Peko

Peko je estonský epos psaný v setuském nářečí a sestavený pěvkyní Anne Vabarnou ve spolupráci s estonským archivářem a knihovníkem Paulopriitem Voolainem na konci 20. let 20. století. V knižní podobě epos vyšel poprvé až v roce 1995 ve finském Kuopiu. Dílo se skládá ze čtyřiceti tří zpěvů a je rozděleno na dvě části, které dohromady obsahují téměř 8000 veršů. Hlavní postavou eposu je původně setuský bůh úrody a hojnosti Peko, který je zde ovšem vykreslován jako hrdina se zázračnou dubovou palicí, válečník a lovec. Po jeho boku se objevuje například postava Ježíše či Marie. Vzhledem k ženské perspektivě na úrovni vypravěče i tematizaci ženského údělu se epos řadí mezi tzv. ženské baltofinské eposy.

Kontext vzniku díla

První myšlenky na sestavení setuského eposu Peko sahají až do roku 1921, kdy se v Petseri konalo první shromáždění Setuů, v jehož rámci vznikla idea propagace setuské kultury, a to i prostřednictvím vydávání literatury psané setuským nářečím. Této myšlenky se nadšeně chytil zejména Lauri Kettunen, profesor baltofinských jazyků na Univerzitě v Tartu, který přesvědčil setuského rodáka Paulopriita Voolaineho k sepsání setuské čítanky, jejíž první část vyšla v roce 1925. Ta obsahovala mimo jiné články etnomuzikologa Armase Otta Väisänena o setuských lidových písních a hudbě. Z hlediska budoucího eposu sehrála zásadní roli Voolaineova lyricko-epická báseň o setuském králi.

V roce 1926 došlo pravděpodobně k prvnímu osobnímu setkání P. Voolaineho a A. Vabarny. V únoru 1927 poslal Voolaine A. Vabarně dopis, v němž nastínil základní dějovou linku eposu a přibližně sto témat. Vabarna poté linku a navržená témata rozvinula, přičemž vycházela především z toho, co sama zažila a viděla. Pro Estonce, kteří mají v eposech dlouholetou zálibu, se tento lidově-slovesný experiment stal významným milníkem, ačkoliv k jeho vydání došlo až ke konci 20. století. Setuové mají k eposu Peko naopak zvláštní symbolický vztah.

Jazykový kontext

Epos je psán v setuštině (seto kiil´), která patří mezi baltofinské jazyky. Jedná se o jihoestonské podnářečí, jímž hovoří Setuové. Od standardní (severní) estonštiny se setuský jazyk liší v mnoha aspektech, a to zejména z hlediska fonologie, gramatiky a slovní zásoby. V roce 2011 hovořilo setuštinou necelých 13 000 mluvčích.

Setuská lidová slovesnost

Mezi tvůrce setuské tradiční lidové slovesnosti patřily zejména ženy, stejně jako je tomu ve zbytku Estonska. Nejznámějším umělkyním v této oblasti se říkalo lauluemot (‘matky písní’) a patřily mezi ně například Hilana Taarka, Miku Ode nebo Veera Pähnäpuu. Setuskou lidovou slovesnost předávali také mužští zpěváci, avšak jejich přínos v rámci sesbíraných materiálů je značně menší, jelikož například některé žánry příležitostných písní (např. týkající se pití) se zpravidla písemně nezaznamenávaly.

Pro jihoestonskou slovesnost je obecně typickým znakem lyrika, v setuské oblasti však vždy převládaly epické písně. Běžný byl taktéž vícehlasný sbor o alespoň dvou hlasech, přičemž větší část sboru (torrõ) opakovala melodii hlavního zpěváka, zatímco jeden zpěvák (killõ) zpíval vyšší melodii. Písně byly přímo určeny k veřejnému předvádění a vznikaly vlastně až při samotném zpívání, šlo tedy z velké části o improvizaci. Při písemném zápisu měl pak zpěvák často problémy si na text písně vzpomenout. Tradičně měla jedna píseň mnoho podob – měnila se totiž s každým dalším vystoupením.

Typickým znakem setuských písní je variace, a to na všech úrovních. Jedna píseň se tak mohla u každého zpěváka lišit, a jak již bylo zmíněno, většinou existovalo několik verzí písně i u stejného zpěváka. Zdokumentované látky lidové slovesnosti závisely ve značné míře také na pohlaví sběratele. Pro sběratelky bylo například složité hovořit s mužskými zpěváky, jelikož interpretace zpěvů byla mnohdy ovlivněna předsudky a genderem. Mezi formální prvky setuské lidové slovesnosti patří zejména stereotypní formulace, užívání stejných veršů v různých písních (i v improvizaci) nebo stejné kombinace skupin veršů a motivů v různých písních. O skutečném repertoáru daného zpěváka hovoří především šíře jeho veršového rejstříku. Taktéž v eposu Peko se objevují výpůjčky ze starších setuských písní.

Autoři

Anne Vabarna (1877–1964) byla významná setuská pěvkyně, z jejíž tvorby máme, na rozdíl od jiných stejně talentovaných pěvkyň, i zvukové nahrávky. Bylo to díky živému zájmu tehdejších folkloristů, ale i zásluhou A. Vabarny, která se sama aktivně přičinila o zaznamenávání svých zpěvů. Sama neuměla psát, a její texty proto písemně zachycoval devatenáctiletý syn Ivo. Její dílo je uloženo v archivech estonské lidové slovesnosti, navíc bylo publikováno několik jejích nahrávek a textů a také mnoho studií vycházejících z jejích zpěvů. A. Vabarna za svůj život vytvořila přibližně 150 000 veršů, což je více než u kteréhokoliv jiného ugrofinského pěvce, a toto její dědictví je významným etnografickým obrazem tehdejší setuské společnosti. Texty A. Vabarny jsou hlubokým vhledem do světa jedince, ale i generalizací světa setuské společnosti na počátku 20. století.

A. Vabarna se narodila poblíž dnešního estonského města Värska a již ve svých osmnácti letech se provdala a přestěhovala do vedlejší vesnice Tonja, kde porodila celkem devět dětí. Jako první projevil o její písně zájem etnomuzikolog a folklorista Armas Otto Väisänen, a to v roce 1914, když A. Vabarna zpívala v pěveckém sboru. Samostatně začala zpívat v roce 1923 a v tomtéž roce Väisänen zaznamenal prvních 8500 veršů.

Epos Peko je výsledkem spolupráce A. Vabarny s estonským sběratelem lidové slovesnosti a archivářem Paulopriitem Voolainem (vl. jménem Friedrich Pedmanson). Voolaine (1899–1985) se narodil v jižním Estonsku ve městě Räpina a s mluvčími setuštiny byl v kontaktu již od útlého dětství. V rámci svých studií na Univerzitě v Tartu navštěvoval například přednášky již zmíněného profesora Lauriho Kettunena. Voolaineho nejvíce zajímala právě národní kultura a nářečí. Z jeho badatelské činnosti se dochovalo více než 5000 stran týkajících se lidové slovesnosti, 400 stran textů o nářečích, stovky obrázků a muzejních předmětů apod.

Vztah k jiným eposům a intertextualita

Epos Peko v mnoha směrech navazuje na jiná epická díla lidové slovesnosti. Srovnat jej lze například se staroanglickým hrdinským eposem Béowulf, jenž je podobně jako Peko založen na mýtu o bohu úrody žijícím v oblasti Baltského moře – v tomto případě se jedná o syna dánského krále Scylda. Přestože Béowulf vykazuje rozpoznatelné prvky lidové slovesnosti, jejich zdroj je nejasný. Peko naproti tomu přímo souvisí s lidovým kultem uctívání boha hojnosti Peka a nepřímo navazuje též na estonské lidové příběhy o bohatýrovi Kalevipoegovi.

Epos Peko je do značné míry ovlivněn právě estonským eposem Kalevipoeg od F. R. Kreutzwalda a také finskou Kalevalou sestavenou E. Lönnrotem. Z Kalevipoegu pocházejí například náměty orby nebo zbavování lesa dravé zvěře. Postava Peka bývá často přirovnávána také ke kalevalskému hrdinovi Sampsu Pellervoinenovi. Kalevipoeg i Kalevala sloužily jako vzor zejména při snaze vyobrazit minulost bájnou formou, v níž nesmějí chybět popisy hrdinských činů.

Podobnost s Kalevalou vykazuje epos hned v několika ohledech: je psaný tzv. kalevalským metrem, tj. čtyřstopým nerýmovaným trochejem, jemuž se v estonštině říká také regivärss. Z formálních rysů se v obou dílech objevují například paralelismy či aliterace. Dalším charakteristickým znakem lidové slovesnosti, který oba eposy spojuje, je přítomnost pěvce (ačkoliv v eposu Peko jde o ženu). Společnými motivy jsou pak zrození, statný dub se zázračnými účinky, hudební nástroj kantele, sauna nebo motiv námluv. Podobně jako v Kalevale se zde zpívá o říši mrtvých (v Kalevale Tuonela, v Peku Toone). V obou dílech pak nalezneme rysy křesťanství i pohanské víry.

Na první pohled jsou zde jasné také odkazy na Bibli. Pohanský bůh Peko je vykreslen jakožto Ježíšův pomocník a po celý život je doprovázen právě Ježíšem a Marií. Explicitně je zde znázorněna hrdinova víra v jediného boha a návaznost na Bibli se velmi silně projevuje zejména v epilogu. Mimoto se zde objevují další biblické narážky, např. v podobě kouzelné jabloně nebo žebra, které Peko na sklonku života uková.

Epos

Peko

Setuská postava Peka má stejné kořeny jako Pellonpecko (Pekko) uvedený v díle Mikaela Agricoly Psalttari (1551). Pekko je považován za boha ječmene a ječmenného nápoje. Hrdina eposu Peko je pak ekvivalentem finsko-karelského Pekky. Podle finského religionisty Una Harvy nebyl Pekko pro Finy pouze bohem ječmene a piva, ale také básní a písní, podobně jako v řecké mytologii bůh Dionýsos.

Jméno Peko odpovídá pravděpodobně finskému vlastnímu jméno Pekko, které prapůvodně vychází z latinského Petrus. Podoba jména mohla být ovlivněna též finským výrazem peikko (šotek, skřítek) – v některých finských nářečích se totiž objevuje jeho monoftongizovaná varianta pekko. Slovem pekko se též ve staré finštině a některých dialektických variantách označují lesní zvířata (např. metsänpekko – medvěd).

Peko byl setuský bůh úrody a lidé věřili, že přináší do každodenního života štěstí a například ochranu úrody před kroupami. V oblasti Setumaa však nešlo o jediného boha úrody. Modlitby k Pekovi a jeho uctívání byly součástí slavnosti korädsipraasniekka. Boha Peku představovala postavička vytvořená ze dřeva či vosku, která každý rok putovala zabalená v bílé látce od rodiny k rodině, kde byla většinou uložena v sýpce. Slavnosti boha Peka se konaly dvakrát do roka, přičemž ta podzimní byla určena pouze mužům. Její součástí byly rituály s chlebem či společná modlitba v kruhu u hospodáře, jenž u sebe daný rok držel rituální postavičku Peka. Po modlitbě následovaly zápasy mužů, během nichž často docházelo i k přeskakování plotu. Ten, kdo začal nejdříve krvácet, byl pro následující rok zvolen Pekovým hospodářem a musel zorganizovat příští slavnost.

Struktura eposu a děj

Epos Peko tvoří dvě hlavní části: část o Pekově životě a epilog s podtitulem „Pekovy předpovědi se naplňují“, jenž obsahuje různorodé příběhy vedlejších postav. První část obsahuje celkem dvacet devět zpěvů, druhá čtrnáct. První a poslední zpěv eposu tvoří úvodní a závěrečná slova zpěvačky.

Epos začíná úvodním zpěvem pěvkyně, která se modlí k Ježíšovi a prosí jej o pomoc při psaní tohoto díla a poté představuje čtenáři postavu Peka, o němž bude dále zpívat. Následuje okamžik zrození postavy Peka, jemuž předchází velmi náročný porod. Už zde se objevují také postavy Ježíše a Marie, kteří při porodu Peka pomáhají. Tyto biblické postavy jsou dále zapojeny do všech událostí týkajících se Peka i jeho rodiny. Po vzoru epických hrdinů Peko zázračně rychle roste a brzy získává vlastnosti dospělého muže. Když dospěje, rozhodne se oženit a od svých rodičů žádá nejen požehnání, ale i rady. Bůh sešle jeho matce sen, podle něhož se na břehu moře nachází zázračná jabloň a pod ní sedí Ježíšem vychovaná panna Nabra a plete punčochu. Peko ji požádá o ruku, Nabra souhlasí a koná se svatba. Společný život manželského páru probíhá po všech stránkách dobře. Mladičká Nabra svým zpěvem dokáže přivolat déšť a zlepšit úrodu. Mladému páru se také narodí dva chlapci – odvážný Jorosk a Merosk, který hraje na kantele.

Poklidný každodenní život se změní, když Peko nalezne na poli dubovou palici. Čísla a nápisy na ní si vyloží tak, že má palici uložit do truhly a použít ji pouze v případě nouze, tedy když je špatná úroda nebo dojde-li k válce. Než k válce skutečně dojde, umírají Pekovi rodiče, kteří ji předpověděli. Peko si bere dubovou palici a meč a je odhodlán bránit svou zem. Pomocí svíčky rodina dostává předpověď, že jakmile se Peko vrátí z války domů, stane se králem polí. Peko poté odchází do svého tajného příbytku v jeskyni, brzy však přilétnou ptáci a sdělí mu, že Ježíš již očekává silného muže, jenž bude ve válce proti Rusům bojovat. Peko tedy odchází do války, v níž udatně bojuje. Dubovou palici schová pod kámen a bojuje pouze mečem. V noci během spánku je však zajat záludnými nepřáteli.

Nabra poté vyšle syny, aby Peka z jeskyně přivedli, ten tam však již dávno není. Na radu šesti dívek, které bůh poslal, zůstává Merosk v jeskyni a hraje na kantele, dokud Nabra s Joroskem nepřivedou otce zpět. Ve válce však Jorosk zahyne a Nabra upadne do zajetí Rusů. Peko se vrací sám do jeskyně a vypráví Meroskovi, co se stalo. Přichází také Ježíš, který Peka korunuje králem polí i celé oblasti Setumaa. Zároveň ukládá Pekovi první úkol – vyčistit zem od divokých zvířat, která se během války přemnožila. Peko se rozhodne nadále žít v jeskyni. Meroskovi Ježíš přislíbí za ženu jednu z dívek seslaných bohem, Anne. Mladý pár přichází po svatbě do jeskyně, aby Peka pozval domů, ale ten to odmítá, neboť má jako král mnoho povinností. Bere svůj meč a odchází „vyčistit“ lesy od dravé zvěře, jak mu bylo uloženo. Pomocí kouzelné palice se zase stará o dobrou úrodu.

Když Peko zestárne, ukuje na památku budoucím generacím podle vlastního žebra železné žebro. Na vršku jeskyně zasadí dubovou větvičku, z níž vyroste dub, jehož kůra napomáhá od bolesti zubů. Přikáže také postavit klášter (klášter v kraji Petseri). K Pekově přípravě na smrt patří také zlé předtuchy týkající se budoucnosti.

Závěr eposu (epilog) je svou kompozicí méně jednotný než zbytek díla. Obsahuje tyto hlavní části: vyobrazení Ježíšova života vycházející z Bible, popis života původních obyvatel, vyprávění o stěhování Setuů na Sibiř za lepším životem na přelomu 19. a 20. století a příběh o osiřelé dívce Luko, která prosí měsíc, aby jí ulevil od těžkého života a vzal si ji k sobě. Měsíc dívčinu prosbu vyslyší a pozve ji k sobě nahoru na nebe. Od té doby vždy, když je krásné počasí a měsíc jasně září, září také Luko a krásně osvětluje polovinu světa.

Postavy

Peko

Hlavní hrdina eposu a současně světec, zemědělec, válečník a lovec a prorok. Za ženu si vezme dívku Nabru vychovanou Ježíšem a Marií, čímž je v eposu vyřešen konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím. Po válce je Ježíšem korunován na krále polí a celé oblasti Setumaa. Nad svou jeskyní vysadí dub a zaslouží se o výstavbu kláštera v Petseri. Pekovými atributy jsou dubová palice a jeskyně, v níž tráví čas modlitbou a půstem.

Nabra

Dívka vychovaná Ježíšem a Marií, později Pekova manželka a matka dvou synů. Svým zpěvem umí přivolat déšť. Nabra se poprvé zjevuje ve snu Pekovy matky. Je spojována se zázračnou jabloní, jež kvete na podzim a plody nese v zimě. Na svatbě s Pekem ji Ježíš s Marií nazývají dcerou a dávají jí rady do budoucího život. Během války upadá do zajetí Rusů, ale Ježíš jí brzy umožní vstoupit do říše Toone, tedy zemřít.

Essu (Ježíš)

Vládce nebes, jediný stvořitel a Pekův životní společník. Jeho epické činy se odehrávají v dávných časech, kdy Ježíš učil, uzdravoval a pomáhal lidem. Je hlavním hrdinou několika zpěvů v druhé části eposu (např. Ježíš léčí nemocné, Ježíšova smrt nebo Ježíš pomáhá rybáři).

Maarja (Marie)

Ježíšova společnice, jeho odpovídající božský protějšek. Nekoná samostatně, objevuje se vždy po boku Ježíše. V mnoha případech nejsou od sebe promluvy Ježíše a Marie nijak odděleny.

Jorosk

Starší syn Peka a Nabry. Po svém otci zdědil odvahu a společně s matkou se vydává zachránit Peka ze spárů Rusů. Při tom je zabit.

Merosk

Mladší syn Peka a Nabry, hráč na kantele, Ježíšův zeť. V mnoha verších se objevuje po boku Joroska, jelikož bratři vše dělají společně. Rozdělí se, až když Jorosk s matkou odcházejí do Ruska, zatímco Merosk zůstává v Pekově jeskyni a hraje na kantele. Později si vezme za manželku Anne, jednu z dcer Ježíše a Marie.

Anne

Dcera Ježíše a Marie, manželka Meroska. Anne se objevuje v eposu poté, co byl Peko korunován na krále. Povzbuzuje Meroska, aby přestal truchlit nad smrtí bratra a začal opět hrát na kantele. Merosk si ji chce vzít za ženu, Ježíš se sňatkem souhlasí a dává mladému páru požehnání.

Tematická výstavba

Při odhlédnutí od makrostruktury díla a přesunutí pozornosti k jeho mikrostruktuře se objevuje zcela nová a hlubší stránka díla, kdy už se nejedná o pouhý hrdinský příběh. Hlavní dějová linka popisující Pekovy epické činy, která je výsledkem spolupráce A. Vabarny a P. Voolaineho, obsahuje také mnoho dějových odboček, scén a motivů, které nejsou o nic méně důležité než hlavní děj. Jestliže o Voolaineho příběhu (tj. Pekův hrdinský příběh) budeme hovořit jako o kostře celého eposu, pak ostatní a na první pohled menší příběhy tvoří jeho vazy a svaly. V těchto příbězích se objevují postavy (zejména ženské), které z hlediska celého eposu představují pouze podpůrné role, avšak z ideologického hlediska se jedná o ústřední postavy – jsou to například Pekova matka, Pekova manželka Nabra, snacha Anne nebo osiřelá dívka Luko. Ve scénách s těmito postavami můžeme zpozorovat také jisté zpomalení hlavního narativu, místo něhož autorka dává do popředí popis takových události, jako je například oblékání, stravování, půst či další druhy rituálního chování. V zásadě se tak jedná o popis každodenního života setuských žen.

Objevuje se zde také motiv ženského těla a kontroly nad ním (např. nemocná matka nečekaně ztrácí vědomí po návštěvě sauny, což vede k její smrti a konečné ztrátě kontroly nad jejím tělem). Epos obsahuje mnoho realistických popisů všedního života setuských žen, jejich práce, zvyků i rodinných vztahů. V tomto díle jsou reflektovány zejména vztahy v rámci širší rodiny, ale také mezi mužem a jeho manželkou. Zřetelná je také snaha o zobrazení každodenních drobných strastí žen, jako jsou starost o jídlo a strávníky, porod a rekonvalescence po něm, starost o nemocné, umírající či mrtvé, dodržování rodinných tradicí a náboženských zvyků. Při pozornějším čtení lze zaznamenat drobnější, avšak o to důležitější každodenní traumatické zážitky, jimiž si žena prochází, například potlačované city. Texty písní do jisté míry odráží autorku a způsob, jímž vnímá okolní svět. Obrazy a motivy, které na první pohled působí genderově neutrálně, vycházejí při bližším zkoumání z ženské zkušenosti.

Stylistická rovina

Epos obsahuje mnoho stylistických prostředků a básnických figur typických pro lidovou slovesnost. Velmi častým prostředkem je paralelismus či opakování, které také sloužilo ke snazšímu zapamatování písně. V díle se dále objevuje vzestupná gradace (klimax), v níž dochází k postupnému zesilování (např. Essut jal kutsuti kolmõ (tři) paika / viite (pět) paika veerätedi), ale také sestupná gradace (antiklimax), a to zejména číselná (např. Pekot uut‘ kodo kolm (tři) päivä / kai kodo kats (dva) päivä). Častou figurou je také epanastrofa, tj. opakování stejného slova či slovního spojení na konci jednoho a začátku následujícího verše (např. Õga õks nä seda usust võta-as / usust võta-as, tõõst panõ-s), čímž dochází také ke vzniku již zmíněného opakování. Dalšími typickými prostředky jsou přirovnání, metafora, rétorická zvolání, přírodní personifikace či aliterace (např. kandku‘ kodo kui kanno).

Lexikální rovina

Vedle běžné slovní zásoby se v eposu objevují například výpůjčky z ruštiny. Přestože byli Setuové dlouhou dobu v těsném kontaktu s tímto jazykem, takových výpůjček se zde objevuje poměrně málo, přibližně padesát. Dále zde nalezneme ozvláštňující prvky, například rýmové konstrukce (hulgõ-halgõ, tsilgõ-tsälgõ, riste-räste). Velmi často se v díle opakují některé výrazy, např. kulus (dobrý, slušný) nebo veerüs (krásný).

Literatura

• KALKUN, Andreas. Woman’s Voice in an Epic: Tracing Gendered Motifs in Anne Vabarna’s Peko. In: Journal of Ethnology and Folkloristics. 2008, 2(2), 24–45. ISSN 2228-0987.
• VABARNA Anne, VOOLAINE Paulopriit. Pekko (Peko). Setukaiseepos. SKS, 2006. ISBN 951-746-768-0.