Páni z Rýzmburka

Rýzmburkové, či páni z (Oseka a) Rýzmburka (kdysi též z Riesenburka apod., německy von Osek und Riesenburg) je někdejší český šlechtický rod původem ze severních Čech. Byli hlavní větví jednoho z nejstarších českých rodů nazývaných podle hrábí v erbu Hrabišici.

Páni z Rýzmburka / Rýzmburkové
Erb rodu Hrabišiců (starší podoba před čtvrcením)
Erb rodu Hrabišiců (starší podoba před čtvrcením)
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Mateřská dynastieHrabišici
Tituly
Rok založení12. století
Konec vlády1500
Větve rodu

PředkovéEditovat

Praotcem Hrabišiců měl být jistý Všebor, zmiňovaný ve starých českých kronikách, který žil v 1. polovině 11. století. Jeho syn Kojata byl kastelánem na hradě Bílině.[1] Během 12. a 13. století získali příslušníci tohoto rodu statky v kraji bílínském, okolo Oseka a na Loketsku. Někteří z nich zastávali úřad nejvyššího komorníka. Slavek I., který založil Osecký klášter, měl syny Hrabiše a Bohuslava. Z Bohuslavových synů se starší Slavek dal na církevní dráhu, stal se oseckým opatem a později i nominálním biskupem pruským, údajně absolvoval dvě misijní cesty do Prus.[2] Mladší syn Boreš II. vybudoval nad Osekem hrad Rýzmburk. Původně snad šlo o královský hrad, jehož byl kastelánem a který získal do dědičného držení.[3] Podle hradu pak rod měl své jméno.

Dějiny roduEditovat

Zakladatel roduEditovat

Boreš (II.), který se jako první psal z Rýzmburka, vybudoval rozsáhlé panství a zařadil se mezi nejmocnější muže v zemi. Za Václava I. byl v roce 1238 nejvyšším maršálkem. Při vzpouře kralevice Přemysla, budoucího krále Přemysla Otakara II., proti jeho otci (v letech 1248-1249) zůstal na straně krále a po potlačení vzpoury byl odměněn funkcí nejvyššího komorníka. Funkci si udržel až do Václavovy smrti. Když nastoupil Přemysl Otakar II. na trůn, zbavil Boreše tohoto úřadu a dokonce ho nakrátko uvěznil. V dalších letech se zřejmě jejich vztahy urovnaly, Boreš provázel krále na křížové výpravě do Pruska (1254-1255) a v roce 1260 se zúčastnil Přemyslovy vítězné bitvy u Kressenbrunnu. Jak se však postupně zhoršovaly vztahy krále a české šlechty, přidal se Boreš na stranu opozice a spolu se Závišem z Falkenštejna se postavil do čela otevřeného odboje. Král však odboj potlačil, Boreš byl zatčen a buď popraven, nebo zemřel ve vězení.[4] Jeho synové Slavek a Bohuslav zemřeli poměrně brzy, za jeho vnuka Boreše pak spravoval rýzmburské statky příbuzný Fridrich ze Šumburka.

Rýzmburkové ve 14. stoletíEditovat

V dalších generacích se téměř výhradně vyskytují jména Boreš a Bohuslav (může jít i o totéž jméno), jen občas Slavek, takže z pramenů nelze vždy určit, o koho se jedná. Až do doby Karla IV se do veřejného života Rýzmburkové příliš nezapojovali. V roce 1354 bratři Boreš starší a Slavek získali od Karla IV. právo svobodného horního podnikání na svých statcích. Boreš působil i na královském dvoře, byl dvorským sudím a v letech 1367-1378 hejtmanem České falce. Často také doprovázel Karla IV. na jeho cestách. Za Václava IV. byli páni z Rýzmburka na straně panské jednoty. Jeden z Borešů patřil k jejím dosti aktivním členům a po smíru, vyhlášeném v roce 1396, se stal členem královské rady. Patřil k pánům, kteří na zasedání rady 11. června 1397 na Karlštejně povraždili královy oblíbence.[5]

