O části středočeské obce Opolany pojednává článek Oškobrh (Opolany).

Oškobrh (285 m n. m.) je nízký rozložitý kopec v okrese Nymburk ve Středočeském kraji, ležící 8 km východně od Poděbrad. Rozkládá se na katastrálních územích Opolany, Odřepsy, Oškobrh, Dobšice u Žehuně, Kolaje a Vlkov pod Oškobrhem. Jeho dvojitý vrchol leží 2 km severně od Opolan.

Oškobrh
Pohled od jihozápadu z Libice nad Cidlinou
Pohled od jihozápadu z Libice nad Cidlinou

Vrchol 285 m n. m.
Prominence 80 m ↓
Izolace 14,7 km → Křečhoř
Poloha
Světadíl Evropa
Státy Česko Česko
Pohoří Středolabská tabule / Nymburská kotlina / Ovčárská pahorkatina / Senický stupeň / Oškobrh
Souřadnice
Oškobrh
Oškobrh
Hornina slínovec jílovec, opuka
Povodí Cidlina
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kopec je kulturně významný. Na jižním vrcholu se zachovaly nepatrné stopy prehistorického opevnění, na severním vrcholu byly odkryty základy středověkých kostelíků. Převážnou část kopce zabírá chovná obora muflonů, která je nepřístupná. Je to nejvyšší bod Nymburské kotliny. Větší část kopce je chráněna jako Přírodní památka Oškobrh.

PopisEditovat

 
Oškobrh od Opolan

Je to výrazný svědecký vrch ze svrchně křídových (svrchní turonconiak) slínovců a vápnitých jílovců s polohami křemitých jílovců, zvedající se na pravém svahu údolí dolní Cidliny. Vrcholová plošina vznikla na poloze odolnějších silicifikovaných slínovců (tzv. inoceramových opuk). Na příkrých okrajových svazích jsou plošné sesuvy a kamenolomy.

Jihozápadní úpatí obtéká Sánský kanál a severní úpatí odvodňuje Velenický potok.

Rostou zde dubové porosty s příměsí smrku, habru, jasanu a borovice, na jižním srázu jsou stepní lada, naleziště tořiče hmyzonosného.

Na vrcholu jsou zbytky valů a příkopů halštatského a laténského hradiště lidu lužických popelnicových polí z mladší doby halštatské a přechodu k době laténské (výzkum v r. 1974); některé hlasy přičítají hradiště až Keltům. Na nižším protáhlém svědeckém vrchu v severovýchodním sousedství (Na hřebínku) se nacházejí slovanské valy a příkopy ze střední doby hradištní (asi jen do 10. stol.). V severní části (Kostelíček) byly zjištěny základy tří kostelíků, nejstaršího ze 13. stol.[1] Z jihozápadní hrany plošiny Oškobrhu je výhled.[2]

Geomorfologické zařazeníEditovat

Geomorfologicky vrch náleží do celku Středolabská tabule, podcelku Nymburská kotlina, okrsku Ovčárská pahorkatina, podokrsku Senický stupeň, jehož je Oškobrh samostatnou geomorfologickou části.[3]

Původ jménaEditovat

PověstiEditovat

O původu jména vypráví mnoho pověstí. Podle jedné pojmenovali vrch formani, kteří na sebe při zdolávání kopce volali: „Vozko, brzď!“ Z toho prý vzešlo jméno Voškobrh. Podle jiné verze zněl pokřik „Vozka brk“ (brk – narazil a převrátil vůz). Naposledy se v lidovém podání objevuje služebník knížete Slavníka Ošek, který měl nalézt v jeskyni na kopci zatoulaného syna slavníkovského velmože Radima. Zakladatel rodu Slavníkovců proto prý vrch pojmenoval po věrném sluhovi: Oškovrch, Oškobrh.[zdroj?]

SkutečnostEditovat

Moderní věda se ovšem s pověstmi nespokojila a hledala věrohodný výklad oronyma. Postupem času převládl názor, že jméno Oškobrh se vyvinulo z keltského askdum, askidunum, askbriga nebo askbrig (jasanový hrad, jasanová hora), známého také z germánské (askoberg nebo Aska-berg) a řecké (askibourgion) podoby stejného významu. Ke germánské etymologii se moderní toponomastika přiklonila jako k nejméně spekulativnímu a časově bližšímu výkladu; i tak jde o jedno z mála předslovanských místních jmen (kromě hydronym) na českém území.[4] V řecké podobě se takové jméno nachází i v mapovém podkladu řeckého geografa Ptolemaia.

Jméno přešlo na ves na již. úpatí (první zmínka 1352).[4][5]

OsídleníEditovat

Z historického hlediska je Oškobrh zřejmě důležitý vrch, přinejmenším jako orientační dob pro prehistorické a raně historické cestovatele plochou krajinou středních Čech. Jak ukazují archeologické nálezy, byl zřejmě významným místem lidského osídlení už hluboko v prehistorii. Zdvihá se nad úrodnou labskou rovinou a svým obyvatelům skýtal výhodu snadného přehledu nad lužními lesy pod sebou, a současně poskytoval suché a bezpečné místo k osídlení. Na vrcholu kopce vznikla rozměrná, téměř rovná plošina. Ta je po obvodu opevněna výrazným valem na hraně, resp. místy těsně pod hranou plošiny. Celková opevněná plocha dosahuje 15 ha; na mnoha místech je narušena opukovými lomy. Tyto lomy začaly vznikat již v 10. století, krátce po opuštění hradiště. Dalším narušením plochy byla výstavba tří kostelíků (nejstaršího ze 13. stol.) v severozápadním rohu a novověké úpravy terénu v souvislosti s údržbou obory (od 16. století).[1]

Obvodové opevnění je zachováno na severní straně, v délce cca 500 m a výšce necelého metru. K západu je na mnoha místech přerušeno lomy. Další část valu směřuje od severozápadní výspy k východu a poté se obloukovitě stáčí k jihu. Tam se napojuje k valu po jižní hraně. Jižní val (délka 400 m) sleduje hranu kopce; v místech, kde se stáčí k severovýchodu, končí v prostoru jednoho z lomů. Výška jižního valu dosahuje z vnitřního prostoru až 1,2 m. Slovanské osídlení se soustředilo do míst pozdějšího kostela; ostatní plocha nebyla příliš využívána. Možný je i pozdější původ některých valů. Severní val byl totiž postaven jednodušším způsobem než zbytek opevnění; šlo pouze o navršený jílovito-kamenitý materiál.[zdroj?]

PřístupEditovat

Vrch ze všech stran obcházejí silnice, zejména silnice I/11 (směr Praha – Ostrava), vedoucí po severovýchodním úpatí kopce. Po západním úpatí, jen z Vlkova do Opolan, vede žlutě značená turistická cesta.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b SKLENÁŘ, Karel a kol. Archeologické památky: Čechy, Morava, Slezsko. 1. vyd. Opava: OPTYS, 1993. 249 s. ISBN 80-85819-08-2. S. 162. 
  2. DEMEK, Jaromír; MACKOVČIN, Peter, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. 2. vyd. Brno: AOPK ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. 
  3. BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Praha: Kartografie Praha, 2006. ISBN 80-7011-913-6. 
  4. a b LUTTERER, Ivan; MAJTÁN, Milan; ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména Československa. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. 376 s. S. 228-9. 
  5. NOVÁKOVÁ, Božena (ed.) a kol. Zeměpisný lexikon ČR. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0317-7. S. 866. 
  6. Mapy.cz [online]. Seznam.cz [cit. 2014-07-31]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat