedoucí pomocí táhla vedeného vnějškem kotle, u některých lokomotiv (např. řada 555) pomocí hřídele vedené vnitřkem kotle.

Čistič napájecí vody a odkalení

Další nástavbou na temeni kotle je u novějších lokomotiv čistič napájecí vody. Napájecí voda, odebíraná většinou bez úpravy z vodovodů nebo jiných vodních zdrojů, obsahuje značné množství rozpuštěných látek (tvrdost vody), které při varu vytvářejí vodní kámen. Ten se usazuje na topných plochách kotle a snižuje přestup tepla přes kotlovou stěnu. Čistič vody je tvořen soustavou roštů (labyrintů) na které je rozstřikována napájecí voda při vstupu do kotle. Napájecí voda je před vstupem do kotle předehřátá (především z ekonomických důvodů) a při vstupu do kotle je skokově ohřáta na teplotu kotelní vody. Při ohřátí a současném rozstříknutí vody a nárazu na plochu roštů vodočističe dojde ke krystalizaci (vysrážení) kotelního kamene již v čističi vody. Ten se buď usadí na plochách čističe, odkud je periodicky odstraňován a nebo po stranách válcového kotle klesne ke dnu do nejnižšího místa kotle odkud je odstraňován v podobě kalu odkalovacím ventilem. Nejnižší místo kotle je na přední stěně skříňového kotle v místě těsně před napojením skříňového kotle na kotel válcový. Zde je instalován odkalovací ventil, ovládaný u starších lokomotiv ručně, u novějších je ovládán z budky strojvedoucího pneumaticky i během jízdy.

• 
  Řez válcovým kotlem
• 
  Přední trubkovnice válcového kotle
• 
  Pohled do parojemu s regulátorem a odběrem páry pro armaturovou hlavu
• 
  Konstrukce kotle z nýtovaných kotlových kroužků

Dýmnice

Dýmnice je přední částí lokomotivního kotle, navazuje na válcový kotel. Její hlavní funkcí je zajistit dostatečný tah spalin a jejich odvod do komína. Současně musí spaliny vyčistit od polétavého prachu a jisker. Na temeni dýmnice je umístěn komín, který zasahuje do dýmnice, kde na něj navazuje dyšna.

Dyšna

Je vždy umístěna v ose komína. Proudí do ní výfuková pára z parních válců, která strhává spaliny do komína. Dyšna je tedy ejektorem, jež vytváří v dýmnici podtlak a tak nasává spaliny z dýmnice a z válcového kotle do komína. Tím vytváří umělý tah v celém kotli, ten umožní správné spalování paliva v topeništi a prouděním v trubkách válcového kotle také optimální přestup tepla do kotlové vody. Na začátku dvacátého století byly vyráběny jednoduché dyšny, tvořené tryskou (kuželově zúženou trubkou), na výfukovou páru, ústící souose do komína. Taková dyšna je sice funkční, ale zároveň klade výfukové páře odpor a tím snižuje účinnost parního stroje. V první polovině dvacátého století byly jednoduché dyšny u československých lokomotiv nahrazeny účinnější dyšnou Kylchap ( název je odvozen od jmen vynálezců Kyösti Kylälä a André Chapelon). Později pak dyšnou Giesel, vynálezce Adolph Giesl-Gieslingena, kterou československé lokomotivy dostávaly při rekonstrukcích. U většiny lokomotiv byla dyšna Kylchap montována ve dvojitém provedení, takže lokomotivy měly dva komíny za sebou. Dyšny Giesel jsou zase ploché, takže lokomotivní komín je plochý.

Jiskrojem a skrápěcí zařízení

Důležitým zařízením dýmnice je jiskrojem, tedy zařízení, čistící spaliny od polétavého prachu a hlavně od dohořívajících jisker. Jedná se většinou o síta umístěná kolem dyšny, přes která musí spaliny projít při vstupu do komína. Tím dojde k odstranění pevných částí, které se usadí na dně dýmnice jako popílek. Popílek obsahuje mnoho hořících zbytků paliva a je proto nutné ho skrápět (hasit). K tomu slouží skrápěcí zařízení, trubka s navrtanými otvory umístěná poblíž dýmničních dvířek, která rozstřikuje vodu na povrch popílku. Stříkací zařízení odebírá vodu ze stříkacího ejektoru, což je pomocný parní ejektor, sloužící pouze pro postřik popílku v dýmnici, postřik popele v popelníku a nebo pro postřik uhlí, kdy je voda dodána do hadice v budce.

Dříve byly jiskrojemy umístěny v baňatých komínech, jejichž konce obsahovaly ocelové desky, na nichž se lomil tok spalin a oddělily se tak pevné částice, nebo plechy, které spaliny roztočily a popílek s jiskrami se oddělil odstředivou silou a zůstal v komíně.

Pomocná dmýchavka

Dále je v dýmnici pomocná dmýchavka, je to trubka s mnoha otvory umístěná obyčejně kolem dyšny, která vyfukuje páru do komína a v době kdy nepracuje parní stroj a dyšna, tak vytváří umělý tah spalin. Je ovládána topičem pomocí ventilu v budce.

Další části dýmnice

Uvnitř dýmnice jsou také vedena potrubí přivádějící páru k parním strojům, u strojů sdružených také tzv. přestupníky, tedy vedení páry mezi vysokotlakými a nízkotlakými válci.

V neposlední řadě jsou v dýmnici podstatné části přehřívače, kterým se budeme věnovat dále.

Dýmnice je zpředu uzavřena dýmničními dveřmi. Ty byly původně u rakouských lokomotiv dvoudílné, u lokomotiv vyráběných v Československu jsou kulaté, jednodílné a většinou s centrálním uzávěrem. Dveře slouží k čištění dýmnice od popílku, k čištění a kontrole všech zařízení v dýmnici.

• 
  Pohled do dýmnice. Červeně trubky přehřívače a vedení páry k parnímu stroji, modrá je pomocná dmýchavka a zkrápění, černě přívod výfukové páry. (Dyšna zde není.)
• 
  Dvojitá dyšna Kylchap
• 
  Plochá dyšna Giesel
• 
  Pohled do dýmnice za provozu
• 
  Čištění dýmnice

Přehřívač páry

Sušič páry

Na začátku dvacátého století byly do rakouských lokomotiv montovány tzv. sušiče páry, což byla část kotle mezi válcovým kotlem a dýmnicí, kterou procházely žárové trubky, přes které zvenku proudila mokrá pára, labyrintem přepážek, a tím se jen částečně ohřála a stala se z ní tzv. suchá pára. Ta byla sice lepší než pára mokrá, ale nedosahovala parametrů páry přehřáté (viz výše).

Přehřívač páry

Vlastní přehřívače byly do lokomotiv v Rakousko-Uhersku montovány až těsně před První světovou válkou – dříve jen výjimečně. Vynálezcem přehřívače je německý konstruktér a vynálezce Wilhelm Schmidt. Pára z regulátoru proudí přívodním potrubím do první komory přehřívačové hlavy, umístěné v dýmnici. Tam se rozděluje do jednotlivých trubek přehřívače. Trubky mají menší průměr a jsou zasunuty do kouřových trubek válcového kotle. Přehřívač malotrubný nebo také mnohočlánkový má v každé kouřovce jen dvě trubky (kouřovka má tedy menší průměr – asi 70 mm a přehřívačová trubka vede jedenkrát proti proudu spalin a jedenkrát po proudu spalin). Naproti tomu přehřívač velkotrubný má v každé kouřovce umístěny čtyři trubky (kouřovky jsou větší – průměr asi 114 mm a trubka přehřívače je stočena, tak že jde 2x proti proudu a 2x po proudu spalin). Při použití mnohočlánkového přehřívače je kouřovek více a lepší je také využití tepla spalin a přehřátá pára má vyšší teplotu. Kolem trubek přehřívače proudí spaliny z topeniště do dýmnice a ohřívají páru na teplotu 350 až 400°C, významně se také zvětší její objem. Pára z trubek proudí do druhé, sběrné komory přehřívačové hlavy a odtud přímo do šoupátek parního stroje.

• 
  Trubky přehřívače
• 
  Řez kotlem s přehřívačem
• 
  Umístění přehřívače v kouřových trubkách

Další části lokomotivního parního kotle

Izolace

Celý povrch kotle, zejména kotel skříňový a válcový, je z vnější strany izolován, izolována jsou také některá potrubí či armatury. Tím se zabrání únikům tepla z povrchu a také zbytečnému ohřívání prostoru obsluhy kotle. Izolace je několik centimetrů silná a používaly se k ní materiály dostupné v době výroby kotle. Některé už se ze zdravotních důvodů dnes nesmí používat. Byly to zejména minerální vlna, strusková vlna, skelná vlna a asbest.

Armaturová hlava

Armaturová hlava slouží k rozvodu páry pro různá zařízení lokomotivy, která jsou poháněna parou. Pára je do ní přivedena z parojemu a pomocí ventilů je rozváděna dále. Na armaturovou hlavu bývají napojeny napájecí injektory, píšťala, topení vlaku a lokomotivy, mechanický přikladač, dmychavka, skrápěcí injektor a jiná zařízení. Na armaturové hlavě bývá také manometr. Uspořádání se liší podle typu lokomotivy.

Kromě rozvodu mokré páry z kotle jsou některá zařízení poháněna také parou výfukovou (některé injektory) nebo párou přehřátou (turbína pro výrobu elektrické energie).

Napaječe (parní injektory)

Parní kotel spotřebovává velké množství vody, která musí být do kotle průběžně doplňována. K tomu slouží parní napájecí injektory. Napájecí injektory lze rozdělit podle funkce na sací a nesací, podle toho zda jsou schopny vodu z tendru nasát a nebo musí být umístěny pod nejnižší úrovní vody v tendru a voda do nich nateče samospádem. Lokomotivy ČSD mají už od dvacátých let dvacátého století montovány dva nesací injektory, na každé straně lokomotivy jeden. Jsou umístěny pod podlahou budky strojvůdce. Vpravo bývá běžný nesací injektor na ostrou páru a vlevo nesací injektor systému Metcalf. Jedná se o poměrně složité zařízení, využívající jak výfukovou páru, tak i páru ostrou. Injektor Metcalf ohřívá napájecí vodu na teploty kolem 100°C, a tím zvyšuje tepelnou účinnost kotle. Běžný nesací injektor se dá v zimních měsících použít také k ohřívání vody v tendru a zabránit tak jejímu zamrzání.

Píšťala

Píšťala vydává daleko slyšitelný zvuk, sloužící jako výstraha a zároveň se jejím prostřednictvím předávají zvukové návěsti. Je to mosazný zvon, na jehož hranu se přivádí tlaková pára, která zvon rozezní. Je ovládána pákou v budce strojvůdce.

Mechanické přikladače

Po druhé světové válce byly nové lokomotivy vyráběné v Československu vybaveny mechanickými přikladači. Jednalo se o licenční přikladače typu Standard Stoker. Přikladač je poháněn malým dvouválcovým parním strojem pod podlahou budky strojvůdce a pomocí šneků dopravuje uhlí z tendru do kotle, kde je parou rozmetáno na celou plochu ohniště.

Další příslušenství lokomotivního kotle

Lokomotivní kotel je složité zařízení a kromě uvedených zařízení obsahuje mnoho dalších částí, zabezpečujících jeho bezpečný provoz a údržbu. Jsou to například dva stavoznaky kotlové vody, pojistné ventily, olovníky, tlakoměry, vymývací otvory, vypouštěcí ventily a jiné armatury, průlezy a mnoho dalších.

• 
  Armaturová hlava a dvířka typu Butterfly lokomotivy řady 317
• 
  Injektor na výfukovou páru lokomotivy 498.022
• 
  Nesací injektor lokomotivy 464.102
• 
  Pojistné ventily a píšťala
• 
  Přikladač Standart Stoker

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

_______________________________________________________________________________________________________

Předivka zhoubná

Předivka zhoubná
Předivka zhoubná
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	členovci (Arthropoda)
Třída	hmyz (Insecta)
Podtřída	křídlatí (Pterygota)
Řád	motýli (Lepidoptera)
Čeleď	předivkovití (Yponomeutidae)
Rod	předivka (Yponomeuta)
Binomické jméno
Yponomeuta evonymella (Linné, 1758)

Předivka zhoubná (Yponomeuta evonymella) slovensky Priadzovec čremchový, je motýl z rodu Předivka, velmi podobný ostatním motýlům tohoto rodu např. Předivce ovocné.

Popis

Dospělec je drobný, jemný motýlek s úzkými křídly přední křídla jsou bílá s asi čtyřiceti černými skvrnami, zadní křídla jsou světle šedohnědá, stejně jako rub obou párů křídel. Zadní křídla nesou dlouhé třásně, přední křídla kratší. Tělo je bílé. Rozpětí křídel je 16 – 25 mm, délka těla asi 8 mm. Tykadla jsou nitkovitá, bílá, oči černé. Dospělce je těžké odlišit od ostatních motýlků rodu Předivka, spolehlivým znakem je uspořádání černých skvrn do pěti řad a především volba hostitelské rostliny (viz dále).

Housenka je šedá, světle žlutá až zeleno-šedá s dvěma řadami černých skvrn a s černou hlavou.

Biologie a ekologie

Motýli létají od června do srpna, někdy můžeme vidět velká hejna kolem zdrojů světla, jsou aktivní především v noci, ve dne odpočívají na spodní straně listů. Samičky kladou vajíčka ve skupinách až po padesáti k zimním pupenům hostitelských rostlin. Housenky se líhnou na podzim a přezimují v prvním instaru v lupenech zimních pupenů. Na jaře se začnou živit na hostitelské rostlině a vytvářejí stále větší a větší pavučinová hnízda. Po několikerém svlékání, kdy vždy změní barvu od šedé (v prvním instaru) přes žlutou až po zelenošedou (v posledním instaru) se začnou kuklit. Kuklí se housenky o velikosti asi 20mm a vždy hlavou vzhůru. Nejprve se zakuklí ty housenky, které pokročily ve vývoji nejdál a postupně se kuklí další a další a kukly se vrství na sebe až vytvoří veliké shluky kukel v počtu až několik stovek. V hnízdě žijí housenky pospolitě a panuje zde dokonalá organizace, některé housenky se podílejí na budování hnízda a jsou odsouzeny k tomu, že se nemohou zakuklit a po zakulení svých druhů vytvoří kolem kukel ještě mohutnější zámotky, které hnízdo chrání před predátory a poté uhynou (důvodem bývá většinou i to že už nemají žádnou potravu, protože ostatní sežerou vše zelené na hostitelské rostlině tyto housenky nemohou dokončit vývoj). Organizace v hnízdě se projeví i chováním housenek v hnízdě, kdy na vnější podněty reagují všechny housenky současně např. zpuštěním se z hnízda na hedvábném vlákně, nebo náhlým strnutím.

Po několika týdnech se z kukel líhnou dospělci a krátce po vylíhnutí dochází k páření. Předivka zhoubná vytváří ročně jednu generaci.

Kukly bývají často napadány blanokřídlým hmyzem, kdy se housenka zakuklí i s larvou parazita.

Hostitelské rostliny

Hostitelskou rostlinou je téměř výhradně Střemcha obecná (Prunus Padus). Po masivním napadení pokryjí housenky během několika týdnů celou rostlinu pavučinovým hnízdem a sežerou všechny zelené části keře či stromu.

Výjimečně napadá i jiné příbuzné rostliny (jeřáb, krušinu, třešeň nebo švestky).

Po holožíru rostlina většinou ještě ten samý rok znovu obrazí, takže strom holožír přežije.

Rozšíření a výskyt

Palearktický druh, je široce rozšířen v mírném pásu Evropy a Asie.

Obývá listnaté lesy, okraje lesů, břehové porosty, ale i zahrady, parky a jiné biotopy vytvořené člověkem.

V ČR je hojný, při přemnožení může způsobit holožíry na hostitelských rostlinách.

Wikipedista:Funas59

Wikipedii jsem začal editovat řekněme ve zralém věku, v době covidu, na podzim roku 2021. Impulsem byly pro mne některé chybějící články, a články uvádějící chybné údaje. Další editace proběhly u článků, které mmě zajímají, ale byly moc stručné – prostě nedostačující.

Studoval jsem chemii, a to je jeden z oborů, které mě zajímají. K tomu samozřejmě fyzika a příbuzné technologie. Dále mě zajímá biologie, zejména pavoukovci, jiní členovci a také ptáci nebo evoluce obecně.

Z technických oborů se zajímám o železnici a letectví. Široký záběr mých zájmů doplňuje ještě astronomie a hudba.

Je toho opravdu hodně.

Štírek domácí

Štírek domácí (Chelifer cancroides), nebo také Štírek obecný, je druh štírka z čeledi Cheliferidae (štírkovití). Je kosmopolitní a v česku velmi hojný. Štírci je řád pavoukovců, podobných štírům, v česku žije několik desítek druhů.

Popis

Štírek domácí je drobný pavoukovec připomínající štíry svými dlouhými makadly zakončenými klepítky. Na rozdíl od štírů nemá zúžený konec zadečku zakončený bodcem s jedovou žlázou. Délka těla je asi 2,5 až 5 mm. Jeho makadla jsou zakončena několik mm dlouhými klepítky, na jejichž koncovém článku ústí jedová žláza. Jedová žláza je umístěna v jednom článku čelistí. Makadlová klepítka štírek používá při lovu kořisti. Tvar těla je hruškovitý, vpředu užší, hlavohruď je tmavě hnědá až červenohnědá, článkovaný zadeček je světlejší hnědošedý až hnědo červený a zploštělý. Na hlavohruď nasedá celou svou šířkou (bez jakékoliv stopky). Nohy dlouhé žlutohnědé až červenohnědé, štírek se na nich hbitě pohybuje všemi směry, dopředu, do strany i dozadu. Na hlavohrudi jsou zřetelné oči. Dýchá vzdušnicemi. Chelicery jsou nenápadné, také zakončené drobnými klepítky a vyúsťují na nich snovací žlázy.

Výskyt a rozšíření

Jedná se o druh kosmopolitní, v Evropě široce rozšířený a v ČR velmi hojný. V přírodě pod kůrou, v listové hrabance, v mechu, ale také v ptačích hnízdech a podobných biotopech. Hojně se vyskytuje také v lidských obydlích a v jejich okolí, ve skříních, v různých škvírách a puklinách a také ve včelínech nebo stodolách. Podobně jako příbuzný Štírek knihový také ve sbírkách přírodnin v knihovnách a archivech.

Biologie a rozmnožování

Štírek se živí roztoči, včetně kleštíka včelího, chvostoskoky, pisivkami, larvami hmyzu a jinou vhodnou kořistí, kterou chytá svými klepety a ochromí ji jedem.

Štírci nemají specializované kopulační orgány. Během rozmnožovacího rituálu sameček odkládá stopkatý spermatofor a navádí na něj samičku, tak že se vzájemně přidržují klepítky. Samička spermatofor nasouvá do svého pohlavního otvoru a nasává jeho obsah. Po čase vytvoří na zadečku malý váček s vajíčky. Po vylíhnutí nosí počáteční stadia mladých štírků přisátá ke svému pohlavnímu otvoru, ze kterého vylučuje sekret, kterým nymfy vyživuje. Starší nymfy se po čase osamostatňují.

Žijí jeden až tři roky v závislosti na prostředí a podmínkách. Zimu přečkává v malých uzavřených zapředcích. Dokáže cestovat na velké vzdálenosti přichycen na ptáky nebo jiné obratlovce.

Z hlediska člověka je nejen neškodný, ale dokonce i užitečný, neboť likviduje různé druhy hmyzu a roztočů včetně kleštíka včelího. Nedokáže sice populaci kleštíka úplně zničit, ale může ji významně snížit. Včely štírka v úlu dobře snášejí. Štírek není nebezpečný ani člověku, neboť jeho makadlová klepítka lidskou kůži neprokousnou.

Akumulační parní lokomotiva

Akumulační parní lokomotiva (anglicky fireless locomotive, německy Dampfspeicherlokomotive nebo feuerlose Lokomotive) je parní lokomotiva bez vlastního ohniště. Namísto lokomotivního parního kotle s topeništěm má pouze zásobník páry, kterou dočerpává z externího zdroje.

Lokomotiva 002, Dampflokomotiv- und Maschinenfabrik DLM, Schaffhausen, Švýcarsko 2010

Použití

Akumulační lokomotivy se využívaly především v chemických továrnách a v provozech, kde by běžná parní lokomotiva s otevřeným ohništěm mohla způsobit požár či výbuch. Takovéto velké továrny měly obvykle mimo nebezpečné provozy svou kotelnu, která pro lokomotivu sloužila jako zdroj páry. Akumulační lokomotivy se používaly také v podzemních provozech, v dlouhých tunelech a tam kde jejich levný provoz byl ekonomicky výhodnější než použití klasické parní lokomotivy ( z tohoto důvodu je několik lokomotiv ve světě dosud v provozu). Podmínkou je možnost doplnit páru ze stacionárního zdroje - velké kotelny. Nevýhodou je malý akční rádius, lokomotiva se nesmí příliš vzdálit od zdroje páry, proto jsou používány především na vlečkách.

Popis a konstrukce

Lokomotiva má zásobník, sloužící k akumulaci páry, o velikosti obvykle několik desítek m³. Ten je naplněný z větší části vodou a z externího zdroje je do něj přiváděna tlaková pára, která vodu ohřívá a zásobník natlakuje. V provozu je pak pára v zásobníku shromažďována v parním dómu a odtud je mokrá pára vedena do parního stroje, kde koná práci, podobně jako v konvenční parní lokomotivě. Snižováním tlaku v zásobníku dochází ke snížení bodu varu vody a k vývinu další páry. Po spotřebování akumulované páry v zásobníku musí lokomotiva dojet doplnit páru ke zdroji. Při pracovních tlacích v zásobníku (15 - 40 atm) je bod varu vody a tedy i teplota syté páry kolem 200 až 250°C.

Ovládání lokomotivy je jednodušší než u konvenční lokomotivy, odpadá péče o oheň v topeništi a není třeba hlídat stav vody v kotli. Obsluha bývá jednočlenná.

Lokomotivy mají obvykle dvouválcový parní stroj na mokrou páru, 3 až 4 spřažená dvojkolí, a jsou vybaveny tlakovou brzdou.

Největším výrobcem akumulačních lokomotiv v České republice bylo ČKD Praha.

Kromě popsaného principu akumulace páry byly bezohňové lokomotivy poháněny i jinými způsoby, např. tlakovým vzduchem nebo pomocí nahřátých keramických žáruvzdorných cihel (Fowler's Ghost) .

Dochované stroje v České republice

Seznam dochovaných strojů v ČR, všechny lokomotivy jsou v neprovozním stavu.

• 998 201-8 tovární označení FLC.03 (Feuerlose -bezohňová a C je počet spřažených náprav). Výrobce: RAW Meiningen, r.v. 1988. Lokomotiva jezdila ještě v roce 2014 v Setuze Ústí nad Labem s přezdívkou Papiňák. V majetku Klubu přátel kolejových vozidel (KPKV), Brno
• 998 200-0 tovární označení FLC.03 200. Výrobce: RAW Meiningen, r.v. 1988. Lokomotiva jezdila do roku 2014 v Setuze Ústí nad Labem. V majetku KPKV, Brno
• 998 ev. č. 3 Výrobce: RAW Meiningen, r.v. 1985. Jezdila v německé elektrárně Hirschfelde poblíž Žitavy. Umístěna v libereckém technickém muzeu.
• CS40A č. 3541 A 03. Výrobce ČKD Praha, r.v. 1955. V majetku KPKV, Brno. Ve vystavovatelném stavu.
• CS40A č. 3539 A 918. Výrobce ČKD Praha, r.v. 1955. V majetku KPKV, Brno.
• AKU A 920 v.č. 11873. Výrobce: Orenstein & Koppel, Berlin, r.v. 1929. V majetku: Zubrnická museální železnice, umístěna ve Velkém Březně. Vrak.
• CN 40a č.2483. Výrobce ČKD Praha, r.v. 1948. V majetku ŽSR, umístěna v Múzeu dopravy STM, Bratislava. (Mimo území ČR).
• CS 15A č.1594, 303.202. Výrobce ČKD Praha, r.v. 1931. Umístěna v depozitáři NTM v Čelákovicích.

Zajímavost

Ve velké uhelmé elektrárně v Mannheimu v německu dosud tři akumulační lokomotivy výrobce RAW Meiningen obsluhují vlečku.

Odkazy

Podobné stránky

Lokomotiva 998

Seznam lokomotiv ČKD

Externí odkazy

Video Akumulační Lokomotiva (jpvid.net)

Zdroje:

Průmyslové parní lokomotivy – Železniční poklady (zeleznicnipoklady.cz)

Parní lokomotivy :: KPKV Brno

Akumulační Lokomotiva (jpvid.net)

Ústí přišlo o raritu, provoz poslední akumulační lokomotivy na páru - iDNES.cz

Ústí přišlo o raritu. Akumulační parní lokomotiva dojezdila | Zajímavosti | Lidovky.cz

Seznam lokomotiv ČKD – Wikipedie (wikipedia.org)

Lokomotiva 998 – Wikipedie (wikipedia.org)

Parniloko.wz.cz

LKM Feuerlose C (t-online.de)

https://zeleznicar.cd.cz/zeleznicar/historie/jak-piji-parni-lokomotivy/-25259/

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1939626-tricetitunova-parni-lokomotiva-novou-ozdobou-libereckeho-muzea

https://www.tyden.cz/rubriky/relax/ostatni/nove-lakadlo-libereckeho-muzea-parni-lokomotiva-bez-kominu_402354.html

http://spz.logout.cz/novinky/novinky.php?poradi=1530

https://www.brnak.net/index.php?id=pva2_txt

Bessemerův konvertor

Bessemerův konvertor bylo první metalurgické zařízení, umožňující velkovýrobu oceli ze surového železa. Vynalezl jej anglický vynálezce Henry Bessemer (a je po něm pojmenován), který si konvertor i celý proces, nazývaný dnes bessemerizace, nechal patentovat v říjnu 1855. Nezávisle na něm objevil tento proces dříve Američan William Kelly, který však neměl prostředky na jeho odzkoušení. Podobná metoda (byť jen v malém měřítku) byla známa již dříve.

Popis

Bessemerův konvertor je asi 6 metrů vysoká nádoba hruškovitého tvaru, opatřená křemičitanovou vyzdívkou, do níž je nalito roztavené surové železo. Ve dně nádoby jsou kanály, jimiž je do železa vháněn vzduch. Celá nádoba se dá sklápět, což je důležité při plnění a vyprazdňování. Konvertor je nahoře otevřený, tímto otvorem vychází ven spaliny a plameny.

Při náplni 3 – 5 tun železa je doba výroby oceli – tedy konverze železa na ocel – asi 20 minut. velké konvertory mohou zpracovat až 30 tun železa na jednu náplň. Celý proces se řídí podle vzhledu a barvy plamenů a spalin vycházejících z otvoru konvertoru.

Princip

Podstatou výroby oceli ze surového železa je odstranění nečistot obsažených v surovém železe, zejména snížení obsahu uhlíku pod 2,14%. V surovém železe je kolem 4% uhlíku. Při bessemerizaci je do roztaveného železa vháněn vzduch, který oxiduje nežádoucí příměsi, jako je uhlík, křemík nebo mangan. Vznikající oxidy pak ve formě par unikají otevřeným ústím konvertoru. Zároveň dochází při oxidaci k uvolnění tepla, které pomáhá udržet taveninu v tekutém stavu.

Po dokončení procesu se oddělí struska, která plave na povrchu a ocel se dále zpracovává odleváním, nebo je možné ji dodatečně legovat přidáním legujících prvků a upravit finální požadovaný obsah uhlíku v oceli.

Výhody a nevýhody bessemerova konvertoru

Bessemerův konvertor byl prvním zařízením, které umožnilo výrazně zvýšit produkci oceli a zároveň ji zefektivnit a zlevnit. Konvertorová ocel nahradila dosud používanou ocel svářkovou či kelímkovou, která byla drahá, její produkce byla nízká a kvalita značně kolísala. Výrazně tak přispěla k průmyslovému rozvoji zejména v USA.

Hlavní nevýhodou bessemerova procesu je totiž to, že vyrábí kvalitní ocel pouze ze železa z kvalitní rudy, tedy ze švédské nebo americké rudy. Evropské a britské rudy obsahují velké množství nečistot jako jsou fosfor, síra, mangan a křemík a základní (kyselý) bessemerův proces je neumí odstranit. Tuto nevýhodu odstranil až anglický chemik a metalurg Sidney Gilchrist Thomas. Nahradil původní křemičitou vyzdívku konvertoru vyzdívkou ze zásaditých materiálů, z dolomitu nebo vápence. Ten reaguje s nečistotami v tavenině, především s fosforem a tím jej z oceli odstraní. Zároveň se přidává pálené vápno, to část fosforu váže ve strusce. Takto upravený konvertor se nazývá Thomasův konvertor.

Dalšími nevýhodami bessemerizace je zvyšování obsahu dusíku (ze vzduchu), který ovlivňuje kvalitu oceli a také to, že relativně rychlý proces neumožňuje průběžnou kontrolu kvality oceli a také není možné při výrobě zároveň ocel legovat. Bessemerův konvertor také neumí zpracovat větší množství železného šrotu.

Uvedené nevýhody bessemerova a thomasova konvertoru byly odstraněny zavedením nových technologií. V první polovině 20. století Siemens-Martinskou pecí a později kyslíkovým konvertorem a obloukovou elektrickou pecí.

Galerie

• 
  Schema bessemerova konvertoru
• 
  Bessemerův konvertor v Sheffieldu ve střední Anglii
• 
  Průběh čištění v bessemerově konvertoru
• 
  Bessemerův konvertor v provozu v Youngstownu, Ohio, 1941.
• 
  Bessemerův konvertor v provozu v ocelárně Lackawanna v New Yorku
• 
  Schema dvou bessemerových konvertorů v tandemovém uspořádání

Slíďákovití

Slíďákovití (Lycosidae) jsou velmi početná čeleď pavouků, ve světě žije 2391 druhů ve 120 rodech, v ČR 64 druhů. Čeleď patří do nadčeledi Lycosoidea, kam patří ze středoevropských čeledí ještě Oxiopidae (Paslíďákovití), Pisauridae (Lovčíkovití), Lycosidae, a Thomisidae (Běžníkovití).

Popis

Charakteristickým znakem je pro ně uspořádání očí do tří zřetelných, příčných řad. První řada je složena ze čtyř nejmenších očí a leží na rozhraní čela a temene. Druhou řadu tvoří dvě největší oči. Třetí řada je od druhé dost vzdálená, takže spolu tvoří lichoběžník, blížící se svým tvarem téměř čtverci. Nohy jsou silné, opatřené třemi drápky a skopulou (chomáčkem přilnavých chloupků), která slíďákům usnadňuje pevné uchopení kořisti, když se jí zmocní rychlým výpadem. Na holeních, metatarzech a tarzech se vyskytují četné trichobotrie (chloupky schopné vnímat zvuk a vibrace). Klepítka mohutná a krátká se zoubky v okolí žlábku. Hlavohruď klenutá, delší než široká. Zadeček protáhlý, vejčitý srovnatelný s hlavohrudí. Zbarvení v různých odstínech hnědé, někdy s výraznou kresbou. Tři páry snovacích bradavek, kribelum i kolulus chybí.

Způsob života

Některé druhy předou sítě, jiné obývají podzemní nory, které mohou být v některých případech doplněny i padacími dvířky. Mnohé druhy si nebudují žádný pavučinový úkryt. Všichni slíďáci jsou epigeičtí živočichové - to znamená, že pobíhají a loví výhradně na povrchu půdy. Typické pro ně je, že samice nosí kokon s vajíčky připevněný k zadečku, později, po vylíhnutí larev, nosí tyto larvy na zadečku, pečuje o ně a chrání je až do jejich první ekdyze. Tím, že má kokon připředený ke snovacím bradavkám, může během této doby přijímat potravu, na rozdíl od pavouků, kteří nosí kokon v chelicerách a potravu v tomto období samice vůbec nepřijímají (v ČR např. Lovčík hajní). Pavouci této čeledi jsou rozšířeni téměř po celém světě kromě polárních oblastí a obývají ve volné přírodě prakticky všechny biotopy.

Zajímavost

Někteří pavouci této čeledi patří k největším pavoukům Evropy. V ČR velmi vzácný Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) je největším Evropským pavoukem, na Slovensku žije veliký Slíďák jižní (Hogna radiata). Ve středomoří žijící Slíďák tarentský (Lycosa tarantula), býval dříve považován za velmi jedovatého a nebezpečného pavouka. Při jeho kousnutí se doporučoval divoký tanec (tarantela), který měl, podle legendy, pokousanému zachránit život. Jeho lidový název Tarantule je dnes používán pro sklípkany (někdy i obecně pro pavouky).

Významné druhy

• Slíďák hajní (Pardosa lugubris)
• Slíďák lesní (Alopecosa taeniata)
• Slíďák dřevomilný (Acantholycosa lignaria)
• Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis)
• Slíďák mokřadní (Pardosa amentata)
• Slíďák lužní (Pardosa prativaga)

Seznam rodů a druhů čeledi slíďákovitých (Lycosidae)

Čeleď zahrnuje několik podčeledí. V ČR jsou zastupeny tyto: Evippinae (Xerolycosa), Lycosinae (Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Lycosa a Trochosa), Pardosinae (Acantholycosa a Pardosa) a Piratinae (Hygrolycosa, Pirata a Piratula). Determinace (rozlišení) některých druhů v rámci této čeledě, či v rámci jednotlivých rodů, může být někdy problematické a pro lajka téměř nemožné. Seznam obsahuje jen rody a druhy vyskytující se v Čechách (podle Kůrka a kol.)

Acantholycosa

Na světě 28 druhů v ČR dva, štíhlí slíďáci s dlouhýma nohama.

• Acantolycosa lignaria (Clerk 1757) – slíďák dřevomilný
• Acantolycosa norvegica (Thorell 1872) – slíďák ostnonohý

Alopecosa

Na světě 150 druhů v ČR 15, středně velké až velké, robustní druhy.

• Alopecosa fabrilis (Clerk 1757) – slíďák vřesovištní
• Alopecosa inquilina (Clerk 1757) – slíďák pasekový
• Alopecosa pinetorum (Thorell 1856) – slíďák tmavý
• Alopecosa schmidti (Hahn 1835) – slíďák Schmidtův
• Alopecosa striatipes (C.L.Koch 1839) – slíďák suchopárový
• Alopecosa sulzeri (Pavesi 1873) – slíďák Sulzerův
• Alopecosa accentuata (Latreille 1817) – slíďák úhorní
• Alopecosa cursor (Hahn 1831) – slíďák slunomilný
• Alopecosa psammophila (Buchar 2001) – slíďák pískomilný
• Alopecosa solitaria (Herman 1879) – slíďák bradavčitý
• Alopecosa aculeata (Clerk 1757) – slíďák borový
• Alopecosa cuneata (Clerk 1757) – slíďák tlustonohý
• Alopecosa pulverulenta (Clerk 1757) – slíďák šedý
• Alopecosa taeniata (C.L.Koch 1835) – slíďák lesní
• Alopecosa trabalis (Clerk 1757) – slíďák křovinný

Arctosa

Na světě 166 druhů v ČR sedm.

• Arctosa alpigena lamperti (Dahl 1908) – slíďák vrchovištní
• Arctosa cinerea (Fabricius 1777) – slíďák břehový
• Arctosa figurata (Simon 1876) – slíďák suchomilný
• Arctosa leopardus (Sundevall 1833) – slíďák levhartí
• Arctosa lutetiana (Simon 1876) – slíďák lesostepní
• Arctosa maculata (Hahn 1822) – slíďák skvrnitý
• Arctosa perita (Latreille 1799) – slíďák písečný

Aulonia

Na světě dva druhy v ČR jediný.

• Aulonia albimana (Walckenaer 1805) – slíďák černobílý

Hygrolycosa

Na světě čtyři druhy v ČR jeden.

• Hygrolycosa rubrofasciata (Chlert 1865) – slíďák tečkovaný

Lycosa

Na světě 220 v ČR jediný druh, jedni z největších slíďáků.

• Lycosa singoriensis (Laxman 1870) – slíďák tatarský

Pardosa

Na světě 533 druhů v ČR 24, menší štíhlí slíďáci.

• Pardosa agrestis (Westring 1861) – slíďák rolní
• Pardosa agricola (Thorell 1856) – slíďák příbřežní
• Pardosa monticola (Clerk 1757) – slíďák ladní
• Pardosa palustris (Linné 1758) – slíďák luční
• Pardosa prativaga (L.Koch 1870) – slíďák lužní
• Pardosa pullata (Clerk 1757) – slíďák menší
• Pardosa riparia (C.L.Koch 1833) – slíďák řemínkový
• Pardosa sphagnicola (Dahl 1908) – slíďák rašelinný
• Pardosa alacris (C.L.Koch 1833) – slíďák hájový
• Pardosa lugubris (Walckenaer 1802) – slíďák hajní
• Pardosa saltans (Topfer-Hofmann 2000) – slíďák chlumní
• Pardosa amentata (Clerk 1757) – slíďák mokřadní
• Pardosa bifasciata (C.L.Koch 1834) – slíďák dvoupruhý
• Pardosa ferruginea (L.Koch 1870) – slíďák smrčinový
• Pardosa hortensis (Thorell 1872 – slíďák zahradní
• Pardosa hyperborea (Thorel 1872) – slíďák severský
• Pardosa maisa (Hippa & Mannila 1982) – slíďák slaništní
• Pardosa morosa (L.Koch 1870) – slíďák potoční
• Pardosa nebulosa Thorel 1872) – slíďák kouřový
• Pardosa nigriceps (Thorel 1856) – slíďák vřesový
• Pardosa paludicola (Clerk 1757) – slíďák mokřinný
• Pardosa sultaira (L. Koch 1870) – slíďák chladnomilný
• Pardosa sordidata (Thorel 1875) – slíďák bezpruhý 
• Pardosa wagleri (Hahn 1822) – slíďák Waglerův

Pirata

Na světě 57 druhů v ČR čtyři, malí vlhkomilní slíďáci.

• Pirata piraticus (Clerk 1757) – slíďák bažinný
• Pirata piscatorius (Clerk 1757) – slíďák potápivý
• Pirata tenuitarsis (Simon 1876) – slíďák bahenní
• Pirata uliginisus (Thorell 1856)– slíďák rašeliništní

Piratula

Na světě 26 druhů v ČR tři, podobní rodu Pirata.

• Piratula hygrophila (Thorell 1872) – slíďák vlhkomilný
• Piratula knorri (Scopoli 1763) – slíďák pobřežní
• Piratula latitans (Blackwall 1841) – slíďák malý

Trochosa

Na světě 95 druhů v ČR čtyři, středně velcí, hnědí slíďáci.

• Trochosa robusta (Simon 1876) – slíďák dutinkový
• Trochosa ruricola (De Geer 1778) – slíďák drápkatý
• Trochosa spinipalpis (F.O.P.-Cambridge 1895) – slíďák štětinatý
• Trochosa terricola (Thorel 1856) – slíďák zemní

Xerolycosa

Na světě čtyři druhy v ČR jen dva, slíďáci podobní druhu Pardosa lugubris.

• Xerolycosa miniata (C.L.Koch 1834) – slíďák červenavý
• Xerolycosa nemoralis (Westring 1861) – slíďák světlinový

Lovčík hajní

Lovčík hajní
Lovčík hajní
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	členovci (Arthropoda)
Podkmen	klepítkatci (Chelicerata)
Třída	pavoukovci (Arachnida)
Řád	pavouci (Araneae)
Podřád	dvouplicní (Labidognatha)
Nadčeleď	Lycosoidea
Čeleď	lovčíkovití (Pisauridae)
Rod	lovčík (Pisaura)
Binomické jméno
Pisaura mirabilis Clerck, 1757

Lovčík hajní (Pisaura mirabilis) je pavouk z čeledi lovčíkovitých (Pisauridae). Jedná se o palearktický druh u nás velmi hojný. U nás je to jediný zástupce rodu Pisaura, ve světě jich žije 13.

Popis

Lovčík hajní je jedním z našich největších pavouků. Délka těla samice 12-15 mm, samci jsou menší, obvykle 10-13 mm. Má dlouhé a robustní nohy poslední článek chodidel je opatřen třemi drápky. Hlavohruď je delší než široká ( nejširší za polovinou délky, k očím zúžená). Zadeček protáhlý asi stejně široký jako hlavohruď se směrem ke konci zužuje.

Zbarvení je poměrně variabilní od béžové přes žlutošedou až po hnědou či hnědočervenou, na hlavohrudi je bílý centrální proužek, kolem něj uprostřed tmavší pole a od něj se rozbíhají paprsky. Od očí směrem ke klepítkům se táhnou bílé, trojúhelníkové skvrny. Zadeček, většinou ve stejné barvě jako hlavohruď, má po stranách bělavé proužky a kresba zadečku někdy připomíná dubový list. Nohy jsou stejně zbarvené jako celý pavouk, bez kroužkování.

Oční pole je u lovčíků uspořádané podobně jako u slíďáků. Osm očí ve třech řadách. V první řadě čtyři oči nad čelem, ve druhé dvě a ve třetí řadě dvě oči daleko od sebe.

Samečci mají na koncích makadel pomocné výrůstky - apofýzy (bulbus), sloužící při kopulaci, (stejně jako všichni pavouci).

Klepítka (chelicery) jsou krátká a mohutná. Jsou labidognátní (jejich hroty směřují proti sobě z obou stran) a koncový drápek se v klidové poloze přiklápí do drážky základního článku.

• 
  Oční pole a chelicery
• 
  Oční pole a kopulační orgány na koncích makadel samce lovčíka hajního

Samice mají na spodní straně zadečku tmavou skvrnu - epygine, na které se nachází kopulační orgán. Samečci mají na stejném místě zcela nenápadný vývod svých pohlavních orgánů.

Snovací aparát lovčíka tvoří tři páry krátkých snovacích bradavek.

Biologie

Lovčík hajní, stejně jako ostatní lovčíci, běhá po zemi a po vegetaci a kořist loví tak, že v typickém postavení, kdy přední dva páry nohou má roztažené před sebou do tvaru písmene Y, číhá na listech rostlin. Lovčíci netkají sítě a snovací aparát používají pouze při činnostech spojených s rozmnožováním.

Lovčík hajní v typické pozici.

Životní cyklus lovčíka hajního je závislý na podnebí v místě, které obývá. Pavouci žijící v chladnějších oblastech (přibližně od nás na sever) mají životní cyklus dvouletý, protože pavouk nestihne během krátkého léta dospět. Pavouci, kteří žijí na jih od nás, nebo v teplejších oblastech naší republiky, mají životní cyklus jednoletý. Pavouci v teplých oblastech mají lepší podmínky a proto jsou schopni vytvořit více instarů, zatímco u nás se počet instarů snižuje. Pavouci s jednoletým cyklem u nás přezimují už ve čtvrtém instaru, zatímco v teplejších oblastech přezimují většinou nymfy sedmého instaru. V chladných oblastech potřebují nymfy ke správnému dospívání prodloužit vegetační období a proto přezimují ještě druhou zimu.

Výskyt a rozšíření

Lovčík hajní je rozšířen po celé palearktické oblasti, tj. v celé Evropě, v severní části Asie i v severní Africe. Vyskytuje se i na některých středomořských ostrovech a ostrovech v Atlantském oceánu. Nežije pouze v horách s výškou více než 1500 m.n.m. Preferuje světlá a osluněná stanoviště, okraje lesů, mýtiny a lesní palouky. Nevyhýbá se ani vlhkým biotopům. V okolí lidských sídlišť si oblíbil zejména neudržované porosty zarostlé kopřivami, na kterých je velmi hojný.

Na celém území České republiky je poměrně rozšířen a na vhodných stanovištích je hojný.

Rozmnožování

Lovčík hajní dospívá koncem jara nebo začátkem léta. Sameček upřede malou pavučinovou síťku, do které vypustí trochu semenné tekutiny a nasaje ji do bulbů - speciálních samčích kopulačních orgánů - na koncích makadel. Před námluvami uloví vhodnou kořist a zabalí ji do pavučinového zámotku ve tvaru kuličky. Poté vyhledá samičku. Kopulace probíhá tak, že sameček i samička drží ulovenou kořist v chelicerách mezi sebou - tento svatební dar jednak brání samičce v sežrání samečka a potom pomáhá nalézt vhodnou polohu k vlastní kopulaci. Pavouci stojí na zadních párech nohou, hlavami nahoru, břišní stranou k sobě a sameček zasunuje své kopulační orgány na koncích makadel do epygine samičky. Kopulační orgány samců i samic jsou vybaveny strukturami, které umožňují kopulaci pouze se samičkami vlastního druhu - princip zámku a klíče. Někdy bývá sameček po kopulaci sněden samičkou, někdy i před tím než ke kopulaci dojde. Sameček, který tomu unikne se může spářit i s jinými samičkami.

Po kopulaci upřede samička bílý kokon, do kterého naklade vajíčka. Kokon o velikosti asi 1 cm nosí asi čtrnáct dní a snaží se udržet ho v optimální teplotě. Během této doby samička kokon neodkládá, takže celou dobu nepřijímá potravu. Poté kokon roztrhne chelicerami a mláďata přelezou do pavučinového hnízda, které utkala na vegetaci, o mláďata v hnízdě pečuje a chrání je.

• 
  Samice s kokonem
• 
  Samice s kokonem v hnízdě
• 
  Samice s nymfami prvního instaru

Doplnění odkazů - návrh

http://www.naturabohemica.cz/pisaura-mirabilis/ - ??? asi do referencí

https://www.biolib.cz/cz/taxon/id779/- kokon a 1. instar

https://portal.nature.cz/publik_syst/nd_nalez-public.php?idTaxon=700 - do externích

https://www.prirodovedci.cz/aktuality/ze-zivota-pavouku-dil-4-lovcik-hajni - do externích odkazů

https://salvia-os.cz/pisaura-mirabilis/ - do externich hezké foto https://araneae.nmbe.ch/data/812/Pisaura_mirabilis - určitě ano přeložit ???

https://srs.britishspiders.org.uk/portal.php/p/Summary/s/Pisaura+mirabilis. Anglie -přeložit ??? asi jo do externích

https://www.megapixel.cz/foto/140430 foto externi

Verville-Sperry M-1 Messenger

Verville-Sperry M-1 Messenger
Verville-Sperry M-1 Messenger v muzeu US Air Force
Určení	Jednomístný kurýrní
Výrobce	Sperry Aircraft
Šéfkonstruktér	Alfred V. Verville
První let	1921
Uživatel	US Army Air Service
Vyrobeno kusů	42
Varianty	čtyři varianty

Sperry Messenger je americký jednomístný dvouplošník navržený Alfredem V. Vervillem. Byl postaven společností Sperry Aircraft Company ve Farmingdale v New Yorku. Sperry vyrobil v letech 1920 až 1926 přibližně 50 Messengerů a civilní dvoumístnou verzi Sport Plane.

Vývoj a historie

V roce 1921 Alfred V. Verville vedl Engineering Division, US Army Air Service (USAAS), která navrhla jednoduchý jednomístný dvouplošník, použitelný jako kurýrní letadlo k nahrazení motocyklů. Letadlo bylo postaveno společností Sperry Aircraft Company jako Sperry Messenger. Messenger byl konvenční dvouplošník s pevným podvozkem se zadní ostruhou a radiálním motorem Lawrance L-4 o výkonu 60 koní (45 kW). V roce 1924 dostalo vojenské letadlo označení USAAS M-1, M-1A a MAT.

V roce 1922 průkopník létání Lawrence Sperry přeměnil Messenger na soukromé sportovní letadlo s jednoduchou údržbou i obsluhou. S tímto letadlem přistál před budovou Kapitolu nebo v Lincolnově památníku.

Dne 13. prosince 1923 Sperry vzlétl v mlze ve svém M-1 Messengeru ze Spojeného království, aby přeletěl Lamanšský kanál, ale nikdy do Francie nedoletěl.  Jeho tělo bylo nalezeno v Lamanšském průlivu 11. ledna 1924.

Díky malé velikosti Messengeru, jednoduché konstrukci a nízkým nákladům na údržbu byl ideální pro testování a experimentování. Kromě původního kurýrního určení jej Národní poradní výbor pro letectví používal ve svých průkopnických aerodynamických výzkumných programech v letech 1923 až 1929.

Sperry upravil dvanáct kusů na rádiem řízené Messenger Aerial Torpedo, bezpilotní létající bombu. Sperryho otec Elmer Ambrose Sperry byl vynálezce gyrokompasu a jeden z konstruktérů Hewitt-Sperry Automatic Airplane. Jednoho z prvních bezpilotních radiem řízených letadel.

V souvislosti s vypouštěním radiem řízených bezpilotních letadel, také vyvinul zařízení díky kterému se Messenger pilotovaný Clydem Finterem zahákl pod letící Blimp TC-3 (vzducholoď určená k nesení parazitních letadel) a po chvíli se zase uvolnil a samostatně přistál. Stal se tak zřejmě prvním parazitním letadlem, které toho dosáhlo (dříve byla parazitní letadla z nosičů pouze vypouštěna.)

Sperry M-1 Messenger byl také prvním letounem testovaným v aerodynamickém tunelu v měřítku 1:1. (Do té doby jen zmenšené modely.) Bylo to v roce 1927.

Varianty

Messenger Sperry

Vyrobeno 42 kusů později označené jako M-1 a M-1A

a pravděpodobně 8 - 12 kusů jako MAT

M-1

26 kusů kurýrních letounů označených úřadem USAAS jako Verville-Sperry M-1

M-1A

16 kusů s vyšším objemem paliva v nádržích

MAT

8 - 12 kusů přestavěných na bezpilotní verzi - vzdušná torpéda (Messenger Aerial Torpedo)

Technická specifikace (M-1)

Technické údaje:

• Posádka: 1
• Délka: 5,41 m (17 stop a 9 in)
• Rozpětí: 6,10 m (20 stop a 0 in)
• Výška: 2,06 m (6 stop a 9 in)
• Plocha křídla: 160 čtverečních stop (14,86 m²)
• Prázdná hmotnost: 283 kg (623 lb)
• Vzletová hmotnost: 391 kg (862 lb)
• Pohonná jednotka: Lawrance L-4 , 60 hp (45 kW)

Výkony:

• Maximální rychlost: 156 km/h (97 mph, 84 uzlů)
• Stoupavost: 3,56 m/s (700 ft/min)

Výzbroj:

• Bez výzbroje

Zajímavost

V sedmdesátých nebo osmdesátých letech 20. století uvedla československá společnost MODELA na trh balsový model letadla Messenger. Jednalo se o volný model o rozpětí 580 mm s možností motorizace malým motorem Modela CO2. Díky tomu se toto letadlo dostalo do povědomí širšího okruhu modelářů a leteckých nadšenců. Fotografie modelů jsou na různých modelářských webech např. na stránkách RC album.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Verville-Sperry M-1 Messenger na anglické Wikipedii.

• Cradle of Aviation Museum
• NASA History Publication (oddíl: The Case of the Sperry Messenger)
• Verville-Sperry M-1 Messenger na stránkách The National Air and Space Museum

Externí odkazy

• Fotografie: Verville-Sperry M-1 Messenger na Wikimedia Commons

Opravy

V roce 1922 průkopník létání Lawrence Sperry se svým Messengerem přistál před budovou Kapitolu, a pokusil se tak přimět státní úředníky k zaplacení peněz, které mu stát dlužil za zakázky pro armádu USA.

Sperry M-1 Messenger byl také prvním letounem testovaným v aerodynamickém tunelu v měřítku 1:1. (Do té doby jen zmenšené modely.) Bylo to v roce 1927.

Při testech řízených NACA (Národní poradní výbor pro letectví), prováděli s Messengerem bezpočet letů a zjišťovali aerodynamické charakteristiky. Kombinovali šest vyměnitelných sad křídel různých profilů s různými vrtulemi, odzkoušenými v aerodynamickém tunelu Stanfordovy university (včetně třílisté).

Bílý kuřák

Bílý kuřák (anglicky White Smoker) je označení pro hlubokomořské vřídlo. Byl pozorován na dně Atlantského oceánu poblíž Středoatlantského oceánského hřbetu v lokalitě Lost City ( i jinde). Na rozdíl od známějšího černého kuřáka není přímo vázán na magmatickou činnost - není napájen vodou ohřívanou horkým magmatem a může se vyskytovat i ve větší vzdálenosti od oblastí vulkanické činnosti, jako jsou oceánské hřbety. Je také stabilnější a dlouhodobější s životností až desetitisíců let.

Hnací silou aktivity bílých kuřáků je chemický proces zvaný serpentinizace. To je proces, při kterém dochází k pronikání mořské vody do peridotitů, hornin původem ze zemského pláště, a v nich obsažený olivín se přeměňuje reakcí s vodou na magnetit a serpentin - vzniklá hornina se nazývá serpentinit (hadec). Chemická reakce je exotermní a teplota dosahuje až 300 °C. Kromě zmíněných hornin vzniká i vodík, který reaguje s uhličitany a sírany za vzniku metanu a sirovodíku.

Voda vyvěrající z bílých kuřáků má nižší teplotu než u černých kuřáků, uvádí se 40 - 90 °C, maximálně však 290 °C. Obsahuje především vodík, metan, uhličitany, vápník, křemík a baryum, je silně alkalická (pH 9 - 11) a redukovaná. Je bílá a vytváří na mořském dně vysoké bílé komíny složené převážně z uhličitanu vápenatého.

Existence bílých kuřáků je závislá na deskové tektonice. Pohyb litosférických desek způsobí odhalení dosud nepřeměněných hornin svrchního zemského pláště, peridotitů nebo jiných na olivín bohatých hornin, a jejich reakci s oceánskou vodou v příznivých podmínkách na oceánském dně. Relativně nízká teplota umožní reakci olivínu s vodou a vysoký tlak v hloubkách kolem 1 000 m způsobí, že voda se ani po ohřátí na vyšší teplotu nezačne vařit a při styku s chladnou okolní vodou dojde ke krystalizaci obsažených solí a tvorbě komínů. Lokalita Lost City se nachází v hloubce asi 750 m, ostatní lokality např. ty v Tichém oceánu v hloubkách až 2 300 m.

V Tokiu vědci vytvořili 3D model podmořských hor. Ukázalo se, že na dně moře se nalézá několik kilometrů široký hřeben, táhnoucí se celým Atlantským oceánem a na jeho konci se nachází Island. Na této linii se nachází všechny projevy uvolňování energie z vnitřku Země, jako jsou polštářové lávy, komíny bílých a černých kuřáků a široké trhliny, způsobené tektonickými silami Země.

Ochrana

Lokalita Lost City je chráněna organizací UNESCO.

Srovnání

Známější a asi četnější černý kuřák je napájen vodou, která se ohřívá v blízkosti magmatického krbu od žhavého magmatu. Voda je teplejší - až 400 °C, silně kyselá - pH 2,8, redukovaná a obsahuje sulfidy železa, sirovodík, sloučeniny manganu, vodík, metan a těžké kovy jako zinek, měď, olovo, kobalt, nikl a další. Voda má černou barvu způsobenou sulfidy železa (pyrit) a vytváří vysoké komíny černé barvy, které rostou relativně rychle a poté se zhroutí a začínají růst znovu to vše v řádu dnů až týdnů.

Bílé kuřáky a mimozemský život

V souvislosti s hydrotermálními jevy v hlubinách oceánů se o jevech jako jsou bílé a černé kuřáky uvažuje jako o možných zdrojích energie pro mimozemský život na tělesech sluneční soustavy, kde existuje podpovrchový oceán kapalné vody, zejména na Europě či Enceladu. Peridotit se v plášti těchto těles pravděpodobně vyskytuje, ale měsíce určitě nemají deskovou tektoniku. takže případná obnova zdrojů peridotitu na dně jejich oceánů je problematická. Bílý kuřák tak zřejmě nebude zdrojem energie pro život na těchto tělesech.

Odkazy

Reference

1. ↑ http://planety.astro.cz/zeme/1952-sopky
2. Petrásek, T., Duszek, I. : Vzdálené světy I, vydalo nakladatelství TRITON r. 2009 (kniha) ISBN: 978-80-7387-249-6

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bílý kuřák na Wikimedia Commons
• Stránka Lost City Hydrothermal Field na anglické Wikipedii
• Stránka Hydrothermal vent na anglické Wikipedii
• Stránka Tomáše Petránka o exobiologii a astronomii Vzdálené světy

Trojáni Země

Lagrangeovy body a ekvipotenciální křivky v soustavě Slunce - Země

Trojány Země jsou blízkozemní planetky, které uvízly v gravitačním zajetí soustavy Slunce - Země, a obíhají kolem libračních bodů L4 nebo L5 této soustavy. Obíhají tedy kolem Slunce v dráze podobné té zemské 60 stupňů před Zemí (L4), respektive 60 stupňů za Zemí (L5). Jejich dráha je v rezonanci 1:1 se Zemí a je dlouhodobě stabilní. Trojány je těžké objevit pozorováním ze Země, protože vzhledem ke geometrii jejich dráhy se většinu času nacházejí na denní obloze a vždy jsou úhlově velice blízko slunci. Jsou známy především v souvislosti s velkými planetami jako je Jupiter, kde byly objeveny první trojány. Jupiter má v současnosti asi 4800 známých trojánů

Trojány obíhají v soustavě Slunce - Země kolem společného barycentra po dráze podobné zemské, po tzv. ekvipotenciálních křivkách soustavy Slunce - Země (viz obrázek). Po ekvipotenciálních křivkách obíhá mnoho blízkozemních planetek, ale jen ty, které oscilují kolem bodů L4 nebo L5, se nazývají Trojány. Obrázek ukazuje situaci v rovině ekliptiky a není ve správném měřítku.

Astronomové spekulují, že Země může mít i několik stovek trojánů, do konce roku 2021 byly nalezeny jen dva:

2010 TK₇

Dráha trojána 2010 tk7

Animace dráhy 2010 TK7

Infračervený kosmický teleskop WISE během IR přehlídky oblohy od ledna 2010 do února 2011 našel dva kandidáty na trojány Země.

Prvním byl asteroid 2010 SO₁₆, po vypočtení dráhy však byl označen jako "horseshoe orbiter" tedy oběžnice s podkovovitou dráhou, to znamená, že obíhá také v dráhové rezonanci se zemí 1:1, ale po ekvipotenciálních křivkách migruje postupně od bodu L4, přes L3, až k bodu L5 a zpět. Celý cyklus trvá asi 175 let.

Druhým byl asteroid 2010 TK₇, který se po vypočtení dráhy stal prvním trojánem Země. Jeho dráha je poměrně chaotická a označuje se jako "tadpole orbit" (tadpole je anglicky pulec), tedy pulčí dráha. Obíhá v dráhové rezonanci 1:1 se zemí kolem slunce, ale na své dráze migruje (po tadpole orbitě) od bodu L4 až k bodu L3 a zpět. Celý cyklus mu trvá 390 let. Má poměrně velkou excentricitu e = 0,191, takže jeho vzdálenost od slunce se mění od 0,81 AU do 1,19 AU. Velký je i sklon dráhy 20,9°.

Planetka se těsně přibližuje k libračnímu bodu L3 a tak v budoucnu není vyloučena změna dráhy na tzv. "horseshoe orbiter".

Asteroid má průměr asi 300 m a k zemi se nepřiblíží blíže než na 24 milionů km.

Více parametrů dráhy je možno najít např na stránce Western University.

2020 XL₅

Dráha trojána 2020 XL5

Druhý troján Země objevila observatoř Pan-STARRS na Hawajských ostrovech v prosinci roku 2020.

Na své dráze se pohybuje také velice chaoticky kolem bodu L4 a driftuje až k bodu L3. Zároveň se dostává až k dráze Venuše a téměř k dráze Marsu. Asteroid má pravděpodobně průměr několik stovek metrů. Excentricita dráhy e = 0,387, ke slunci se přiblíží na 0,61 AU a nejdále od slunce je 1,39 AU. Sklon dráhy je 13,8°. Podle klasifikace planetek patří do skupiny Apollo.

Odkazy

Externí odkazy

• First Asteroid Companion of Earth Discovered at Last (Space.com)
• Asteroid NEO 2020 XL5
• NASA's WISE Mission Finds First Trojan Asteroid Sharing Earth's Orbit
• MPEC 2020-X171 : 2020 XL5l
• 2020 XL5, oběžná dráha-Living Future
• The Second Earth Trojan 2020 XL5 - Iopscience
• Transient Terrestrial Trojans: Comparative Short-term Dynamical Evolution of 2010 TK7 and 2020 XL5 - Iopscience
• Parametry dráhy 2010 TK7
• Parametry dráhy 2020 XL5
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Funas59/Pískoviště na Wikimedia Commons

Hewitt-Sperry Automatic Airplane

Hewitt-Sperry Automatic Airplane byl projekt bezpilotního dálkově ovládaného letounu (tehdy nazývaného vzdušné torpédo), vyvíjený během 1. světové války v USA.

