Josefov (Praha)

část hlavního města Prahy
Na tento článek je přesměrováno heslo Židovské město. Další významy jsou uvedeny na stránce Židovská čtvrť.

Josefov (německy Josefsstadt) je městská čtvrť a katastrální území Prahy v ohybu Vltavy obklopené Starým Městem, součást městské části Praha 1. Od středověku zde bývalo Židovské město (ghetto), které se po svém zrušení proměnilo v 19. století v chudinskou čtvrť. Ta byla v rámci Pražské asanace zbourána a nahrazena novou zástavbou. Zachovány zůstaly jen nejvýznamnější židovské památky, Staronová a některé další synagogy, starý hřbitov a radnice. Původní katastr Josefova, existující do roku 1944, se skládal ze dvou oddělených enkláv - větší západní a malé východní.

Josefov
Židovská radnice
Lokalita
Městská částPraha 1
Správní obvodPraha 1
ObvodPraha 1
ObecPraha
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel1 264 (2020)[1]
PSČ110 00
Počet domů67 (2011)[2]
Počet ZSJ1
Josefov na mapě
Josefov
Josefov
Další údaje
Kód části obce127001
Kód k. ú.727008
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefov je také nejmenší pražské katastrální území o rozloze 8,81 ha.

Označení a administrativní začleněníEditovat

 
Přibližná podoba praporu pražského ghetta

Samosprávně v současnosti celý Josefov spadá do městské části Praha 1. Do roku 1850 se Josefov nazýval Židovské město (něm. Judenstadt). Roku 1850 pak byl Josefov na základě nového prozatímního obecního zákoníku přičleněn k Praze jako její pátá část a získal současný název. Je pojmenován po Josefu II., synu Marie Terezie, který v rámci svého osvíceneckého způsobu židovské obyvatelstvo zrovnoprávnil s ostatními. Předtím se Židovskému městu říkalo „Židovské ghetto“.

V dobových předasanačních vzpomínkách i v pozdější literatuře je Josefov označován nejen jako „Židovská čtvrť“, „v Židech“ (v obou případech šlo o narážku na původní obyvatelstvo Josefova), ale také jako „Pátá čtvrť“.[3] Římskými čísly byla označována původní města, později i jiné obce připojené k Praze, zpočátku jim zůstala vlastní samospráva. Od roku 1923 měly centrální pražské čtvrti Praha I – VII společnou samosprávu, jejich původní číslování se však oficiálně používalo až do roku 1949 a na mnoha tabulkách nebo například v památkářské literatuře ve spojení s popisnými čísly se používá dodnes. Jako evidenční část obce a jako katastrální území existuje Josefov i nadále a svou rozlohou je nejmenší z pražských částí, hustotu zalidnění má naopak ze všech částí největší.

HistorieEditovat

 
Židovské ghetto před asanací

Josefov je jako židovská čtvrť poprvé zmiňován v roce 1096, kdy byla čtvrť založena po poničení ostatních židovských osídlení během pogromu v témže roce. Od roku 1215, kdy čtvrtý lateránský koncil mj. nařídil segregaci židů od křesťanského obyvatelstva, začala mít čtvrť charakter ghetta.

V roce 1357 udělil Karel IV. pražským Židům právo užívat vlastní zástavu a znak. Červený prapor nesoucí žlutou Davidovu hvězdu (Magen David), která je podle Hájkovy kroniky první použití tohoto symbolu reprezentujícího židovskou komunitu. Prapor se žlutou Davidovou hvězdou v červeném poli je v současnosti symbolem židovské komunity a staré židovské čtvrti – Josefova.

V roce 1389 byl na Velikonoce rozpoután velký protižidovský pogrom, zvaný též Krvavé Velikonoce, při kterém byla zabita velká část obyvatel ghetta.

I v 15. a 16. století se uskutečnilo několik pogromů, opakovaně byli Židé také vykázáni ze země. Velký rozvoj ghetta nastal za vlády Rudolfa II., který často využíval služeb dvorského Žida Mordechaje Maisela, který financoval mnohé nové stavby v židovském ghettu (Židovská radnice, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga). V ghettu také působili mnozí známí učenci, např. Jehuda ben Becalel, Josef ben Šlomo Delmedigo.

V roce 1648 udělil císař Ferdinand III. židovské obci válečnou zástavu pro pomoc v boji proti Švédům během třicetileté války. Po skončení třicetileté války byla zrušena omezení osidlování mimo ghetto. Za panování Karla VI. se však situace opět změnila, když v roce 1726 císař vydal translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření Židů do ghett, a familiantský zákon, stanovující numerus clausus (maximální počet židovských rodin v zemi).

V roce 1689 postihl Židovské město velký tzv. francouzský požár Prahy, přičítaný francouzským agentům, kteří jej měli způsobit v rámci taktiky spálené země, kterou Ludvík XIV. systematicky uplatňoval v této fázi Devítileté války. Požár nakonec nejvíce postihl Židy. Ti si poté vymohli obnovení židovského města v původní podobě.

V roce 1744 byli Židé výnosem Marie Terezie, kvůli údajné spolupráci s protivníkem za války proti Prusku a pruské okupace Prahy, vypovězeni z Čech a tedy i z Prahy a ghetta. Město však po odchodu Židů zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno, návrat byl Židům oficiálně povolen roku 1748 za tzv. toleranční daň. Roku 1754 postihl ghetto další ničivý, zřejmě úmyslně založený požár.

K zásadní změně došlo za vlády Josefa II., jenž židovské obyvatelstvo začal zrovnoprávňovat s ostatními, Židé se tedy mohli začít usazovat i mimo ghetto. Bohatší židovské rodiny se tak začaly stěhovat mimo ghetto, kde zůstávala chudina a stěhovala se sem i chudina nežidovská. Definitivně bylo ghetto zrušeno v roce 1848, v roce 1850 pak přejmenováno na Josefov a přičleněno k Praze.

Historický vývoj počtu obyvatel[4][5]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2013
Počet obyvatel 10 296 10 668 11 535 9 047 3 376 4 070 3 497 3 077 3 679 3 168 2 769 2 354 1 997 1 508 1 387

AsanaceEditovat

Související informace naleznete také v článku Pražská asanace.
 
Stará katastrální mapa původního katastru Josefova a okolí, zachycující situaci před asanací. Červeně je zvýrazněna hranice josefovské západní enklávy.

Původní Židovské ghetto bylo koncem 80. let 19. století coby chudinská čtvrť odsouzeno k „asanaci“. Zda byly pravým důvodem neřešitelné hygienické podmínky „středověké zástavby“, jak se tehdy tvrdilo, či šlo špíše o snahu podnítit nový stavební rozvoj oblasti a získat lukrativní pozemky v centru města, o to dosud historikové vedou spory. Město toužilo spíše po širokých bulvárech vídeňského či pařížského formátu, než po křivolakých středověkých uličkách.

Veřejnou soutěž v roce 1885 nakonec vyhrál projekt „Finis Ghetto“ od autorů Alfréda Hurtiga, Matěje Strunce a Jana Hejdy a zrealizován byl v omezené podobě (plánovalo se vybourání skoro celého Starého města). Asanace byla dokončena v roce 1913, počet obyvatel se snížil asi o dvě třetiny. K podobným „asanacím“ došlo i v jiných evropských městech (např. ve Vídni).

Součástí plánu asanace bylo zbourání všech domů, několika synagog a přebudování systému ulic (jejich srovnání a rozšíření). Zůstalo pouze šest níže zmíněných synagog, Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Ze zmizelých synagog můžeme uvést např. Velkodvorskou, Cikánovu či Novou.

Přímo v souvislosti s asanací a inspirovaná mj. Hausmannovou přestavbou Paříže a jejími avenue vznikla urbanistická koncepce nové městské osy, kterou tvořila dnešní Pařížská ulice a na ni navazující neméně reprezentativní secesní Čechův most. Četné smělé plány na pokračování osy směrem na Letnou (serpentina, průkop, tunel ad., veřejné budovy na Letné) i na Václavské náměstí (proražení nové třídy) zůstaly po další desetiletí nerealizovány. Nakonec po druhé světové válce zvítězil úmysl dopravní osu posunout dále od historického jádra města a byla realizována v ose Revoluční třídy přes nový Švermům (Štefánikův) most a Letenský tunel. Velkorysá osa Pařížské a Čechova mostu, která „ústila nikam“ – tedy končila zelenou strání, byla zakončena monumentálním schodištěm s gigantickým sousoším Stalinova pomníku.

Původní, předasanační podoba Josefova je patrně nejdůkladněji zachycena na známém Langweilově modelu Prahy z 19. století, dále v díle Jindřicha Eckerta a dalších fotografů nebo na akvarelech Václava Jansy.

Druhá světová válkaEditovat

Za druhé světové války a nacistické okupace byli Židé deportováni do koncentračních táborů. Z opuštěného Josefova se stalo skladiště konfiskovaného majetku. Po ukončení války zůstalo mnoho pozůstalosti v rukách Židovského muzea, protože jeho původní majitelé byli zavražděni v koncentračních táborech a židovské muzeum se tak stalo druhým největším židovským muzeem na světě. Roku 1944 byla provedena radikální změna katastrální hranice Josefova, při níž Josefov získal své dnešní hranice. Až do té doby se katastr Josefova skládal ze dvou nesouvisejících enkláv - větší západní a drobné východní. Hranice obou částí byly značně křivolaké a kopírovaly půdorys z doby před výše zmíněnou asanací, přičemž celá řada domů, postavených po ní, zasahovala do katastru sousedního Starého Města. Od této úpravy hranic prochází hranice Josefova ulicemi a žádný dům již nezasahuje do Starého Města. Dlužno dodat, že z východní enklávy zůstal Josefovu pouze blok domů se Španělskou synagogou.

Po druhé světové válceEditovat

Do 60. let 20. století se počet obyvatel začal opět zvyšovat, předválečné úrovně však nedosáhl. Od 60. let opět začal počet obyvatel klesat, když začalo stoupat kancelářské a obchodní využití čtvrti, zvláště v souvislosti s velkým rozvojem turistického ruchu. Tento trend zesílil po sametové revoluci. Ke konci roku 2013 tak na Josefově bydlelo méně než 1 400 obyvatel, tedy téměř o 90 % méně než před asanací.

PamátkyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam kulturních památek v Josefově (Praha).
 
Staronová synagoga na pozadí eklektické zástavby

Z původního ghetta se zachovaly jen radnice, hřbitov a šest synagog:

V době asanace byla u hřbitova postavena novorománská budova pohřebního bratrstva, dnes také součást expozice Židovského muzea.

Z nové zástavby je nejvýznamnější výstavní Pařížská třída, jejíž eklektickou architekturu kombinující motivy různých historických slohů hodnotil Emanuel Poche jako bezcennou a úpadkovou.[6] K Josefovu patří i novorenesanční budova Uměleckoprůmyslového muzea u starého hřbitova.

V Pařížské ulici před Staronovou synagogou se nachází socha Mojžíše od Františka Bílka a před Španělskou synagogou socha Franze Kafky od Jaroslava Róny.

V kultuřeEditovat

 
Rabbi Löw oživuje Golema, ilustrace Mikoláše Alše

K pražskému ghettu se váže řada pověstí, které sepsal historik V. V. Tomek v knize Pražské židovské legendy a pověsti. Nejznámější z nich je pověst o rabbi Löwovi a jeho Golemovi. Do prostředí mizejícího starého Josefova také spisovatel Gustav Meyrink situoval svůj román Golem. Spisovatel František R. Kraus ve svých románech a črtech velmi často popisoval specifický genius loci Josefova na přelomu 19. a 20. století a jeho pestrobarevný polosvět figurek, podivínů a různých, dnes již vesměs zaniklých povolání.[7][8]

Prostředím asanovaných částí Prahy (Josefova a čtvrti Na Františku) se zčásti inspiroval spisovatel Jaroslav Foglar při psaní svých příběhů o tajemných Stínadlech. Předobrazem Vontů mu byly především klukovské party z oblasti Na Františku, známé svou výbojností a uzavřeností. Téma asanace Stínadel mělo být i námětem Foglarova čtvrtého a nikdy nerealizovaného stínadelského příběhu Budou se Stínadla bourat?[9]

ReferenceEditovat

  1. Population and area of Prague's cadastral territories 2000-2020. Dostupné online.
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. Pátá čtvrť, recenze televizního dokumentu, ToSiPiš.cz
  4. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, 1. díl. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 2 svazky (760 s.). ISBN 80-250-1311-1. S. 60–61. 
  5. Obyvatelstvo a rozloha katastrálních území Prahy 2001–2013 [online]. Praha: Český statistický úřad [cit. 2015-01-25]. Dostupné online. 
  6. Poche, Emanuel: Prahou krok za krokem. Orbis, Praha 1958. S. 15, 83
  7. https://monikalefay.cz/povidky-ze-svrabove-ctvrti/
  8. https://www.prazskypatriot.cz/v-povidkach-ze-svrabove-ctvrti-popisuje-frantisek-r-kraus-zmizely-svet-zidovske-prahy/
  9. Miloš Dvorský: Mýtus zvaný Stínadla. NZB, Praha, 2010, ISBN 978-80-904272-2-8

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat