Portál:Starověký Řím/Seznam článků měsíce

Říjen 2010Editovat

Římské království (latinsky Regnum Romanum) byla monarchistická vláda města Říma a jeho teritorií. O historii Římského království je toho známo málo, jelikož se z té doby nedochovaly žádné písemné záznamy a všechny jeho dějiny byly napsány během Římské republiky a Římského impéria, a z velké části se zakládají na legendách. Nicméně dějiny Římského království začínají založením města, tradičně datovaném na rok 753 př. n. l., a končí svržením králů a založení Republiky někdy okolo roku 509 př. n. l.

  • Zrození Říma

To, z čeho se nakonec stalo Římské impérium, začalo jako osada okolo pahorku Palatin u řeky Tibery ve střední Itálii. Palatin a okolní pahorky představovaly snadno udržitelnou pozici v širokých úrodných pláních okolo nich.

Tradiční popis římské kultury, který se k nám dostal od Livia, Plútarcha, Dionýsia z Halikarnassu a jiných, je ten, že v prvních stoletích vládla Římu řada sedmi králů. Tradiční chronologie podle Varra udává dobu jejich vládnutí na 243 let, což činí mimořádný průměr vládnutí jednoho krále – téměř 35 let. Toto číslo bylo ovšem později sníženo. Galové zničili všechny římské historické záznamy, když po Bitvě u Alliy v roce 390 př. n. l. drancovali město, takže o království neexistují žádné soudobé záznamy. Archeologické důkazy nicméně podporují fakt, že osada v Římě byla založena v polovině 8. století př. n. l.

Listopad 2010Editovat

Romulův chrám (italsky: Tempio del Divo Romolo) je bývalý pohanský chrám, který se nachází na římském Foru Romanu. Dnes je součástí křesťanské baziliky Santi Cosma e Damiano (Bazilika svatého Kosmy a Damiána).

  • Historie

Chrám nechal pravděpodobně vystavět císař Maxentius pro svého předčasně zesnulého syna Valeria Romula, který zemřel v roce 309. Je ale také možné, že stavba vznikla již za vlády Constantina I. a byla zasvěcena bohu Jupiterovi, nebo patřila Penátům, což byli ochránci římských domovů, a později byla Maxentiem zrekonstruovaná a zasvěcená Romulovi.

V roce 527 získal chrám společně s knihovnou na Vespasiánově fóru papež Felix III. Ten obě budovy propojil a z Romulova chrámu vytvořil hlavní vstup do křesťanské baziliky Santi Cosma e Damiano (budova bývalé knihovny), pojmenované podle řeckých svatých bratrů Kosmy a Damiána. Felix III. tím vytvořil dokonalý kontrast s antickou pohanskou dvojicí Castor a Pollux, kteří byli dříve uctívaní ve vedlejším Chrámu Castora a Polluka.

Prosinec 2010Editovat

Gladiátor (lat. gladiator, „ten, kdo používá meč“, šermíř) byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři-profesionálové.

  • Historie zápasů

Za vynálezce gladiátorských zápasů se obecně považují Římané. Až do počátku 20. století se předpokládalo, že tento zvyk přejali od Etrusků, o čemž už dnes existují pochybnosti, jelikož se z dob Etrusků nedochovalo jediné vyobrazení zápasů se zbraněmi muže proti muži. Nejstarší dochované fresky zachycující boj dvou ozbrojených mužů vybavených přilbicemi, štíty a oštěpy, pocházejí ze 4. stol. př. n. l. z Kampánie, která byla dlouhodobě obydlena Řeky. Jedná se zřejmě o spodobnění řeckých pohřebních slavností spojených s oběťmi. V Kampánii se pak zřejmě tyto pohřební slavnosti odloučili od řeckého vlivu a byly postupně nahrazeny zápasy mužů bojujících na život a na smrt. Nejranější římské gladiátorské zápasy pak byly součástí pohřebních obřadů, které měly mrtvým usnadnit přechod ze světa živých do říše mrtvých a zároveň ukázat bohatství a moc rodiny, která pohřeb pro svého příbuzného uspořádala. Hlavním smyslem pořádání soubojů však zřejmě byla snaha ilustrovat ctnosti, které Řím učinily velkým a jaké zemřelí za života projevovali, tedy odvahu, sílu a udatnost.

