Otevřít hlavní menu

Jan Eskymo Welzl

český polárník a spisovatel
(přesměrováno z Jan Welzl)

Jan Velcl nebo Jan Eskymo Welzl (15. srpna 1868 Zábřeh[1]19. září 1948 Dawson City Kanada), dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck.

Jan Eskymo Welzl
Jan Eskymo Welzl
Jan Eskymo Welzl
Rodné jméno Jan Velcl
Narození 15. srpna 1868
Zábřeh na Moravě
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. září 1948 (ve věku 80 let)
Dawson City, Yukon
KanadaKanada Kanada
Národnost Moravané
Citát
„Prondeš – prondeš,
neprondeš – neprondeš!“
Web www.eskymo-welzl.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jan Eskymo Welzl, socha v Zábřehu

Obsah

BiografieEditovat

Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let. Na Novosibirských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.

V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí Seven Sisters, byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, odkud poslal několik dopisů do Čech, na jejich základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem, který posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy Eskymo Welzl, s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci Lidových novin, kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.

V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. V roce 1948 zemřel v Dawson City.

V roce 1998 byla odhalena jeho socha od Stanislava Lacha, která nejdříve zaujímala své místo u III. základní školy v Zábřehu, a poté byla přemístěna na vlakové nádraží Zábřeh na Moravě.

Ve zdejším muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, a mimo jiné je po něm v Zábřehu pojmenována i ulice.

Umělecký významEditovat

Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem Eskymo Welzl Rudolf Těsnohlídek.[2][p 1] Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil, později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto sousostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymámků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal.[3] Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetně „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile. Velkým kritikem Welzlova díla byl kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností patrně nedopustil úmyslně. Nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další nepřesnosti a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory Třiceti let na zlatém severu a dalších „Welzlových“ knih jsou B. Golombek a E. Valenta, případně R. Těsnohlídek,[2] kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.

Welzlovo dílo inspirovalo také Svěráka a Smoljaka k vytvoření postavy všeumělce, legendárního Járy Cimrmana[4].

Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha Třicet let na zlatém severu dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, ale J. E. Welzl ale ani dolar.[zdroj?]

Ohlasy v kultuřeEditovat

  • Divadlo Husa na provázku uvedlo 28. října 1976 podle života J. E. Welzla premiéru inscenace Velký vandr, režie Peter Scherhaufer
  • Televizní film Požírač medvědů(1996) - laskavá komedie ze života polárníka, spisovatele a pábitele J. E. Welzla. Hrají: J. Satinský, V. Javorský, B. Polívka, D. Kaplanová, M. Lasica a další. Kamera V. Myslivec. Scénář a režie P. Jandourek. Odkaz na ČSFD.
  • Na jeho počest byla po něm pojmenována planetka 15425 objevená 24. září 1998.
  • Svoboda pod bodem mrazu aneb Perpetuum mobile Eskymo Welzl – koprodukční dokument[5] České televize a ms video Martin Strouhal o Janu Welzlovi z roku 2006.
  • Divadlo Šumperk uvedlo 18. září 2010 premiéru hry Eskymo je Welzl.
  • Dejvické divadlo uvedlo 28. března 2011 premiéru hry Wanted Welzl[6].
  • Plzeňská filharmonie uvádí interaktivní hudebně-zábavný pořad pro děti s názvem Jsem Mojook Ojaak, Pojídač medvědů popisující životní příběh Jan Welzla. Scénář připravil Martin Pášma a hudbu zkomponoval Tomáš Ille.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Nově vyšlo 2009[1]

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b Knihy Jana Welzla. Lidové noviny. 11. 11. 1930, s. 8. Dostupné online. 
  3. Blažek, Václav-Schwarz, Michal: Jakým jazykem hovořili Eskymáci na Novosibiřských ostrovech? Linguistica Brunnensia 57, 2009, 1-2, s. 169-181
  4. http://aktualne.centrum.cz/kultura/clanek.phtml?id=282774
  5. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10109584420-svoboda-pod-bodem-mrazu-aneb-perpetuum-mobile-eskymo-welzl/406235100182001/
  6. http://www.dejvickedivadlo.cz/repertoar?wanted-welzl

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat