Válka tří Jindřichů (977–978)

ozbrojený konflikt z let 977 až 978

Válka tří Jindřichů (977–978) bylo krátké povstání tří německých šlechticů, kteří všichni nesli jméno Jindřich, proti císaři Otovi II.

PrůběhEditovat

Roku 913 převzal Ota II. trůn po svém otci, císaři Otovi I. Musel ovšem (stejně jako jeho otec) krotit nepokojnou saskou šlechtu, která se nepřátelsky stavěla vůči jeho „cizácké“ manželce Theofano, a také si poradit s nestálou situací v Itálii, jež roku 974 vyústila v zavraždění papeže Benedikta VI. Pokusil se usmířit se svým otonským bratrancem, vévodou Jindřichem II. Bavorským. Ten ale dostál své přezdívce „Svárlivý“ a napadl císařovo postavení, když roku 973 za pomoci Burcharda III., vévody švábského, jmenoval svého příbuzného Jindřicha I. biskupem augsburským.

Ota s jmenováním musel souhlasit. Když ale toho samého roku vévoda Burchard III. zemřel, upřel Ota Burchardovým příbuzným nárok na dědictví a raději udělil právo na švábské vévodství svému synovci Otovi I. To Jindřich Svárlivý považoval za urážku, a proto uzavřel spojenectví s českým knížetem Boleslavem II. a polským knížetem Měškem I. Nakonec se ovšem rozhodl ustoupit, díky čemuž k ozbrojenému konfliktu nedošlo.

Vévoda Jindřich se po svém dočasném uvěznění v Ingelheimu vrátil roku 976 do Bavorska, kde i nadále intrikoval proti Otovi. Do svého spiknutí zapojil i saské šlechtice, jako například Gunthera z Merseburgu, Egberta Jednookého či Deda I. z Wettinu. Následkem toho císař Ota vytáhl proti Bavorsku a obsadil Jindřichovo sídlo v Řezně. Vévoda Jindřich byl nucený uprchnout na dvůr svého českého spojence Boleslava II. Ota v Řezně prohlásil Jindřicha za sesazeného a vydal nařízení o odtrhnutí Korutan od Bavorska. To tak ztratilo celou třetinu svého území. Zbytek Bavorska dal v léno svému synovci Otovi I., který byl od roku 973 i vévodou švábským. Nově vzniklé Korutanské vévodství připadlo Jindřichovi I. Mladšímu, potomku luitpoldovské dynastie.

V červnu roku 977 překvapil Otu francouzský král Lothar I., jehož téměř dvacetitisícová armáda zaútočila na Cáchy. Ota prchl do Dortmundu, aby si připravil svou odpověď. V září Ota na oplátku napadl Západofranskou říši, obsadil Remeš, Soissons, Laon a oblehl Paříž. Nicméně mor a příchod zimy donutily Otu ukončit obléhání a stáhnout se do Německa. Lothar jej pronásledoval a zničil německý zadní voj.[1]

Následujícího roku se konflikt vystupňoval: zatímco císařovo vojsko zaútočilo na České knížectví a donutilo knížete Boleslava II. se vzdát, v Bavorsku se objevilo nové spiknutí. Spiklenci – biskup Jindřich I. z Augsburgu, nedávno sesazený Jindřich Svárlivý a korutanský vévoda Jindřich I. Mladší – měli dokonce podporu církve. Císař Ota, který mohl spoléhat na podporu svého synovce Oty I., tehdejšího vévody Švábska a Bavorska, zaútočil na Pasov, kde se rebelové shromáždili. Jeho dobývací taktika, která zahrnovala i most z lodí, nakonec vedla k tomu, že se v září město vzdalo. Soud, který proběhl v Magdeburgu o Velikonocích roku 978, potrestal všechny tři vzbouřence. Jindřich Svárlivý byl odsouzen do žaláře biskupa Folcmara z Utrechtu. Jindřich Korutanský přišel o své vévodství, které připadlo vévodovi sálské dynastie, Otovi z Wormsu, synu Konráda Rudého, bývalého vévody Lotharingie. Biskup Jindřich byl zatčen ve werdenském opatství, ale v červenci byl propuštěn.

Hlavním výsledkem konfliktu bylo dokonalé podrobení Bavorska, které v tomto povstání ztratilo status největšího původního německého kmenového vévodství. Ota II. se na rozdíl od svého otce nijak nezkoušel usmířit s bavorskou větví své dynastie – nezletilý syn a dědic vévody Jindřicha, Jindřich II., byl poslán k biskupovi z Hildesheimu, aby nastoupil na církevní dráhu. Jeho otec, Jindřich Svárlivý, zůstal ve vězení až do císařovy smrti roku 983.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

Gwatkin, H. M., Whitney, J. P. (ed) et al. The Cambridge Medieval History: Volume III. Cambridge University Press, 1926.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku War of the Three Henries (977–978) na anglické Wikipedii.

  1. Reuter, Timothy (1999). The New Cambridge Medieval History, Volume III, p. 388. ISBN 978-0-521-36447-8.