Jan z Gentu

1. vévoda z Lancasteru z rodu Plantagenetů

Jan z Gentu (angl. John of Gaunt, 6. března 13403. února 1399), 1. vévoda z Lancasteru, byl anglický šlechtic, který pocházel z královského rodu Plantagenetů. Narodil se jako třetí syn anglického krále Eduarda III.Filipy Henegavské. Jeho původní přídomek je odvozen ze jména jeho rodiště, města Gentu v současné Belgii.

Jan z Gentu
vévoda z Lancasteru
Narození 6. března 1340
Gent
Úmrtí 3. února 1399
Leicester Castle
Pohřben Katedrála sv. Pavla v Londýně
Manželka Blanka z Lancasteru
Konstancie Kastilská
Kateřina Swynfordová
Potomci Filipa z Lancasteru
Alžběta z Lancasteru
Jindřich IV. Anglický
Kateřina z Lancasteru
Jan Beaufort
Jindřich Beaufort
Tomáš
Jana
Rod Plantageneti
Otec Eduard III.
Matka Filipa z Hainault
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Měl velký vliv na politický vývoj a život u dvora za vlády krále Richarda II. Tato doba byla poznamenaná politickými spory, ale Jan z Gentu nikdy proti králi Richardovi otevřeně nevystoupil. Byl předkem anglických králů z rodu Lancasterů Jindřicha IV., Jindřicha V.Jindřicha VI. Zdá se, že jeho portrét je společně s příbuznými ukryt ve Wiltonském diptychu, kde je zobrazen jako postava Jana Křtitele.[1]

ŽivotEditovat

Jan z Gentu měl čtyři manželské děti a pět dětí nemanželských. První z nemanželských dětí měl s dvorní dámou své matky a čtyři další se svou dlouholetou milenkou Kateřinou Swynfordovou, která se nakonec stala v roce 1396 jeho třetí zákonitou manželkou. Děti, vzešlé z tohoto původně nemanželského vztahu, se staly zakladateli vévodské rodiny Beaufortů, která nesla své jméno podle hradu, kde se děti narodily. Tito jeho potomci, tři synové a jedna dcera, byli po jeho sňatku s Kateřinou roku 1396 legitimizováni jako jeho plnoprávní dědici papežskou bulou. Společně s Kateřinou Swynfordovou se tak stal, mimo jiné, předkem několika významných osob historie – jedním z jejich synů byl Jindřich Beaufort, biskup z Winchesteru a později kardinál. Jejich vnučkou byla Cecilie rozená Neville, matka králů Eduarda IV. a Richarda III. a jejich prapravnukem byl i Jindřicha VII., který se stal v roce 1485 po bitvě u Bosworthu anglickým králem a zakladatelem dynastie Tudorů.

Když Jan z Gentu 3. března 1399 zemřel, propadla jeho panství králi, protože Richard II. vypověděl jeho syna z druhého manželství, tehdy známého jako Jindřich z Bolingbroke, v roce 1398 ze země. Vévoda Jindřich a král Richard II. byli bratranci. Jindřich se s malým vojskem vrátil do Anglie, aby se domohl svých práv. Postupně využil nespokojenosti s Richardovou vládou a sesadil ho. Poté vládl jako anglický král Jindřich IV. Stal se prvním potomkem Jana z Gentu na anglickém trůnu.

Jan z Gentu zemřel 3. února 1399 a byl pohřben vedle své první manželky Blanky z Lancasteru v chrámové lodi původní katedrály svatého PavlaLondýněalabastrové hrobce.

Vévoda z LancasteruEditovat

 
Nákres společného náhrobku Jana z Gentu a Blanky z Lancasteru, katedrála svatého Pavla v Londýně

Poprvé se oženil roku 1359 s Blankou z Lancasteru. Po smrti svého tchána roku 1361 zdědil polovinu jeho nemovitostí, titul hraběte z Lancasteru a postavení největšího vlastníka půdy na severu Anglie. Zbytek majetku svého tchána zdědil poté, co Blančina sestra Maud zemřela roku 1362. Titul vévoda z Lancasteru mu byl roku 1362 udělen Eduardem III. Jan byl tak velmi dobře zabezpečen a vlastnil nejméně třicet hradů a panství v Anglii a také ve Francii. Jeho majetek byl rozsahem a organizací srovnatelný s majetkem anglického krále.

Po smrti svého staršího bratra Eduarda, tzv. „černého prince“, se Jan z Gentu rozhodl bránit církevního reformátora Johna Wycliffa. Důvod není přesně znám, ale mohlo se jednat o protiváhu narůstajícího světského vlivu římskokatolické církve. V době, kdy anglické vojsko utrpělo porážky ve stoleté válceFrancií začala být Eduardova vláda, vlivem narůstajících daní a jeho vztahu s Alicí Perrersovou, nepopulární. Veřejné mínění jej spojovalo s neúspěchy Anglie a její vlády toho období. Zatímco král a princ z Walesu měli status hrdinů válečných bojů, Jan sám nikdy nedosáhl výraznějšího vojenského úspěchu, který by mohl zvýšit jeho reputaci.

Když Eduard III. roku 1377 zemřel a jeho následníkem trůnu se stal jeho desetiletý synovec Richard, Janův vliv se zvětšil. Nicméně objevovala se i obvinění proti němu, že usiluje o převzetí královské moci pro sebe. Jan, jako regent Anglie v době než Richard dosáhl plnoletosti, učinil některá nepopulární rozhodnutí týkající se daní, která vedla roku 1381 až k rolnické vzpouře, během níž vzbouřenci zničili Savojský palácLondýně.

Roku 1386 odjel do Kastilie, aby jako manžel Konstancie Kastilské, s níž se roku 1371 oženil, uplatnil svůj nárok na kastilský trůn. Nicméně Richardovy vladařské chyby vyvolaly v Anglii napětí, které hrozilo přerůst v občanskou válku. Až on sám, po svém návratu do země roku 1389, byl schopen dohodnut kompromis mezi Lordy Odvolateli a králem Richardem, kterou se podařilo nastolit období relativního politického klidu. V následujícím období se jeho pověst schopného státníka upevnila.

Manželství a potomciEditovat

Vývod z předkůEditovat

 
 
 
 
 
Jindřich III. Plantagenet
 
 
Eduard I.
 
 
 
 
 
 
Eleonora Provensálská
 
 
Eduard II.
 
 
 
 
 
 
Ferdinand III. Kastilský
 
 
Eleonora Kastilská
 
 
 
 
 
 
Johana z Ponthieu
 
 
Eduard III.
 
 
 
 
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
Filip IV. Sličný
 
 
 
 
 
 
Isabela Aragonská
 
 
Izabela Francouzská
 
 
 
 
 
 
Jindřich I. Navarrský
 
 
Jana I. Navarrská
 
 
 
 
 
 
Blanka z Artois
 
Jan z Gentu
 
 
 
 
 
Jan I. z Avesnes
 
 
Jan II. Holandský
 
 
 
 
 
 
Adéla Holandská
 
 
Vilém III. Holandský
 
 
 
 
 
 
Jindřich V. Lucemburský
 
 
Filipa Lucemburská
 
 
 
 
 
 
Markéta z Baru
 
 
Filipa Henegavská
 
 
 
 
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
Karel I. z Valois
 
 
 
 
 
 
Isabela Aragonská
 
 
Johana z Valois
 
 
 
 
 
 
Karel II. Neapolský
 
 
Markéta z Anjou
 
 
 
 
 
 
Marie Uherská
 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku John of Gaunt na anglické Wikipedii.

Externí odkazyEditovat