Malachit

(přesměrováno z Cu2(OH)2CO3)

Malachit je uhličitan mědi s OH skupinou.[2] Malachit má zpravidla zelenou barvu, která se může pohybovat v odstínech od světle zelené až po černozelenou. Je neprůhledný.[2] Nejčastěji se vyskytuje v podobě práškovitých, zemitých, vrstevnatých, ledvinitých a krápníkovitých agregátů. Příležitostně také ve formě malých sloupcovitých a jehlicovitých krystalů. Jeho výskyt je vázán na oblasti výskytů sulfidů mědi, např. chalkopyrit, jejichž přeměnou vzniká.

Malachit
Surový malachit
Surový malachit
Obecné
KategorieMinerál
Chemický vzorecCu2(OH)2CO3
Identifikace
Barvazelená až tmavě zelená
Vzhled krystalukrápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý
Soustavajednoklonná
Tvrdost3,5 až 4
Leskmatný, hedvábný až skelný
Štěpnostdokonalá podle {201}, dobrá podle {010}
Index lomunα=1,655 nβ=1,875 nγ=1,909
Vrypsvětle zelený
Hustota3,9 g ⋅ cm−3
Rozpustnostrozkládá se v HCl[1]

Historie

editovat
 
Ruská malachitová váza na zámku Kynžvart
 
Opracovaný leštěný malachit

Dekorativní kámen: Malachit se objevoval již ve starověkém Egyptě, kde se využíval k řezbě sošek, amuletů a kamejí. Také Řekové a Římané jej znali a užívali hojně ve šperku. Dále mletý malachit sloužil líčidlo s údajnými ochrannými účinky, také při nemocech očí. V lékařství se až do 18. století užíval pro údajné podpůrné účinky při růstu dětí a pro utišení bolesti. Byzantský císař Justinián dal malachitové sloupy použít v interiéru chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. V roce 1635 byla objevena bohatá ložiska malachitu na Urale[3] a v průběhu 18. století se malachitové nádoby, desky stolů a inkrustace kabinetů staly typicky ruskými produkty glyptiky a marketérie. Nejvýznamnější sbírku shromáždil rusky car Petr I. Veliký v Zimním paláci v Petrohradu. Populární malachitové kameje se objevily v období klasicismu v Itálii i ve Francii.

Technické využití: Malachit byl od starověku používán také jako minerální pigment v zelených barvách. Sloužil jako barvivo k malbě, býval označován jako méně výrazná ruda mědi. Je velmi citlivý na kyseliny a kolísání v barvě. V 19. století v oblastech s vyšší akumulací byl využíván jako méně významná ruda mědi,[2] jelikož obsahuje až 55 % [1] až 57,4 %[4] mědi. Nacházen byl na většině mědnatých ložisek, dříve byl nazýván skalní zeleň.[1]

Název minerálu pochází z řeckého slova malache označující sléz a sytě zelenou barvu.[4]

Tvoří se v alteračních a oxidačních oblastech ložisek měděných rud[5], často se sekundárními minerály včetně azuritu, kde vzniká přímo z roztoků.[4] Zjednodušeně se dá říci, že malachit vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání rud mědi a z jistého pohledu tak vzniká i na měděných střechách při jejich zvětrávání.[1] Často se tak vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech, ale může tvořit také krápníky.[4]

Vlastnosti

editovat
  • Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 3,5–4, krápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý, hustota 3,9 g/cm³, štěpnost dokonalá podle {201} a dobrá podle {010}, lom – nepravidelný až lasturnatý.
  • Optické vlastnosti: Barvu má velmi zelenou až tmavě zelenou, vryp světle zelený, lesk skelný, matný, v některých případech hedvábný.
  • Chemické vlastnosti: Složení: Cu 57,48 %, C 5,43 %, H 0,91 %, O 36,18 %, šumí v HCl.

Výskyt

editovat

Parageneze

editovat

V časté asociaci s azuritem, atacamitem, aurichalcitem, brochantitem, kalcitem, chalcedonem, chryzokolem, kupritem, limonitem, tenoritem a wadem

Využití

editovat

Malachit se od starověku[4] až dodnes využívá pro dekorativní účely a jako šperkařský kámen.[2][5] Dříve se rozemletý malachit používal i jako líčidlo.[4]. Ve špercích z Turecka a Ruska bývá využíván efekt spojení malachitu s tyrkysem.

Reference

editovat
  1. a b c d Mineraly.org – MALACHIT [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-16. 
  2. a b c d e Velebil.net – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné online. 
  3. Rudolf Ďuďa, Luboš Rejl: Drahé kameny. Avicenum 1997, s. 260–263
  4. a b c d e f ŘÍDKOŠIL, Tomáš. Krkonoše – Jizerské hory – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-05. 
  5. a b c d Natur.cuni.cz – Malachit a azurit [online]. Karlova univerzita [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-11. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat