Wikipedie

Pavel Reiman

germanista, novinář, literární historik, spisovatel a komunistický politik

Pavel Reiman, německy také Paul Reimann (12. října 1902 Brno[1] – 1. listopadu 1976 Praha), byl česko-německý germanista, novinář, literární historik, spisovatel a komunistický politik. Jeho synem je historik Michal Reiman.

Pavel Reiman
Narození12. října 1902
Brno
Úmrtí1. listopadu 1976 (ve věku 74 let)
Praha
Povoláníliterární historik, novinář, politik, germanista, historik, publicista, politolog, spisovatel a redaktor
NárodnostNěmci
Tématagermanistika, politologie, publicistika, literární historie, literatura a editace
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
DětiMichal Reiman
PříbuzníIvan Reimann (vnuk)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat

Paul Reimann vyrůstal v německo-židovské rodině,[2] jeho matka se jmenovala Ernestina, rozená Rischawá, otec Josef Reimann byl spoluvlastníkem cementárny v Brně a zemřel po operaci v roce 1910 ve Vídni. Pavel v roce 1920 absolvoval brněnské první státní gymnázium a poté v letech 1921 až 1923 studoval germanistiku a filosofii na Lipské univerzitě. Reimann byl už od roku 1921 členem německé komunistické strany (KPD) a Komunistické studentské frakce (Kostufra), jako zástupce Lipska patřil v těchto letech k říšskému vedení strany. V roce 1923 se vrátil ke své matce do Prahy, protože mu bylo řečeno, že umírá. Po Ernestině smrti se o něj starala jeho bezdětná teta Julia Krause. Reiman původně plánoval pokračovat ve studiu na univerzitě v Praze, nicméně zůstal politicky aktivním a svá studia přerušil.

V Praze vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V letech 1924 až 1926 působil jako redaktor Československé komunistické korespondence, následně byl šéfredaktorem stranického časopisu Vorwärts v Liberci a členem tamního okresního vedení strany. V roce 1928 se jako hlavní německý představitel levé frakce KSČ zúčastnil VI. světového kongresu Kominterny, roku 1929 byl zvolen kandidátem politbyra a byl delegován do Moskvy jako zástupce československých komunistů. Zde byl až do roku 1931 kandidátem výkonného výboru Kominterny a současně členem redakční rady Komunistické internacionály. Téhož roku vyšly jeho oficiální Dějiny Komunistické strany Československa.

Kvůli obvinění z „pravicově oportunistického chování“ vůči politice KPD byl Reiman v roce 1931 z výkonného výboru Kominterny odvolán. V důsledku toho byl poté do roku 1932 šéfredaktorem teoretického orgánu KSČ Komunistická revue a vedoucím Agitpropu, propagačního oddělení ÚV KSČ. Ovšem v tomto roce byl kvůli politice jednotné fronty opět obviněn z pravicové úchylky (tzv. „Guttmanova-Reimanova úchylka“) a bylo mu nařízeno odjet do Moskvy. Důvodem tohoto obvinění byly jeho kritické poznámky k politice KPD, která podle něj podceňovala nacistickou hrozbu a nedostatečně se snažila vytvořit protifašistické spojenectví s SPD. V Moskvě pracoval ve výkonném výboru Kominterny, kde byl opět kritizován za pravicové odchylky.

V roce 1936 se Reiman vrátil do Československa a podílel se zde na politickém a kulturním životě německých emigrantů z Říše. Byl redaktorem Rundschau, Gegen-Angriffs a dalších emigrantských listů. V letech 1938 a 1939 byl členem zpravodajského aparátu nyní ilegální KSČ. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v dubnu 1939 emigroval přes Polsko do Velké Británie, kde se podílel na politickém životě československých emigrantů a byl editorem listu Einheit, tiskového orgánu skupiny německého funkcionáře KSČ Gustava Beuera.

Po skončení druhé světové války se Reiman v prosinci 1945 vrátil do Prahy a až do roku 1948 byl vedoucím zahraničního oddělení Ústředního výboru KSČ. Pak se stal členem Agitpropu a byl spoluodpovědný za kulturní politiku komunistické strany. Byl tehdy považován za prodlouženou ruku Slánského a proto byl v roce 1952 nucen svědčit v „procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“. Sám nakonec souzen nebyl, ačkoli byl v souvislosti s tím označen za „kosmopolitu“.[2] Přesto byl následně odstraněn ze všech funkcí a uchytil se až jako zaměstnanec Ústavu dějin KSČ.

V této pro něj těžké době napsal knihu Hlavní proudy německé literatury 1750–1848, která byla nejdříve vydána v roce 1956 v NDR a až poté roku 1958 v Československu. V roce 1962 se stal členem korespondentem Československé akademie věd.[3] V letech 1962 až 1968 byl ředitelem Ústavu dějin KSČ, přičemž roku 1963 se spolu s Eduardem Goldstückerem podílel na organizaci Liblické konference, jež se věnovala životu a dílu Franze Kafky, a v roce 1965 působil jako předseda výboru germanistů na pražské konferenci o německé literatuře. Obě konference vedly k pozitivnímu přehodnocení pražské německé literatury a jsou považovány za počátek procesu vedoucího k pražskému jaru.

Reiman byl v tomto československém hnutí obnovy roku 1968 sám aktivní a patřil pak ke kritikům sovětské intervence ze srpna téhož roku. Na protest proti tomu, že NDR podpořila invazi do Československa, vrátil lipské univerzitě svůj čestný doktorát. V květnu 1969 byl Pavel Reiman sice jmenován profesorem německé literatury na pražské Karlově univerzitě, ale už následujícího roku byl vyloučen z KSČ a nemohl vykonávat své povolání. Měl navíc úplný zákaz publikovat a jeho knihy byly odstraněny ze všech knihoven. O jeho smrti v roce 1976 se československý oficiální tisk vůbec nezmínil.[2]

Dílo

editovat
  • Schiller Seff und die Geschichte der Nordböhmischen Arbeiterbewegung. Liberec, 1928
  • 10 let KSČ a program Čsl. sociálně-demokratické strany. Praha: J. Dolanský, 1930. 31 s.
  • Dějiny Komunistické strany Československa. Praha: Karel Borecký, 1931. 279 s.
  • Základy marxismu-leninismu. Část 1 (red.). Praha: Karel Borecký, 1932. 161 s.
  • Základy marxismu-leninismu. Část 2 (red.). Praha: Karel Borecký, 1932. 155 s.
  • Regierungspolitik oder Klassenkampf? Nach dem Parteitag der Sozialdemokratie. Praha: Josef Haken, 1932. 32 s.
  • Historický materialismus. Praha: Karel Borecký, 1933. 42 s.
  • Briefe über deutsche und slavische Literatur. Londýn: Einheit, 1944. 31 s.
  • Das Grossdeutschtum und die böhmischen Kulturtraditionen. Londýn: Einheit, 1944. 44 s.
  • Zur Geschichte der tschechoslowakischen Arbeiterbewegung. Londýn: Einheit, 1943–1945. 46 s.
  • Historické kořeny německého fašismu a boj proti fašistické ideologii. Plzeň: Volnost, 1946. 29 s.
  • Století vědeckého socialismu. Praha: Svoboda, 1948. 122 s.
  • O realistickém pojetí umění. Praha: Svoboda, 1948. 166 s.
  • Revisionimus, oportunismus a dělnické hnutí. Praha: Kulturní a propagační oddělení sekretariátu ÚV KSČ, 1948. 30 s.
  • Komunisté a národnostní otázka. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1948. 30 s.
  • Komunizmus a morálka. Bratislava: Tatran, 1949. 31 s.
  • Nová morálka – zbraň boje za socialismus. Praha: Rovnost, 1951. 30 s.
  • Über realistische Kunstauffasssung. Berlín: Dietz Verlag, 1952. 324 s.
  • Dělnické hnutí v českých zemích v letech 1889–1914. Praha: Rudé právo, 1954. 84 s.
  • Příspěvek k otázce hospodářského vývoje imperialismu v Rakousko-Uhersku a v českých zemích do první světové války. Praha: Rudé právo, 1955. 59 s.
  • Hauptströmungen der deutschen Literatur 1750–1848. Beiträge zu ihrer Geschichte und Kritik. Berlín: Dietz Verlag, 1956. 856 s.
  • Hlavní proudy německé literatury 1750–1848. Příspěvky k jejím dějinám a kritice. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 614 s.
  • Literární podobizny: z dějin českých a německých literárních vztahů. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. 233 s.
  • Von Herder bis Kisch. Studien zur Geschichte der deutsch-österreichisch-tschechischen Literaturbeziehungen. Berlín: Dietz Verlag, 1961. 290 s.
  • Dějiny Komunistické strany Československa (ved. aut. kol.). Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. 710 s.
  • Ve dvacátých letech. Vzpomínky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. 554 s.
  • Franz Kafka aus Prager Sicht. Spolu s Eduardem Goldstückerem a Františkem Kautmanem. Praha: Academia, 1966. 305 s.
  • Tečka za Mnichovem. Ilustrace Adolf Born. Praha: Naše vojsko, 1968. 134 s.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Reiman na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, inv. č. 125, sn. 123 [online]. NA [cit. 2022-10-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c HERTL, David. Pavel Reiman – jak zůstat věrný linii strany i sám sobě. Český rozhlas [online]. 2017-10-26 [cit. 2017-12-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ Noví členové Čs. akademie věd. Rudé právo. 17. 11. 1962, roč. 43, čís. 318, s. 2. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Reiman&oldid=22843036“