Eleonora Kastilská (1241–1290)
Eleonora Kastilská (1241 – 29. listopadu 1290 Harby) byla hraběnka z Ponthieu a anglická královna, první manželka krále Eduarda I. Manželství bylo zřejmě vydařené, o Eduardově vztahu k Eleonoře vypovídá, že ji s oblibou nazýval milovanou manželkou[1] a po jejím skonu nechal postavit tzv. Eleonořiny kříže, které kopírovaly cestu pohřebního průvodu do Londýna.
Eleonora Kastilská | |
---|---|
královna Anglie | |
Královna Eleonora (detail bronzového náhrobku) | |
Korunovace | 19. srpen 1274 |
Narození | 1241 Kastilie |
Úmrtí | 29. listopadu 1290 Harby |
Pohřbena | Westminsterské opatství |
Předchůdce | Eleonora Provensálská |
Nástupce | Markéta Francouzská |
Manžel | Eduard I. |
Potomci | Kateřina Jana Jan Jindřich Eleonora Anglická Johana Anglická Alfons Anglický Markéta Anglická Berengarie Marie Alžběta Anglická Eduard II. |
Dynastie | Burgundsko-ivrejská dynastie |
Otec | Ferdinand III. Kastilský |
Matka | Johana z Ponthieu |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatEleonora byla dcerou kastilského krále Ferdinanda III. a jeho druhé choti Johany, dcery hraběte Šimona z Dammartinu. Nabídka k sňatku s anglickým následníkem Eduardem vzešla z iniciativy jeho otce Jindřicha III.[2] a Eleonořin bratr Alfons X. ji s podmínkou, že ženich bude mít dostatečný pravidelný příjem, přijal.
Eduard, Eleonořin vrstevník,[pozn. 1] se vydal s honosným doprovodem na kastilský dvůr a v Las Huelgas byl svým budoucím švagrem Alfonsem pasován na rytíře.[2] 18. října 1254 se v Las Huelgas konala dynastická svatba. Po šesti týdnech plných svatebních oslav se novomanželé vydali do Gaskoňska.
„ | Tam Eduarda přivítal jeho otec jako Božího anděla, s nesmírným jásotem. | “ |
— Matthew Paris[4] |
Společně s Eduardovými rodiči se setkali s francouzským příbuzenstvem na královském dvoře v Paříži[pozn. 2] a poté se usídlili v Bordeaux. Eduard se v Guyenne stal nástupcem svého strýce Simona z Montfortu, kterého místní obyvatelé pro tvrdou vládu zatratili.[1]
Roku 1255 se manželé vrátili z evropské pevniny do Anglie, kde se Eduard dostal do sporu s otcem. Zde se také v létě 1256 setkali s Eleonořiným bratrem Jindřichem.[pozn. 3] Roku 1257 se vzbouřili Velšané a několik let trvající politické nepokoje nakonec vyústily v utkání na bitevním poli. 14. května 1264 v bitvě u Lewes se podařilo Simonovi z Montfortu, vůdci královské opozice, zajmout krále, prince Eduarda a Richarda Cornwallského a nechal je uvěznit. Eleonora po dobu manželova věznění byla na čestně slovo uvězněna ve Westminsterském paláci. Eduardovi se posléze zdařilo z věznění uniknout a 4. srpna 1265 porazil díky léčce[pozn. 4] strýčka Simona u Eveshamu. O rok později se Eleonoře podařilo po třech dcerách konečně porodit prvního syna.
Svatá země
editovatPo uklidnění atmosféry se manželé na papežskou výzvu vydali společně s francouzským králem Ludvíkem, který ač podlomeného zdraví,[5] toužil po šíření pravé víry, na křížovou výpravu. Aby mohl financovat náklady spojené s výpravou, musel se Eduard zadlužit u samotného Ludvíka a požádat parlament o půjčku. Jeho družina prý nebyla příliš početná a čítala asi jen 1 000 vojáků. Mnozí účastníci výpravy byli Eduardovi blízcí přátelé a rodinní příslušníci, včetně jeho manželky Eleonory. Původním cílem výpravy bylo osvobození pevnosti v Akkonu, ale Ludvík se odchýlil a dorazil do Tunisu, kde se jeho vojsku podařilo dobýt Kartágo. Dalšímu úspěchu se postavila do cesty epidemie.[6]
V době příjezdu anglické výpravy v květnu 1271, byl Ludvík IX. a jeho syn Jan[7] mrtev. Větší část francouzského vojska se vrátila zpět do Francie, ale část se přidala k Eduardovi a jeho tisíci rytířům.[8] Princ pokračoval do Akkonu, aby se připojil k deváté křížové výpravě. Krátce nato napadl město Quaqun. Roku 1272 se Eduardovi podařilo se sultánem Bajbarsem uzavřít desetileté příměří.[8] Eleonora během pobytu na východě porodila dvě dcery. Při návratu na evropský kontinent zastihla cestující divoká bouře, která zapříčinila ztroskotání lodi. Z útrap kruciáty a ztroskotání se zotavovali na Sicílii, kde je zastihla zpráva o skonu krále Jindřicha.[9]
Královská koruna
editovatEduard jako nový král složil v Paříži lenní přísahu novému francouzskému králi Filipovi III, synovi svatého Ludvíka.
„ | Zavazuji se ti věrností za veškeré země, jež bych od tebe měl mít v držení.[10] | “ |
Poté se manželé téměř rok zdržovali v Bordeaux[10] a až 14. srpna 1274 byli ve Westminsterském opatství korunováni. V říjnu roku 1274 provedl Eduard důkladnou kontrolu činnosti královských a panských úředníků a zneužívání úřední moci.[11] Eleonora se na manželově činnosti ve velké míře podílela[9] a pokoušela se díky svým rodovým svazkům ovlivnit dění v Aragonii,[12] kam se francouzský král Filip III. vydal na křížovou výpravu.
Eduard čelil dalšímu velšskému povstání a také zhoršování Eleonořina zdraví, na kterém se zřejmě podepsaly četné porody.[pozn. 5] Nemocná královna se rozhodla pro cestu na kontinent, chtěla se vrátit do Guyenne. Se zastávkou na pařížském dvoře, kde Eduard vzdal hold novému králi Filipovi Sličnému,[pozn. 6][12] se vydali na ostrov Oléron a Talmont, oblíbené plantagenetské rezidence. Poté královna zakotvila na poloostrově řeky Dordogne v Condatu, kde měla sídlo se svou malou zoologickou zahradou s papoušky, gepardy a tygry. Tuto dobu trávila uhlazováním sporů mezi řeholními řády a také vyjednáváním mezi aragonským a sicilským králem o propuštění Aragonci zajatého Karla ze Salerna. Dceru Eleonoru zasnoubila s aragonským princem Alfonsem a sama poslala požadované výkupné za cenného zajatce.
Smrt
editovatRoku 1289 se královský pár vrátil do Anglie, kde se Eleonořin zdravotní stav zhoršil. Eduard se urychleně vrátil z výpravy směřované k potření skotského povstání[14] a společně pomalu cestovali do Lincolnu. V Harby došlo ke krizi a Eleonora po přijetí posledního pomazání zemřela. Eduard celou dobu byl u jejího smrtelného lože a manželé se tak stihli po šestatřicetiletém manželství rozloučit.
