Proces se Slánským

Proces se Slánským, znám pod delším úředním názvem Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, byl vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský. Proces probíhal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952.[1]

Záznam procesu, německé vydání, Praha 1953

PozadíEditovat

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. Stalin chtěl znemožnit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byla výstraha co nejsilnější, byli vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika zaujala proarabské stanovisko a byla zahájena antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

Vlna zatýkání a procesEditovat

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim 1949. V říjnu 1950 následoval brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Zatýkání pokračovalo v roce 1951, v lednu byl zatčen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London, v únoru Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti. Pozice Rudolfa Slánského v rámci strany byla dlouho zdánlivě bezpečná a ještě v červenci 1951 byly s velkou pompou a oficiálními poctami slaveny jeho 50. narozeniny. Záhy poté však Slánský začal být uvnitř nejužšího stranického vedení vystavován útokům pro nedostatečnou bdělost a nedůsledný postup v boji proti vnitřnímu nepříteli, počátkem září byl pak po vynucené sebekritice zbaven funkce generálního tajemníka (která byla oficiálně zrušena) a instalován na podřadnější místo vicepremiéra.

11. listopadu 1951 přijel do Prahy inkognito Stalinův blízký spolupracovník Anastáz Mikojan s pokynem od Stalina, aby byl Slánský neprodleně zatčen.[2] Klement Gottwald, pod sovětskou hrozbou, že sám bude do spiknutí vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ.

Sovětští poradci s pomocí Státní bezpečnosti zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka, a nakonec i Slánského, který byl jistou dobu za přípravu procesů zodpovědný.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci.[3] Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi bez židovských kořenů.[4] Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.[3] Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu.[3] O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu.[3] Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.[5][3]

ObžalovaníEditovat

Obžalovány byly následující osoby:[6]

  • Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
  • Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
  • Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
  • Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
  • Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
  • Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
  • Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
  • Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
  • Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
  • Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
  • Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
  • André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
  • Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
  • Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Vedlejší oběti čistekEditovat

Kromě vynesených trestů smrti měly všechny stranické čistky i své „vedlejší“ oběti. V rámci Procesu se Slánským zemřel například za nevyjasněných okolností Ing. Svatopluk Rada, báňský profesionál a vládní zmocněnec pro strategickou těžbu uranové rudy. Ekonomicky a společensky byly poškozeny manželští partneři a děti odsouzených osob.

Slogan „Psovi psí smrt!“Editovat

Ve zprávě z osmého (závěrečného) dne procesu byl patrně poprvé použitý básníkem Ivanem Skálou slogan „Psovi psí smrt!“.[7] Podle dostupné literatury je autorství mylně připisováno i jiným umělcům (Ivanu Olbrachtovi, Marii Pujmanové[8][9]). Olbrachtovi nejspíše proto, že ze soudního líčení psal rovněž reportáže do Rudého práva, autorství Pujmanové nelze doložit. („Psovi psí smrt“, rusky собаке собачья смерть, je jinak staré ruské pořekadlo, zmiňované v literatuře už roku 1833;[10] tento výrok údajně vyslovil též car Mikuláš I., když se roku 1841 dověděl o smrti básníka Lermontova.)[11]

Rehabilitace a vyznamenáníEditovat

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.[3] Teprve v roce 1968 byla československá veřejnost o těchto skutečnostech podrobněji informována.

Prezident Ludvík Svoboda udělil 30. dubna 1968 některým odsouzeným řád či vyznamenání:[12]

Nález filmového záznamu procesuEditovat

V roce 2018 bylo oznámeno, že insolvenčním správcem bylo v zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Podle zběžného prohlédnutí se jedná o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po Sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv.[13][14]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Proces Slánský Národní archiv ČR, Politické procesy 50. let
  2. Zpackaná operace Velký metař. Novinky.cz [online]. 20. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. a b c d e f Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Argo, Praha 2007
  4. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 20. listopadu 1952, s. 6. Dostupné online. 
  5. Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003
  6. Ministerstvo spravedlnosti, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudollfem Slánským, Orbis Praha 1953
  7. SKÁLA, Ivan. Tři lavice. Rudé právo [online]. 1952-11-28 [cit. 2013-08-28]. Roč. 33 (Právo lidu 54), s. 4. Dostupné online. 
  8. Vyznání Marie Pujmanové. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-04-04]. (česky) 
  9. Archivovaná kopie. www.hostyn.cz [online]. [cit. 2013-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-04. 
  10. Viz heslo собаке собачья смерть v ruském Wikislovníku
  11. Вяземский П. П. Из воспоминаний // М. Ю. Лермонтов в воспоминаниях современников. — М.: Худож. лит., 1989. — С. 342. Dostupné online.
  12. Rudé Právo, 30. 4. 1968
  13. ČTK. Unikátní archivní objev. Stará továrna ukrývala ztracené filmy z procesu se Slánským. iRozhlas.cz [online]. 2018-03-20 [cit. 2018-03-21]. Dostupné online. 
  14. VETEŠKOVÁ, Michaela. 'Běžel mi mráz po zádech,' říká žena, která objevila desítky let ztracené záběry procesu se Slánským. iRozhlas.cz [online]. 2018-03-22 [cit. 2018-03-22]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • KAPLAN, Karel. Zamyšlení nad politickými procesy. Nová mysl. 1968, č. 6, 7 a 8.
  • KAPLAN, Karel. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1992. 303 s. ISBN 80-204-0269-1.
  • KAPLAN, Karel a KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004. 333 s. ISBN 80-7185-616-9.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda a KOHÁK, Erazim. Na vlastní kůži: dialog před barikádu. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1973. 331 s.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 2. vyd., v ČSFR 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992. 219 s. ISBN 80-202-0348-6.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 3. vyd., v nakl. Academia 1. Praha: Academia, 2003. 221 s. ISBN 80-200-1134-X.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 4. vyd., v nakl. Academia 2. Praha: Academia, 2012. 189 s. Paměť, sv. 45. ISBN 978-80-200-2038-3.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda, TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a MARGOLIUS, Ivan, ed. Hitler, Stalin... a já: ústní historie 20. století: rozhovor Hedy Margoliové-Kovályové, autorky knihy Na vlastní kůži (1973), a filmové dokumentaristky Heleny Třeštíkové v Hedině bytě v Soukenické ulici v Praze, 28.–31. srpna 2000. Praha: Mladá fronta, 2015. 224 s. ISBN 978-80-204-3625-2.
  • LONDON, Artur. L'aveu, dans l'engrenage du proces de Prague. Paris: Gallimard, 1968. 452 s. Témoins.
  • LONDON, Artur a LONDON, Lise. Doznání: v soukolí pražského procesu. Překlad Ivo Fleischmann. Praha: Československý spisovatel, 1969. 412 s. Dokumenty doby, sv. 1.
  • LONDON, Artur. The Confession. Angl. překlad Alastair Hamilton. New York: Ballantine Books, 1971. 391 s.
    a překlady do dalších jazyků.
  • MARGOLIUS, Ivan. Praha za zrcadlem: putování 20. stoletím. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-947-0.
  • MARGOLIUS, Ivan. Reflections of Prague: Journeys through the 20th Century. Chichester: Wiley, 2006. ISBN 0-470-02219-1.
  • Potlačená zpráva: (zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968). Úvod a závěr Jiří Pelikán. Wien: Europa-Verlag, 1970. xxxviii, 319 s. [Varianta k názvu: Příspěvek k dějinám KSČ (období 1949-68)]
  • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online. 
  • Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži: [Vzpomínky na R. Slánského]. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 212 s. ISBN 80-205-0165-7.
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži. 2., rozšířené vyd. V Brně: Jota, 2018. 239 s., 16 nečísl. stran obr. příloh. ISBN 978-80-7565-412-0.
  • Spravedlivý trest. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. III. díl, Q–Ž. V Praze: Paseka, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-248-1.
  • URVÁLEK, Josef. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1951-11-20, roč. 33, čís. 310, s. 3–6. Dostupné online [cit. 2011-11-20]. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat