Wikipedie

Ladislav Kunte

Narozen 22. 4. 1874 v Čestíně u Uhlířských Janovic, zemřel 19. 4. 1945 v koncentračním táboře Straubing (Německo), původně katolický kněz, spoluzakladatel Volné myšlenky (1904), politický činitel, redaktor a šéfredaktor Času (1906-1

Ladislav Kunte (22. dubna 1874, Čestín[1] – 19. dubna 1945, Straubing) byl český katolický kněz, po vystoupení z církve novinář, politický činitel, sociolog a volnomyšlenkář, účastník I. a II. odboje. Patřil ke spoluzakladatelům Volné myšlenky a organizátorům předválečného protiklerikálního hnutí. Přispíval do časopisu Volná myšlenka a v její knižnici vydal velký počet svých prací, byl dlouholetým redaktorem Času. Je řazen ke stoupencům tzv. nového náboženství (podobně jako Otakar Kunstovný, Karel Pelant, atd.).

Ladislav Kunte
Narození22. dubna 1874
Čestín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. dubna 1945 (ve věku 70 let)
Straubing
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtínásledky věznění a pochodu smrti
BydlištěPraha 7, Ovenecká ul. 44; Čestín; Praha 4, Komořany
Národnostčeská
Povoláníkněz, novinář, politický činitel, účastník I. a II. odboje
Znám jakoFuturus; Vladimír Nezmar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

Vzdělání editovat

Jako nadaný pátý syn chudých rodičů z Čestína u Uhlířských Janovic odešel na přání matky studovat do Hradce Králové na gymnasium a do církevního semináře. Již na gymnasiu zjistil, že „vzdělání nevychází vstříc vývojovým potřebám studentů, nevychovává soudnost, rozum a charakter,… žák má povinnost se přizpůsobovat všemu, co se na něm žádá, vzdaluje se od života a světa“[2]. Po odeznění dětské zbožnosti hlubokou víru v boha již nenalezl. Ač se vnitřně rozhodl pro světské vzdělání, ohledy k rodičům ho donutily absolvovat studium v semináři a vstoupit na dráhu katolického kněze. V roce 1902 obdržel od nadřízeného biskupa povolení ke studiu filosofie v Praze vázané na povinnost vykonávat duchovní úřad.

Působení v katolické církvi editovat

Po vysvěcení na kněze působil od září 1896 jako kaplan v Dobrušce. V srpnu 1900 byl po konfliktu vyvolaném hospodyní nadřízeného děkana Domašínského přeložen do Třebechovic. Obrnil se „vírou navenek“ a až nadšeným a vrcholně obětavým vykonáváním svých povinností kazatele a duchovního správce, což vysvětloval „potřebou ujednocení osobnosti člověka, především ujednocení mezi smýšlením a jednáním ... nelze trvale zůstávati pokrytcem“. Děsil ho vnitřní indiferentismus, který paradoxně považoval za „nejbezpečnější průpravu ke katolické víře“ a záruku dobrého bydla a vážnosti u věřících. V církvi hledal ideál mravní, realizaci Kristovy pravdy, mravní čistoty, sociální spravedlnosti a lásky. V době duchovní služby ve východních Čechách sympatizoval s hnutím katolické moderny, v němž se domníval spatřovat autokritiku církve, očišťování církevního života od klerikalismu, smíření moderní kultury a vědy s církví, kdy „pravda vědecká nebude odporovat pravdě náboženství“.  Byl též přitahován ideologií křesťanského socialismu, zejména jeho radikálnější odnože křesťanského demokratismu (kaplan E. Dlouhý-Pokorný, redaktor V. Myslivec). Od října 1902 do prosince 1905 působil jako prefekt (duchovní správce) v koleji Arnošta z Pardubic v Praze.

Vystoupení z církve editovat

Po mučivých mnohaletých úvahách řešil své dilema rozhodnutím „není střední cesty, buď kněz, anebo nekněz a nekatolík, kompromis mezi katolicismem a moderním názorem světovým není možný“. V roce 1904 bylo odhaleno, že pod pseudonymy Futurus a Vl. Nezmar, pod nimiž publikoval heretické články (např. časopis Rozhledy), se skrývá „klerikál“. 30. prosince 1905 rezignoval na místo duchovního správce v koleji Arnošta z Pardubic a požádal o přijetí do redakce časopisu Čas. Jak napsal ve své knize „Cesty, kterými jsem šel…“, 13. ledna 1906 ohlásil na smíchovském politickém úřadě, že vystupuje z katolické církve a nepřihlašuje se k žádnému státem uznanému vyznání[3]. Kniha vyvolala nezměrnou nenávist katolických prelátů vůči osobě autora i ostré reakce veřejnosti[4]. Kunte zvažoval přistoupení k Českobratrské církvi evangelické, ale nakonec tak neučinil.[5]

Organizace a působení editovat

V letech 1906-1915 působil jako redaktor Času. Vlivem válečných událostí a referování Času o nich bylo v srpnu 1915 vydávání rakouskými úřady zastaveno (L. Kunte byl hlavním redaktorem, vlastníkem novin bylo v této době Tiskařské a nakladatelské družstvo „Pokrok“[6]). Aktivně se zapojil do činnosti mezinárodní „Volné myšlenky“, byl dlouholetým členem vedení české sekce, v její knižnici hojně publikoval. V letech první světové války se angažoval v domácím protirakouském odboji, v rámci tzv. knoflíkové aféry byl odsouzen a v období 1916-1917 vězněn. V roce 1918 z hnutí vystoupil.

V letech 1920-1923 pracoval jako šéfredaktor obnoveného časopisu Čas, poté redaktor Národního osvobození. (T. G. Masaryk v Čapkových Hovorech vzpomíná, jak se s L. Kuntem na začátku první světové války setkával v redakci deníku Čas k přátelským politickým debatám o současné situaci.) V letech 1920–22 obnovil nakrátko časopis Čas, poté byl redaktorem Národního osvobození. V letech 1923-1929 byl na základě žádosti kanceláře prezidenta republiky a Ministerstva zahraničních věcí vysílán ke studiu dokumentů vídeňského Státního archivu za účelem studia problematiky hodnocení postojů vídeňské vlády k českému protihabsburskému a protiřímskokatolickému hnutí. Ve 20. letech se výrazně profiloval jako nositel a propagátor státní ideologie První československé republiky a spolupracovník T. G. Masaryka a E. Beneše. Po krátkém pobytu na odpočinku v rodném Čestíně na přelomu 20. a 30. let pokračoval v Praze v publicistické činnosti. Zapojil se do protifašistického odboje. Spolupracoval s ilegálním časopisem V boj, do něhož přispíval pod pseudonymem Čeněk Věrný. V roce 1940 byl zatčen, odsouzen německým „lidovým soudem“ v Berlíně k 7 letům káznice a vězněn v káznici v Ebrachu. Zde začátkem r. 1945 těžce onemocněl a při evakuaci vězňů těsně před koncem války 19. dubna zemřel.[7].

Názorový vývoj editovat

V době před vystoupením z církve byl L. Kunte radikálním ateistickým kritikem, chápajícím náboženství jako přímý protiklad filosofie. Zpočátku nesouhlasil s T. G. Masarykem a jeho pojetím boha v sobě, ani s pojetím a významem české reformace. Zastával (viz tzv. setkání dvou kaplanů s TGM v roce 1902) radikální názor, že náboženství je mumifikovaným přežitkem minulých dob. „Současný vývoj společenský se děje ve znamení emancipace od idejí náboženských, od nerozumné racionalistiky a superracionalistiky církevních dogmat a od nemorálních vlivů církevní morálky“[8]. Posléze přistoupil k vyhodnocení náboženství pod historickým úhlem pohledu a pojal tento fenomén jako „jev sociální, základní složku národnosti, vlastní její jádro; výraz povahy národa“. Široce pojaté hnutí české reformace vyložil jako výraz duševní a politické samostatnosti národa, navazování na toto dědictví bude pak probuzením češství a povede k národnímu znovuobrození a svébytnosti, jehož nositelem se stane český politický realismus. Odmítání náboženství L. Kuntem se tak vyvinulo v popírání katolictví jako ideologie národní hanby a poroby, „římské lži a cizoty“ v mnohém zachované v charakteru národa a jeho jednání. Práce též obsahují úvahy o analogiích mezi působením nacionalismu a náboženství, kdy „nacionalismus je víra, kult národa, národ je pro vlastence božstvem“, apod.

V syntetické pozdější práci Vznik nového náboženství (1920) rozvinul výklad náboženství jako výraz potřeb individuálního i společenského života. Tyto potřeby se v čase mění, podléhají vývoji, ale nezanikají. Tak se i náboženství vyvíjí a mění, zanikají jeho časově podmíněné formy, konkrétní historické útvary. Náboženství plní funkce, které nemůže převzít ani věda („víra je syntéza objektivně citová a doplňuje syntézu objektivně rozumovou“). S náboženstvím je nerozlučně spjata morálka; je nutno odlišovat mravní pravidla (morálku) od jejich závaznosti (náboženství) a mravní síly potřebné k jejich uskutečnění. Domníval se, že morálka odpoutaná od závislosti může existovat pouze v přechodném stadiu odumírání starých náboženských forem, kdy nové náboženství ještě není hotovo. To je případ současné mravní krize: jedním jejím příznakem je „trvání přežilých věr“, druhým úsilí o nový princip závaznosti mravních pravidel – hledání nového náboženství. V kultuře (v širokém pojetí forem společenského života) své doby spatřoval přítomnost prvků nového náboženství i silné tendence je vytvořit[9]. V rámci diskuse české odnože Volné myšlenky se vyslovoval pro zachování pojmu náboženství; tato i „jinak přezvaná psychická skutečnost bude v životě jednotlivců i lidských společností vždy míti funkci touž, jakou mívalo náboženství dřívější a bude tudíž sama zase jen – náboženstvím“.

Dílo editovat

Přehled děl Ladislava Kunte. Další používaná jména autora: Futurus (pseudonym), Vladimír Nezmar (pseudonym).

  • Základ otázky sociální a národnostní 1899, Politické družstvo tiskové / Časové úvahy, roč. 3., č. 9. V Hradci Králové, 20 s.
  • Idee, inteligence a strany: Futurus. 1904,  J. Pelcl, Praha, 59 s.
  • Cesty, kterými jsem šel… V Praze 1906. Tiskem E. Beauforta. Nákladem „Času“, 362 s.
  • Mistr Jan Hus: S vyobr. rod. domku a rodné světnice M. J. Husa v Husinci. 1910, 2. vyd.  Volná myšl. / Knih. Volné myšlenky, 19, Praha, 22 s.
  • Církev a škola. 1910. Volná myšlenka / Knihovna Volné myšlenky, č. 27, Praha, 49 s.
  • Socialisace: zásady reálného socialismu 1919, Gustav Dubský, Praha, 136 s.
  • Vznik nového náboženství. 1920, Smíchov: Minařík, Kvasnička a Hampl / Poučné spisy Země, sv. 7, Praha, 210 s.
  • Náboženství, socialism, národ: sociologické stati o podstatě náboženství a jeho praxi ve společenském životě. 1923, Melantrich / Knihovna sociálních otázek, sv. 3. Praha, 117 s.
  • Boj o Hrad. 1926, Svaz národ. osvobození / Knihovna Svazu národního osvobození, sv. 35. Praha, 53 s.
  • Pan Vrzalík "rehabilituje" rukopisy: příspěvek k charakteristice nejnovější kampaně pro revisi rukopisné otázky. 1935, Svaz národního osvobození / Knihovna Svazu národního osvobození, sv. 102. Praha, 64 s.
  • Osobnost Jana Herbena: (studie o povaze a charakteru velkého novináře) 1937, Volná myšlenka. V Praze, 37 s.

Pamětní místa spojená s Ladislavem Kuntem editovat

 
Pamětní deska v Praze-Modřanech
  1. Na boční stěně podstavce památníku padlých v ulici U Modřanské školy Praha 4 je pamětní deska s textem: „Věřím ve vzkříšení nového čs. státu. Kdybych nevěřil, neměl bych proč žít. Kunte před něm. lidovým soudem v Berlíně 1940. Ladislav Kunte nar. 22. IV. 1874 †19. IV. 1945 Novinář, spolupracovník T. G. Masaryka a Dr. Ed. Beneše“[10]
  2. Památník obětí okupace obyvatel Komořan na rohu ulice Na Šabatce v Praze 4, Komořanech
  3. Pomník Obětem válek umístěný před obecním úřadem v Čestíně

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Čestín
  2. ↑ Kunte, Ladislav. Cesty, kterými jsem šel…  V Praze 1906. Tiskem E. Beauforta. Nákladem „Času“. s. 46-47.
  3. ↑ Tamtéž, s. 7.
  4. ↑ Viz Inteligence a náboženství. Královéhradecká diskuse 23. X. 1906, Praha, nákladem Času. dále též: Vzpomínka Karla Michla, dobrušského rodáka. http://www.moh.cz/pdf/ohp/11.pdf[nedostupný zdroj].
  5. ↑ Český bratr. 5. 1934, roč. 11, čís. 5, s. 113. Dostupné online. 
  6. ↑ Dne 26. srpna 1915 obdržel Ladislav Kunte, odpovědný redaktor a vydavatel Času, oznámení policejního ředitelství o zastavení vydávání Času. Viz Herben, Jan. Kniha vzpomínek. Družstevní práce Praha, 1936, s. 510
  7. ↑ viz www.pametnaroda.cz/story/vesely-karel-1922-1498.
  8. ↑ Kunte, Ladislav. Sociologie a praktické její užití. Rozhledy XIII. 1904.
  9. ↑ Viz např. Pavlincová, Helena, Horyna, Břetislav, Filozofie náboženství (Pokus o typologii). Masarykova univerzita Brno, 1999, s. 214.
  10. ↑ www.pametni-desky-v-praze.cz [online]. www.pametni-desky-v-praze.cz [cit. 2016-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-22. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ladislav_Kunte&oldid=22006075“