„ | Její tělo bylo převezeno do Londýna, kde je převzal král, obklopený veškerou šlechtou království a svými preláty. Bylo nabalzamováno a pohřbeno ve westminsterském opatství s největší slávou. Všude, kde pobýval, nařídil král vztyčit na památku královny velký kříž, a dal na něj namalovat její obraz. | “ |
— Thomas Walsingham[15] |
Tzv. Eleonořiny kříže byly postaveny na místech, kde pohřební průvod s královninými ostatky nocoval. Jednalo se o Lincoln, Grantham, Stamford, Geddington, Northampton, Stony Stratford, Woburn, Dunstable, St Albans, Waltham, Westcheap a Charing. Tělo zesnulé bylo nejdříve pohřbeno ve Westminsterském opatství do hrobu Eduarda Vyznavače, dokud nebyl zhotoven bronzový náhrobek od mistra Viléma Torela, který je společně s náhrobkem Jindřicha III. jedním z prvních se skutečnou podobou zesnulého.[2] Kopie Torelova náhrobku byla také v katedrále v Lincolnu, kde byly uloženy vnitřnosti královny a další náhrobek byl také v dominikánském klášteře v Blackfriars v Londýně, kde bylo pohřbeno srdce. Společně s Eduardem byla v sousoší na průčelí katedrály v Lincolnu.[15]
Vývod z předků
editovatAlfons VII. Kastilský | ||||||||||||
Ferdinand II. Leónský | ||||||||||||
Berenguela Barcelonská | ||||||||||||
Alfons IX. Leónský | ||||||||||||
Alfons I. Portugalský | ||||||||||||
Urraca Portugalská | ||||||||||||
Matylda Savojská | ||||||||||||
Ferdinand III. Kastilský | ||||||||||||
Sancho III. Kastilský | ||||||||||||
Alfons VIII. Kastilský | ||||||||||||
Blanka Navarrská | ||||||||||||
Berenguela Kastilská | ||||||||||||
Jindřich II. Plantagenet | ||||||||||||
Eleonora Anglická | ||||||||||||
Eleonora Akvitánská | ||||||||||||
Eleonora Kastilská | ||||||||||||
Alberich II. z Dammartinu | ||||||||||||
Alberich III. z Dammartinu | ||||||||||||
Klemencie z Baru | ||||||||||||
Šimon z Dammartinu | ||||||||||||
Renaud II. z Clermontu | ||||||||||||
Matylda z Clermontu | ||||||||||||
Klemencie z Baru | ||||||||||||
Johana z Ponthieu | ||||||||||||
Jan I. z Ponthieu | ||||||||||||
Vilém II. z Ponthieu | ||||||||||||
Beatrix ze Saint-Pol | ||||||||||||
Marie z Ponthieu | ||||||||||||
Ludvík VII. Francouzský | ||||||||||||
Adéla Francouzská | ||||||||||||
Konstancie Kastilská | ||||||||||||
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Kvůli svému velkém vzrůstu získal přezdívku Dlouhán.[3]
- ↑ Oba švagři Jindřich a Ludvík IX. navázali poněkud lepší vztahy, které byly o pár let později korunovány trvalým mírem.
- ↑ Jindřich se vzbouřil proti staršímu bratrovi a v Anglii nalezl na tři roky pohodlný azyl.
- ↑ Eduardovo vojsko ukořistilo u Kenilworthu korouhve patřící silám Montfortova syna a Simon se tak domníval, že mu přicházejí posily. Zahynul v bitvě společně se synem Jindřichem a Guy byl těžce zraněn.
- ↑ Zdá se, že Eleonora dala život patnácti či šestnácti dětem, přičemž poslední z nich se prokazatelně narodilo roku 1284 a je možné, že následovaly i další dva porody roku 1286 a na přelomu let 1289-90.[13]
- ↑ Filip III. zemřel na svém jihofrancouzském tažení na úplavici a ctižádostivý Karel z Valois se královské koruny nikdy nedočkal.
Reference
editovat- ↑ a b PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.
- ↑ a b c Žena v době katedrál, str. 200
- ↑ MORGAN, Kenneth O. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-347-9. S. 605.
- ↑ Žena v době katedrál, str. 201
- ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 206. Dále jen Křížové výpravy.
- ↑ Bridge, str. 206
- ↑ DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 203.
- ↑ a b HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 14-409-82. S. 235.
- ↑ a b Žena v době katedrál, str. 204
- ↑ a b Dějiny Británie, str. 125
- ↑ Dějiny Británie, str. 126
- ↑ a b Žena v době katedrál, str. 205
- ↑ www.fmg.ac
- ↑ Žena v době katedrál, str. 206–207
- ↑ a b Žena v době katedrál, str. 207
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Eleonora Kastilská na Wikimedia Commons
- (německy) Genealogie
Anglická královna | ||
---|---|---|
Předchůdce: Eleonora Provensálská |
1272–1290 Eleonora Kastilská (1241–1290) |
Nástupce: Markéta Francouzská |
Lady of Ireland | ||
---|---|---|
Předchůdce: Eleonora Provensálská |
1272–1290 Eleonora Kastilská (1241–1290) |
Nástupce: Markéta Francouzská |