Che Guevara

marxistický revolucionář a vůdce kubánských gueril

Ernesto Guevara (14. května 1928, Rosario, Argentina9. října 1967, La Higuera, Bolívie), běžně přezdívaný Che Guevara nebo el Che, byl kubánsko-argentinský marxistický revolucionář, lékař, spisovatel, vůdce partyzánů, diplomat, vojenský teoretik. Šlo o významnou postavu kubánské revoluce, jeho stylizovaná vizáž se stala všudypřítomným kontrakulturním symbolem vzpoury a globálním znakem populární kultury.

Che Guevara
Buzga.jpg
Rodné jménoErnesto Guevara
Narození14. června 1928, 14. května 1928 nebo 1928
Rosario
Úmrtí9. října 1967
La Higuera
Příčina úmrtístřelná rána a extra-judicial killing
Místo pohřbeníMausoleo del Che Guevara (Cuba)
BydlištěArgentina (od 1928)
Guatemala
Bolívie
Kuba
Mexiko
Alma materUniversita Buenos Aires (1948–1953)
St Benedict's School
Povolánípolitik, lékař, básník, diplomat, esejista, revolucionář, odbojář, voják, spisovatel a publicista
OceněníŘád republiky (1959)
Řád Bílého lva s kolanou (1960)
velkokříž Řádu Jižního kříže (1961)
Politická stranaKomunistická strana Kuby
ChoťHilda Gadea (1955–1959)[1]
Aleida March (1959–1967)
Partner(ka)María del Carmen ''Chichina'' Ferreyra (1950–1951)[2]
DětiHilda Guevara (1956–1995)

Aleida Guevara (1960) Camilo Guevara (1962) Celia Guevara (1963)

Ernesto Guevara (1965)
RodičeErnesto Guevara Lynch a Celia de la Serna
Funkceministr průmyslu Kuby (1961–1965)
PodpisChe Guevara – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako mladý student medicíny Guevara cestoval po Jižní Americe a byl zradikalizován chudobou, hladem a nemocemi, kterých byl svědkem.[3][4] Jeho rostoucí touha pomoci zvrátit to, co shledal jako kapitalistické vykořisťování Latinské Ameriky Spojenými státy, podnítila jeho zapojení do guatemalských sociálních reforem za prezidenta Jacoba Árbenze, jehož případné svržení za pomoci CIA na příkaz United Fruit Company upevnilo Guevarovu politickou ideologii. Později se v Mexico City Guevara setkal s Raúlem a Fidelem Castrem, připojil se k jejich Hnutí 26. července a odplul na Kubu na palubě jachty Granma s úmyslem svrhnout kubánského diktátora Fulgencia Batistu podporovaného Spojenými státy.[5] Guevara se brzy prosadil mezi povstalci, byl povýšen na druhého nejvyššího velitele a sehrál klíčovou roli ve dvouleté partyzánské kampani, která Batistovu vládu svrhla.[6]

Po kubánské revoluci zastával Guevara v nové vládě řadu klíčových rolí. Mezi ně patřilo přezkoumání odvolání a popravčí čety pro ty, kteří byli odsouzeni jako váleční zločinci během revolučních tribunálů,[7] zavedení agrární pozemkové reformy jako ministr průmyslu, pomoc při vedení úspěšné celonárodní kampaně zaměřené na gramotnost, sloužil jako prezident národní banky a instruktor kubánských ozbrojených sil a procházel světem jako diplomat jménem kubánského socialismu. Takové pozice mu také umožnily hrát ústřední roli při výcviku sil milicí, které odrazily invazi v Zátoce sviní,[8] a při převozu sovětských jaderných balistických střel na Kubu, což předcházelo kubánské raketové krizi v roce 1962.[9] Kromě toho byl Guevara plodným spisovatelem a pisatelem deníků, který sestavil klíčovou příručku o partyzánské válce spolu s nejprodávanějšími memoáry o své mladické kontinentální cestě na motocyklu. Jeho zkušenosti a studium marxismu-leninismu ho vedly k předpokladu, že zaostalost a závislost třetího světa byla přirozeným výsledkem imperialismu, neokolonialismu a monopolního kapitalismu, přičemž jediným lékem byl proletářský internacionalismus a světová revoluce.[10][11] Guevara opustil Kubu v roce 1965, aby podnítil kontinentální revoluce v Africe i Jižní Americe,[12] nejprve neúspěšně v Kongu-Kinshase a později v Bolívii, kde byl zajat bolivijskými silami za pomoci CIA a popraven.[13]

Guevara zůstává uctívanou i hanobenou historickou postavou, polarizovanou v kolektivní představivosti v množství biografií, memoárů, esejí, dokumentů, písní a filmů. V důsledku jeho vnímaného mučednictví, poetických invokací k třídnímu boji a touhy vytvořit vědomí „nového člověka“ poháněného spíše morálními než materiálními pobídkami[14] se Guevara vyvinul v typickou ikonu různých levicových hnutí. Naproti tomu jeho ideologičtí kritici z pravice ho obviňují z propagace autoritářství a schvalování násilí vůči jeho politickým oponentům. Navzdory neshodám ohledně jeho odkazu ho časopis Time označil za jednoho ze 100 nejvlivnějších lidí 20. století[15], zatímco jeho fotografie Alberta Kordy s názvem Guerrillero Heroico byla citována Maryland Institute College of Art jako „nejslavnější fotografie na světě“.[16]

MládíEditovat

Ernesto Guevara se narodil Ernestu Guevarovi Lynchovi a Celii de la Serna y Llosa dne 14. května 1928 v Rosario v Argentině. Ačkoli zákonné jméno v jeho rodném listě bylo „Ernesto Guevara“, jeho jméno se někdy objevuje s doprovázejícími „de la Serna“ a/nebo „Lynch“.[17] Byl nejstarším z pěti dětí v argentinské rodině z vyšší třídy, která měla španělský (tj. baskický a kantabrijský) a irský původ.[18][19][20]

Ze zdravotního důvodu, kterým bylo těžké astma, nechodil do běžné školy. Učila ho jeho matka a pěstovala v něm lásku ke knihám. Byla to ona, která v něm probudila náklonnost ke komunismu a levici prostřednictvím knih Marxe a Engelse.[zdroj?] Dětství bez školního kolektivu se odrazilo v jeho uzavřenosti a introverzi. Rodinné zázemí jeho raného dětství nemělo daleko k ideálnímu: rodinu neprovázely žádné konflikty či rozepře.[zdroj?] Na střední školu nastoupil v roce 1941, o studium projevoval malý zájem, více ho zajímal tělocvik. Hrál ragby, kde se projevily jeho vůdcovské sklony a taky odhodlání a cílevědomost. Ve studiu samotném byl však nadprůměrným. Lékařskou fakultu studoval na Univerzitě v Buenos Aires a v červenci 1953 ji dokončil bez větších problémů..[zdroj?] Do Castrových jednotek narukoval právě jako lékař, brzy se však vypracoval až na Castrovu pravou ruku. Castro, který původně neměl ke komunismu vztah, se pod působením svého přítele Guevary postupně stal radikálním marxistou.

Slovo che je rozšířeno v Argentině a Bolívii a používá se jako oslovení, případně jako ekvivalent zvolání „hej“ nebo „hele“. Guevara si svou přezdívku získal právě pro časté používání zmíněného slova, které jeho kubánským soudruhům muselo připadat jako pozoruhodný prvek jeho mluvy.

Motocyklové cesty po Jižní AmericeEditovat

Ernesto byl velkým čtenářem a diskutérem, a přesto, že měl jisté politické povědomí, stranil se zapojení do politiky až do věku hodně nad 20 let. V roce 1944 se Guevarova rodina přestěhovala do Buenos Aires. Měli vážné finanční problémy. V roce 1946 ukončil svá středoškolská studia a začal pracovat. Současně se přihlásil na lékařskou fakultu. V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se Che vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Na cestě ho doprovázel Alberto Granado. Jeho deníky a dopisy postupně odhalují, jak si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které měl šanci na cestách poznat.

Che z těchto toulek napsal knihu Motocyklové deníky. V úvodu vzpomíná na svého syna Ernestův otec Ernesto Guevara Lynch. A kromě jiného také říká, proč se jeho syn osmělil jako mladík na tak dobrodružné putování: Potřeboval do hloubky poznat potřeby chudých národů a věděl, že aby je poznal, musí k nim najít cestu ne jako obyčejný turista, nýbrž tak jak to udělal on. Na své pouti se často zastavoval ne proto, aby si vyfotil krajinu nebo prošel zajímavosti, ale aby nechal do sebe proniknout lidskou bídu přítomnou v každém záhybu cesty, kterou se rozhodl jít, a aby vypátral příčinu této bídy. Cestoval jako badatel společnosti, který jde a pátrá a také co možná ulevuje lidské bolesti.

Guatemala a první svatbaEditovat

 
Svatební cesta: Che Guevara s manželkou Hildou na mexickém Yucatánu

V tomto období hodně četl, zejména Lenina, Marxe, Engelse či Stalina. Guevara na medicíně promoval v březnu 1953 a rozhodl se pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s Ricardem Rojem, právníkem, který vnesl do jeho života nový náhled. Che změnil svůj plán jet do Venezuely a místo toho odjel s Ricardem do Guatemaly. Zde se včlenil do levicového hnutí a aktivně podporoval vládu demokraticky zvoleného prezidenta Árbenze. Zde se také seznámil se svojí první manželkou, peruánskou ekonomkou Hildou Gadeou. Poté, co prezident Árbenz nakoupil zbraně od komunistického Československa (mj. značky Škoda), došlo v Guatemale k invazi jednotek podporovaných USA a sesazení Árbenze. Che Guevara, již tehdy aktivní v komunistické mládeži, byl nucen se uchýlit do ochrany argentinské ambasády a později uprchnout do Mexika.

Mexiko a seznámení s Fidelem CastremEditovat

 
Che Guevara a Fidel Castro (1961), autor: Alberto Korda

V Mexiku se seznámil s Fidelem Castrem, který zde cvičil malou skupinu bojovníků pro vpád na Kubu a připojil se k jeho hnutí 26. července. V prosinci 1956 byl mezi revolucionáři, kteří se pod Castrovým velením vylodili na Kubě na lodi Granma s úmyslem svrhnout diktátora Fulgencia Batistu. Z Guevary se brzy stal prominent, hrající klíčovou roli v dva roky trvající guerilové válce, která nakonec vedla k Batistově pádu.

Che Guevarovi osobně je z této doby připisováno 216 zdokumentovaných obětí mezi roky 1957 až 1959.[21]

Kuba – mistr popravčí, bankéř a ministr průmysluEditovat

Guevara obdržel kubánské občanství a začal působit na různých postech v nové Castrově vládě.

Krátce po revoluci se nejdříve angažoval v masových popravách v havanské pevnosti La Cabaña. V této souvislosti je známý i jeho výrok: „Musíme zde říci to, co je známá pravda, kterou jsme vždy vyjadřovali světu: stříleli jsme, střílíme a budeme střílet, dokud to bude nutné.“ („Nosotros tenemos que decir aquí lo que es una verdad conocida, que la hemos expresado siempre ante el mundo: fusilamientos, sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando mientras sea necesario.“) pronesený při projevu v OSN v New Yorku.

Později se stal prezidentem kubánské národní banky a od roku 1961 řídil také ministerstvo průmyslu, během něhož se snažil dál propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti. V této funkci byl zastáncem tvrdé centralizace a rozpočtového financování ekonomiky (v době výkonu této funkce mu poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek[22]). Byl jedním z hlavních nositelů koncepce morálních, nikoliv finančních pracovních stimulů (tedy pracovat pro „potěšení“ z práce, nikoliv pro peníze), která způsobila značné potíže místní ekonomice. Za své působení byl kritizován již krátce po odchodu do Afriky i od svých současníků, včetně prezidenta Dorticóse v roce 1966.

Kongo a Bolívie, guerilová dobrodružství v zahraničíEditovat

 
Che Guevara jako obchodník Adolfo Mena Gonzáles (1966)

V roce 1966 opustil Che Guevara kvůli rozporům s Castrem a představiteli Sovětského svazu Kubu, aby pokračoval v šíření revoluce v dalších státech; nejprve v Zairu (dnešní Kongo) a potom v Bolívii. Jeho mise však skončily neúspěchem.

V roce 1966 také pobýval pět měsíců v Československu v obci Ládví.[23]

V Bolívii byl zajat při vojenské operaci bolivijské armády, podporované americkou CIA. Podle svědků se tak stalo po udání některého z indiánských vesničanů, kteří jim nosili jídlo. Některým členům Che Guevarovy partyzánské jednotky se následně podařilo uprchnout, i díky pomoci tehdejšího československého diplomata Stanislava Svobody.[24]

SmrtEditovat

 
Guevara na venkově v Bolívii, nedlouho před smrtí (1967)

Bolivijský prezident René Barrientos nařídil 9. října 1967 Guevarovu popravu. Poprava byla provedena v málo přístupné vesničce La Higuera tak, aby rány vypadaly jako rány z boje. Samotný rozkaz byl proveden bolivijským vojákem Mario Teránem. Pohřben byl tajně do hromadného hrobu poblíž přistávací dráhy v bolivijském městě Vallegrande.[25]

Po své smrti se Che stal jako představitel guerillového boje hrdinou socialistických revolučních hnutí třetího světa. Pro levicové idealisty je i přes svou roli v masových popravách dodnes populární ikonou revolucionáře, inspiroval aktivisty po celé Latinské Americe k zasvěcení jejich životů gerilovým potyčkám. Che Guevara na rozdíl od tehdejších teorií panujících v komunistické Evropě hlásal ozbrojený boj. Jeho ideály (stvoření beztřídní společnosti, vývoz revoluce z Kuby do Latinské Ameriky a Afriky, sesazení USA z pozice světové velmoci…) se mu však nepodařilo realizovat.

Koncem roku 1995 vysloužilý bolivijský generál Mario Vargas prozradil Jonu Lee Andersonovi, autorovi knihy Che Guevara: Revoluční život, že Guevara je pohřben poblíž přistávací dráhy ve Vallegrande. Výsledkem bylo mnohonárodní pátrání po ostatcích, které trvalo více než rok. V červenci 1997 tým kubánských geologů a argentinských forenzních antropologů objevil ve dvou masových hrobech zbytky sedmi těl, včetně jednoho muže bez rukou. Bolivijští vládní úředníci s ministerstvem vnitra později identifikovali tělo jako Guevarovo, protože vykopaný chrup „dokonale odpovídal“ sádrové formě Chuevarových zubů vyrobených na Kubě před jeho odchodem do konžského exilu. Dne 17. října 1997 byly Guevarovy ostatky spolu s šesti jeho spolubojovníky uloženy s vojenskými poctami do speciálně postaveného mauzolea v kubánském městě Santa Clara, kde Guevara velel rozhodujícímu vojenskému vítězství kubánské revoluce.[26]

VyznamenáníEditovat

ZajímavostiEditovat

 
Busta Che Guevary
  • Che Guevaru znal osobně i Valtr Komárek, jeden z protagonistů sametové revoluce roku 1989, v té době ředitel Prognostického ústavu ČSAV. Guevara coby ministr průmyslu si ho na Kubu vyžádal jako ekonomického poradce. Z té doby Komárek vzpomínal hlavně na jejich dlouhé a rozsáhlé debaty.[32]
  • Kubánské bankovky vydávány za úřadování Guevary na postu ministra průmyslu nesly jako ministrův podpis pouze „Che“.
  • Zastřelení bolivijského konzula v Hamburku Quintanilly Pereiry 1. dubna 1971 bylo považováno za akt pomsty za smrt Che Guevary. Německý vyšetřovatel kvůli vraždě nechal hledat bolivijskou aktivistku německého původu Moniku Ertlovou, ale případ byl později uzavřen bez usvědčení pachatele.
  • Je podle něj pojmenován oblíbený rum s karamelovou příchutí Che Guevara

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Hilda Gadea: My Life with Che: The Making of a Revolutionary. 22. července 2008. ISBN 978-0230606012. Dostupné online.
  2. Dostupné online.
  3. On Revolutionary Medicine Speech by Che Guevara to the Cuban Militia on 19 August 1960. "Because of the circumstances in which I traveled, first as a student and later as a doctor, I came into close contact with poverty, hunger and disease; with the inability to treat a child because of lack of money; with the stupefaction provoked by the continual hunger and punishment, to the point that a father can accept the loss of a son as an unimportant accident, as occurs often in the downtrodden classes of our American homeland. And I began to realize at that time that there were things that were almost as important to me as becoming famous or making a significant contribution to medical science: I wanted to help those people."
  4. Anderson 1997, pp. 90-91.
  5. Beaubien, NPR Audio Report, 2009, 00:09–00:13.
  6. "Castro's Brain", 1960.
  7. Taibo 1999, p. 267.
  8. Kellner 1989, pp. 69–70.
  9. Anderson 1997, pp. 526–530.
  10. "On Development" Speech delivered by Che Guevara at the plenary session of the United Nations Conference on Trade and Development in Geneva, Switzerland on 25 March 1964. "The inflow of capital from the developed countries is the prerequisite for the establishment of economic dependence. This inflow takes various forms: loans granted on onerous terms; investments that place a given country in the power of the investors; almost total technological subordination of the dependent country to the developed country; control of a country's foreign trade by the big international monopolies; and in extreme cases, the use of force as an economic weapon in support of the other forms of exploitation."
  11. At the Afro-Asian Conference in Algeria A speech by Che Guevara to the Second Economic Seminar of Afro-Asian Solidarity in Algiers, Algeria on 24 February 1965."The struggle against imperialism, for liberation from colonial or neocolonial shackles, which is being carried out by means of political weapons, arms, or a combination of the two, is not separate from the struggle against backwardness and poverty. Both are stages on the same road leading toward the creation of a new society of justice and plenty. ... Ever since monopoly capital took over the world, it has kept the greater part of humanity in poverty, dividing all the profits among the group of the most powerful countries. The standard of living in those countries is based on the extreme poverty of our countries. To raise the living standards of the underdeveloped nations, therefore, we must fight against imperialism. ... The practice of proletarian internationalism is not only a duty for the peoples struggling for a better future, it is also an inescapable necessity."
  12. Guevara was coordinating with African liberation movements in exile such as the MPLA in Angola and MNR in Congo-Brazzaville, while stating that Africa represented one of "the more important fields of struggle against all forms of exploitation existing in the world." Guevara then envisioned crafting an alliance with African leaders such as Ahmed Ben Bella in Algeria, Sékou Touré in Guinea, Kwame Nkrumah in Ghana, Julius Nyerere in Tanzania, and Gamal Abdel Nasser in Egypt, to foster a global dimension to his ensuing continental revolution in Latin America. See Anderson 1997, pp. 576, 584.
  13. Ryan 1998, p. 4.
  14. Footnote for Socialism and man in Cuba (1965): "Che argued that the full liberation of humankind is reached when work becomes a social duty carried out with complete satisfaction and sustained by a value system that contributes to the realization of conscious action in performing tasks. This could only be achieved by systematic education, acquired by passing through various stages in which collective action is increased. Che recognized that this to be difficult and time-consuming. In his desire to speed up this process, however, he developed methods of mobilizing people, bringing together their collective and individual interests. Among the most significant of these instruments were moral and material incentives, while deepening consciousness as a way of developing toward socialism. See Che's speeches: Homage to Emulation Prize Winners (1962) and A New Attitude to Work (1964)."
  15. Dorfman 1999.
  16. Maryland Institute of Art, referenced at BBC News 26 May 2001.
  17. In Spanish a person may carry the surname of his or her father as well as that of his or her mother, albeit in that order. Some people carry both, others only that of their father. In Guevara's case, many people of Irish descent will add "Lynch" to emphasize his Irish relations. Others will add "de la Serna" to give respect to Guevara's mother.
  18. Guevara Lynch 2007, pp. i. "The father of Che Guevara, Ernesto Guevara Lynch was born in Argentina in 1900 of Irish and Basque origin."
  19. The Origins of Guevara's Name - written in Spanish
  20. Che's last name Guevara derives from the Castilianized form of the Basque Gebara, a habitational name from the province of Álava, while his grandmother, Ana Lynch, was a descendant of Patrick Lynch, who emigrated from County Galway, Ireland in the 1740s.
  21. Cuba Archive: Seznam zdokumentovaných obětí Che Guevarry z let 1957–59[nedostupný zdroj]
  22. Rozhovor s Valtrem Komárkem, aneb Che Guevara – poslední politický romantik [online]. Nekultura.cz, 2001-1-23 [cit. 2010-10-10]. Dostupné online. 
  23. Che Guevara se skrýval s milenkou v domě u Prahy. iDNES.cz [online]. 2010-01-21 [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  24. Stanislav Svoboda vzpomíná na záchranu spolubojovníků Ernesta Che Guevary z Bolívie. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  25. DURCHSMIED, Erik. Blood of Revolution: From the Reign of Terror to the Rise of Khomeini. [s.l.]: Arcade Publishing Dostupné online. ISBN 1-55970-607-4. (anglicky) 
  26. CNN - Cuba salutes 'Che' Guevara - October 17, 1997. edition.cnn.com [online]. [cit. 2022-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Edición del miércoles, 17 junio 1959, página 19 - Hemeroteca - Lavanguardia.es. hemeroteca.lavanguardia.com [online]. [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 
  28. ABC MADRID 29-10-1960 página 50 - Archivo ABC. abc [online]. 2019-08-07 [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 
  29. Československý řád Bílého lva 1923–1990 (zřízený vládním nařízením č. 362/1922 Sb., ze dne 7. prosince 1922, které bylo nahrazeno vládním nařízením č. 10/1961 Sb., ze dne 11. ledna 1961) JMENNÝ REJSTŘÍK NOSITELŮ podle matrik nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 1–15, kartony č. 1–4) a spisů z fondu KPR Dostupné online
  30.  :: Ordens e Medalhas Militares do Brasil ::. web.archive.org [online]. 2015-04-29 [cit. 2020-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-29. 
  31. 1990: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 
  32. Lidovky.cz, 4. ledna 2009: rozhovor s Valtrem Komárkem: Vymklo se to kontrole

LiteraturaEditovat

  • Jon Lee Anderson: Che Guevara – A Revolutionary Life, Bantam Books London 1997, ISBN 0-553-40664-7
  • Felix I. Rodriguez, John Weisman: Neviditelný válečník, Ivo Železný Praha 1999, ISBN 80-240-0715-0
  • Jorge G. Castañeda: Compañero – život a smrt Che Guevary, BBart Praha 2003, ISBN 80-7341-000-1, přeložil Josef Orel
  • Ernesto Che Guevara: Motocyklové deníky, Labyrint Praha 2006, ISBN 80-85935-78-3
  • Simon Reid-Henry: Fidel & Che – Revoluční přátelství, Jota Brno 2010, ISBN 978-80-7217-735-6
  • Reginaldo Ustariz Arze: Che Guevara – Život, smrt a zrození mýtu, Mladá fronta Praha 2011, ISBN 978-80-204-2266-8
  • Abel Posse: Che Guevarův pražský příběh, Garamond 2012, ISBN 978-80-7407-145-4

FilmEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat