Otevřít hlavní menu

Lev Burian Eusebius hrabě Berka z Dubé a z Lipé (asi 1586/159026. března 1626) byl český šlechtic ze starobylého rodu Berků z Dubé, synovec pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé. Patřil ke katolické šlechtě a stoupencům Ferdinanda II., po bitvě na Bílé hoře zastával nejvyšší zemské úřady v Čechách a na Moravě. Vlastnil rozsáhlý majetek ve východních Čechách a na Vysočině, pro svůj rod získal titul říšských hrabat (1623).[1]

Lev Burian Berka z Dubé
Erb Berků z Dubé
Erb Berků z Dubé

Nejvyšší zemský komorník Moravského markrabství
Ve funkci:
1625 – 26. březen 1626
Panovník Ferdinand II.

Nejvyšší zemský sudí Moravského markrabství
Ve funkci:
1623 – 1625
Panovník Ferdinand II.
Ve funkci:
1617 – 1618
Panovník Matyáš
Předchůdce Vilém z Roupova

Nejvyšší maršálek Českého království
Ve funkci:
1620 – 1625
Panovník Ferdinand II.
Předchůdce Pertold Bohubud z Lipé
Nástupce Matyáš Ferdinand Berka z Dubé

Císařský komorník

Narození 1586
Úmrtí 26. března 1626 (ve věku 39–40 let)
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta
Choť Františka Hipolyta z Fürstenbergu
Rodiče Václav starší Berka z Dubé
Markéta Trčková z Lípy
Děti Matyáš Ferdinand Berka z Dubé
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
1623 hraběcí stav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodil se jako mladší syn nejvyššího komorníka Václava staršího Berky z Dubé (1554–1600) a jeho manželky Markéty Trčkové z Lípy († 1644). Po otci byl mimo jiné synovcem pražského arcibiskupa Zbyňka Berky, díky matce byl spřízněn s tehdy nejbohatší českou rodinou Trčků z Lípy. Po otci zdědil panství Rychmburk, k němuž přikupoval další statky (Rosice), takže ve východních Čechách vytvořil rozsáhlý majetkový komplex.

Kromě toho po tetě Aleně Meziříčské z Lomnice zdědil v roce 1610 statky na Vysočině (Budišov, Osová, Nové Veselí) a aktivně se zapojil do veřejného života na Moravě. V letech 1617–1618 byl moravským nejvyšším sudím, vliv měl i jako císařský komorník a stoupenec císařů Matyáše a Ferdinanda II. Na rozdíl od dalších Berků v době stavovského povstání setrval na pozicích katolické šlechty a příznivců Ferdinanda II., načež byl v roce 1619 vypovězen ze země a byly mu zabaveny statky.

Po porážce stavovského povstání obnovil své vlivné postavení, jak na Moravě, tak i v Čechách. Převzal v rodině dědičnou funkci nejvyššího maršálka Českého království (1620–1625), znovu se stal moravským nejvyšším sudím (1623–1625). V této funkci často zastupoval moravského místodržitele kardinála Ditrichštejna a rozhodoval o rozdělování konfiskovaných statků. Sám získal panství Dačice (1622) a dům v Olomouci, východočeské dominium rozšířil o panství Slatiňany (1623). Z panství Rychmburk se třemi městečky a 54 vesnicemi vytvořil rodový fideikomis.[2] V roce 1623 byl povýšen do hraběcího stavu. Svou kariéru završil jako nejvyšší komoří na Moravě (1625–1626), zemřel však náhle v březnu 1626. Spolu s dalšími členy rodu Berků je pohřben v kapli sv. Ludmily v katedrále sv. Víta.

Jeho manželkou byla od roku 1617 Františka Hipolyta z Fürstenbergu (1592–1644), dcera Albrechta z Fürstenbergu, po matce z rodu Pernštejnů, sestra prezidenta říšské dvorské rady Vratislava z Fürstenbergu. Jejich jediný syn Matyáš Ferdinand (1620–1644) byl nadějí této linie Berků, zemřel však krátce po dokončení kavalírské cesty v Jihlavě.[3] O rozsáhlé dědictví poté vypukl soudní spor, který částečně skončil v roce 1669, kdy panství Rychmburk převzal František Antonín Berka z Dubé z jablonské větve rodu. V případě Dačic a Budišova se soudní spor táhl až do počátku 18. století.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, díl III.; Praha, 1890 (reprint 1996), s. 818 ISBN 80–7185–070–5
  2. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989
  3. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013, s. 123–128 ISBN 978–80–7415–071–5
  4. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996, s. 393–394, 609 ISBN 80–85983–13–3

LiteraturaEditovat

  • KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Brno, 2006 ISBN 80–210–4130–7

Externí odkazyEditovat