Jugoslávská lidová armáda

(přesměrováno z JLA)

Jugoslávská lidová armáda (srbsky a makedonsky Југословенска народна армијa, chorvatsky Jugoslavenska narodna armija, slovinsky Jugoslovanska ljudska armada) byla hlavní ozbrojenou složkou Federativní lidové republiky Jugoslávie v letech 19451963 a Socialistické federativní republiky Jugoslávie v letech 19631992. Byla tvořena z 80% srbskými důstojníky.[1]

Jugoslávská lidová armáda
Југословенска народна армија
Jugoslavenska narodna armija
Jugoslovanska ljudska armada
Erb v letech 1951–1991
Erb v letech 1951–1991
Založeno1. března 1945
22. prosince 1941 (pod jugoslávskými partyzány)
StátJugoslávie Socialistická federativní republika Jugoslávie
Rozpuštěno20. května 1992
Složky armádyJugoslávské pozemní síly (KoV)
Jugoslávské námořnictvo (JRM)
Jugoslávské letectvo (JRV)
Teritoriální obrana (TO)
VelitelstvíBělehrad, Jugoslávie
Velení
Vrchní velitel
Stav
Věk odvodu15–65
Délka odvodu18
K dispozici pro službuc. 12 000 000 (1978), věk 15–65, věk 15–49
Aktivních vojákůMéně než 275 341 roku 1990.
RezervistůVětšina z rezervy 960 000 v roce 1990 v rámci teritoriální obrany během války; 783 037 v rezervě pro JNA v roce 1990.
Erb v letech 1991–92
Erb v letech 1991–92

Vznik a vývoj editovat

Počátky JNA sahají k jugoslávským partyzánům za druhé světové války. Předchůdcem JNA byla Lidová osvobozenecká armáda Jugoslávie (NOVJ) jako součást antifašistické Lidové osvobozenecké války Jugoslávie, založená v bosenském městě Rudo dne 22. prosince 1941. Poté, co jugoslávští partyzáni osvobodili zemi od mocností Osy, bylo toto datum oficiálně v SFR Jugoslávii oslavováno jako „Den armády“.

V březnu 1945 byla NOVJ přejmenována na „Jugoslávskou armádu“ („Jugoslavenska/Jugoslovenska Armija“) a k 10. výročí, 22. prosince 1951, pak byla přidána i část názvu „Lidová“ ( („Narodna“) u příležitosti desátého výročí vytvoření 1. proletářské úderné brigády

Podpora, kterou měli Sověti v řadách JNA během období Informbira (před roztržko mezi Titem a Stalinem) po roce 1948, je sporná. Nízké odhady naznačují, že 10–15 % personálu armády upřednostňovalo sovětskou pozici. Jugoslávské zdroje odhadují, že počet zatčených členů armády se pohyboval od 4 153 důstojníků a vojáků (odhad Radonjiće) po 7 000 uvězněných důstojníků odhadovaných Milovanem Đilasem. Čistka zahrnovala 22 důstojníků z pluku prezidentské gardy podřízených přímo Titovi, včetně Momčila Đuriće, válečného velitele eskortního praporu Nejvyššího velitelství jugoslávských partyzánů. Během tohoto období sovětské blokády vývoj jugoslávské armády stagnoval.

49 absolventů Frunzeho akademie z řad jugoslávské armády a dalších sovětských vojenských akademií bylo považováno za potenciální sovětské podporovatele. Mnoho z těch, kteří navštěvovali takové akademie v SSSR v době rozkolu Tita a Stalina, se nikdy nevrátilo do Jugoslávie.

Roztržka se dotkla zejména letectva. Téměř všichni důstojníci letectva měli sovětský výcvik a někteří z nich uprchli z Jugoslávie ve strojích letectva. Mezi přeběhlíky byl i generálmajor Pero Popivoda, který byl šéfem operační služby letectva. Letecké základny Batajnica, Zemun a Pančevo poblíž Bělehradu zaznamenaly několik útoků skupin sabotérů. Velitel letecké základny Zemun a jeho zástupce uprchli do Rumunska.

Mezi lety 1948 a 1955 poskytly Spojené státy Jugoslávii 600 milionů amerických dolarů v přímých vojenských grantech a stejnou částku v ekonomické pomoci, což umožnilo Jugoslávii věnovat více svých domácích zdrojů na obranu. Po dvou návštěvách generálplukovníka Koči Popoviče a generálplukovníka Kilibardy ve Spojených státech v květnu až červnu a srpnu 1951, začaly koncem roku 1951 přicházet americké zbraně. Do roku 1952 se ozbrojené síly rozrostly na 500 000 vojáků a výdaje na obranu spotřebovávaly 22 procent hrubého národního produktu. Vojenská asistenční poradní skupina (MAAG) složená z 30 důstojníků pod velením generála Harmodyho byla v Bělehradě založena Spojenými státy v roce 1951. Fungovala deset let, vyplácela vojenské granty a zajišťovala další prodej zbraní v hodnotě 1 miliardy USD za výhodných podmínek. Mezi převedenými zbraněmi bylo 599 tanků M-4A3, 319 tanků M-47, 715 samohybných děl M-7, M-l8 a M-36, 565 obrněných vozů M-3A1 a M-8 a celkem 760 děl ráže 105 mm, 155 mm a 203 mm. Dodané dělostřelecké kusy byly použity k přezbrojení dělostřeleckých jednotek v rámci osmi jugoslávských divizí.

 
Vítaní Josipa Tita v Pirotu, 1965

V socialistické Jugoslávii byla vojenská služba povinná, pro brance trvala jeden rok. Pozemní vojska měla asi 140 000 aktivních vojáků (včetně 90 000 branců) a ve válečných podmínkách mohla zmobilizovat přes milion záložníků. Vedle pozemních sil tvořilo JLA ještě letectvo a PVO a námořnictvo. Samostatnou složkou ozbrojených sil SFRJ, které nespadala pod JLA byla Teritoriální obrana (Територијална одбрана).

Za vlády prezidenta Josipa Broze Tita bylo v rámci politiky bratrství a jednoty v roce 1974 zakotveno v ústavě rovné právo všech národů státu pro vstup do armády, poměr mezi jejich příslušníky odpovídal národnostnímu rozložení v zemi. Do roku 1991 však již byla evidentně tato rovnost porušena; nejvíce byli ve vrchním velení zastoupeni Srbové, na rozdíl od ostatních národů, kteří zastávali většinou nižší hodnosti.[zdroj?]. Vedení armády podléhalo Předsednictvu SFRJ, přesněji předsedovi předsednictva. Na přelomu 80. a 90. let tak často docházelo k ostrým výměnám názorů. Například Válka ve Slovinsku, která trvala 10 dní a skončila mezinárodní diplomatickou intervencí[2] se odehrála plně v režii tehdejšího vedení státu bez ohledu na srbské stanovisko, které požadovalo mír a které mělo ve své době velkou váhu. Naopak v případě konfliktu v Chorvatsku došlo k nejkomplikovanější situaci; předsedu předsednictva Mesiće, který byl shodou okolností Chorvat, přestala armáda respektovat úplně a jugoslávský stát tak přestal fungovat v i těch nejvyšších funkcích.

Během rozpadu státu v letech 19901992 JNA mobilizovala a pokoušela se hájit ústavou zakotvenou celistvost a jednotnost země[zdroj?], jak se ale oddělovaly jednotlivé republiky tak se z ní stávala ale ryze srbská vojenská síla. Po roce 1992 se ideály Jugoslávie rozplynuly[zdroj?], a zbytek armády ochuzený o síly odtržených republik a těžce poničený válkou se stal obrannou silou pouze srbskou a černohorskou a místo problematiky společného státu se dostal do popředí spor o Kosovo. Během války v Bosně a Hercegovině sice nezasáhla JNA přímo[zdroj?], kvalitní[3]vojenská technika však byla předána vznikajícím VRS, což obrátilo poměr sil a zatlačilo Chorvaty a Muslimy v prvních fázích bojů do defenzivy[3].

Hodnosti (pozemní vojska/námořnictvo) editovat

 
Jugoslávský tank M-84
 
Automatická puška M70AB3 se sklopnou pažbou byla standardní výzbrojí elitních jednotek JNA
  • Razvodnik
  • Desetar
  • Mlađi vodnik
  • Vodnik
  • Vodnik 1. klase
  • Stariji vodnik
  • Stariji vodnik 1. klase
  • Zastavnik
  • Zastavnik 1. klase
  • Potporučnik
  • Poručnik / Poručnik korvete
  • Kapetan / Poručnik fregate
  • Kapetan 1. klase / Poručnik bojnog broda
  • Major / Kapetan korvete
  • Potpukovnik / Kapetan fregate
  • Pukovnik / Kapetan bojnog broda
  • General-major / Kontra-admiral
  • General-potpukovnik / Vice-admiral
  • General-pukovnik / Admiral
  • General armije / Admiral flote
  • Maršal (prvním a posledním Maršalem JNA byl pouze prezident Josip Broz Tito)

Složení editovat

 
Jugoslávští vojáci na sinajském poloostrově v roce 1957 jako pohotovostní jednotky OSN

Zastoupení hlavních národů a národností Jugoslávie v běžné populaci a ozbrojených silách:[4]

V Jugoslávii roku 1981 V aktivním armádním štábu roku 1985 Mezi důstojníky roku 1981 Mezi branci roku 1989
Srbové 39,7% 57,17% 60,0% 31%
Chorvati 22,1% 12,51% 12,6% 18,52%
Jugoslávci 1,3% n.a. 6,7% 7%
Makedonci 5,81% 6,74% 6,3% 6,11%
Černohorci 2,5% 5,82% 6,2% 2,48%
Slovinci 8,2% 2,64% 2,8% 7%
Bosňáci 8,4% 3,65% 2,4% 12%
Maďaři 2,3% n.a. 0,7% 1%
Albánci 6,4% 1.09% 0,6% 9%
Ostatní 3,3% n.a. 1,6% 6%

Etnické složení mezi vyššími hodnostmi JNA:[5]

Národy Generálové Plukovníci Podplukovníci Majoři
Srbové 50,3% 64,5% 63,5% 60%
Chorvati 14,4% 9,4% 10,8% 10,4%
Černohorci 12,4% 11% 6,7% 6,4%
Makedonci 7,8% 4,4% 6,4% 6,7%
Slovinci 7,8% 3,1% 2,3% 1,9%
Jugoslávci 4,6% 5,3% 6,9% 10,3%
Bosňáci 2% 1,2% 1,8% 2,3%
Albánci 0,7% 0,2% 0,2% 0,2%
Maďaři 0% 0,3% 0,2% 0,4%
Ostatní 0% 0,8% 1,3% 1,3%

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. http://www.valka.cz/clanek_13707.html
  2. Kniha "Collapse of Yugoslavia 1991-1999" (anglicky), str. 22. books.google.rs [online]. [cit. 2009-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-11. 
  3. a b The Collapse of Yugoslavia 1991-1999, str. 20 s popisky vojenského vybavení JNA (anglicky). books.google.rs [online]. [cit. 2009-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-11. 
  4. Cohen a Dragović-Soso 2008, s. 306.
  5. Cohen a Dragović-Soso 2008, s. 307, 326.

Literatura editovat

  • COHEN, Lenard J.; DRAGOVIĆ-SOSO, Jasna. State Collapse in South-Eastern Europe: New Perspectives on Yugoslavia's Disintegration. [s.l.]: Purdue University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9781557534606. (anglicky) 
  • Yugoslavia : a country study. Redakce Curtis Glenn E.. Washington, D.C.: Federal Research Division, Library of Congress, 1992. (anglicky) 
  • DIMITRIJEVIC, Bojan. The mutual defense aid program in Tito's Yugoslavia, 1951–1958, and its technical impact. Journal of Slavic Military Studies. 1997, s. 19–33. Dostupné online. DOI 10.1080/13518049708430288. (anglicky) 
  • Razvoj Oruzanih Snaga SFRJ [The Development of the Armed Forces of the Socialistic Federative Republic of Yugoslavia], Vols.3-2, The Ground Forces (Belgrade 1987). "This is a classified edition marked with the military security label 'for internal use' published for the 40th Anniversary of the Yugoslav Army. The entire set includes 24 books covering all aspects of the Yugoslav Army, written with consultation of the still classified primary sources" [comment in endnotes of Dimitrijevic 1997].
  • TRIFUNOVSKA, Snezana. Yugoslavia Through Documents: From Its Creation to Its Dissolution. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers, 1994. ISBN 0-7923-2670-9. (anglicky) 
  • ŽABEC, Krešimir. Tus, Stipetić, Špegelj i Agotić: Dan prije opsade Vukovara Tuđman je Imri Agotiću rekao: Rata neće biti!. Jutarnji list. 28 May 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 April 2012. (chorvatsky) 

Související články editovat

Externí odkazy editovat