Wikipedie

Otto Linhart (radiotelegrafista)

český radiotelegrafista a odbojář
Možná hledáte: Oto Linhart (* 1958) český publicista, spisovatel a básník; Otto Linhart (* 1932) český chirurg.

Otto Linhart (24. září 1895 v Praze[8] – 29. března 1980 v Praze) byl příslušníkem československých legií v Rusku, za protektorátu pracoval jako radiotelegrafista ve prospěch ilegální odbojové organizace ÚVOD. Jako jeden z mála operátorů radiových stanic SPARTA válku přežil a pokračoval v práci jako poštovní kontrolor na Hlavní poště Praha.

Otto Linhart
Otto Linhart jako Jan Klika, září 1943[1]
Otto Linhart jako Jan Klika, září 1943[1]
Jiná jména"Jan Zach", "Jan Zachar"[2]
Narození24. září 1895 [3]
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. března 1980 (ve věku 84 let) [3]
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbenípražský Nuselský hřbitov (ulice Krčská) [4]
BydlištěNa Bitevní pláni 1063/16, Praha 4, Nusle [5][2]
Povolánípoštovní revident (kontrolor) - radista
ZaměstnavatelŘeditelství pošt v Praze
Znám jako"Jan Klika" (z Kamenice nad Lipou)
ChoťBožena Linhartová [6]
Dětisynové: Miloš Linhart, Otto Linhart [5]
Příbuzní3 bratři, 2 sestry
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
bratr Václav Linhart (1892 – 1942) [6]
bratr Zdeněk Linhart (1888 – 1943) [6]
bratr Bedřich Linhart (1886 – 1944) [6]
sestra Marie Linhartová [6][3]
sestra Ludmila Stöcklová[7][3]
(roz. Linhartová) [6]
manželka Božena Linhartová (1897 - 1990) [4] [6]
syn Miloš Linhart [5]
syn Otto Linhart [5]

Životopis editovat

Dětství editovat

Narodil se v rodině mlynářského Jana Linharta (1854–??) a matky Pavlíny Berty, rozené Jirkovské (1854–??).[9] Měl šest sourozenců – tři bratry a tři sestry.[10]

Legie a první republika editovat

 
Otto Linhart v uniformě ruského legionáře po návratu do Prahy 1920[1]

Když vypukla první světová válka, byl povolán k 6. praporu polních myslivců.[5] Do ruského zajetí padl 10. září 1915 u Tarnopolu.[5] Do československých legií vstoupil 27. srpna 1917 v Moskevské gubernii ve městě Bykovo.[5] Po celou ruskou anabázi měl hodnost vojína a sloužil u 1. střelecké divize ("Husitské").[11] V hodnosti desátníka radiotelegrafní roty se v roce 1920 spolu s ostatními legionáři vrátil do vlasti a následně byl demobilizován.[5] Za první republiky pracoval Otto Linhart jako poštovní revident (kontrolor) – radiotelegrafista na Ředitelství pošt a telegrafů v Praze (Hlavní pošta Praha).[3]

Práce v odboji (1939 - 1940) editovat

Po německé okupaci byl jako profesionální radiotelegrafista osloven podplukovníkem generálního štábu Štěpánem Adlerem (Kadeřábkem),[2] aby se zapojil do protinacistického odboje (a zpravodajské činnosti)[2] v jeho skupině. Od vojenské odbojové organizace Obrana národa měl Adler za úkol vybudovat rádiovou komunikační síť uvnitř protektorátu.[5]

Kromě práce pro Štěpána Adlera distribuoval Otto Linhart také ilegální tiskoviny. Na svém pracovišti v Telegrafní ústřední stanici Ředitelství protektorátních pošt v Praze se dostával k informacím, které byly zpravodajsky využitelné pro odboj.[5]

Když byla Adlerova spojovací skupina v prosinci 1939 gestapem rozbita, unikl Otto Linhart zatčení. Právní úředník ředitelství pošt v Praze JUC. Vítězslav Dvořák (na jaře 1940) ho získal ke spolupráci s legendárními Třemi králi (těm dodával zpravodajské informace pocházející ze svého pracoviště) a se skupinou kolem štábního kapitána Josefa Sojky[p 1] (pro niž kolportoval ilegální tiskoviny, hlavně časopis V boj).[5]

Spolupráce se Sojkovou skupinou skončila prakticky jeho zatčením (13. září 1940). Otto Linhart zatčen nebyl. Ještě v červnu 1940 byl Otto Linhart získán do funkce radiotelegrafisty ve spojovací skupině koordinačního orgánu domácího odboje ÚVOD.[3] Spojovací skupinu vedl JUDr. Rudolf Mareš Tato skupina radistů ÚVODu disponovala rozsáhlou sítí ilegálních vysílaček označovaných souhrnně jako Sparta I a měla za cíl udržovat rádiové spojení s exilovou vládou v Londýně.[5] (Od srpna 1940 spolupracoval Otto Linhart také s Františkem Andrštem (PVVZ).[2]) V průběhu let 1940 až 1941 obsluhoval jako radiotelegrafista (spolu s Jindřichem Klečkou) ilegální radiostanice Sparta I a Sparta II, přemisťované do různých pražských lokalit (viz níže).[3]

Mimo radiotelegrafickou činnost se Linhart věnoval opět rozšiřování ilegálních tiskovin, především časopisu Český kurýr. Spolu s Vítězslavem Dvořákem také na sklonku roku 1940 distribuoval ilegální časopis V boj.[12] [p 2]; pokračoval v získávání zpravodajských informací pro odboj a obstarával konspirační byty. (Členové odbojové organizace PVVZ se setkávali i v jeho bytě.)[5]

Práce v odboji (1941) editovat

Kurýrní spojení domácího odboje s exilovou vládou v Londýně bylo přerušeno v dubnu roku 1941, kdy Německo napadlo Jugoslávii. Význam radiového spojení vzrostl a počet odesílaných depeší se pronikavě zvýšil. Dne 7. května 1941 provedlo gestapo zátah na jednu z radiostanic sítě Sparta, která byla umístěna v domku manželů Krotilových v pražských Hodkovičkách (viz níže). Vysílačku v té době obsluhoval četař Jindřich Klečka, kterému se podařilo ze zátahu uniknout. Gestapo v Hodkovičkách zatklo deset odbojářů z okruhu sítě radiostanic Sparta I, zabavilo dvacet[zdroj?] radiostanic a několik nezašifrovaných i již zašifrovaných zpráv. Na jejich základě kryptologové Funkabwehru prolomili šifrovací klíč VĚRA a další korespondence s Londýnem přestala být pro gestapo a Abwehr tajemstvím. Jindřich Klečka přešel do ilegality. Otto Linhart se v období od 8. července 1941 až do 22. září 1941 přímo zapojil do obsluhy radiostanic sítě Sparta I.[5] Dne 22. září 1941 utrpěl Otto nešťastnou náhodou střelné zranění (lehký průstřel nohy[5]), když jej v úkrytu na chatě u Neveklova při čistění své pistole ráže 6,35 mm[2] Klečka neúmyslně postřelil.[3] Toto zranění Ottu paradoxně uchránilo před zatčením (a smrtí) při přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) gestapem, při němž se zastřelil Ottův spolupracovník (radiotelegrafické "dvojče") Jindřich Klečka (viz níže).[3]

Po napadení jinonického akcízu byl Otto Linhart včas varován odbojářem Bohumilem Bachurou; nebyl dopaden i přesto, že se jeho portrét objevil již 29. října 1941 v protektorátním pátracím Policejním věstníku. (Současně byly zveřejněny fotografie dalších hledaných odbojářů, docenta Vladimíra Krajiny, Václava Morávka, Karla Prokopa a Linhartova bratra Václava). Otto Linhart částečně změnil vzhled a podařilo se mu získat fingované osobní dokumenty na jméno "Jan Zach".[2]

Práce v odboji (1942) editovat

Otto Linhart se až do 15. února 1942 ukrýval na různých místech v Praze. Těchto jedenáct týdnů mu poskytli azyl: paní Marie Adlerová – matka JUC. Vítězslava Dvořáka; František Silovský a manželé Šrámkovi.[2]

Nakonec se Otto (v půlce února 1942) (s osobními doklady na jméno Jan Zach) přesunul do Plzně. Tady mu MUC. Václav Rusý zajistil[2] hospitalizaci na interní klinice profesora MUDr. Františka Šimera[5] a jeho asistenta MUDr. Viléma Hlinky, kde se Otto setkal se svým bratrem Václavem. Na této klinice se Otto nějaký čas zotavoval z následků dlouhodobého života v ilegalitě. (Život "ilegála" se na jeho zdraví podepsal především celkovou neurózou trávicího ústrojí a žaludečními vředy.) Od začátku května 1942 opět Otto Linhart začal obsluhovat radiostanici plzeňské větve ÚVODU.[5] Depeše, které v průběhu května a června 1942 tato ilegální radiostanice přijala, vozil do Prahy JUC. Vítězslav Dvořák.[2]

Situace se radikálně změnila dne 3. července 1942. Tehdy odjel z Plzně do Prahy MUC. Václav Rusý, aby zjistil příčinu zdržení JUC. Vítězslava Dvořáka. Dvořák odjel před několika dny do Prahy vyzvednout novou radiostanici a dosud se do Plzně nevrátil. (Gestapo Dvořáka totiž v Praze zatklo 30. června 1942 a podrobilo intenzivnímu výslechu.) Při návratu z Prahy byl Václav Rusý zatčen u východu z Plzeňského nádraží. Otto Linhart na Rusého před nádražím čekal, zatčení viděl a okamžitě odjel do Strakonic, kde se ukryl na interním oddělení tamní nemocnice, kterou vedl další příslušník plzeňského ÚVODU, MUDr. Karel Hradecký.[p 3] Václav Linhart, který tou dobou v Plzni působil, neuposlechl varování svého bratra Otty a byl zatčen následujícího dne (4. července 1942). V souvislosti s touto akcí byl v Praze zatčen i Bedřich Linhart.[5]

Unikání před zatčením editovat

Prakticky od přepadení jinonického akcízu (tj. od 4. října 1941) přebýval Otto Linhart až do konce války (tedy více než 43 měsíců) v ilegalitě a do fungování domácího odboje se už zásadní měrou nezapojil. Soustředil se na unikání před gestapem, které po něm neustále intenzivně pátralo. V rámci protektorátu se ukrýval postupně v Praze, Plzni, Strakonicích, Protivíně, Lipníku nad Bečvou, znovu v Praze, Kamenici nad Lipou a opět v Praze.[3]

  • pak pobýval v Plzni,
  • Ze Strakonic se přesunul do jihočeského Protivína k Albínu Šiklovi[p 4],
  • ilegální skupina JINDRA[2] pomohla Ottovi přesunout se do Uhříněvsi u Prahy, kde jej ukrýval podplukovník ve výslužbě Václav Novák.[p 5]
  • V srpnu 1942 jej Ladislav Vaněk[p 6] (v té době vedoucí funkcionář protinacistické "obce sokolské v odboji" (OSVO) přesunul k manželům Pavlištíkovým do Lipníku nad Bečvou, kde měl Otto pracovat jako radista pro ostravskou odbojovou organizaci redaktora Josefa Bjačka.[p 7] V té době získal Otto Linhart i nové falešné osobní doklady na jméno "Jan Zachar".[2] Když byl Josef Bjaček 15. září 1942 zatčen ostravským gestapem a na jméno Jan Zachar byl vydán zatykač, podařilo se Otto Linhartovi (20. září 1942)
  • uprchnout zpátky do Prahy. Tady jej ukryl jeho přítel (z dob před válkou) obchodní zástupce[3] Ing. Jiří Reisner[p 8] a brzy (díky svým obchodním kontaktům) našel pro Ottu Linharta další bezpečný mimopražský úkryt.
  • Pod jménem Jan Klika se více než 16 dalších měsíců[3] Otto Linhart skrýval v rodině Jana a Marie Ježkových v Kamenici nad Lipou blízko Jindřichova Hradce.[5][p 9][p 10]
  • V lednu 1944 se Otto od Ježkových přesunul asi na měsíc ke kamenickému poštovnímu doručovateli Janu Křížovi, kde se skrýval až do února 1944. Protože mu v Kamenici nad Lipou hrozilo prozrazení, odešel od Jana a Boženy Křížových z Kamenice
  • znovu do Prahy ke svému příteli Ing. Jiřímu Reisnerovi.
  • Ten pro něj nalezl v Praze nový úkryt u manželů Dříhalových na Pankráci.
  • Postupně Otto vystřídal ilegální úkryty u Josefa Brábníka (otec pozdějšího TV sportovního moderátora)[2] v Praze – Podolí a
  • manželů Bártových na Pankráci.
  • Konec války v květnu 1945 jej zastihl v Podolí v ilegálním bytě Františka Maliny.[3][5]

V květnových dnech roku 1945 byl Otto Linhart nakonec nakrátko nedopatřením zatčen příslušníky Revolučních gard (RG), kterým při kontrole totožnosti předložil padělané osobní doklady[5] a při osobní prohlídce u něj příslušníci RG objevili pistoli. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo.[2]

Falešné identity Otto Linharta editovat

Fotografie Otto Linharta použité v padělaných protektorátních dokladech, které v průběhu svého života v ilegalitě používal. Postupně žil pod krycími jmény: Jan Zach, Jan Zachar a Jan Klika.[1]

  • Falešné identity Otto Linharta
  •  
    Jako "Jan Zach" (leden 1942)[1]
  •  
    Jako "Jan Zachar" (srpen 1942)[1]
  •  
    Jako "Jan Klika" (září 1943)[1]

Po válce editovat

Otto byl nejmladším z bratrů Linhartových a jako jediný válku přežil. Bedřich, Zdeněk a Václav zaplatili za svoji odbojovou činnost životem. Po válce se Otto Linhart shledal se svojí manželkou Boženou a sestrami Marií Linhartovou a Ludmilou Stöcklovou. Protektorát přežil i jeho syn Otto.[5] Otto Linhart se po válce vrátil ke své práci poštovního revidenta (kontrolora) na Telegrafní ústředně ředitelství pošt v Praze.[3] Zemřel v zapomenutí 29. března 1980 v Praze.[14][5]

Je pochován (spolu se svojí chotí Boženou Linhartovou) na pražském Nuselském hřbitově (Krčská ulice), ostatní členové rodiny Linhartů pak v hrobě rodiny Linhartů na Podolském hřbitově.[5][4]

  • Místa odpočinku členů rodiny Linhartových
  •  
    Nuselský hřbitov
    Otto Linhart
    a Božena Linhartová[4]
  •  
    Nuselský hřbitov
    Otto a Božena Linhartová
    (detail desky)[4]
  •  
    Podolský hřbitov
    Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi[5]
  •  
    Podolský hřbitov
    Václav, Zdeněk a Bedřich Linhartovi
    (detail desky)[5]

