Wikipedie

Vynnyky

město ve Lvovské oblasti na Ukrajině

Vynnyky (ukrajinsky Винники; výslovnost výslovnost ['Vynnyky]IPA, polsky Winniki) jsou město ve Lvovské oblasti na Ukrajině. Leží několik kilometrů východně od Lvova, pod jehož městskou radu administrativně spadá, a je jedním z nejstarších měst v Haliči.

Vynnyky
Винники
Panoráma Vynnyk ze západu
Panoráma Vynnyk ze západu
Vynnyky – znak
znak
Vynnyky – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice49°48′17″ s. š., 24°8′16″ v. d.
Nadmořská výška279 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastLvovská
RajónLvovský
Vynnyky
Vynnyky
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha6,67 km²
Počet obyvatel21 560[1] (2019)
Správa
StarostaVolodymyr Kvurt
Oficiální webvynnyky-rada.gov.ua
Adresa obecního úřaduвул. Галицька 20
79496 м. Винники
Telefonní předvolba+380-322
PSČ79495-79496
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie editovat

Lidé obývali předměstí dnešních Vynnyk již v pozdním paleolitu - asi před 27 tisíci lety.[2] Slovanské osady zde začaly vznikat v 7.-8. století.

První písemná zmínka o městě pochází z 22. srpna 1352. Jedná se o privilegium polského krále Kazimíra III., pro potomky lvovského vojvody Bertholda, konkrétně pro Jurije, Ruperta a Margaritu. Z textu tohoto dopisu plyne, že kníže Lev Danilovič jim za věrnou službu německému vojvodství předává panství Berthold, které se nachází poblíž Lvova. Konkrétně: mlýn Selský Dvůr s rybníkem, vesnicí Malé Vynnyky s mlýnem, rybníkem, hostincem a jejich okolím, včetně osady Pidberizki.

Název vesnice Malé Vynnyky souvisí s hlavním zaměstnáním jejich obyvatel, což bylo pěstování hroznů a výroba vína. Písemné prameny poskytují informace o významných vinicích, které se táhly od svahů Zámkové hory ve Lvově, podél současné Lyčakivské ulice, až do Vynnyk. Dle pověsti bylo každoročně z Vynyk posíláno na knížecí stůl až 100 sudů dobrého vína.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Památník Tarase Ševčenka
Tabáková továrna
Kostel Vzkříšení Ježíše Krista - čelní pohled
Kostel Vzkříšení Ježíše Krista - boční pohled
Kostel Narození Jana Křtitele

15.-16. století editovat

Od 15. století jsou již zmínky o Vynykách pravidelné. Vlastníci Vynnyk se měnili, byli jimi rodina Štecherů, Hrytsko Kerdijovič, Jurij Strumylo, Vanko Lagodovský, rodiny Tarlivů, Potockých a Zamojských.

První informace o existenci opevněného dvora ve Vynnykách se datují do 15.-16. století.[2] Potvrzením o existenci této obranné stavby je nejstarší mapa města a nalezené pozůstatky hradeb. Tato stavba se nacházela na kopci se strmými svahy (nyní území tabákové továrny). Starousedlíci stále toto místo nazývají „pod zámkem“. Soubor budov měl horní a dolní nádvoří. Na základě archeologických vykopávek lze usuzovat, že na horním nádvoří byl palác a kaple, na spodním nádvoří se nacházely hospodářské prostory - sklady, stáje a dílny.

17. století editovat

Dne 17. května 1666 polský král Jan II. Kazimír (1648-1668) udělil Vynnykám magdeburské právo a statut města a povolení pro pořádání trhů o Zelených svátcích a na svátek svatého Michaela.[3]

18. století editovat

Nové změny v životě města přineslo připojení Haliče k Rakousku v roce 1772 (při tzv. Prvním dělení Polska). Rakouská vláda provedla významné reformy, které měly pozitivní dopad na další vývoj Vynnyk.[4]

V roce 1786 zde vláda, na pozemcích patřícím rodině Glovinských, usadila 32 německých rodin z Bavorska, což vedlo k založení německé kolonie Weinbergen. Dalším 10 německým rodinám bylo přiděleno území mezi vesnicí Pidberizki a Vynnykami, čímž vznikla kolonie nazvaná Unterbergen. Byly zavedeny pozemkové a správní reformy, které podpořily rozvoj výroby. Stěžejní roli v dalším rozvoji Vynnyk sehrálo založení tabákové továrny, na území bývalého Vynnyckého hradu, v roce 1779[4]. Ta se následně stala největší manufakturou v Haliči.

19. století editovat

Na konci 19. století a na počátku 20. století začalo v Haliči duchovní a kulturní obrození, což se odrazilo v boji za nezávislý ukrajinský stát, zejména pak v letech 1918–1920. Řada obyvatel města se zúčastnila boje za samostatný ukrajinský stát v řadách legie USS.

V roce 1896 byla ve Vynnykách založena pobočka „Prosvita“ (občanská organizace, založená v roce 1868 ve Lvově, za účelem kulturního a vědeckého rozvoje, upevnění národního společenství a zvýšení národního povědomí ukrajinského lidu).

20. století editovat

V roce 1908 byla přes Vynnyky zprovozněna železniční větev Lvov - Pidzamče - Lyčakiv - Pidhajce. Kromě tabákové továrny bylo ve městě několik menších podniků, včetně pily, tesařské dílny, pivovaru, lihovaru, vápenky, cihelny a několika mlýnů.

V roce 1913 zde byl odhalen pomník k uctění Tarase Ševčenka, dle projektu O. Lušpinského. Tento pomník se stal jedním z prvních sochařských a veřejných pomníků Ševčenka na Ukrajině. Je vyroben z bílého pískovce, poprsí je umístěno na vysokém podstavci, orámovaném v půlkruhu dvěma bočními pilíři. Slavnostní otevření pomníku se uskutečnilo 28. září 1913. Během ukrajinsko-polské války v letech 1919-20 byl pomník poškozen a v roce 1925 obnoven.

V období mezi dvěma světovými válkami byly Vynnyky součástí Druhé Polské republiky.

V roce 1925 mělo město asi 5000 obyvatel. Mezi občany bylo 3300 Poláků, 2150 Ukrajinců, 350 Židů a 200 Němců.

Po německém útoku na SSSR a obsazení města Wehrmachtem zde došlo k pogromu na Židy. O několik týdnů později byli židovští muži z Vynnyk převezeni do Pisek a tam zastřeleni. Židovky s dětmi byly zabity v roce 1942, pravděpodobně také v Piskech. V letech 1941–1943 byl ve Vynnykách pracovní tábor, jehož židovští vězni pracovali mj. při silničních pracích. V červenci 1943 Němci tábor zlikvidovali zavražděním vězňů.

Pamětihodnosti editovat

Kostel Vzkříšení Ježíše Krista editovat

(ukr. Церква Воскресіння Господа нашого Ісуса Христа, вулиця Тараса Шевченка 13); 49°48'41.983"N, 24°08'5.879"E

První zmínka o kostelu ve Vynnykách pochází z roku 1515. Na místě tohoto původního, dřevěného, byl postaven nový, cihlový kostel, v klasicistním stylu. Byl dokončen a vysvěcen v roce 1842.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie editovat

(ukr. Костел Внебовзяття Пресвятої Діви Марії, вул. Соломії Крушельницької, 16А); 49°48'46.184"N, 24°07'56.818"E

Stavba kostela začala v roce 1738 a trvala až do roku 1766. Pod sovětskou vládou byl kostel používán jako skladiště. V březnu 1993, po obnově a vysvěcení, začal kostel znovu sloužit věřícím.

Kostel Jana Křtitele editovat

(ukr. Церква Різдва святого Івана Хрестителя); 49°49'03.892"N, 24°08'45.715"E

Původně luteránský kostel, který v roce 1933 začala stavět německá komunita a dokončila ho v roce 1936. Od roku 1946 byla budova využívána jako sklad a později jako obchod s hospodářskými potřebami. 4. ledna 1998 byl kostel opět vysvěcen, získala ho řeckokatolická církev a dostal současné jméno.

Kostel svatých Vladimíra a Olgy editovat

(ukr. Церква святих Володимира і Ольги); 49°48'54.931"N, 24°08'2.096"E

Stavba kostela byla zahájena v roce 1991. Jedná se o zděný třípatrový, křížový kostel se sedmi kupolemi a zvonicí nad bránou. 29. července 2001 byl nově postavený kostel vysvěcen.

Vynnykovský hřbitov editovat

(ukr. Винниківський цвинтар); 49°48'37.504"N, 24°07'48.415"E

Ve Vynnykách je význačný městský hřbitov, kde se pohřbívá již od konce 18. století.[5]

Starý hřbitov (tzv. německý) editovat

(ukr. Німецький цвинтар)

Nacházel se na území, kde je nyní park (ulice Sacharova). Nekropole fungovala v letech 1785-1944. Zde byli pohřbeni zejména němečtí obyvatelé Vynnyk. Hřbitov byl zničen sovětskými úřady na počátku 50. let.[6]

Židovská synagoga editovat

Nacházela se na místě domu, který nyní stojí na adrese Ivana Franka 46. Byla poničena během německé okupace a k definitnímu zničení došlo během sovětské okupace. Dodnes se zachovaly pouze zdi bývalé svatyně.

Podnebí editovat

Klima ve Vynnykách je mírně kontinentální, s mírnými zimami a teplými léty. Vyznačuje se vyššími srážkami, v průměru 174 dnů srážek ročně. Nejméně v lednu a nejvíce v červenci, v průměru ročně spadne 740 mm srážek. Nejčastěji fouká západní vítr, méně často severovýchodní. Všechna roční období se vyznačují prudkými změnami atmosférického tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu. Zimy jsou mírné, mrazy pod −20 °C jsou velmi vzácné. Jaro je chladné a deštivé, mrazy a sněžení se občas vyskytují až do začátku května. Léto je příjemné, nejčastější letní odpolední teploty jsou v rozmezí +20–25 °C, teploty nad +30 °C jsou výjimečné. V létě bývají často bouřky a prudké poklesy teploty během přechodu atmosférických front. Podzim je poměrně teplý a suchý.

Vynnyky – podnebí
Období leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec rok
Průměrné denní maximum [°C] −0,1 1,3 6,3 13,6 19,4 22,0 23,9 23,5 18,3 12,9 6,0 0,9 12,3
Průměrné denní minimum [°C] −6,1 −5,5 −1,7 3,6 8,4 11,3 13,2 12,5 8,4 4,1 −0,3 −4,6 3,6
Průměrné srážky [mm] 40 44 45 52 89 89 96 77 67 52 49 48 748
Zdroj: температура повітря і опади

Významné osobnosti města editovat

  • Arend Karl (1815-po 1867), malíř
  • Bajcar Andrij (1966), vědec-geograf, docent, kandidát geografických věd, vědecký pracovník geografie a historie města Vynnyky
  • Banach-Twerdochlib Iryna (1918-2013), grafička, ilustrátorka[7]
  • Banach Pavlo (1869-1935), pedagog, spisovatel, veřejný činitel[7]
  • Branowski Ireneusz (1892–1936), voják, major
  • Dmyterko Dmytro (1875-1930), učitel, lékař, vybudoval ve Vynnykách plicní sanatorium[7]
  • Dmyterko Ljubomyr (1911-1985), básník, prozaik, dramatik, literární kritik, veřejný činitel[7]
  • Domazar Zenon (1913-1943), vůdce OUN, popraven v Babín Jaru[8]
  • Doroš Julian (1909-1982), fotograf, umělec, průkopník ukrajinské kinematografie v Haliči, etnograf, místní historik; člen Ukrajinské fotografické společnosti[7]
  • Dunin-Borkowskyj Stanislav (1864-1934), polský šlechtic, hrabě, jezuitský mnich, filozof a badatel díla Borucha Spinozy[9]
  • Dutkievyč Andrij (1799–1866), řeckokatolický kněz, farář ve Vynnykách, rektor Všeobecného teologického semináře ve Lvově, člen metropolitní konzistoře[10]
  • Fedjuk Mykola (1885-1962), malíř, grafik, kritik umění, pedagog[7]
  • Fedorenko Viktor (1953), genetik, doktor biologických věd, profesor, vedoucí katedry genetiky a biotechnologie na univerzitě Ivana Franka ve Lvově
  • Ferenčuk Jurij (1923-2014), člen OUN, voják UPA, politický vězeň, historik
  • Florko Józef (1915-1945), kněz
  • Girnjak Grigorij (1865-1945), kněz, děkan ve Vynnykách, jeden ze zakladatelů "Prosvitu" ve Vynnykách
  • Golijan Volodymyr (1903-1996), voják OUN[11]
  • Grynevyčeva Katrja (1875-1947), spisovatelka[7]
  • Guzar-Levycká Olga (1860-1933), veřejná osobnost v Haliči, překladatelka her do ukrajinštiny
  • Gryčko Jan Kierdej (???? - 1462), šlechtic, majitel Vynnyk v roce 1443[7]
  • Kalynovyč Volodymyr (1884-1945), šlechtic, lingvista, publicista, profesor Lvovské univerzity (německá filologie), veřejná osobnost[12]
  • Kozak Mychailo (1888-1942), lékař, člen UGA (Ukrajinská haličská armáda)[13]
  • Kyjak Julian (1946), lékař, vědec, profesor a vedoucí katedry rodinného lékařství
  • Kyjak Roman (1920-1998), aktivista ukrajinského osvobozeneckého hnutí a ukrajinské řeckokatolické církve[7]
  • Kyjak Taras (1944-2018), lingvista, veřejný a politický činitel, doktor filologie, profesor, vedoucí katedry teorie a praxe německého překladu na Filologickém ústavu Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka[7]
  • Kyprijan Myron (1930-2019), divadelní umělec
  • Lagodovskyj Alexander (1525-1574), jeden z nejslavnějších majitelů Vynnyk
  • Laub Antonín (1792-1843), malíř, grafik, litograf, sběratel[14]
  • Levickyj Bohdan (1886-1962), právník[7]
  • Levickyj Jaroslav (1897-1961), právník, důstojník UGA, veřejný činitel[7]
  • Levickyj Volodymyr (1856-1938), veřejný a kulturní činitel, spisovatel, literární kritik, vydavatel[7]
  • Levkiv Taras (1940), keramik, grafik, čestný občan města Vynnyky[7]]
  • Lypa Ivan (1865-1923), lékař, spisovatel, veřejný činitel
  • Magaljas Semen (1885-1978), důstojník, kulturně vzdělávací a vojenská osobnost[7]
  • Markevyč Myron (1951), fotbalista, trenér[7]
  • Megal Viktor (????-????), jeden z prvních emigrantů z Vynnyk do USA, veřejný činitel v Chicagu[7]
  • Miško Pylyp (1882-1959), pedagog, veřejný činitel[7]
  • Miško-Pastušenko Julie (1897-1937), básnířka, spisovatelka
  • Ogienko Ivan - Ilarion (1882-1972), vědec, veřejný činitel, spisovatel, metropolita Ukrajinské autokefální pravoslavné církve, církevní historik[7]
  • Potočnjak Antin (1912-1984), kněz Ukrajinské řeckokatolické církve, aktivní účastník Prosvitu[7]
  • Potočnjak Rostislav (1948), fotbalista, trenér
  • Rak Antin (1876-1958), právník, soudce, veřejný činitel[7]
  • Rak Jaroslav (1908-1989), právník, politik[15]
  • Rak Sofia (1882-1963), veřejný činitel[7]
  • Reyman Robert (1875–1944), voják, polský brigádní generál
  • Rosołowicz Jerzy (1928–1982), malíř, teoretik
  • Sardak Grygorij (1916-2001), chirurg, profesor, průkopník cévní chirurgie[16]
  • Slymakovskyj Ivan (1807-1878), řeckokatolický kněz, farář, rektor Všeobecného teologického semináře ve Lvově, člen metropolitní konzistoře[17]
  • Sopilka Myroslava (1897-1937), básnířka, prozaička[7]
  • Ščurovský Evžen (1884-1969), právník, veřejný a politický činitel, poručík UGA[18]
  • Ščurovský Volodymyr (1890-1969), lékař, veřejný činitel[18]
  • Šmídt Wilhelm (1812-1872), architekt[14]
  • Štecher Berthold (1300-1330), první známý majitel města Vynnyky[7]
  • Štecher Jurij (????-????), majitel města Vynnyky (1352 - konec 14. století), vnuk Bertolda Stechera a syn Mateusa Stechera[19]
  • Štecher Mateus (????-????), syn Bertholda, starosta Lvova, majitel města Vynnyky[9]
  • Vloch Mychajlo (1896-1978), poručík rakouské armády, autor regionální sbírky o Vynnykách a okolí.[7]
  • Vloch Orest-Stepan (1934-2009), fyzik, veřejný a politický činitel, profesor, zakladatel a ředitel Ústavu fyzikální optiky[7]
  • Voznyckyj Borys (1926-2012), doctor honoris causa, kritik umění, čestný občan Vynnyků, ředitel Lvovské umělecké galerie, Hrdina Ukrajiny, laureát Státní ceny Tarase Ševčenka[7]
  • Vrecjona Jevhen (1905-1975), člen UVO (Ukrajinská vojenská organizace), OUN, UHVR (Ukrajinská hlavní osvobozenecká rada), prominentní politická a vojenská osobnost[7]
  • Vrecjona Hryhorij (1839-1901) pedagog, editor a vydavatel pedagogických časopisů a autor učebnic a populárních publikací[7]
  • Vrecjona Volodymyr (1907-1967), aktivní člen OUN[7]
  • Vynnyčuk Jurij (1952), lingvista, novinář, spisovatel, redaktor
  • Vynnykiv Natalia (1920-1942), aktivní členka OUN, odsouzena NKVD, popravena gestapem v Babím Jaru[15][8]
  • Wolanek Erwin (1893–1972), voják, podplukovník polské armády, rytíř řádu Virtuti Militari
  • Zlatokudr Ivan (1930), básník, překladatel

Erb města editovat

Erb města Vynnyky je oficiální heraldický symbol schválený 17. února 1992. Navrhli jej, na základě motivů dle staré pečeti, Andrij Grechyl a Ivan Svarnyk. Popis - ve zlatém poli je umístěn modrý hrozen se zeleným listem. Štít je orámován dekorativní kartuší a korunován stříbrnou městskou korunou.

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Винники na ukrajinské Wikipedii a Winniki (miasto) na polské Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online. 
  2. ↑ a b БАЙЦАР, Андрій. До Дня міста: Літопис Винник (част. І) [online]. [cit. 2020-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-31. 
  3. ↑ ТИМЕЦЬ, I. Таємниці тютюнової фабрики. Львів: Мульти АРТ, 2005. S. 183. 
  4. ↑ a b БАЙЦАР, A. Винники туристичні: Науково-краєзнавче видання…. [s.l.]: [s.n.] S. 16. 
  5. ↑ БАЙЦАР, A. Винниківський некрополь [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-05. 
  6. ↑ БАЙЦАР, A. Німецький (австрійський) цвинтар у Винниках [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-06. 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad БАЙЦАР, Андрій. Видатні винниківчани. [s.l.]: Науково — краєзнавче видання… S. 88. 
  8. ↑ a b БАЙЦАР, Андрій. Видатні винниківчани: Домазар Зенон (Зиновій) і Винників Наталя — провідні діячі ОУН [online]. [cit. 5021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-08. 
  9. ↑ a b БАЙЦАР, Андрій. Відомий польський філософ Станіслав Дунін-Борковський — уродженець Винник [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-03. 
  10. ↑ БАЙЦАР, Андрій. Історія Винник в особах. Львів: Науково-краєзнавче видання, 2017. S. 76. 
  11. ↑ БАЙЦАР, A. Видатні винниківчани: Підлісецький Володимир і Голіян Володимир — творці Листопадового чину у Винниках [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-07. 
  12. ↑ БАЙЦАР, A. Забуті імена: Калинович Володимир Сидорович — видатний винниківчанин [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-12-03. 
  13. ↑ БАЙЦАР, A. Забуті імена: Козак Михайло [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-29. 
  14. ↑ a b БАЙЦАР, A. Забуті імена: Антон Лауб і Вільгельм Шмідт [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-11-06. 
  15. ↑ a b БАЙЦАР, Андрій. Винниківчани в лавах ОУН-УПА. [s.l.]: Винниківський вісник, 2013. S. 422–423. 
  16. ↑ БАЙЦАР, A. Винники туристичні. Винники: Науково-краєзнавче видання, 2016. S. 312. 
  17. ↑ БАЙЦАР, A. Історія Винник в особах. Винники; Львів: Науково-краєзнавче видання, 2017. S. 135. 
  18. ↑ a b БАЙЦАР, A. Забуті імена: Щуровський Володимир та Щуровський Євген [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-09. 
  19. ↑ БАЙЦАР, A. Байцар А. Володарі Винник (частина I) [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-07. 

Literatura editovat

  • Байцар А. Винники у Незалежній Україні // Винниківський вісник. — № 449 — № 450, січень 2014.
  • Байцар А. Пам'ятники Винник. Пам'ятник Тарасу Шевченкові (1913 р.) // Винниківський вісник. — № 452. — 28 лютого 2014.
  • Байцар А. Пам'ятники Винник. Пам'ятник Іванові Франку (1956 р.). Пам'ятник Іванові Огієнку (2010 р.). // Винниківський вісник № 461-№ 462, 2 липня 2014.
  • Байцар А. Старий винниківський цвинтар: історія та сучасність. // Винниківський вісник. — № 467-468. — 24 вересня. 2014.
  • Байцар А. Почесні громадяни Винник (продовження) // Винниківський вісник. — № 472-473. — 20 листопада. 2014.
  • Байцар А. Фігури Божої матері та Хрести процесійні у Винниках // Винниківський вісник. — № 476-477. — 29 грудня. 2014.
  • Байцар А. Літопис Винник // Винниківський вісник. — № 437-438. — серпень 2013.
  • Байцар А. Іван Липа творив у Винниках. Тут він залишився назавжди // Винниківський вісник. — № 378-379. — 28 лютого 2010.
  • Байцар А. Винники — «Мала Швейцарія» // Винниківський вісник. — № 382-383. — 21 квітня 2011.
  • Байцар А. Будитель Галицької України Руси // Винниківський вісник. — № 384-385. — травень — червень 2011.
  • Байцар А. Як у Винниківському краї Січові стрільці здобували Незалежність України // Винниківський вісник. — № 387–389. — серпень 2011.
  • Байцар А. Євген Врецьона — побратим Коновальця і Бандери // Винниківський вісник. — № 389 — № 390. — вересень 2011.
  • Байцар А. Географія рекреаційно-туристичних ресурсів м. Винники// Географія і туризм: міжнародні виклики українському туризму. Матеріали V Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2011. — С. 12-15.
  • Байцар А. Історія винниківських німців// Винниківський вісник. — № 398-399. — грудень 2011.
  • Байцар А. Родина українських патріотів Раків у Винниках// Винниківський вісник. — № 398 — 399. — грудень 2011.
  • Байцар А. Видатні винниківчани: Науково-краєзнавче видання. — Львів-Винники, 2012. — 88 с.
  • Байцар А. Чортова скеля: дім легенд і загадка історії //Винниківський вісник. — № 403. — лютий — брезень 2012.
  • Байцар А. Винниківська залізниця: історія і сучасність// Винниківський вісник. — № 407. — квітень — травень 2012.
  • Байцар А. У с. Млинівці (біля Винниківського озера) селяни підтримували загони Богдана Хмельницького… // Винниківський вісник. — № 412-413. — серпень 2012.
  • Байцар А. Географія німецьких поселень у Винниках (в контексті розвитку етнокультурного туризму) // Географія і туризм: національний та міжнародний досвід. Матеріали VI Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2012. — С. 33-38.
  • Байцар А., Байцар Н. Релігійний туризм і паломництво в м. Винники // Географія і туризм: національний та міжнародний досвід. Матеріали VI Міжнародної наукової конференції. — Львів: 2012. — С. 38-44.
  • Байцар А., Байцар Н. Сучасний стан і перспективи розвитку рекреаційно-туристичних ресурсів м. Винники Львівської області. // Вісник Львівського університету. Серія міжнародних відносин. Вип. 29. Частина І. — Львів: 2012. — С. 3-7.
  • Байцар А. Географія німецьких поселень у Винниках (в контексті розвитку етнокультурного туризму) // Вісник Львівського університету. Серія географ. Вип. 43. Частина І. — Львів: 2013. — С. 11-16.
  • Байцар А., Байцар Н. Сакральний туризм у м. Винниках // Вісник Львівського університету. Серія географ. Вип. 43. Частина І. — Львів: 2013. — С. 119—124.
  • Байцар А. Винниківчани в лавах ОУН-УПА. // Винниківський вісник. — № 422-423. — січень — лютий 2013.
  • Байцар А. Адміністративно-територіальний устрій Винниківщини від княжої доби до сучасності // Винниківський вісник № 444-445, листопад — грудень 2013 Адміністративно-територіальний устрій Винниківщини від княжої доби до сучасності (продовження) // Винниківський вісник № 446-447, 31 грудня 2013
  • Байцар А. Почесні громадяни Винник // Винниківський вісник. — № 470-471. — 31 жовтня 2014.
  • Байцар А. Винники: Науково-популярне краєзнавче видання. — Львів-Винники, 2015. — 100 с.
  • Байцар А. Винники туристичні: Науково-краєзнавче видання. — Львів : ТзОВ ВТФ «Друксервіс», 2016. — 312 с.
  • Байцар А. Історія Винник в особах: Науково-краєзнавче видання. — Львів : Західно-Українського Консалтинг Центру, 2017. — 180 с.
  • Бокало О. Два дерев’яні млини XX ст. / О. О. Бокало // Вісник інституту «Укрзахідпроектреставрація». — Львів, 2008. — С. 219–230.
  • Винники // Винниківський історико-краєзнавчий музей. — 36 c.
  • Гавінський А. Пам’ятка культури лійчастого посуду Винники-Лисівка: дослідження 1963 року / А. Гавінський // Матеріали і дослідження з археології Прикарпаття і Волині. — 2012. — Вип. 16. — С. 431-447.
  • Винники //Галицька брама. — Львів, 2008. — № 5-6, травень — червень. — Львів. — 32 c.
  • Винники, Звенигород, Унів та довкільні села. Історично-мемуарний збірник / Влох Михайло. — Чикаго, 1970. — 529 с.
  • Галич Г. Наконечний Д. Львівська тютюнова фабрика. Історичний нарис. — Львів, 1968. — 76 с.
  • Винничук Ю. Легенди Винників. — Львів : Піраміда, 2010. — 42 с.
  • Геренчук К. Природа Львівської області. — Львів : Видавничий центр ЛНУ ім. І. Франка, 1972. — 149 с.
  • Грабовецький В. Мої незабутні Винники в літописі та ілюстраціях: За спогадами минулих літ. — Івано-Франківськ : Івано-Франківський державний історично-меморіальний музей О. Довбуша, 2011. — 284 с.
  • Грабовецький В. Історія встановлення першого скульптурного пам’ятника Тарасові Шевченкові у Винниках в Україні і у світі 1913 р. та вшанування Кобзаря. До 100-річчя воздвиження першого скульптурного монументу Кобзаря. — Івано-Франківськ, 2012. — 250 с.
  • Тимець І. До історії тютюнової фабрики / Ігор Тимець // Галицька брама. — 2008. — № 5–6 (161–162). — С. 24–28.
  • Чорновол І. Історія Пустомитівського району в контексті регіональної історії Галичини
  • Krasny Piotr. Kościół parafialny p.w. Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii w Winnikach // Kościoły i klasztory rzymskokatolickie dawnego województwa ruskiego. Praca zbiorowa. — Kraków: Międzynarodowe Centrum Kultury. — Drukarnia narodowa, 1996. — Т. 4. — 211 s., 402 il. seria: Materiały do dziejów sztuki sakralnej na ziemiach wschodnich dawnej Rzeczypospolitej. ISBN 83-85739-34-3. Šablona:Ref-pl
  • Winniki, 2, wś, pow. lwowski // Słownik geograficzny Królestwa Polskiego. — Warszawa : Druk «Wieku», 1893. — Т. XIII. — S. 561. (пол.)

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vynnyky&oldid=23394506“