Leden 2011Editovat

Pax Romana nebo také Pax Augusta (latinsky „římský“ nebo „Augustův mír“) je označení, které zavedl britský historik Edward Gibbon pro dlouhé období relativního míru po celém území Římské říše zhruba mezi roky 27 př. n. l. (nástup císaře Augusta) a 180 n. l. (smrt císaře Marka Aurelia). V přeneseném smyslu může znamenat mír, prosazený a vynucený politickou mocí, která nemá soupeře. Tak se různá dějinná období někdy nazývají Pax Mongolica, Pax Britannica nebo Pax Americana.

Když se Augustus roku 27 zbavil svých konkurentů a získal od senátu titul imperátor, obnovil formálně Římskou republiku (Res publica Romana), ve skutečnosti se stal samovládcem a založil dědičnou monarchii (principát). Energickou i umírněnou politikou se mu podařilo ukončit občanskou válku, uzavřel mír s různými sousedy, zejména s Partskou říší na východě a různými privilegii si získal podporu legií i vlivných lidí v Římě. Nastolení a udržení míru mu získalo nesmírný obdiv a úctu, takže pro mnohé zahájil nové období světa, „věčný mír“.

Únor 2011Editovat

Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stoletím př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila (přes francouzštinu) například také angličtinu.

Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a po rozpadu západořímské říše se stala jazykem církve a vzdělanců. Díky úředně správnímu, církevnímu a literárně uměleckému užívání si latina podržela své postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stala mrtvým jazykem. Dále se však užívá v křesťanské liturgii a správě, v odborné terminologii (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, teologie, historie atd.).

Březen 2011Editovat

Myra bylo antické město v tehdejší Lýkii na místě dnešního Demre (dříve Kale) v jihoturecké provincii Antalya. Myra byla jedním ze šesti největších měst Lýkijské konfederace, bylo zde významné centrum kultu bohyně Artemidy Eleuthery (Kybelé), zničené zemětřesením roku 141. Myra byla sídlem biskupství a v pátém století se stala správním centrem Lýkie. Kolem roku 300 se zdejším biskupem stal svatý Mikuláš, nejznámější postava dějin města. Roku 809 bylo město vyrabováno vojskem Hárúna ar-Rašída a ztratilo svůj předchozí význam. Za vlády Alexia I. (1081–1118) město dočasně dobyli Seldžukové, roku 1087 italští kupci odvezli z neklidné oblasti do Bari ostatky sv. Mikuláše. Trosky antické Myry časem pokryly nánosy řeky Demre, v 60. letech zde proběhly vykopávky pod vedením archeologa Jürgena Borchhardta.

Duben 2011Editovat

Koloseum nebo Římské koloseum, původně Flaviovský amfiteátr (latinsky: Amphitheatrum Flavium, italsky: Anfiteatro Flavio nebo Colosseo), je elipsovitý amfiteátr v centru města Říma v Itálii. Jde o největší amfiteátr, který byl kdy v římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury.

Koloseum se nachází východně od Fora Romana. Jeho stavba začala mezi lety 70 a 72 n. l. za římského císaře Vespasiana a byla dokončena v roce 80 n. l. za Tita. Za vlády Domitiana (8196) byly provedeny některé další úpravy. Jméno Amphitheatrum Flavium je odvozeno od Vespasianova a Titova rodového jména Flavius (tzv. gentilicia).

Původně bylo schopno pojmout 50 000 sedících diváků a bylo užíváno ke gladiátorským zápasům a veřejným podívaným. Vedle gladiátorských her se zde pořádaly i naumachie (stylizované námořní bitvy), zápasy s divou zvěří, popravy, rekonstrukce známých bitev a dramata založená na klasické mytologii. V raném středověku přestala budova sloužit k zábavě. Později byla využívána k obývání, sněmování, jako pevnost, kamenolom a křesťanská svatyně.

Ačkoliv periodicky se opakující zemětřesení a zloději kamenů učinili z Kolosea zříceninu, dnes je stavba skutečným symbolem císařského Říma. Je jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí a stále má úzké vazby k římskokatolické církvi, protože na každý Velký pátek vede papež "Křížovou cestu" do amfiteátru.

Koloseum je také znázorněno na italské verzi pěticentové mince.

Květen 2011Editovat

Historia naturalis je první přírodovědecká encyklopedie starověku, sepsaná Pliniem Starším, který publikoval první knihy v roce 77. Zejména v anglických zemích se lze setkat s nelatinským prohazováním slov v názvu (Naturalis Historia).

Encyklopedie obsahuje na jedné straně spoustu pověr, rozporů a nesmyslů (tehdy ovšem velice rozšířených a důvěryhodných), na druhé straně ji však lze považovat za první systematický pokus shrnout veškeré poznání přírodních věd. Nachází se v ní mnoho prvních, relativně přesných popisů mnoha rostlin a živočichů, zajímavá pozorování chování zvířat, popisy minerálů a geologických pochodů i popisy běžných aplikací soudobých poznatků o přírodě. Historia naturalis je považována za nejvýznamnější přírodovědnou publikaci v dějinách římské říše. Uvádí se, že je v ní obsaženo asi 20 000 výpisků z asi 2000 spisů 473 autorů (146 římských a 327 cizích).

Červen 2011Editovat

O Boží obci (latinsky De civitate Dei) je spis sv. Augustina Aurelia (354-430), v němž tento církevní otec a hipponský biskup nastiňuje uspořádání společnosti. Vznikal v letech 413-425, snad jako reakce na vyplenění Říma Vizigóty (410).

Ve 22 knihách tohoto spisu Augustin rozvíjí myšlenku dvou obcí: Civitas Dei (obec Boží) a Civitas terraena (obec pozemská). Prvních deset knih je víceméně kritikou světského státního uspořádání a pohanského náboženství. Knihy XI-XXII pak podávají obraz spravedlivé Boží obce pravověrných věřících. V průběhu pozemských dějin nejsou obě říše úplně odděleny, jsou i místa, kde se překrývají; boží stát není identický s církví a pozemský stát nelze identifikovat s žádným konkrétním státem. Konečné oddělení dvou říší nastane teprve na konci časů při posledním soudu. Dějinný vývoj pak spočívá v neustálém sváru mezi těmito dvěma póly. Augustin se tedy odklání od cyklického pojetí času, jež v antice převládalo, a přijímá pojetí lineární: dějiny jsou realizací Božího plánu - začínají Stvořením a končí druhým příchodem Krista. Dějiny tedy směřují ke konkrétnímu cíli: zrušení času.

Správné jednání v božím státě řídí pokora a láska k Bohu. V pozemském státě vládne lidská pýcha, místo lásky k Bohu tu panuje jenom sebeláska: poslušnost ustupuje neposlušnosti a svornost nesvornosti.

Svou polemikou proti Římu, tím že upírá římskému státu jakoukoli velikost a význam z kulturního nebo morálního hlediska, uvolňuje Augustin i vazbu na tento stát. Teprve tak se stává možným, že křesťanství přetrvá římský stát. Augustin si nepřál kněžskou nebo církevní nadvládu nad světským státem, jak se potom praktikovala ve středověku. Hlavním cílem světského státu bylo zajišťovat mír a měl sloužit vlastnímu životnímu cíli člověka, připravit se k bytí na onom světě.

Říjen/Listopad 2015Editovat

Druhá punská válka