Ilegální činnost Otty Linharta v Praze editovat

Různá místa, odkud se například vysílalo editovat

  • V dnes již neexistujícím domě (Na bojišti 1516/16, Praha 2) bydlel Josef Brábník. Z jeho bytu vysílal Otto Linhart na jaře 1941 z radiostanice Sparta I.[15]
  • Z bytu Antonie a Františka Hadačových (Pod Krčským lesem 109, Praha 4) vysílali Otto a Václav Linhartovi z radiostanice Sparta II.[15][p 11]
  • Z dnes již neexistujícího statku Miloslava Vojtěchovského[p 12] (Ke Strašnické 13, Praha 10) v červenci, srpnu a září 1941 vysílala radiostanice Sparta I, obsluhovaná radiotelegrafisty Otto Linhartem a Jindřichem Klečkou.[15][p 13]

Jinonická ilegální skupina editovat

 
Budova bývalého hostince „Na Staré“

Jinonická odbojová skupina ÚVODu vznikla již v roce 1939 jako součást protinacistického nekomunistického odboje. V roce 1941 zajišťovala jediné spojení Protektorátu se zpravodajskou centrálou v Londýně.[17] V podkrovní místnosti bývalého hostince „Na Staré“ (Butovická 510/10, Praha 5) byly v letech 1940 a 1941[18] (s vědomím hostinského Jiřího Morsteina) přechovávány radiostanice a někdy odtud vysílal Jindřich Klečka s druhým radiotelegrafistou Otto Linhartem (radiostanicí Sparta II) depeše do Vojenské radiové ústředny (VRÚ) ve Woldinghamu u Londýna.[19]

Jinonický akcíz editovat

 
Budova jinonického akcízu

Zátahem na dům v Hodkovičkách (7. května 1941) a následným řetězcem úspěšných zásahů gestapa byla prakticky vyřazena síť radiostanic Sparta I. Likvidace této sítě přišla v nejmíň vhodnou dobu. Mašín s Morávkem měli důležité informace o chystaném napadení Sovětského svazu, které potřebovali co nejrychleji odvysílat.[14] Jedinou šancí na obnovení komunikace s Londýnem byla Krajinova Sparta I, obsluhovaná Jindřichem Klečkou a Otto Linhartem. Ta byla 1. srpna 1941 přesunuta do budovy jinonického akcízu, odkud vysílala z bytu celního inspektora Karla Prokopa. Radiotelegrafisté Jindřich Klečka s Otto Linhartem zde vedli pravidelnou a rozsáhlou komunikaci s londýnskou Vojenskou radiovou ústřednou[14] prakticky až do osudné noci z 3. na 4. října 1941.

Pamětní deska rodině Linhartových editovat

 
Pamětní deska bratrům Linhartovým

Na domě číslo popisné 1063 v ulici "Na Bitevní pláni" (orientační číslo 16; Praha 4, Nusle; nedaleko pražského Paláce kultury) odhalil dne 18. května 2015 (u příležitosti 70. výročí konce války) starosta městské části Praha 4 pamětní desku bratrům Linhartovým.[6][p 14] V tomto domě žil Otto Linhart, který se (spolu se svými bratry: Bedřichem, Zdeňkem a Václavem) aktivně podílel na nekomunistickém protifašistickém odboji. O provedení pamětní desky a o textu na ní rozhodlo druhé jednání komise "Rady pro kulturu, volný čas a náboženské společnosti" dne 19. února 2015. Jako materiál byla zvolena černá leštěná žula s vyrytým stříbrným písmem a následujícím textem:

           RODINĚ LINHARTOVÝCH

ZA JEJICH OBĚŤ PRO SVOBODU ZEMĚ

         Václav Linhart
   * 21.7.1892    † 4.7.1942
       zahynul při zatýkání

          Zdeněk Linhart
   * 12.5.1888    † 17.1.1943
       zahynul v KT Stutthof

         Bedřich Linhart
   * 9.4.1886    † 20.10.1944
       zahynul v pankrácké věznici

         Otto Linhart
   * 24.9.1895    † 29.3.1980
  radiotelegrafista odbojové skupiny ÚVOD,
     dožil se osvobození v ilegalitě

MČ Praha 4, 2015

Bratři Linhartové editovat

Osudy sester Linhartových editovat

V dubnu 1944 byly zatčeny sestry bratrů Linhartových,[6] Marie Linhartová a Ludmila Stöcklová (rozená Linhartová).[3] Současně byla zatčena i manželka Otty Linharta Božena Linhartová. Ženy byly vězněny na Pankráci, v Terezíně a Ravensbrücku. Všechny tři válku přežily a po osvobození se vrátily domů.[3]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Štábní kapitán Josef Sojka byl příslušníkem zpravodajské složky Obrana národa. Pomáhal budovat ilegální vojenské jednotky v Praze: v Krči, v Michli a v Nuslích. Jako zaměstnanec Ústavu pro sociální a hospodářské plánování (v Pštrossově ulici) se věnoval tisku a rozšiřování ilegálního časopisu V boj. Od února 1940 pobýval v ilegalitě. Dne 13. září 1940 byl zatčen gestapem. Po převozu do Pankrácké věznice se ještě ten den večer otrávil ampulkou jedu, kterou měl pro případ nouze skrytou u sebe. [5]
  2. ↑ Od září 1940 do prosince 1940 se v dnes již neexistující budově Ředitelství pošt (dnešní Kobrova ulice v Praze 5) přepisoval a tiskl časopis "V boj" a týdeník "Kapitán Nemo". Členové organizace Kapitán Nemo byli prostřednictvím Václava Morávka napojeni na vojenskou ilegální organizaci Obrana národa. Odbojáři Vítězslav Dvořák a Otto Linhart se podíleli na distribuci těchto ilegálních tiskovin. [13]
  3. ↑ Štábní kapitán MUDr. Karel Hradecký (* 16. října 1904 ve Světlé nad Sázavou - † 7. října 1943 v Berlíně – Plötzensee). Před okupací zastával funkci přednosty interního oddělení Masarykovy vojenské nemocnice v Praze. Po rozpuštění československé armády působil jako primář interního oddělení nemocnice ve Strakonicích. Byl napojen na plzeňskou odbočku ÚVOD. Byl zatčen 5. srpna 1942. Popraven byl 7. října 1943 v Berlíně – Plötzensee.[5]
  4. ↑ Albín Šikl (Albin Schückl) (* 6. března 1888 v Jizerné u Zborova (dnešní Ukrajina) - † listopad 1978). Za protektorátu byl zaměstnancem Českomoravských drah ve výslužbě. Byl zatčen plzeňským gestapem 24. srpna 1942 a vyšetřován v souvislosti s dopadením MUC. Václava Rusého pro "přechovávání osob nepřátelských Říši". Do 15. dubna 1943 byl vězněn v Klatovech, plzeňských Borech, pražském Pankráci, Terezíně a Drážďanech. Válku přežil, zemřel v listopadu 1978. [5]
  5. ↑ Podplukovník ve výslužbě Václav Novák (* 18. června 1892 v Praze - † 20. ledna 1985 v Praze). Byl příslušníkem ilegální organizace Obrana národa a napojen na spojovací skupinu ÚVOD vedenou JUDr. Rudolfem Marešem. Z jeho bytu vysílala Sparta I, obsluhovaná četařem Jindřichem Klečkou a Otto Linhartem. Na jaře 1942 ve svém bytě krátce ukrýval Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Válku přežil, zemřel v Praze 20. ledna 1985. [5]
  6. ↑ Profesor Ladislav Vaněk(* 19. června 1906 v Olomouci - 5. října 1993 v Praze.). Byl středoškolským učitelem chemie a tělesné výchovy na IV. reálném gymnáziu v Brně a členem náčelnictva Československé obce sokolské. Na přelomu let 1939 až 1940 byl několikrát vyslýchán brněnskou řídící úřadovnou gestapa ale vždy propuštěn na svobodu. V době zatýkání vedoucích sokolských funkcionářů v říjnu 1941 jako jediný ze čtyřčlenné Sokolské revoluční rady zůstal na svobodě. Na střední Moravě a v Praze přišel do kontaktu s řadou významných příslušníků odboje, členy (OSVO) (Obec sokolská v odboji), kde nakonec působil v čele odbojové skupiny Jindra. Téměř s jistotou byl agentem brněnského a později i pražského gestapa. Válku přežil; zemřel 5. října 1993 v Praze. [5]
  7. ↑ Josef Bjaček byl před válkou tajemník národně demokratické strany v Ostravě. Na začátku okupace se zapojil do odbojové činnosti, ale byl brzy zatčen a po šesti týdnech propuštěn za závazek spolupráce s brněnskou služebnou Abwehru (německá vojenská zpravodajská služba). Na Ostravsku založil ilegální skupinu "Za vlast", později "Yes", zapojil se do činnosti ilegální organizace "Lvice" a do pomoci partyzánskému oddílu "Zelený kádr". Na žádost pražské centrály byl Josef Bjaček 15. září 1942 ostravským gestapem zatčen. Dne 20. října 1942 byl převezen do Kounicových kolejí a po ukončení výslechů a konfrontací do Mauthausenu, kde byl v roce 1943 popraven. [5]
  8. ↑ Ing. Jiří Reisner – pracoval za války jako obchodní zástupce firmy Jakamarus, vyrábějící oblíbený hořký lékárenský žaludeční likér stejného jména. Byl přítelem a spolupracovníkem bratrů Linhartových. V odboji fungoval jako člen vojenské ilegální organizace Obrana národa (skupina generála Františka Slunéčka); také finančně a materiálně podporoval odbojáře žijící v ilegalitě. V dubnu 1944 se Ing. Jiří Reisner při pokusu o zatčení gestapem otrávil. Korespondence s Karlem Ježkem (nalezená u něj v bytě) pak vyústila v zatčení rodiny Ježkových v Kamenici nad Lipou.[3] [5]
  9. ↑ Syn manželů Ježkových Karel Ježek vedl v Kamenici na Lipou obchod s drogistickým zbožím. Jeho korespondence s Ing. Jiřím Reisnerem a cesty do Prahy navenek vypadaly jako obchodní styk. Ale za ním se skrývala ilegální odbojová činnost (spojení ÚVODu mezi Prahou a Vysočinou). [3]
  10. ↑ Korespondence s Karlem Ježkem (nalezená v bytě u zatčeného Ing. Jiřího Reisnera) pak vyústila v zatčení rodiny Ježkových v Kamenici nad Lipou. Zatčeni byli dne 13. září 1944 v Kamenici nad Lipou: Jan Ježek (* 10. května 1882 - † 24. prosince 1944 v pobočce koncentračního tábora v Litoměřicích); Marie Ježková (* 10. května 1880 - † 24. prosince 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück); Jiří Ježek (* 22. března 1911 - † 19. února 1945 v koncentračním táboře Flosenbürk). Jana Ježková byla do konce války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück; dále byl zatčen i Karel Ježek. [5]
  11. ↑ Antonie a František Hadačovi byli zatčeni 4. dubna 1944 a následně 28. dubna 1944 byli popraveni na Pankráci.[15]
  12. ↑ Na statku Miloslava Vojtěchovského se na přelomu let 1941 a 1942 scházeli členové výsadku Operace Anthropoid s dalšími odbojáři. Tento statek svojí polohou mimo centrum města patřil k opěrným bodům tehdejšího československého oboje. Vinou výstavby metra se celá oblast zcela změnila. Původní ulice byla stanicí metra Strašnická rozpolcena a ta část, kde statek kdysi stával (v čísle 13) byla přejmenována na ulici "Ke Strašnické".[16]
  13. ↑ Miloslav Vojtěchovský (1906 - 1942) byl 15. května 1942 zatčen a 30. června 1942 popraven na střelnici v Kobylisích. (Poznámka: V seznamu popravených na Kobyliské střelnici v Praze dne 30. června 1942 je uveden pod pořadovým číslem 66.) Jeho manželka Marianne Vojtěchovská byla deportována do Terezína a poté do KT Auschwitz, kde 11. listopadu 1942 zahynula.[15]
  14. ↑ Zhotovení a následné odhalení pamětní desky bylo iniciováno Společností Václava Morávka a Karlem Ludvíkem z Československé obce legionářské z Jindřichova Hradce v druhé polovině roku 2014.[5]

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f LUDVÍK Karel, Jednota ČsOL br. Stanislava Berana Jindřichův Hradec, Česká republika. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I. S. 52. Legionářský směr [online]. 2013 [cit. 2016-05-14]. Roč. 2013, čís. 4, s. 52. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-04. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Soumrak bohů, Jízda Valkýr, s. 20, 151, 166, 167, 168. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r LUDVÍK, Karel. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I a jeho kameničtí podporovatelé: Výstava byla ukončena 30. dubna 2015. [online]. Městské muzeum v Kamenici nad Lipou, Náměstí Čs. armády 1, KAMENICE NAD LIPOU 394 70: [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e vojáci, hrdinové odboje - Otto Linhart; hrdina protinacistického odboje - radista vysílačky SPARTA [online]. Správa pražských hřbitovů, 2015-08-08 [cit. 2015-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai LUDVÍK, Karel; POBŘÍSLO, Pavel. Bratři Linhartové, čeští Ryanové [online]. 2015-05-29 [cit. 2015-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-10. 
  6. ↑ a b c d e f g h i POLÁK, David. Praha 4 odhalila pamětní desku bratrům Linhartovým [online]. www.praha4.cz, 2015-05-18 [cit. 2015-05-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ Matriční záznam o narození a křtu Ludmily Linhartové farnost při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze
  8. ↑ Matriční záznam o narození a křtu Otty Linharta farnost při kostele sv.Františka na Starém Městě pražském
  9. ↑ Matrika narozených, sv. František, 1893-1905, snímek 95, Záznam o narození a křtu
  10. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 351, obraz 930
  11. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 s., první vydání - vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 66-83, str. 161
  12. ↑ KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. S. 94. 
  13. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 515. 
  14. ↑ a b c LUDVÍK, Karel. František Peltán - čtvrtý ze „Tří králů“ [online]. Kolín: Společnost Václava Morávka, 2012-12-04 [cit. 2014-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-04. 
  15. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 364, 477, 705. 
  16. ↑ ŠMEJKAL, Pavel. Atentát na Reinharda Heydricha: Paměť pamětních desek [online]. 21stoleti.cz [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 
  17. ↑ OPATRNÁ, Věra. Výlet do minulosti. Stodůlecký posel. Duben 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-06.  Archivováno 6. 5. 2014 na Wayback Machine.
  18. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 508. 
  19. ↑ LENC, Zdeněk; BAREŠ, Ivan. Reportéři ČT [online]. Praha: Česká televize, 2014-04-28 [cit. 2014-05-09]. Kapitola Pamětní deska z Akcízu. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Otto Linhart – Radiotelegrafista vysílačky domácího protifašistického odboje Sparta: Setkání Klubu historie letectví: přednáška kpt. v. z. Karla Ludvíka, konaná v pátek 24. dubna 2015 od 18:00 hodin; [online]. Konferenční sál muzea ve Štítného ulici: Jindřichův Hradec (hradeczije.cz), rev. 2015-04-24 [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • LUDVÍK, Karel. Otto Linhart, radista vysílačky domácího odboje Sparta I a jeho kameničtí podporovatelé: Výstava byla ukončena 30. dubna 2015. [online]. Městské muzeum v Kamenici nad Lipou, Náměstí Čs. armády 1, KAMENICE NAD LIPOU 394 70: [cit. 2015-05-26]. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Linhart_(radiotelegrafista)&oldid=23451375“