Panská jednota

Tento článek je o spolku vysoké šlechty proti králi Václavu IV. Stejné označení se někdy užívá pro katolicko-utrakvistickou koalici, která zvítězila nad husitskými radikály v bitvě u Lipan.

Panská jednota vznikla v roce 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV., a to jak v českém království, tak v říši. Cílem jejích členů bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat spoluvládu v zemi. Vadil jim nejen způsob Václavova vládnutí, ale zejména jeho „milci“, příslušníci nižší šlechty, jimiž se král obklopil a poskytoval jim velké výhody, které byly dle opozice neoprávněné.

Zakládající členovéEditovat

Jednota se začala formovat na jaře roku 1394. Zakládajícími členy byli: Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich Starší z Hradce, Vilém III z Landštejna (všichni tři pocházeli z rozrodu mocných Vítkovců), Ota z Bergova (v Čechách usedlý německý šlechtic), Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad. Jejich spojencem byl moravský markrabě Jošt.

Odboj proti králiEditovat

První královo zajetíEditovat

Představitelé panské jednoty zajali 8. května 1394 krále v Králově Dvoře u Berouna, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Král byl převezen do Prahy a v internaci pod nátlakem potvrdil Jošta jako starostu království českého. Na Václvavovu stranu se však postavil jeho bratr Jan Zhořelecký, který svolal vojsko králových věrných a táhl na Prahu. Jednotníci proto krále tajně z Prahy odvezli; po krátkém pobytu na rožmberských hradech Příběnice, Český Krumlov a Vítkův kámen byl Václav internován na hradě Wildberg pánů ze Stahremberka v Horních Rakousích. Jan Zhořelecký nakonec dosáhl jeho propuštění (1. srpna) , za sliby beztrestnosti a jisté ústupky. Královi milci se vrátili do svých úřadů a nespokojenost v panstvu rostla, protože mnohé sliby nebyly splněny. V roce 1395 zaútočila vojska jednoty vedená Jindřichem z Rožmberka na královský hrad Kuglvajt, dobyla Vodňany a obléhala České Budějovice. Jednání mezi znepřátelenými stranami pak zprostředkovával Jan Zhořelecký, který se však posléze s Václavem rozkmotřil. Do dalších jednání krále s jednotou pak vstoupil jeho druhý bratr Zikmund, který docílil toho, že v některých nejvyšších zemských úřadech zaujali místa jednotníci a král je neměl právo sesadit. Královi oblíbenci si zachovali nebo získali jiné úřady. Spory s jednotou však neustaly ani poté. 31. května 1396 Václav v návalu prchlivosti nechal zatknout Jošta a šest pánů z jednoty, kteří za ním přijeli na Karlštejn jako doprovod knížete Štěpána Bavorského; na přímluvu knížete je však brzy propustil.[1]

Krev na KarlštejněEditovat

Jednotníkům se nelíbilo, že drobní šlechtici mají stále na krále Václava IV. příliš velký vliv a odvádějí jeho pozornost od říšských záležitostí. Vhodným okamžikem k „vyřešení“ tohoto problému se stal 11. červen 1397, kdy se měla na Karlštejně sejít královská rada. Jan Opavský přesvědčil Václava, že králova přítomnost na radě není bezpodmínečně nutná. Panovník vyrazil v doprovodu své lovecké družiny do Králova Dvora u Berouna s úmyslem pokračovat dál na Křivoklát.

Na Karlštejně zatím na královské radě přednesl Bořivoj ze Svinař zprávu o zasedání říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Německá šlechta si na sněmu stěžovala na nečinnost římskoněmeckého a českého krále Václava IV. Předsedající Jan Opavský poté ohlásil přestávku v jednání, během níž spolu s významnými českými pány, Janem z Michalovic, Bohuslavem ze Švamberka a Borešem z Rýzmburka a dal obsadit jednací síň strážemi. Sem pak pozval čtyři královy oblíbence, příslušníky nižší šlechty – Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Jan je napadl slovy: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“

Sotva to dořekl, vytasil meč a třemi ranami na místě zabil nejblíže stojícího Purkarta Strnada. Jan z Michalovic, Bohuslav ze Švamberka a Boreš z Riesenburka se vrhli se na zbývající tři královy milce. Dva z nich byli na místě mrtví, velkopřevor Markolt zemřel později na bodnou ránu v břiše.

Jan Opavský a jeho družina se vydali za Václavem IV. do Králova Dvora. Jan králi ohlásil, že právě zlikvidovali nebezpečné spiknutí. Asi po měsíci od oné události král označil zavražděné za zrádce, kteří „jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit, kdyby nás byl Bůh nevaroval skrze naše jiné věrné rádce“. Útočníci Václavovi vysvětlili, že oběti usilovaly o jeho život, král se s tímto vysvětlením spokojil a čin zůstal nepotrestán.

Druhé královo zajetíEditovat

Nepřátelství jednoty a krále se obnovilo v roce 1399, kdy došlo opět k domácí válce. Poté, co byl Václav IV. v roce 1400 zbaven říšské koruny a bylo nutno odrazit vpád Míšňanů do Čech, důležitost panstva znovu vzrostla. V roce 1402, kdy Václav uzavřel smlouvu s bratrem Zikmundem, kterou mu jako zemskému správci de facto předal vládu, zůstali jednotníci na straně Zikmunda. Zikmund Václava zajal a odvezl do Vídně, kde zůstal více než rok v internaci pod dohledem habsburských vévodů, než se mu podařilo uprchnout. Urovnání mezi králem a vysokou šlechtou počátkem roku 1405 znamenalo prakticky konec jednoty, i když nedosáhla všech svých cílů. Popravci, kterým král svěřoval dohled nad dodržováním zákonnosti v krajích, byli jmenováni z řad vysoké šlechty. O složení královské rady si však i nadále král rozhodoval sám. [2]

Panská jednota a LucemburkovéEditovat

Na rozdíl od odbojné šlechty, která se postavila před více než sto lety proti Přemyslu Otakaru II., mohla se panská jednota opřít o další členy vládnoucí dynastie - Lucemburkové často bojovali o moc. Bylo jich hned několik, mladší polorodí Václavovi bratři uherský král Zikmund Lucemburský a Jan Zhořelecký a jejich bratranci, moravští Lucemburkové, Jošt, Jan Soběslav († 1380] a Prokop, kteří po smrti svého otce Jana Jindřicha drželi všichni tři titul moravského markrabí. Zatímco ctižádostiví politici Jošt a Zikmund se spojili s panskou jednotou, Prokop se na stranu revoltující šlechty nikdy nepřidal a Jan Zhořelecký jako jediný pomohl Václavovi v době prvního zajetí.

ReferenceEditovat

  1. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. S. 435-442.
  2. Velké dějiny zemí koruny české. Sv. 5. Praha: Paseka, 2010. S. 73-79.