Wikipedie

Svatý rok 1550

Jubilejní Svatý rok 1550 (9. řádné univerzální jubileum) se konal po čtvrtstoletí po Svatém roce 1525 v atmosféře úzkosti z následků reformace i v očekávání nové naděje na znovusjednocení církve, když papež Pavel III. svolal v roce 1545 do Tridentu všeobecný sněm.[1]

Svatý rok 1550
Papež Julius III. za jehož pontifikátu se konal Svatý rok 1550
Papež Julius III. za jehož pontifikátu
se konal Svatý rok 1550
Témaodpuštění trestů za hříchy
MístoŘím
ZeměPapežský stát
PořadatelKatolická církev
Datum1550
Účastpoutníci do Říma
PředchozíSvatý rok 1525 (8. v pořadí)
NásledujícíSvatý rok 1575 (10. v pořadí)
WebJubilees throughout History (anglicky)

Nový papež editovat

V době kdy Pavel III. 20. května 1549 Svatý rok 1550 vyhlásil, naděje nebyly nijak růžové. Sám Pavel III. se Svatého roku nedožil. Zemřel 10. listopadu 1549 a novým papežem byl zvolen až 7. února 1550[2] kardinál Giovanni Maria del Monte, který si pro svůj pontifikát zvolil jméno Julius III. V té době byl již Řím naplněn poutníky povětšinou z italských krajů. Ti se pak stali svědky papežovy slavnostní korunovace a slavnostního průvodu přes Řím do Lateránské baziliky. Během průvodu se strhla průtrž mračen, která průvod rozehnala a papež se rychle skryl do konventu u baziliky sv. Marka, odkud mohl vyjít až příštího dne.[1]

Julius III. vydal dva dny po své korunovaci 24. února 1550 novou bulu Si pastores ovium a se zpožděním otevřel Svatou bránu. Tato bula obsahovala některá nová ustanovení. V ní vzpomíná Julius III. snahu Pavla III. o přípravu jubilejního roku a předběžná jednání v papežské konzistoři. Papež Julius III. zrušil platnost všech odpustků mimo Řím, neboť jen v něm bylo možné uctít hroby obou apoštolů sv. Petra a sv. Pavla, a zdůrazňuje charitativní účel tohoto jubilejního roku. Záhy Julius III. zajistil zásobování města obilím, které byl povinen tradičně ze Sicílie zaslat Svatému stolci císař Karel V. Majetelům hospod uložil zvláštní daň na udržování ulic a cest. Pro poutníky dal otevřít jako veřejný park svou vinici a sad. Tam mohli získat zdarma ovoce, které tam rostlo. Bylo jim rozdělováno podle zásad vyrytých na mramorové desce.[1] Svatý rok trval až do Tří králů následujícího roku, čímž se vyrovnalo počáteční zpoždění.

Milostivé léto mělo radostnější ráz oproti Svatému roku 1525 nejen proto, že první období Tridentského koncilu, který začal v roce 1546 se právě uzavřelo a nový papež byl rozhodnut v něm pokračovata dílo obnovy dokončit, ale i proto, že v Římě samém byl zřetelný obrat k větší vroucnosti duchovního života.[1]

 
Dillingenské kladívko papeže Julia III., které použil pro otevření Svaté brány v roce 1550

Dillingenské kladívko editovat

Zajímavým artefaktem, který se v souvislosti se Svatým rokem 1550 zachoval, je slavnostní kladívko, kterým papež Julius III. udeřil na Svaté dveře baziliky svatého Petra v Římě při příležitosti zahájení Svatého roku. Je známé jako dillingerské kladívko. Julius III. pak daroval vzácné kladivo kardinálu Otto Truchsessovi von Waldburg,[3] augsburskému knížeti-biskupovi, který jej později věnoval univerzitě, kterou založil v Dillingenu na Dunaji v současném bavorském správním obvodu Švábsko. Kladívko bylo vyrobené v letech 1549/50 je velmi dobře zachovalé a je uloženo v Bavorském národním muzeu v Mnichově.[4] Dillingenské kladívko, se stalo součástí erbu dillingenské univerzity vedle tří borových šišek a tří lvů, které byly součástí rodového erbu kardinála Otty von Waldburg.[5][6]

Hlava kladívka je bohatě zdobená ornamenty. Na obou stranách přechodu z hlavy do rukojeti je vyobrazena okřídlená hlava puttiho. Přední strana násady je zdobena dvěma obdélníkovými poli orámovanými ornamenty. V horním poli se nachází papežský erb, zatímco v dolním poli je vyryt nápis: „IULIUS III PONT MAX IOBILAEUM VIII CONDIDIT FELICITER“ (Julius III. šťastně zahájil osmý jubilejní rok). Reverzní strana dříku je rovněž zdobena dvěma obdélníkovými poli orámovanými ornamenty. V horním poli je zobrazen Mojžíš, který udeřil do skály s vodou, zatímco spodní pole popisuje výjev nápisem: „PERCUSSIT PETRAM ET FLUXERUNT AQUAE“ (udeřil do skály a vytekla voda).[7]

Pomoc poutníkům editovat

 
Sv. Filip Neri, který pečoval o poutníky během Svatého roku 1550

Sv. Filip Neri editovat

Výraznou osobností tohoto období byl sv. Filip Neri, tehdy ještě laik, který rozšířil a propagoval takzvanou pouť do sedmi bazilik během jednoho dne, jež se stala velice oblíbenou. Dále založil bratrstvo nazvané Trinitá dei Pellegrini na hmotnou pomoc poutníkům.[8][9] V Římě sice bylo dost národních hospiců,[p 1][10] ale tam se uchylovali jen poutníci příslušného národa a ubytování v soukromých domech nebylo pro chudé poutníky vždy snadné. Proto se sedmnácti společníky získal sv. Filip Neri dům za peníze získané od svých šlechtických přátel a se štědrou finanční výpomocí od papeže. Tam ubytovával a hostil chudé poutníky, zvláště unavené a nemocné bez rozdílu národnosti.[9] Podnítil i římské patricijské rodiny, aby pomáhaly poutníkům. Mladí římští patriciové zvali k sobě na jídlo poutníky, dámy zase poutnice. Římské dámy dokonce udržovaly během Svatého roku hospic, v němž samy obsloužily asi 600 poutnic.[8]

Jezuité editovat

Také zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly, se duchovně staral o poutníky a během Svatého roku složil v Římě řeholní sliby pozdější generál a světec, sv. František Borgia, syn vévody z Gandie. A v římských kostelích uchvacoval poutníky svou výmluvností další jezuitský kazatel, P. Leinez.[8]

Počet poutníků nebyl v tomto roce vysoký, i když kroniky udávají, že na Boží hod velikonoční bylo přítomno papežskému požehnání 50 tisíc poutníků. To bylo zaviněno především nejistou politicko-vojenskou situací mezi Francií a Říší. Přece však oproti předešlému Svatému roku 1525 došlo k jakémusi vzestupu.[8]

 
Také italský sochař, architekt, malíř, básník a přední představitel vrcholné italské renesance a manýrismu Michelangelo Buonarroti byl ve Svatém roce 1550 také mezi kajícími poutníky.

Jubileum umělců editovat

Během roku se uskutečňovala také kající procesí do bazilik. Ta pak kronikáři popsali spolu s jejich zvláštními kajícími projevy, jež uzaujaly i Římany. Také papež Julius III. během své pouti se ubíral s procesím a tak jen podtrhl kající ráz tohoto jubilea, které bylo také jubileem umělců. Nelze je vypočítat všechny, ale mezi nejváženější z nich patří Michelangelo Buonarroti, který, jak vypráví jeho spolupoutník a kolega Giorgio Vasari, chtěl „pokorně a jen z lásky k Bohu a z úcty ke knížeti apoštolů pro spásu své duše“ vykonat předepsaný počet pobožností v bazilikách, a to pěšky. Až jednoho dne zrána mu papež, pohnut jeho zbožností, sám dovolil, aby vykonal pouť sedmi bazilik[11] na koni.[8]

Ohlasy editovat

Španělský císař a francouzský král jako obvykle poslali jen své vyslance, ale osobně putovali vévodové z Urbina a z Ferrary, aby získali odpuštění.[12] To rozšířil papež i na vojska tehdy bojující proti pirátu Dragutovi u severoafrického pobřeží pod vedením admirála Andrea Doria, vyslaného tam císařem Karlem V. Zpráva o jubilejních odpustcích způsobila na lodích takové nadšení, že se vojáci hned zpovídali několika přítomným kněžím. Krátce nato byli piráti poraženi.[13]

Typické pro onu dobu je také papežovo vyhlášení prvního seznamu zakázaných knih protestantských reformátorů během Svatého roku.[12]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.

Reference editovat

  1. ↑ a b c d POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 50. 
  2. ↑ MCBRIEN, Richard P. Lives of the Popes: The Pontiffs from St. Peter to Benedict XVI. [s.l.]: HarperCollins, 2000. S. 283. (anglicky) 
  3. ↑ CHENEY, David M. Otto Cardinal Truchseß von Waldburg † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Zeremonialhammer Papst Julius III. Bayerisches Nationalmuseum, Inventarnummer R 692 [online]. bayerisches-nationalmuseum.de [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ HAUT, Joseph. Geschichte der k. Studien-Anstalt Dilingen in den ersten hundert Jahren: von ihrer Entstehung bis zum westphäl. Frieden, 1548–1648. Dillingen: Kränzle Verlag, 1854. Dostupné online. S. 19. (německy) Münchener Digitalisierungszentrum (MDZ). 
  6. ↑ HAUT, Joseph. Geschichte der k. Studien-Anstalt Dilingen in den ersten hundert Jahren: von ihrer Entstehung bis zum westphäl. Frieden, 1548–1648. Dillingen: Kränzle Verlag, 1854. Dostupné online. Kapitola Abbildung des Wappens der Universität Dillingen. (německy) Münchener Digitalisierungszentrum (MDZ). 
  7. ↑ HAUT, Joseph. Geschichte der k. Studien-Anstalt Dilingen in den ersten hundert Jahren: von ihrer Entstehung bis zum westphäl. Frieden, 1548–1648. Dillingen: Kränzle Verlag, 1854. Dostupné online. (německy) Münchener Digitalisierungszentrum (MDZ). 
  8. ↑ a b c d e Polc, s. 51.
  9. ↑ a b Holy Year of Jubilee. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: newadvent.org Dostupné online. (anglicky)
  10. ↑ MUNZAROVÁ, Marta, a kol. Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7195-304-3. Kapitola 7: Paliativní a hospicová péče: jediná cesta k dobré a ke skutečně důstojné smrti, s. 42. 
  11. ↑ Sedm poutních kostelů Říma [online]. schnablova.net [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Polc, s. 52.
  13. ↑ VILLARI, Luigi. Doria, Andrea. In: Chisholm, Hugh. Encyclopædia Britannica. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Svazek 8. S. 425. (anglicky)

Literatura editovat

  • PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)

Studie a články

  • Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky) 
  • BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky) 
  • CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky) 
  • CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky) 
  • CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky) 
  • Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 
  • DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky) 
  • DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky) 
  • DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky) 
  • DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky) 
  • FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
  • GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky) 
  • GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky) 
  • MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky) 
  • MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky) 
  •  MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky) 
  • Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky) 
  • PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky) 
  • SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky) 
  • SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky) 
  • Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 

Periodika

  • Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky) 
  • Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky) 
  • Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky) 
  • Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975]. 
  • Nový život, Řím
  • L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatý_rok_1550&oldid=23846231“