Cetinje

město v Černé Hoře

Cetinje (srbsky Цетиње) je město v Černé Hoře, ležící v jižní části země, 35 km jihozápadně od hlavního města Podgorice. Žije zde 15 137 obyvatel. Do roku 1918 bylo hlavním městem Černohorského knížectví a poté království a v rámci Jugoslávského království pak už jen správním sídlem Zetské bánoviny.

Cetinje
Цетиње
Royal city of Cetinje.jpg
Cetinje – znak
znak
Cetinje – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška650 m n. m.
StátČerná HoraČerná Hora Černá Hora
Cetinje
Cetinje
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha910 km²
Počet obyvatel15 137
Hustota zalidnění16,6 obyv./km²
Správa
StarostaMilovan Janković
Oficiální webwww.cetinje.me
PSČ81250
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Město vzniklo na tzv. Cetinjském poli, krasovém poli o rozloze 7 km2.

Svůj význam si město získalo v časech nezávislé Černé Hory, kdy mělo statut hlavního města. Sídlili zde panovníci země z dynastie Petrovićů-Njegošů, diplomatická zastupitelství cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. Po začlenění do Jugoslávie ztrácela Cetinje svou důležitost, významnější průmysl se tu nikdy nerozvinul a město se postupně stávalo „městem-muzeem“. Po přestěhování hlavního města do Podgorice (v červenci 1946) nastala definitivně éra stagnace. Po obnovení černohorské nezávislosti (2006) se uvažuje, že se některé státní orgány přesunou do Cetinje zpět[zdroj?], aby došlo k oživení města a byl zdůrazněn jeho historický význam.

NázevEditovat

Název města vznikl podle řeky Cetina a ta zase podle staroslovanského slova kaito, které označovalo les.[zdroj?]. V předreformní podobě srbského/černohorského jazyka se v cyrilici zapisovalo jako Цетинѣ. V řečtině je doložena podoba názvu Κετίγνη, v turečtině jako Çetince. Etymologie názvu je odlišná od obce Cetyně, která se nachází v okrese Příbram.

HistorieEditovat

 
Historický snímek Cetinje

Oblast Cetinje byla osídlena již v době kamenné, což dokazují nálezy v nedaleké jeskyni Lipska pečina. Město samotné vzniklo v 15. století a bylo pojmenováno podle řeky Cetina. V roce 1482 se zde usídlil legendární vůdce Černohorců Ivan Crnojević poté, co jej Turci vytlačili do hor. Turci město třikrát obsadili, v letech 1623, 1687 a 1712[1], nikdy se jim tu však nepodařilo zůstat trvale. V roce 1484 Ivan Crnojević nechal zbudovat klášter zasvěcený Panně Marii s královskou hrobkou. Město Ulcinj na jihu země se stal sídlem pravoslavných metropolitů, kteří tu sídlí dodnes. Ze starého kláštera ale zbyly jen ruiny. Jeho nástupce Đorđe Crnojević nainstaloval v klášteře Obod v městě Rijeka Crnojevićova první balkánskou tiskárnu, která byla vyrobena v Benátkách a velmi obtížně přepravena. V roce 1493 zde byla vytištěna první kniha. V roce 1896 byla otevřena první čítárna.

 
Park okolo Cetinjského kláštera

Za vlády krále Nikoly I. na začátku 20. století tu došlo k velkému rozvoji, vznikl například první hotel. Možnosti rozvoje Cetinje však byly vzhledem k malému množství úrodné půdy v okolí města omezené; dále se město šířit nemohlo a krasová krajina s vysokými kopci představovala bariéry i pro obchod.[2] Za časů Jugoslávie se však hlavní město Černé Hory přesunulo do Podgorice, z významných budov se tak stala muzea, v dnešní době turisty navštěvovaná. V 19. století vrostl vliv Cetinje poté, co Petr II. Petrović-Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů a vytvořil tak černohorský stát. Je pochován v mauzoleu na vrcholku hory Jezerski vrh v národním parku Lovćen. Od roku 1831 sídlil v Cetinji také senát.[3]

Město bylo osvobozeno dne 4. listopadu 1918 po několika letech Rakousko-uherské okupace jednotkami srbské armády. Sjednocení Černé Hory se Srbskem však vedlo k značné nelibosti části obyvatel. Již na přelomu let 1918 a 1919 vypuklo na území dnešní Černé Hory tzv. Vánoční povstání, v rámci něhož došlo k protestům i v metropoli zanikající monarchie.

Od roku 1929 bylo Cetinje metropolí tzv. Zetské bánoviny, k níž kromě Černé Hory patřily i některé části dnešního Srbska, Kosova a Bosny a Hercegoviny.

Dne 13. listopadu 1944 město obsadili komunističtí partyzáni a osvobodili[4] jej od fašistické nadvlády. Město osvobodila 10. úderná černohorská brigáda. Jen o několik dní později zde byla založena partyzány rozhlasová stanice, která vysílala do celé Černé Hory.[5] Nedlouho příchodu partyzánského vojska bylo nicméně rozhodnuto o zastřelení 28 místních obyvatel bez jakéhokoliv soudu.[6]

 
Královský kostelík v Cetinje, v pozadí Palác krále Nikoly I.

Po druhé světové válce bylo hlavní město Černé Hory v rámci Jugoslávie přemístěno do Podgorici. To znamenalo z hlediska rozvoje Cetinje nástup stagnace a krize. Přesto zde vzniklo umělecké sdružení ULUCG (již v roce 1946), které mělo sdružovat všechny výtvarné umělce v Černé Hoře.[7] V roce 1948 zde byl také založen Svaz komunistů Černé Hory.[8] Nicméně i zde byla nakonec realizována industralizace regionu. V severní části města v rámci industrializace Černé Hory zbudována továrna na výrobu ledniček[9] společnosti Obod. Společnost Košuta zde vyráběla obuv. Zmodernizovány byly silnice do dalších sídel, rozšířen vodovod.

TuristikaEditovat

Po druhé světové válce bylo město velmi zanedbáváno. Město bylo rozvíjeno jako průmyslové centrum, průmysl zde ovšem ztroskotal po zhroucení socialistického hospodářství.

Cetinje je na rozdíl od přímořských letovisek Budva a Kotor především atraktivní jako kulturní a duchovní centrum Černé Hory[10] a hraje tak důležitou roli v dějinách Černé Hory.

Cetinje má mnoho zajímavých míst, mezi kterými jsou např. Cetinjský klášter, kostel Vlaška (postavena v roce 1450), Biljarda, četná muzea, Zetski dom královského divadla a historické zahraničních ambasády. Nejvýznamnější budovou je v Cetinje černohorský královský palác Nikoly I., dnes národní muzeum.

Královská hrobka v Cetinje zahrnuje ostatky některých členů bývalé černohorské královské rodiny, mj. i krále Nikoly a královny Mileny.

 
Cetinjský klášter

S privatizací „Grand Hotelu“ a přemístění některých správních úřadů z Podgorice se očekává, že se Cetinje zotaví ze zaostalosti, aby se stala významným bodem zájmu cestovního ruchu na mapě Černé Hory.

Budovy bývalých ambasádEditovat

V dobách monarchie zde byla spousta mezinárodních velvyslanectví - např. italsko, francouzské, ruské, srbské, rakousko-uherské, britské, bulharské,španělské a další.

KulturaEditovat

Cetinje byla kulturní a vzdělávací centrum Černé Hory po dobu pěti století. Existuje zde pět státních institucí: Đurđe Crnojevićova Hlavní Národní knihovna, Černohorské Národní muzeum, Archiv Černé Hory, Státní Ústav pro uchování kulturního dědictví a Zetski Dom - černohorské královské národní divadlo. Nejstarší - a kdysi nejdůležitější - kulturní instituce ve městě je klášter v Cetinje.

Ve městě se také nachází budovy Akademie múzických umění, Fakulta drama a Fakulta výtvarných umění - přední fakulty Univerzity Černé Hory.

DopravaEditovat

Hlavní silnice, která směřuje do historické metropole Cetinje je silnice M10, která směřuje na jih do Budvy a na východ do Podgorici. Vedena je většinou neosídlenou krasovou krajinou. Dvě méně významné regionální silnice poté směřují do Boky Kotorské, jedna z nich také i k mauzoleu na Lovćenu.

Výhledově by měl být zbudován obchvat kolem města, který by měl být veden východně a severně od něj. V roce 2014 rovněž město Cetinje zvažovalo zavedení městské dopravy.[11]

Mezinárodní letiště v Tivatu je 50 km vzdálené a vedou z něj pravidelné lety do Bělehradu a Curychu a jsou zde i pravidelné charterové lety.

Mezinárodní letiště Golubovci v Podgorice je vzdálené 55 km a provozuje pravidelné linky do významných evropských destinací po celý rok.

SportEditovat

Známé osobnostiEditovat

Partnerská městaEditovat

  Alba Iulia, Rumunsko[14]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 17. (angličtina) 
  2. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 16. (angličtina) 
  3. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 19. (angličtina) 
  4. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 59. (srbochorvatština) 
  5. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 143. (srbochorvatština) 
  6. Článek na stránkách novosti.rs (srbsky)
  7. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 95. (srbochorvatština) 
  8. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 129. (srbochorvatština) 
  9. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 100. (angličtina) 
  10. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 139. (angličtina) 
  11. Prostorno-urbanistički plan prijestonice Cetinje
  12. Profil klubu Archivováno 1. 11. 2014 na Wayback Machine na Weltfussballarchiv.com (anglicky)
  13. SCHUMAN, Michael. Serbia and Montenegro. New York: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 0-8160-5054-6. S. 111. (angličtina) 
  14. Pobratimili se Cetinje i Alba Julija. Vijesti.me [online]. [cit. 2022-02-02]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat