Plískavice tmavá (Lagenorhynchus obscurus) je malý kytovec žijící v pobřežních vodách jižní polokoule. Vyskytuje se v kapsovitých populacích, větší populace se nachází kolem Jižní Ameriky, na jihozápadě Afriky, na Novém Zélandu a kolem některých ostrovů Indického a Atlantského oceánu jako jsou Nový Amsterdam nebo Tristan da Cunha. Plískavice tmavá se vyznačuje vysoce akrobatickým chováním jako jsou různé přemety a salta, které předvádí nad hladinou.

Jak číst taxoboxPlískavice tmavá
alternativní popis obrázku chybí
Plískavice tmavá
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Podtřídaživorodí (Theria)
Infratřídaplacentálové (Eutheria)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádozubení (Odontoceti)
Čeleďdelfínovití (Delphinidae)
Rodplískavice (Lagenorhynchus)
Binomické jméno
Lagenorhynchus obscurus
Gray, 1828
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika editovat

Druh poprvé popsal John Edward Gray v roce 1828 jako Delphinus obscurus. Gray svůj popis založil na lebce a kůži dospělce a juvenilního jedince dovezených z Mysu Dobré naděje do Britského muzea.[2] William Henry Flower (1885) druh přeřadil do rodu Prodelphinus[3] a americký přírodovědec Frederick W. True (1889) do rodu Lagenorhynchus,[4][2] do kterého jej prozatím řadí i moderní taxonomie.[5] Studie zkoumající cytochrom b rodu Lagenorhynchus nicméně ukázala, že se nejedná o monofyletickou skupinu.[6] V roce 2019 bylo proto navrženo, aby plískavice tmavá spolu s některými příbuznými druhy byla přeřazena do rodu Sagmatias.[7] U plískavice tmavé se rozlišují následující 3 poddruhy:[5]

  • L. o. fitzroyi (Waterhouse, 1838);
  • L. o. obscurus (Gray, 1828);
  • L. o. posidonia (Philippi, 1893).

Čtvrtý poddruh může reprezentovat novozélandská populace.[7][8] Nejbližším příbuzným plíkavice tmavé je plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens) ze severního Pacifiku. Oba druhy se od sebe vydělily asi před 1,9–3 miliony lety.[9]

Plískavice tmavá se patrně může křížit s některými jinými druhy delfínovitých jako je delfín obecný (Delphinus delphis)[10] nebo delfínec Peronův (Lissodelphis peronii).[11] Vědecké druhové jméno obscurus v latině znamená „tmavý“ a odkazuje k tmavým bokům a hřbetu.[12]

Areál rozšíření a populace editovat

Plískavice tmavá má široké, avšak značně kapsovité rozšíření napříč vodami mírného pásu jižní polokoule.[13] Podle Carwardine a kol. (2020) lze rozlišit 7 geografických populací:[14]

 
Trojice plískavich tmavých při výskoku nad hladinou (Nový Zéland)

Výše zmíněné populace je však potřeba brát s rezervou, protože hlavně u ostrovních populací Atlantského a Indického oceánu není zcela zřejmé, zda se jedná o samostatné populace či jsou zdejší stáda plískavic utvářena jinými pevninskými populacemi.[13] Podobně u australsko-tasmanské populace není jasné, zda se jen nejedná jen o návštěvníky z Nového Zélandu.[14][15] Stanoviště druhu tvoří vody kontinentálních šelfů a jejich zlomů (kde kontinentální šel přechází do svahu) od pobřežních oblastí do více než 100 km od břehu. Plískavice tmavý se typicky vyskytuje ve vodách do 500 m, avšak může obývat i vody přesahující 2000 m. Většinou obývá vody mezi 10–18 °C.[13]

Celková populace není známá, avšak v místech svého výskytu může být celkem běžná. Africká populace má přes 10 000 dospělců, novozélandskou populaci tvoří snad kolem 13 000 dospělých jedinců. U argentinského pobřeží se nachází nejméně 20 000 jedinců.[13]

Popis editovat

 
Dvojice plískavic tmavých u břehů jižní Afriky

Dospělec váží kolem 69–85 kg a dosahuje délky 1,8–2,1 m. Novorozeně váží asi 10 kg a měří 80–92 cm.[16] S těmito rozměry se jedná o poměrně malého, i když robustně působícího delfína. Tmavý zobák je jen krátký, avšak evidentně z těla vyčnělý. Hřbetní ploutev je vysoká, srpovitá s poměrně ostrým koncem. Prsní ploutve jsou středně zakřivené s tupými konci. Komplexní zbarvení těla je na principech protistínu, kdy spodní část těla je většinou světle šedá až bílá a horní strana těla je tmavě šedá až modročerná. Světlá zasahuje až na tváře a dalece za oči po strany hlavy. U zadní části těla jsou boky tmavé a vine se přes ně podélná bílá skvrna, která zasahuje od báze ocasu ke hřbetní ploutvi, kde se rozdvojuje; horní konec bývá více či méně delší než spodní. Oblast kolem očí je tmavě šedá. Hřbetní ploutev má tmavou náběžnou hranu, avšak směrem dozadu světlá. Prsní ploutve jsou světle šedé, směrem k zadní (odtokové) hraně tmavnou.[17] Jak spodní, tak horní čelist ukrývá 52–78 zubů.[14]

Biologie editovat

Sociální život a potrava editovat

 
Velké stádo plískavic tmavých u Kaikoury

Jedná se o vysoce sociálního tvora, který se typicky vyskytuje ve skupinách o 50–250, někdy i více než 1000 jedincích. V takto početných stádech se s oblibou společně krmí na hejnových rybách, které společně loví. Společný lov pomáhají koordinovat výskoky z vody.[17] K výskoků může docházet velmi často a byl pozorován jedinec, který skočil 36× za sebou.[14] Jedná se vůbec o jedny z nejakrobatičtějších kytovců, kteří při častých výskocích nad vodou mohou s tělem provádět různé kousky jako salta, výkruty, přemety aj. Nezřídka se vozí ve vlnách, často za loďmi.[17] Skupiny plískavic tmavých bývají spojovány s jinými druhy kytovců, jako jsou kulohlavci, delfíni obecní nebo delfínci Peronoci.[14]

Živí se převážně menšími hejnovými rybami, k nimž patří ančovičky, sardinky, lampovníci a vranky. Vedle ryb nepohrdne ani všemožnými druhy hlavonožců; např. u argentinských břehů to jsou olihně rodu Loligo.[18] Typicky se krmí ve dne, avšak např. v oblasti hlubokého oceánského kaňonu u novozélandské Kaikoury se může krmit i v noci. Noční krmení zde bylo dáváno do souvislosti s tzv. vrstvou hlubokého rozptylu, čili pomyslnou vrstvou hluboko pod vodou, která je tvořena rapidně zvýšenou přítomností mořských živočichů.[19]

Predátoři editovat

 
Dvojice při kopulaci

V některých oblastech jako je Nový Zéland a Argentina patří k nejčastějším predátorům plískavice tmavé kosatky dravé. Plískavce tmavé se proti útoku kosatek brání úprkem do mělkých vod. K dalším predátorům patří velké druhy žraloku, jako je žralok bílý, širokonosý nebo mako.[14]

Rozmnožování editovat

Plískavice tmavé jsou patrně promiskuitní, tzn. samec i samice se páří s více partnery. Na Novém Zélandu a v Peru dochází k vrhům nejčastěji koncem zimy (srpen až říjen), nicméně v menší míře může k rozmnožování docházet celoročně. Doba březosti trvá kolem 13 měsíců, samice rodí jen jedno mládě. Doba laktace se pohybuje kolem 12 měsíců. Varlata samců dosahují největší velikosti v září a srpnu a mohou vážit až 5120 g, což představuje vzhledem k váze těla jedny z poměrově nejtěžších varlat mezi všemi savci.[18][20] K zabřeznutí dochází jen jednou za 2–3 roky. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 4–6 let, samci ve věku 4–5 let.[14]

Ohrožení editovat

 
Plískavice tmavá u hladiny s patrným výdechovým otvorem

Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje plískavici tmavou za málo dotčený druh. Plískavice tmavá nicméně čelí hned několika typům ohrožením, k tomu nejvýznamnějšímu patří interakce s rybářským náčiním jako jsou různé typy sítí (mj. tenatové sítě), do kterých se plískavice mohou snadno zamotat a utonout. Na jihozápadě Jižní Ameriky docházelo v 80. a 90. letech 20. století k účelovému lovu plískavic tmavých. Rybáři z perského přístavu Cerro Azul v 90. letech 20. století odchytili 15–20 tisíc delfínovitých ročně, ž čehož asi 78 % byly právě plískavice tmavé. V podobných počtech místní lov pravděpodobně pokračuje dodnes. Maso plískavic se využívá jako návnada pro lov ryb i v místní kuchyni. V jiných oblastech (Nový Zéland, jižní Afrika, zbytek Jižní Ameriky) představuje hlavní typ ohrožení zamotání do rybářských sítí.[13]

Vztah k lidem editovat

Jedná se o oblíbený druh společností organizující pozorování kytovců. V Patagonii mezi lety 1997–2000 počet pozorovatelů plískavic tmavých vzrostl z 1393 na 1840. Pozorování plískavic tmavých v této oblasti vzniklo jako alternativa k pozorování velryb jižních.[21] Pozorování plískavic tmavých je populární i na Novém Zélandu, kde ke zvláště oblíbeným místům k organizovanému pozorování patří Kaikoura na východě Jižního ostrova. V mořských akváriích se plískavice tmavé objevily pouze výjimečně, jelikož se jen špatně adaptují na pobyt v zajetí. K pokusům o chov došlo v Jihoafrické republice, Austrálii a na Novém Zélandu.[18]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
  2. a b Ridgway, Sam H. Handbook of Marine Mammals: The second book of dolphins and the porpoises, Volume 6. [s.l.]: Elsevier, 1998. Dostupné online. ISBN 0-12-588506-7. S. 85–95. (anglicky) 
  3. Flower, W. H. List of the specimens of Cetacea in the Zoological Department of the British Museum. London: British Museum, 1885. Dostupné online. S. 28–29. 
  4. True, F.W. Contribution to the natural history of the cetaceans: a review of the family Delphinidae. Bulletin of the United States National Museum. 1889, čís. 36, s. 1–191. Dostupné online. DOI 10.5479/si.03629236.36.1. (anglicky) 
  5. a b List of Marine Mammal Species and Subspecies. marinemammalscience.org [online]. Society for Marine Mammalogy, 2016-11-13 [cit. 2023-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-14. (anglicky) 
  6. LEDUC, R. G.; PERRIN, W. F.; DIZON, A. E. PHYLOGENETIC RELATIONSHIPS AMONG THE DELPHINID CETACEANS BASED ON FULL CYTOCHROME B SEQUENCES. Marine Mammal Science. 1999-07, roč. 15, čís. 3, s. 619–648. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1999.tb00833.x. (anglicky) 
  7. a b VOLLMER, Nicole L.; ASHE, Erin; BROWNELL, Robert L. Taxonomic revision of the dolphin genus Lagenorhynchus. Marine Mammal Science. 2019-07, roč. 35, čís. 3, s. 957–1057. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12573. (anglicky) 
  8. List of Proposed, Un-named Marine Mammal Species and Subspecies. Society for Marine Mammalogy [online]. [cit. 2023-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-14. (anglicky) 
  9. CASSENS, Insa; VAN WAEREBEEK, Koen; BEST, Peter B. Evidence for male dispersal along the coasts but no migration in pelagic waters in dusky dolphins ( Lagenorhynchus obscurus ). Molecular Ecology. 2005-01, roč. 14, čís. 1, s. 107–121. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0962-1083. DOI 10.1111/j.1365-294X.2004.02407.x. (anglicky) 
  10. REYES, Julio C. A POSSIBLE CASE OF HYBRIDISM IN WILD DOLPHINS. Marine Mammal Science. 1996-04, roč. 12, čís. 2, s. 301–307. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1996.tb00581.x. (anglicky) 
  11. YAZDI, Parissa. A possible hybrid between the dusky dolphin (Lagenorhynchus obscurus) and the southern right whale dolphin (Lissodelphis peronii). Aquatic Mammals. 2002, roč. 28, s. 211–17. Dostupné online. (anglicky)  Archivováno 9. 12. 2022 na Wayback Machine.
  12. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl, 2002. ISBN 8090317103. S. 237. 
  13. a b c d e Lagenorhynchus obscurus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2019 [cit. 2023-12-11]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2019-3.RLTS.T11146A175604493.en. (anglicky) 
  14. a b c d e f g CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury, 2020. ISBN 978-1-4729-0814-8. S. 330–335. (anglicky) 
  15. GILL, Peter C.; ROSS, Graham J. B.; DAWBIN, William H. CONFIRMED SIGHTINGS OF DUSKY DOLPHINS ( LAGENORHYNCHUS OBSCURUS ) IN SOUTHERN AUSTRALIAN WATERS. Marine Mammal Science. 2000-04, roč. 16, čís. 2, s. 452–459. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.2000.tb00937.x. (anglicky) 
  16. BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 140–141. (anglicky) 
  17. a b c JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. S. 293–296. (anglicky) 
  18. a b c WAEREBEEK, Koen Van; WÜRSIG, Bernd. Dusky Dolphin. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 277–280. (anglicky)
  19. BENOIT‐BIRD, Kelly J.; WÜRSIG, Bernd; MFADDEN, Cynthia J. DUSKY DOLPHIN ( LAGENORHYNCHUS OBSCURUS ) FORAGING IN TWO DIFFERENT HABITATS: ACTIVE ACOUSTIC DETECTION OF DOLPHINS AND THEIR PREY. Marine Mammal Science. 2004-04, roč. 20, čís. 2, s. 215–231. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.2004.tb01152.x. (anglicky) 
  20. VAN WAEREBEEK, Koen; READ, Andrew J. Reproduction of Dusky Dolphins, Lagenorhynchus obscurus, from Coastal Peru. Journal of Mammalogy. 1994, roč. 75, čís. 4, s. 1054–1062. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 0022-2372. DOI 10.2307/1382489. 
  21. COSCARELLA, Mariano A.; DANS, Silvana L.; CRESPO, Enrique A. Potential impact of unregulated dolphin watching activities in Patagonia. J. Cetacean Res. Manage.. 2003, roč. 5, čís. 1, s. 77–84. Dostupné online [cit. 2023-12-14]. ISSN 2312-2706. DOI 10.47536/jcrm.v5i1.829. (anglicky) 

Literatura editovat

česky
  • ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav, 2000. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00829-7. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • BAKER, A. N., 1990. Whales and dolphins of New Zealand and Australia: an identification guide. Wellington, N.Z.: Victoria University Press. ISBN 0864730993. (anglicky) 
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 68–69. (anglicky) 
  • CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni, 2020. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury. ISBN 978-1-4729-0814-8. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • WAEREBEEK, Koen Van; WÜRSIG, Bernd. Dusky Dolphin. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 277–280. (anglicky)

Externí odkazy editovat