Na vývoji letounu se podíleli Elmer Ambrose Sperry (vynálezce a specialista na gyroskopy a automatické řízení) a Peter Cooper Hewitt (vynálezce a odborník na radiové systémy). Letoun byl vyvíjen od roku 1916 a v následujících letech byla provedena řada úspěšných pokusů. V roce 1918 byla provedena úspěšná demonstrace, při níž jeden z prototypů nesl na vzdálenost 640 km 455 kg písku, simulujícího tisíciliberní nálož.

Letoun byl vybaven automatikou, která umožňovala automatický let určeným směrem a v určené výšce a automatický přechod do střemhlavého letu po uletění určené vzdálenosti. Navíc bylo možné dálkovým ovládáním určit směr letu (to bylo nutné učinit alespoň jednou hned po startu).

Mnoha prvky se navigačním přístrojům tohoto letounu podobal řídící systém pozdější německé V-1.

Toto je původní článek___ DODAT INFOBOX LETADLO

___________________________________________________________________________________

Hewitt-Sperry Automatic Airplane
Určení	Bezpilotní, testovací
Výrobce	Sperry aircraft a Curtiss Aeroplane and Motor Co
Šéfkonstruktér	Elmer Ambros Sperry a Peter Hewit
První let	1917
Vyrobeno kusů	6 ks. z upraveného bezpilotního Curtis, 7 ks. na bázi Curtis N-9
Vyvinuto z typu	Curtiss N-9 a speciálního prototypu Curtis
Varianty	dvě varianty
Další vývoj	zastaven po konci první světové války

Hewitt-Sperry Automatic Airplane byl projekt bezpilotního dálkově ovládaného letounu (tehdy nazývaného vzdušné torpédo nebo létající bomba), vyvíjený během 1. světové války v USA.

Vývoj zařízení pro bezpilotní ovládání

Elmer Ambrose Sperry, zakladatel Sperry Aircraft a vynálezce, vyráběl gyroskopy používané především pro stabilizaci námořních děl při střelbě na dlouhé vzdálenosti. Již v roce 1912 vyvinul spolu se svým synem Lawrencem Sperrym první funkční letecký autopilot ( použitelný i v lodní dopravě). V roce 1913 oslovili Naval Consulting Board (Námořní poradní výbor) s návrhem na testování gyroskopického systému a výbor jim poskytl létající člun (hydroplán) a schválil financování projektu ve výši 50 000 dolarů. V roce 1916 se spojili s Peterem Hewitem, vynálezcem a podnikatelem, který vyvíjel systémy pro rádiové řízení (RC). Společně vyvinuli system umožňující bezpilotní start letounu z lodi, let k cíli a po dosažení stanovené vzdálenosti svržení bomb a nebo zasažení cíle střemhlavým letem. Autopilot se skládal ze Sperryho upraveného gyroskopického stabilizátoru, směrového gyroskopu, aneroidního barometru pro udržení nadmořské výšky, servomotorů pro ovládání řízení a zařízení, které měřilo vzdálenost letu buď podle otáček motoru a nebo pomocí malých vrtulek na křídlech ( jsou vidět na fotografii a občas se používají i dnes).

Elmer Ambrose Sperry a Lawrence Sperry získaly v letech 1914 a 1916 prestižní Collier Trophy, prestižní cenu udělovanou v USA každoročně v oblasti letectví. Lawrence Sperry zahynul v roce 1923 při pokusu o přelet Lamanšského průlivu.

Pro první přestavby byly používány letadla Curtis N-9 což byla plováková verze známého Curtis JN "Jenny". Původní Curtis N-9 měl rozpětí 16,26 m, délku 9,4 m, max. rychlost 124 km/h, motor Curtiss OX 6 100 koní později Hispano - Suiza "A" 150 koní a byl dvoumístný. Pro všechny varianty letadel Curtis v tomto projektu byl použit motor Curtiss OX 6 s menším výkonem 100 koní.

Zkoušky prototypů

První prototyp vzlétl v září 1917, se zkušebním pilotem, který provedl vzlet a přistání, řízení vlastního letu obstaral autopilot. Do konce roku se podařilo vylepšit i měření vzdálenosti letu. Tyto první úspěšné lety způsobily navýšení rozpočtu projektu o dalších 200 000 dolarů, dodání sedmi hydroplánů Curtis N-9 a zakoupení šesti sad autopilotů pro další vývoj. Zároveň bylo založeno výzkumné centrum v Copiague na Long Islandu.

Bohužel se brzy ukázalo, že letoun Curtis N-9 není vhodný pro tento projekt a tak byla objednána řada speciálně upravených letounů Curtis a tyto letouny v kombinaci se zmíněným bezpilotním řízením se staly Hewitt-Sperry Automatic Airplane tedy tzv. vzdušným torpedem či létající bombou. Byly vlastně předchůdcem řízených střel a následně moderních střel s plochou dráhou letu.

Upravená letadla curtis nebyla vybavena běžným řízením a proto neprošla standartním zálétáním. A ukázalo se, že největším problémem je dostat bezpilotní letadla do vzduchu. Zkoušel se start z dlouhého drátu, z katapultu - tedy 46 m dlouhé dráhy, ale došlo ke zničení tří prototypů. Další dvě letadla se sice dostala do vzduchu, ale krátce po startu havarovala.

Poté zkoušely start ze střechy jedoucího automobilu Marmon nejprve testovali v rychlosti asi 130 km/h na střechu připoutaný prototyp. Poté se podařilo skutečně odstartovat z automobilu a vzdušné torpédo uletělo asi 900 m. To byl jediný úspěšný let. Zbylé prototypy byly brzy zničeny po startu z automobilu a nebo po startu z automobilu vybaveného železničními koly a jedoucího po úseku Long Island Rail Road.

Další zkoušky probíhaly na bázi rekonstruovaných letadel Curtis N-9 a s katapultem nové konstrukce se střídavými úspěchy. Na konci první světové války měly bilanci méně než sto letů bezpilotních N-9 a jen jeden let Hewitt-Sperry Automatic Airplane tedy létající bomby. Lety prototypů nebyly příliš uspěšné, přesto bylo prokázáno, že koncept bezpilotního letadla je životaschopný. Po první světové válce převzalo projekt od Sperryho americké námořnictvo.

Ve dvacátých letech dvacátého století Sperry pokračoval ve vývoji bezpilotních letadel s letadlem Verville-Sperry Messenger ve variantě MAT (Messenger Aerial Torpedo) pod hlavičkou NACA

Odkazy

Externí odkazy

Model, Sperry Aerial Torpedo

This Flying Bomb Failure Was America's WWI Cruise Missile

Aeronautics and Astronautics Chronology, 1915-1919

The 'Aerial Target' and 'Aerial Torpedo' in the USA

Remote Piloted Aerial Vehicles : An Anthology

Curtiss/Sperry "Flying Bomb"

Curtiss-Sperry Aerial Torpedo na stránce Cradle of Aviation Museum

The Role of the Motor Parkway in the Development of the Cruise Missile

Kniha Letadlo Curtis N-9 (plováková verze známého Curtis JN "Jenny")

Parametry původního letadla: z knihy

Rozpětí 16,26 m

Délka 9,4 m

Max Rychlost 124 km/h

Dolet 322 km

Provozní dostup 2691 m

Motor 100 koní Curtiss OX 6 později Hispano - Suiza "A" 150 koní

Posádka dvoučlenná

Vyráběny od roku 1916. Vyrobeno asi 560 ks. Ve výcviku používán pro plovákový výcvik až do r. 1927

Moje odkazy ////////////// ///////// /////////

Moje stránky

Doprava, letadla, železnice

Hewitt-Sperry Automatic Airplane

Verville-Sperry M-1 Messenger

Lokomotiva 753.6

Akumulační parní lokomotiva

Lokomotivní parní kotel

Vesmír, geologie

Trojáni Země

Bílý kuřák

Chemie, technologie

Arrheniova teorie kyselin a zásad

Brønstedova–Lowryho teorie kyselin a zásad

Bessemerův konvertor

Pudlovna

Biologie, anatomie

Slepá skvrna

Lovčík hajní

Slíďákovití

Makadla

Štírek domácí

Štírek knihový

Sekáč domácí

Předivka zhoubná

Pokoutníkovití

Cedivkovití

Kribelum

Statistiky

Analýza zobrazení stránek

Analýza zobrazení stránek 2

Moje statistika

https://xtools.wmflabs.org/ec/cs.wikipedia.org/Funas59

https://serviceawards.toolforge.org/cs.php?user=Funas59

Různé

Wikipedie:Tabulka barev