Úpadek roduEditovat

Další Borešové pak postupně ztráceli majetek, měli časté soudní spory a dokonce se uchylovali k loupežným přepadům, za což přišli roku 1415 o důležitý hrad Přimdu, odkud tyto akce vedl jejich purkrabí Tista. Zchudli natolik, že jeden z příslušníků rodu se dle kroniky Bartoška z Drahonic zúčastnil bitvy u Lipan v řadách plzeňského landfrýdu "opěšalý a chudý". Rýzmburkové i tak zůstali členy panského stavu, ale ztrátu jejich postavení dokumentuje fakt, že při volbě Jiřího z Poděbrad za zemského správce v roce 1452 je jistý Boreš jmenován téměř na konci seznamu. Poslední známý doklad z dějin rodu je z roku 1528. Rod v mužské linii vyhasl Janem Borešem z Rýzmburka a Oseka.[6]

ErbEditovat

Jako u všech Hrabišiců byly základem jejich erbu hrábě. Původní barvy nejsou dochovány, uvádějí se černé hrábě ve stříbrném či zlatém poli, či zlaté hrábě v červeném poli. Ve 14. století si Rýzmburkové přidali dvě pole se lvem. Čtvrcený erb má v 1. a 4. zeleném (příp. stříbrném) poli červeného lva, ve 2. a 3. zlatém poli černé hrábě.[7] Na helmě je nasazen černý klobouk s kohoutími (pavími) pery s černo-zlatým krytím vpravo a červeno-zlatým vlevo. Štít s červenými hráběmi drží dvě zlaté vpřed hledící lvice.

DržavyEditovat

Ve 13. století bylo rýzmburské panství velmi rozsáhlé, ale od konce 14. století byly jednotlivé statky postupně rozprodávány a rod značně zchudl. Základnou rodu byl hrad Rýzmburk, zvaný též Osek, který Rýzmburkové drželi do roku 1398, kdy ho spolu s Duchcovem prodali míšeňskému markraběti Vilémovi. Zakladatel rodu Boreš měl kromě Oseka, Duchcova a Krásna velké majetky i na Moravě, např. Moravskou Třebovou či hrad Hoštejn. Postavil pravděpodobně i hrad Kostomlaty, který jeho potomci prodali v roce 1333. V roce 1307 získali Rýzmburkové panství Sayda a Boršenštejn v Podkrušnohoří jakožto léno míšeňských markrabat. V polovině 14. století drželi Boreš a Slavek také Bečov, Bochov a Žlutice. Boreš držel též Štědrý hrádek, od Karla IV. obdržel Žandov a roku 1373 koupil panství kynžvartské, na němž založil hrad Boršegrýn. Koncem 14. století byla prodána jak míšeňská léna, tak Kynžvartsko s Boršegrýnem. Před rokem 1402 založil jeden z Boršů hrad a město Andělskou horu. Spravoval též Přimdu, o niž však Rýzmburkové kvůli loupežné činnosti přišli.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Riesenburg (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.

  1. VELÍMSKÝ, Tomáš. Hrabišici. Páni z Rýzmburka. Praha: Lidové noviny, 2002. 390 s. ISBN 80-7106-498-X. S. 14–16. [dále jen Hrabišici]. 
  2. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013. 482 s. ISBN 978-80-246-2200-2. S. 390, 417. 
  3. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Praha: Libri, 2002. 376 s. ISBN 80-7277-003-9. Kapitola Osek, s. 407–408. 
  4. Hrabišici, s. 61–86.
  5. Hrabišici, s.170-183,198-204
  6. Hrabišici, s. 216-229
  7. JANÁČEK, Josef; LOUDA, Jiří. České erby. Praha: Albatros, 1988. 367 s. S. 256. 

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat